Každý zákon má nějaké nadprávní pozadí, do formulací jednotlivých paragrafů se promítá i obraz světa, který je zákonodárci vlastní. V případě zákona č. 428/2012 Sb. „O majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi“, jehož záměrem je hlavně „zmírnění některých majetkových křivd“ spáchaných v minulosti, se legislativci nutně museli opírat také o určitý výklad českých dějin a hodnocení jejich postav. Jeden z poslanců, kteří pomohli tento zákon Poslaneckou sněmovnou protlačit, vyjádřil svůj pohled takto:

„Vidím v našich dějinách tři zemské škůdce. Za prvé Josef II. – sáhl na soukromý, konkrétně církevní majetek; za druhé Tomáš Garrigue Masaryk – zradil císaře pána a sáhl na soukromý majetek prostřednictvím pozemkové reformy a za třetí Edvard Beneš. Byl to zbabělý a mstivý ctižádostivec, který zradil všechno a všechny…“ (PhDr. D. Korte v Parlamentních listech z 16. 3. 2012).

Nejen toto poslancovo uřeknutí, ale i některé pasáže zákona („práva a povinnosti zakladatele Náboženské matice vykonává ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona Církev římskokatolická“) napovídají, že zákonodárce nechtěl toliko „zmírnit majetkové křivdy“ spáchané za nadvlády komunistů, nýbrž takříkajíc napravit české dějiny, které se podle jeho přesvědčení už dávno před rokem 1948 nesly neblahým směrem.

V případě tohoto zákona však jako evangelíci nejsme v postavení těch, na které zákon toliko dopadá. Jsme jeho spolupachateli. Ve středu 20. 2. 2013 si tehdejší premiér nechal svolat církevní představitele hned na pátek k manifestačně jednotnému podepisování smluv. Statutární zástupci ČCE se mohli nedostavit s důstojným vysvětlením, že spěch v těchto věcech ničemu dobrému nepomůže, máme před sebou v červnu zasedání synodu, tam ty věci prohovoříme a na něčem se jako církev presbyterně-synodní usneseme a pak dáme vědět, však dle zákona máme termín do konce září. Dostavili se a podepsali 22. 2. 2013.

Bratrská jednota baptistů nepodepsala. Od jedné sestry jsem u baptistů ve shromáždění vyslechl jednoduché a jasné vysvětlení: o nějaký majetek jsme přišli, ale ne o tolik, kolik nám teď chtějí nahrazovat. Buď za tento postoj baptistům uznání a dík. Mohli jsme je v tom nenechat samotné a nepodepsat také. Mohli jsme předvést, že peníze nejsou až na prvním místě, jako jsme to předvedli, když synod ČCE v roce 2008 zavázal synodní radu, aby nikdy nepřijímala peníze, jejichž zdrojem jsou povinné odvody provozovatelů výherních hracích přístrojů a jiných hazardních her.

Tehdy jsme se jevili jako exoti, různé dobropověstné charitativní organizace ochotně ty peníze z hazardu braly. Dnes už je jasné, že tehdejší náš „neproduktivní idealismus“ a „zbytečná hra na čistotu“ byly krokem velmi praktickým, kterého si všimli i jiní a napodobují ho.

Jsem si jist, že v budoucnosti ani ne moc vzdálené se baptistické odmítnutí „náhrad“ stane svědectvím o platnosti příslibu, že kdo hledá Boží království a jeho spravedlnost, tomu i vše ostatní bude přidáno.

Nám už není co přidat, máme svou odplatu, Českobratrská církev evangelická dostane vyplaceno celkem 2 miliardy 226 miliónů, plus doplatky zohledňující inflaci.

Za co? I ti nejhorlivější zastánci „finanční náhrady“ připouštějí, že tato suma mnohonásobně převyšuje hodnotu nemovitého majetku, o který za nadvlády komunistů naše církev přišla, a že jedná se spíše o „startovné do nejisté budoucnosti“, až státní dotace skončí. Po evangelické církvi se šíří ekumenicky vstřícné vysvětlení, že „římskokatolická církev umožnila poskytnutím části svých náhrad ostatním církvím i jejich plynulejší přechod k samofinancování.“ Někteří si dokonce pochvalují, že rozhodnutí římskokatolické církve vzdát se dvaceti procent finanční náhrady ve prospěch ostatních církví zcela jistě pevněji „semklo“ ekumenickou církevní frontu.

Pregnantně vyjádřil povahu tzv. „náhrady“ pro nekatolíky metropolita moravský, arcibiskup Jan Graubner: „církve a náboženské společnosti se domluvily na takovém rozdělení, že nekatolíci včetně židů dostanou z celé sumy 20 procent, zatímco by jim náležela asi dvě procenta … ze strany katolické církve jde tedy o velmi mimořádné gesto velkorysosti.“ (Lidové noviny 22. 6. 2012).

O upřímnosti slov pana kardinála není důvod pochybovat. Tím děsivější je, že na něčem takovém se ČCE podílí! Vždyť zákon mluví jasně, že jde o náhrady za nevydaný majetek, a ty náhrady vyplácí nikoliv arcibiskup Graubner, nýbrž Ministerstvo kultury (§ 15 odst. 4).

Ti, kdo oceňují velkorysé gesto katolické církve, říkají v podstatě toto: co je v zákoně psáno, toho si ani nevšímejte, ovšemže to nejsou náhrady, ale dárek od mimořádně velkorysých katolíků. Znění zákona, to je jen taková habaďůra, zatímco reálné jsou zákulisní dohody a vytváření front. V zákoně uvedené Ministerstvo kultury, to je jen taková výdejna laskavosti některých, neboť oni na nás nemohou být laskaví přímo, tak to dělají přes státní instituce a státní rozpočet.

A my evangelíci, kdysi zastánci čistoty právního řádu, zákonnosti, důsledně demokratických procedur, si libujeme, jak takto dojednané „náhrady“ semkávají ekumenickou církevní frontu!

Ovšemže ekumenismus tohoto typu se rozpadne velice brzy, jak to u frontových semknutostí bývá, a po vítězství v boji zase nám bude připomenuto, že evangelíci z refomace 16. stol vzešlí „ecclesiae sensu proprio nominari non possunt“, tedy ve vlastní slova smyslu církvemi být nazýváni nemůžeme. Byli jsme církvemi, když bylo potřebné semknout se pro prosazení zákona 482/2012Sb a benefitů z něj plynoucích, ale když dojde na lámání chleba, ani názvu církve nebudeme hodni, natož toho chleba. Dobře nám tak!

Miloš Rejchrt
autor je emeritní farář Českobratrské církve evangelické

Zdroj: časopis Protestant 2014/3