Debata o „církevních restitucích“ na stránkách Protestanta (1/2014, 2/2014) se konečně dostala do vyhraněné polohy. Začínají se ostřeji rýsovat postoje jejich kritiků i zastánců. Odpůrci tvrdí, že nejde o „vyrovnání některých majetkových křivd“, ale že před nás dějiny staví test mravní odolnosti, zda odoláme nástrahám mamonu. Církev má být chudá. Dokonce slyšíme, že má žít z ruky do úst.

Horizontem debaty již nejsou „restituce“, ale pomalu se jím stává ideál skromnosti. Zastánci odkazují k ideálu skromného, diakonického a tedy i současného svobodného života církve v kontextu transformované společnosti. Oba dva tábory připomínají starost o společenskou spravedlnost, odpovědnost za veřejný prostor, zájem o sociálně vyloučené, snahu o rozvíjení nízkoprahových aktivit.

Transformace „zezdola“

Tento posun v debatě dovoluje zopakovat i otázku, která tu již zazněla: Proč peníze nepřijmout a náležitě je nevyužít pro službu potřebným? Sekulární oligarchy ke změně zcela jistě nepřesvědčíme. Také si ještě pamatujeme, že zestátnění majetku vedlo do slepé uličky nespravedlnosti, do vytvoření zástupu občanů druhé kategorie. V některých církvích by jistě bylo možné přijaté peníze v co největší míře pustit jako chléb po vodě v rámci diakonických aktivit. Církve mohou žít skromně a odluka církve a státu to bezesporu podpoří. Připojí-li se k nám v české společnosti postupně církevní reforma „zezdola“ v duchu papeže Františka, pak to jen potvrdí naše diakonické řešení situace, které je dobře evangelijní.

Příspěvky státu po dvou světových válkách

Církve nestojí poprvé v situaci, že samofinancování budou kombinovat s příjmy ze státní kasy. T. G. Masaryk v „Prohlášení nezávislosti z 18. října 1918“ sice vyhlásil oddělení státu a církve, nikdy k němu však nedošlo. Římskokatolická církev si smlouvou se státem zajistila nárok na státní příspěvek – tzv. kongruu. Příspěvek byl plně hrazen z daní vybraných státem. Dosud finančně soběstačná ČCE (1781–1918 šlo o dvě církve, které se spojily v ČCE 18. 12. 1918) tehdy, po zavedení paušálu pro římskokatolickou církev, zažádala také o paušální příspěvek. Stát pak platil na základě smlouvy stanovený obnos na platy farářům a kněžím, takže stát se podílel na hospodářském zabezpečení církví.

K oddělení církve od státu nedošlo, ani když se moci chopili komunisté (1948). Jejich státními zákony privilegovaná strana usilovala o totální moc nad společností a to se jí zdařilo pomocí politického teroru a prostřednictvím zákonů, konkrétně zákona „O hospodářském zabezpečení církví“ (1949). Státní instituce administrativně-politickým tlakem ovládala personální složení všech církevních institucí. Návrh na odluku církve tehdy nepodaly, ač přípravné práce na odluku se v ČCE odehrály.

Podklady pro synod v roce 1954 připravovala B. Komárková v návaznosti na evanstonská prohlášení Světové rady církví. Její vize, radikální laicizace církve se neprosadila. Laicizací by se stala ČCE hůře kontrolovatelnou pro stát a posunula se ke kongregacionalistickému typu církve.

Transformace současné podoby života sborů

bude na cestě k odluce nezbytná. Staršovstva nebudou odpovědná jen za tvář bohoslužeb, ale také za sborové aktivity pastorační, sborově-hospodářské, katecheticko-edukativní i diakonické včetně nízkoprahových aktivit. K posílení kongregacionalistických rysů nedojde jen u presbyterních církví, ale i u oné doposud spravované výhradně hierarchicky.

K odluce a nutnosti transformace zatím spějeme. Měli bychom si uvědomit význam tohoto období a přijmout blahodárnost odluky. Jasně se projevila v severoamerických náboženských hnutích a společenstvích 17. až 21. století. Církve zde vznikaly jako vědomý protiklad poměrů ve středověké Evropě. Ani katolická konfese tu neprosazovala privilegia státní církve. Experimentálně se prokázalo, že církve nemusí být organizovány hierarchicky ani jako evropské zemské církve. Ani tyto církve nebyly a nejsou bez problémů. Nejsou však ohroženy sekularizací a mezi-náboženskou nesnášenlivostí. Proto nelze beze zbytku přitakat zjednodušující kritice, že se věnují pouze „tržnímu zápasu o klienta“ na trhu náboženství a ideologií.

Jsme na cestě

k odluce církve a státu. Kolik nás bude, kolik budeme potřebovat na provoz a jakou tvář bude mít církev, nelze vyvozovat z přítomnosti. Dnešní otázka zní, v jakých oblastech vyjádříme svou lásku s bližním a solidaritu s tímto světem. Je dobře, že se vede debata o skromnosti církve. Každý člen naší církve by se přitom měl zamyslet, zda nežije nad poměry, ale skutečně skromně.

Pavel Keřkovský
autor je odborným asistentem na Evangelické teologické fakultě UK Praha

Zdroj: časopis Protestant 2014/3