Věřících lidí v České republice podle statistických údajů ubývá. Situace se však může časem změnit, protože věřící ženy mají více dětí než ženy bez vyznání. Věřící rovněž více preferují svatbu a tradiční rodinný model před neformálním partnerským soužitím. Data pocházejí ze sčítání lidu v roce 2011.

V desetimilionovém Česku se k náboženské víře v roce 2011 přihlásilo 2,1 milionu lidí, z toho 1,46 milionu ke konkrétní církvi. Ještě v roce 2001 to přitom bylo 3,2 milionu a v roce 1991 4,5 milionu. Na druhou stranu ale roste zájem o víru mezi mladými lidmi, zejména vysokoškoláky. S tím koresponduje i nárůst prorodinných postojů.

Vztah mezi vírou a pozitivním pohledem na rodinu se projevuje i nižším počtem bezdětných žen mezi věřícími. Ty navíc mají více dětí. Patrné je to zejména v kategorii žen s třemi nebo více dětmi, do které z žen bez náboženské víry spadá pouhá jedna desetina, kdežto věřících dvakrát tolik. A mezi příslušnicemi církve římskokatolické se dokonce blíží čtvrtině (obdobný podíl byl vykázán i v případě Bratrské jednoty baptistů).




U věřících žen a zejména u žen katolického vyznání je podstatně méně bezdětných žen a žen s jedním dítětem a naopak více žen s větším počtem dětí. Nábožensky orientované ženy dosahují vyšší plodnosti než ženy ostatní – potvrzují to i demografové. Projevuje se zde význam, který rodině s dětmi připisují všechna náboženství. Podle lékařů zde ovšem svoji roli hraje i fakt, že církve vesměs odmítají antikoncepci. Zejména římskokatolická církev má zcela zásadně zamítavý postoj k interrupcím. I to má podle expertů vliv na to, že z pohledu statistik vykazují nejvyšší plodnost ženy hlásící se právě k této církvi.

Věřící lidé zůstávají i méně často svobodní, častěji svůj partnerský vztah institucionalizují a jejich manželství bývá stabilnější, alespoň z ohledu statistiky. Podíl ženatých a vdaných věřících představuje 49 procent z celkového počtu věřících, u běžné populace je tento podíl 42 procent. Svobodní představují 30 procent z věřící populace, u celkové populace je jejich podíl čtyřicetiprocentní.

Podle expertů na rodinu to ale neznamená, že věřící lidé mají méně problémů v manželství. Jen je podle víry jejich rozvod prakticky nepřípustný. Navíc je rozvod doprovázen řadou striktních omezení v náboženském životě a dalšími komplikacemi při uzavírání nových svazků. Takže věřící, podle expertů na rodiny, usilují o najití cesty k udržení i problematického manželství. To je pozitivní rys, kdy partneři místo radikálního rozchodu se učí toleranci, vzájemné úctě a soužití, zejména v zájmu dětí.

Na druhé straně nelze vyloučit, že řada svazků je z náboženských důvodů jen formálních, lidé v nich setrvávají i za cenu rezignace na osobní postoje a štěstí. To ovšem může mít devastující vliv na výchovu dětí v rodině, když rodiče, citově odcizení, spolu žijí jen formálně, v rodině panují napjaté či nepřátelské vztahy, násilí a netolerance. V životě totiž neplatí, že nefunkční, špatná či pokrytecká rodina je vždy lepší než neúplná rodina či nový, šťastnější svazek, shodují se experti na rodinu.

Podle statistik počet věřících v Česku dlouhodobě klesá. Jestliže v roce 1991 se k víře hlásilo 4,5 miliónu obyvatel, v roce 2001 3,2 miliónu, při posledním sčítání lidu to bylo přes dva milióny. S jedinou výjimkou, kterou tvoří právě vysokoškoláci. Věřící vysokoškoláci představují 16 procent z celkového počtu věřících, ačkoli v populaci představují jen 12,5 procenta. V roce 2001 se k víře hlásilo 221 tisíc vysokoškoláků, v roce 2011 již 316 tisíc. Zvláště hodně věřících je mezi mladými vysokoškoláky ve věku 24−29 let. Podle politologů stojí za zvyšujícím se zájmem o víru zklamání z politiky, ztráta životních perspektiv v konzumní společnosti a hledání smyslu života.

Zvláště silné náboženské postoje z pohledu národností vykazují Poláci žijící v ČR. K náboženské víře se jich hlásí více jak polovina. Třetina Moravanů rovněž zcela jednoznačně deklaruje svoje náboženské postoje – proti 15 procentům Čechů.

Zdroj: www.novinky.cz


Citace z analýzy Českého statistického úřadu Náboženská víra obyvatel podle výsledků sčítání lidu:

V porovnání se strukturou celé populace podle vzdělání byla největší diference u podílu vzdělání vysokoškolského. Z počtu věřících ve věku 15 a více let bylo vysokoškoláků 16 %, zatímco u populace celkem byl tento podíl 12,5 %. Souvisí to mimo jiné s faktem, že zatímco absolutní počty věřících ve všech kategoriích vzdělání klesly, u vysokoškoláků se zvýšily (z 221 tisíc v roce 2001 na 316 tisíc v roce 2011).

Nejčastější typ vzdělání věřících osob - střední bez maturity - byl zejména u starších věkových skupin osob. U mladších pak převažovalo úplné středoškolské vzdělání. Ve věkových kategoriích 25-29 let a 30-34 let byl zaznamenán poměrně výrazný podíl vysokoškolského vzdělání. Například ve věkové kategorii 25-29 let dosáhl jejich podíl u věřících 36,1 %, zatímco v populaci celkem to bylo jen 23,3 %. Obdobně ve věkové skupině 30-39 let byly tyto podíly 30,1 % resp. 18,6 %.

Náboženská víra tradičně ovlivňuje i počet dětí, které ženy během svého života porodí. I když tato kauzalita postupně slábne, (v případě Církve římskokatolické by např. musela být porodnost u věřících žen výrazně vyšší, než jak ukazují čísla), stále platí.

Podíl bezdětných věřících žen je nižší než celorepublikový podíl, výraznější je ale rozdíl ve srovnání se ženami, které deklarovaly, že jsou bez víry (podíl je nižší o téměř 8 bodů). Na druhé straně věřící ženy mají ve větší míře vyšší počet dětí. Tři a více dětí má pětina věřících žen, ale zhruba jen jedna desetina žen bez náboženské víry. U žen, které deklarovaly příslušnost k Církvi římskokatolické se tento podíl již blíží čtvrtině z nich. Jinak řečeno - u věřících žen a zejména u žen katolického vyznání je podstatně méně bezdětných žen a žen s jedním dítětem a naopak více žen s větším počtem dětí.

Orientaci na větší počet dětí v rodině lze vysledovat i u některých jiných církví, např. Církev živého Boha, u které je podíl žen se třemi a čtyřmi dětmi více než čtvrtinový. Vícedětné rodiny mají rovněž ženy hlásící se k Církvi adventistů sedmého dne a Apoštolské církve. Tyto církve jsou ale početně málo zastoupené, což zjištěné hodnoty výrazně relativizuje.

Rozdílnou úroveň plodnosti žen ve vztahu k náboženské víře dokumentují také údaje o průměrném počtu živě narozených dětí připadajících na ženu. I zde je zřejmé, že nábožensky orientované ženy dosahují vyšší plodnosti než ženy ostatní. Uplatňuje se zde zejména velký význam, který rodině s dětmi připisují všechna náboženství. S ohledem na postavení, význam i váhu (v početním vyjádření) římskokatolické církve mezi věřícími osobami spolu s postojem církve k antikoncepci a preferování tzv. přirozeného plánování rodičovství, se tyto souvislosti projevují v tom, že nejvyšší plodnost byla u žen hlásících se právě k této církvi.

Největší rozdíl v plodnosti mezi ženami věřícími a bez náboženské víry je viditelný při srovnání údajů o průměrném počtu dětí za ženy celkem, o něco nižší je při přepočtu pouze na ženy s dětmi. Rozdílná úroveň plodnosti populace žen věřících a nevěřících jako celku však může být kromě různých postojů k rodičovství také částečně ovlivněna odlišnou věkovou strukturou obou skupin. Mezi věřícími je vyšší zastoupení žen ve věku 60+, u nichž je jednak reprodukce již ukončena, jednak mají obecně v průměru o něco více dětí než pozdější generace.

Skutečný vliv náboženské víry je však patrný při pohledu na průměrný počet dětí věřících a nevěřících žen podle věkových skupin.Ve věkové kategorii 25-29letých žen došlo v souvislosti s posunem věku vstupu do manželství a narození prvního dítěte k výraznému poklesu bez ohledu na vztah k náboženské víře.

 U vyšších věkových skupin je již diferenciace zřejmá. Podstatná je u věřících hlásících se ke konkrétní církvi, zejména již jmenované Církvi římskokatolické. V údajích o průměrném počtu dětí za jednotlivé věkové skupiny naopak rozdíly mezi věřícími a nevěřícími vystupují zřetelněji u žen s dětmi než u žen celkem. V případě věřících nehlásících se k církvi je plodnost žen téměř totožná se ženami bez náboženské víry.

Tradičními výstupy sčítání jsou i informace o složení úplných rodin podle deklarace vztahu k víře manželů nebo partnerů. Výsledky sčítání 2011 s vysokým počtem osob, které odpověď neuvedly, neumožňují hodnocení absolutních údajů v čase; kromě toho se změnila i metodika domácností, kdy základní jednotkou místo dřívějších cenzových byly domácnosti hospodařící. Přesto i z relativních údajů vyplynuly některé poznatky, které lze považovat za dostatečně věrohodné charakteristiky rodin. Údaje o náboženské víře v úplných rodinách jsou za domácnosti tvořené jednou rodinou.

Z pohledu náboženské víry je hlavní charakteristikou rodin míra shody deklarace vztahu k víře u všech členů domácnosti. Protože za nezletilé děti poskytovaly údaje většinou jejich rodiče, význam má spíše deklarace dospělých osob, a to především v případě úplných rodin - tedy porovnání deklarace osoby v čele a manželky nebo družky. Z výsledků sčítání 2011 je zřejmé, že čtyři páry z pěti měly shodnou volbu vztahu k víře, pouze v jedné pětině manželských párů a faktických manželství se partneři ve své volbě lišili.

Ve skupině párů, kde byli oba partneři věřící, více než dvě třetiny tvořily páry hlásící se k církvi. Více než pětina připadla na páry, kde oba shodně uvedli, že jsou věřící bez vazby na církev. Kombinace, kdy jeden se k církvi hlásil a druhý byl věřící nehlásící se k církvi, tvořila necelou desetinu věřících párů.

Rodin, kde pouze jeden z partnerů byl věřící, bylo celkem 14 %, přitom zhruba 8 % ze všech manželských párů a faktických manželství (tedy něco přes polovinu z této skupiny) tvořily případy, kdy jeden byl věřící a druhý bez víry. V ostatních případech druhý z partnerů svůj vztah k víře neuvedl. Ve skupině úplných rodin s kombinací „věřící a bez víry“ převažovaly (více jak tři pětiny) případy, kdy věřící byla žena a bez víry byl muž.

Jiný úhel pohledu nabízejí data o struktuře osob žijících v domácnostech podle typu domácnosti a podle deklarace víry. Z celkového počtu 10 436 560 obvykle bydlících obyvatel žilo v domácnostech 10 239 015 osob (domácnosti netvořili bezdomovci a jednotlivé osoby bydlící v zařízeních). V populaci celkem nejvyšší podíl osob připadl na úplné rodiny-manželské páry (žilo v nich téměř 56 % osob), druhým nejčetnějším typem domácnosti byly neúplné rodiny (15 % osob) a dále domácnosti jednotlivců (14 %).

Stejné pořadí a zhruba i shodné proporce byly u osob, které svůj vztah k víře neuvedly a u osob bez náboženské víry. Významně odlišnou strukturu rozložení osob podle typu domácnosti měly ale osoby věřící - obzvláště pak věřící hlásící se k církvi nebo náboženské společnosti. Zastoupení úplných rodin - svazků de iure (tj. manželství) bylo u nich významnější a v pořadí druhou nejpočetnější skupinu tvořily domácnosti jednotlivců. Naopak nižší zastoupení měly osoby žijící v neúplných rodinách a ve faktických svazcích.

Nadprůměrný podíl domácností jednotlivců byl důsledkem zejména věkové struktury věřících - vysokého podílu osob v nejvyšším věku a s tím souvisejícího vysokého podílu ovdovělých. Větší váha úplných rodin korespondovala s věkovou strukturou, se strukturou podle rodinného stavu i s údaji o plodnosti žen. Všechny uvedené údaje ilustrovaly důležitost rodinného života u osob s vírou.

Vztah víry a života v rodině dokumentují i údaje o struktuře osob podle víry v rámci jednotlivých skupin domácností. Nejvýznamnější odlišnosti v zastoupení osob věřících hlásících se k církvi byly mezi úplnými rodinami de iure a de facto. V manželských svazcích byl tento podíl 15,6 % a obdobně vysoký byl i ve skupině domácností tvořených 2 a více rodinami. V úplných rodinách - neformálních soužitích byl podíl věřících hlásících se k církvi zhruba poloviční; současně v těchto rodinách bylo maximální zastoupení osob, které jednoznačně deklarovaly, že jsou bez náboženské víry nebo vztah k víře
neuvedly (dohromady téměř 86 %).