Když popisuji naznačený problém, potom je potřeba ukázat i na řešení. Mám za to, že jedním z řešení je znovu promýšlet témata, o kterých máme hovořit, o kterých v církvi vyučujeme. Začtěme se do slov R. Rohra:

„Už od dob Tomáše Akvinského a dalších středověkých scholastiků se teologie soustřeďovala na čtení, přemýšlení a polemizování, na hledání logických souvislostí mezi myšlenkami a na vyvozování závěrů. Byla to velmi sedavá činnost, která se odehrávala nikoli ve světě konání, ale v jakémsi odlehlém akademickém lůně, ať už v klášteře, na univerzitě, nebo v semináři. Tento druh teologie vyprodukoval nesčetné svazky knih, které by zaplnily celé knihovny, ale velmi málo z toho se dotýkalo každodenního života obyčejných lidí nebo mělo nějaký vliv na chod světa, v němž žili.

Dnes se tento teologický přístup stává stále méně relevantním. Věda, nové technologie, životní styl, obchod, medicína, politika, ekonomika, vzdělání a doprava (abychom jmenovali alespoň některé oblasti) neustále nabízejí nové možnosti a vytvářejí nové problémy, s nimiž se musejí křesťané vyrovnat. Nezaměstnanost, bezdomovci, konzum, militarismus, znečišťování životního prostředí, zadluženost, vyčerpání zdrojů, drogy a potraty představují krizi, kterou teologie řeší se zpožděním a jen s velmi malým účinkem. Většina lidí nevnímá teologii jako něco relevantního pro svůj život.“

R. Rohr dobře vystihuje, jak se dnes mnozí dívají na teologii a na křesťanství vůbec  – jako na něco, co nemá s životem a s realitou jako takovou nic moc společného. Určitě je potřeba aby se věřící zabývali tématy jako je naplnění Duchem, ovoce Ducha, zákonictví, modlitba, aktuálnost Bible atd. Zároveň je ale třeba promýšlet, co toto všechno znamená v okamžiku, kdy zítra vstanu a půjdu do práce, budu vychovávat svoje děti, budu na maturitním plese nebo budu „jen“ sedět ve třídě. Protože se dlouhou dobu zabývám filozofií, moc dobře vím, o čem píši. Filozofie je do velké míry svět sám pro sebe a není nutné, abyste to, co zjistíte, aplikovali do života. Jenže křesťanství či teologie přece není filozofie.

Druhá věc, kterou vnímám, je potřeba, aby křesťanské společenství a církev byla rodinou, kde je prostor pro kladení těžkých otázek beze strachu, že budu znemožněn. Církev (sbor, farnost) jako rodina je potom postavena více na vztazích než na setkáních, akcích nebo strukturách. Pochopitelně pokud se i jako rodina setkáváme, musíme si vytvořit jistá pravidla hry a jisté struktury. Nicméně toto by se nemělo stát důležitějším než vztahy. Nedávno jsem četl následující příběh. Kdesi v kavárně se setkalo několik lidí – věřící s nevěřícími. Na konci setkání jeden z nevěřících řekl – líbilo se mi s vámi. A kdy máte bohoslužbu? Odpověď byla zajímavá: „Právě proběhla“.

Jedná se o určitou nadsázku, která chce ukázat, že církev, sbor nemusí být vázán jen na formální setkání a na předem připravený program. Všimněme si, kolik času a energie někdy vydáme na to, aby sbor/církev přežila jako instituce. A jak oproti tomu málo času zbývá třeba na podobná setkání, které jsem popsal výše. Instituce nám dává pocit, že to máme v rukou. Vztahy nám tento pocit nedávají. V instituci se poměrně snadno vymýšlejí programy. Vztahy se naprogramovat nedají. Dobrou instituci lidé rádi navštíví, ale nakonec bez ní přežijí. Vztahy lidé potřebují nezbytně. Složité životní otázky lidé budou řešit především v kontextu hlubokých vztahů. Nejsem si až tak jist, že je budou řešit v nějaké, byť sebelepší instituci.

Začal jsem tento článek tragikomickou zkušeností z jakéhosi koncilu, který proběhl před dnes již skoro sto lety. Možná za dalších sto let budou naši pravnuci číst zápisy z konferencí nebo z členských schůzí našich sborů. Z hodin dějepisu potom budou vědět, kde se nacházela a čím procházela naše společnost a budou si ťukat na čelo nad svými pradědy s komentářem – jak mohli být tak slepí, že řešili podobné věci.

Nebo si ťukat na čelo nebudou a řeknou si – je skvělé, jak dokázali reagovat na dobu, v které žili a muselo to být krásné být v takovém sboru či církvi, která umožnila se takto otevřeně a beze strachu ptát. Nejsem si ale jist…