poslal Nepřihlášený Spalová, Barbora. Bůh ví proč. Studie pamětí a režimů moci v křesťanských církvích
v severních Čechách. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. 2012.
V závěrečné části své knihy, podané původně jako disertační práce na
Fakultě sociálních věd, Barbora Spálová konstatuje, že její snaha
o dialogické setkání různých diskursů byla kolegy čtena jako „nepřiznaná
kolonizace sociologie teologií“. Ze své perspektivy oborově přespolního
čtenáře toto konstatování vnímám jako možné východisko pro pokus
o recenzi knihy. Tato recenze jistě nemůže být plnohodnotným odborně
fundovaným zhodnocením, pouze shrnutím dílčích postřehů „odjinud“. Jak
z nich vyplyne, může být kniha Barbory Spálové pro teologa cenná
především (nejen) množstvím inspirativních otázek, které vyvolává.
Čtyři sta stran knihy Bůh ví proč je rozčleněno do tří částí.
První z nich tvoří případové studie, mapující konstruování paměti ve
dvou severočeských katolických farnostech a v baptistickém sboru
v Brništi. Ty jsou uvedeny teologizující úvahou o pojetí církve jako
globální diaspory. Právě tady nejzřetelněji vystupuje na povrch ona
zmiňovaná kolonizace. Eklesiologie, kterou autorka ve své úvaze
formuluje, odpovídá trendu, který je patrný u autorů jako je Karl Rahner
nebo Edward Schillebeeckx a který katolickou eklesiologickou teologii
pozvolna smiřuje s protestantskými a radikálně reformačními důrazy. Už
to nám naznačí kontext, definující do značné míry autorčinu perspektivu.
Druhým výrazným východiskem je pro Barboru Spálovou
myšlení Michela Foucaulta, filosofa nejen nejhojněji zastoupeného
v použité literatuře, ale také viditelně prosvítajícího textem. Intence
knihy je čitelně „pro-laická“ a antiautoritářská. Důrazy francouzské
postmoderny se dostávají výrazněji ke slovu zejména v druhé části knihy,
kterou tvoří studie, orientující se na otázku režimů moci a pravdy
v prostředí katolické farnosti a sboru Jednoty bratrské. Přínosné refexi
je zde vystaven systém legitimní autority a jeho konkrétní podoby.
Závěrečnou část knihy pak tvoří reflexe z terénu, obsahující v sobě
značnou porci tázavé, ale také apologetické autorčiny sebereflexe.
Materiál, který jednotlivé případové studie
předkládají čtenáři, stojí rozhodně za pozornost. „Boční“ úhel pohledu,
člověku zapuštěnému v církevním prostředí obvykle obtížně přístupný,
umožňuje nasvětlit to, co zůstává ve stínu. Reakce účastníků výzkumu,
citované v závěrečné části, svědčí o tom, že takový pohled do stínu není
vždy přijímán s nadšením. V církevní praxi napříč denominacemi je mnoho
patologického. I kdyby v ničem jiném, pak v tomto vlnění hladiny má
kniha svůj jednoznačně pozitivní přínos. Ještě pozoruhodnější než
samotný obsah výzkumu se mi ale jeví jeho forma, především mnohotvárný
autorčin jazyk.
Při čtení knihy jsem předběžně rozlišil alespoň čtyři
různá zabarvení jazyka, která autorka používá. Mám za to, že každý
z těchto jazykových modů plní v rámci knihy samostatnou funkci.
V úvodech kapitol a v nákresu jednotlivých situací případových studií
vystupuje na povrch především jednoznačná literární ambice. Zdůrazněny
bývají groteskní motivy, pozornost se opakovaně upíná na detaily
liturgických forem, kontrastované často poukazy na občerstvení, které je
součástí setkání. Atmosféra výsledného obrazu nemá daleko k Formanovu
filmu Hoří, má panenko. Do tohoto jazykového obalu jsou vloženy
„přestřelky“ mezi neupravenými (respektive jen částečně upravenými)
citacemi účastníků výzkumu (krytých nikterak neutrálními jmény, jako je
Jiří Frydolín či Milan Kočí) a spisovným komentářem, který se přidržuje
odborného žargonu. Mezi tuto dvojici se trvale vplétá čtvrtá jazyková
poloha – tedy jakýsi otevřený sebezpyt, ve kterém autorka osobně hodnotí
průběh rozhovoru a nezřídka vyjadřuje pochybnosti nad svým postupem.
Občas tato „deníkovitost“ funguje jako žádoucí zcizující efekt, jindy
zas vyvolává dojem alibi někoho, kdo chce především obhájit své jednání.
Místy se těžko ubránit dojmu, že více než o církvích v severních
Čechách je tato kniha spíše o autorce samé.
Vzhledem k žánru knihy je pochopitelné, že těžiště
pozornosti se upírá na vnějškové formy životní praxe jednotlivých
komunit. Praxe intenzivně odráží sebepochopení církve, ať už vědomě,
nebo nevědomě. Otázkou pro mne zůstává, nakolik se podařilo autorce
zachytit praxi jednotlivých společenství v její skutečné šíři
a proporčnosti a zda se občas neuchýlila k sice efektní, ale přesto
deformující karikatuře. Normou, která umožňuje odlišení legitimní
a nelegitimní praxe církve, nemůže být jakýsi postmoderní sekulárně
humanistický mustr, ale v posledku vždy jen biblická a teologická
východiska, ke kterým se církev vědomě a dobrovolně hlásí. Barbora
Spálová se snaží v každé komunitě tato východiska nově identifikovat
a zohlednit ve svém výzkumu, což není nic samozřejmého a snadného. Často
se jí to daří – tam pokládám přínos knihy za nejvýraznější – nezřídka
ovšem také míjí.
Rozsah, ve kterém se metodologické otázky stávají
součástí samotného textu a tedy částečně také spolu-předmětem
badatelského zájmu, odpovídá tomu, že humanitní a společenské vědy
v současnosti sdílejí totožný sebereflexivní pohyb. Po osvobozující
a očistné postmoderní kritice se formulují nové podoby jejich
postkritického sebe-ustavení. Nutno říct, že výsledek doposud není plně
přesvědčivý. Kniha Barbory Spálové tuto mezifázi odráží. Nárok trvalého
„podezření“ k vlastní metodě vytváří tlak, který vede k oscilaci mezi
neuroticky „vědeckou“ sebekontrolou a vzdorem, vyjádřeným překračováním
ohraničených diskursů. Výsledkem je úctyhodný, ale přece jen poněkud
krkolomný pokus v jediném okamžiku zůstat uvnitř i vně.
Uhájit na jedné straně pozici insidera (křesťanky,
katoličky, zaujaté účastnice domácích skupinek), na druhé pak pozici
nositelky vědeckých kvalit („odstup, systematizace, vystižení
podstatného, preciznost“) – přičemž zejména první zmíněná je ve výsledku
častým kamenem úrazu. Sama autorka vyznává, že role „laičky-vědkyně“ je
pro ni „docela dobře žitelná pozice“. Čtenář, který akceptuje toto
specifcké autorčino církevně-vědecké a filosoficko-teologické
východisko, bude knihou v mnohém obohacen.
Jáchym Gondáš
Zdroj: časopis Protestant 2013/5
Viz též podrobnější recenzi Jana Motala v časopise Sociální studia Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity