poslal Nepřihlášený Otázka „Lze být církví i bez finančního zabezpečení?“ zní jasně,
nicméně její obtíž myslím ani neleží v tom „finančním zabezpečení“, ale
spíše v tom, že – jak se domnívám – nemusí být jasné, co se myslí slovem
církev. Rád bych tedy uvedl tři východiska týkající se porozumění onoho
pojmu „církev“ a z nich hledat odpovědi o onom finančním zabezpečení.
Co je tedy církev, jak ji rozumíme?
První východisko
Pokud rozumíme církvi jako společensky významné instituci, která plní
státem vymezenou roli – kulturní, charitativní, náboženskou (je
nositelem nějaké náboženské ideje), pak takto chápaná církev zřejmě
peníze potřebuje, jako každá jiná podobná instituce. Pokud chceme vnímat
církev jako tu, která má být především společensky významným faktorem,
pak peníze k tomu patří, bez peněz bude církev společensky nevýznamná.
Je otázkou, zda lze takovou veřejnoprávní roli smířit s rolí církve
neviditelné, duchovní, věřící o sobě, že je tělem Kristovým, s církví
poslanou Ježíšem samým hlásat Boží království a uzdravovat nemocné (L
9,2). Boží království, které máme hlásat, je věcí těžko uchopitelnou, je
to Boží vláda v našich osobních i společných dějinách, Boží vláda,
která se nedá popsat a uskutečnit morálními, natož mocenskými pojmy.
Evangelijní radu k poslání hlásat Boží království a uzdravovat nemocné
jistě známe všichni, podle L 9,3 je to Nic si neberte na cestu, ani hůl ani mošnu ani chléb ani peníze ani nemějte dvě košile.
Nezajištěnost Božího království zde jakoby volá po nezajištěnosti jeho
hlasatelů. A pokud vezmeme k tomuto pojetí církve v 1 P, zde vůbec
nemůžeme říci, že by křesťané měli být nějakou součástí společnosti,
čteme zde, že jsou tomuto světu jako cizinci a příchozí. Církev nemusí
podle tohoto pojetí hledat zakotvení především ve společnosti kolem, je
zde naopak cizorodý prvek, svědek naděje a důvěry v království Boží,
které se již přiblížilo a přijde brzy v plnosti. Věříme, že království
Boží přijde brzy? Řešíme finanční zabezpečení církve s důvěrou
v Ježíšovo doporučení Hledejte nejprve Boží království?
Ještě k tomu uzdravování nemocných z L 9,2. Zdravotní péče a její
dostupnost je v České republice myslím na solidní úrovni. Jistě se
najdou i aktivity, které budou v této oblasti církvi slušet (třeba
hospicová péče, sociální služby apod.). Co ale církvi přísluší plně je
uzdravování zraněných duší, tedy uzdravování schopnosti důvěřovat,
schopnosti doufat, motivovat ke změně smýšlení, hledat smíření. Jde o
hlásání takříkajíc naděje proti vší naději, a jestliže takto chápané
poslání uzdravovat bude vycházet ze společenského a finančního
zakotvení, bude nám společnost důvěřovat, když budeme onu naději proti
vší naději hlásat?
Jestliže naše církev nemá být nutně kompatibilní s touto společností,
jestliže má hlásat nezajištěnou naději proti vší naději, ať slyší znovu
lukášovské upozornění Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce,
ať slyší i radu Prodejte svůj majetek a dejte almužnu. Udělejte si měšce, které nevetšejí.
(L 12, 32-33). Ať neslouží dvěma pánům. Nejde o to, že by majetek
křivil obraz církve nutně. Ale o to, jak zůstat uvnitř srdce nezávislý.
Druhé východisko
Zdá se mi, že většina římských katolíků si stále přestavuje svou
církev podle modelu předkoncilového, tedy jako jakousi velkou
organizaci, se středem v Římě a pobočkami po celém světě. Církev je
podle takového vidění „jedna velká“, v církvi jsem, když zajdu do
kteréhokoli kostela, tam je má církev, věří takový katolík.
Ten, jehož domovem je „velká církev“, je ale myslím zranitelný,
protože nehledá konkrétní společenství a je pokoušen ke spiritualitě „já
a můj Bůh“, tedy ke spiritualitě, která církev vlastně nepotřebuje, de
facto ji potřebuje jen kvůli svátostem a kvůli autoritativnímu učení,
ale nikoli kvůli společenství.
Věříme jistě, že jedna církev skutečně existuje, je to církev
mystická s Kristem jako hlavou, taková církev listu Efezským. Ale Pavel
píše církvi daného místa, do Filip nebo Korintu, ve Zjevení čteme listy
andělu církve v Efezu, Pergamu, Smyrně a tak dále. Místní církve mají
jistě usilovat o jednotu. Ale má-li nejen Písmo, ale i druhý vatikánský
koncil pravdu, církev je právě tam, kde je církev místní (lépe
s koncilem „partikulární“), kde je konkrétní sbor konkrétních lidí,
kteří vytvářejí plnou, stoprocentní Kristovu a současně pro nás katolíky
římskokatolickou církev.
Tato partikulární církev je jistě darem Ducha, ale nevytvoří ji nikdo
jiný než členové této partikulární církve, konkrétní lidé z masa a
kostí, kteří se Božímu Duchu nebudou bránit, ale budou vnímat jeho
působení mezi sebou navzájem a bude to nepřehlédnutelné. Římskokatolická
církev nemá centrum ve Vatikánu, ale v místní církvi.
Chtějme skutečně církví být, buďme církví – tedy jsme-li katolíky,
vytvářejme aktivně svou místní římskokatolickou církev. To je šance
ještě pro nás a hlavně pro naše děti a generace, které přijdou po nás.
Kéž se změní to, že tak mnozí katolíci neumějí a nechtějí být církví.
Nu a může být místní/partikulární církev bez finančního zabezpečení?
Nu, pokud třeba její členové včetně ordinovaných služebníků mají civilní
zaměstnání a scházejí se v nějakých levně pronajatých prostorách nebo
v prostorách soukromých, tak taková církev může mít svůj fond, do
kterého její členové přispívají a ze kterého se hradí potřeby této
církve. Když někdo chce být církví, chce spoluvytvářet svou místní
církev, tak proč by nepřiložil korunu k jejímu provozu? A více než to.
Proč by se člen takové místní církve z radosti, že zadarmo dostal
záchranu od Krista ve společenství své církve, nesdílel i s potřebnými
jinde, mimo církev?
Třetí východisko
Myslím, že většina věřících vnímá církev – ať už jako onu
neexistující tzv. „velkou“ nebo tu místní – jako jakousi organizaci,
jejíž chod zajišťují profesionálové za to placení. Mnoho katolíků si –
jak se zdá – neumí představit, že by měli být aktivními a plnohodnotnými
spolutvůrci své místní církve, nikoli se pouze zbožně účastnit nějakého
provozu (popř. nějakého rituálu), který připraví někdo jiný. Ale třeba
všechny svátosti jsou svátostmi celé církve, tedy radostným slavením
celé místní církve, nikoli obřadem, který takzvaně slouží kněz a lid se
ho zbožně účastní.
Právní i faktické uspořádání dnešní katolické církve aktivní účasti
celé křesťanské obce v životě i liturgii zrovna nenahrává. Ale myslíte,
že generace našich dětí bude schopna věřit evangeliu o blízkosti Božího
království v takové místní církvi, kde je nejvyšším učitelem, vládcem,
zákonodárcem i soudcem jedna osobnost? Jak může taková praxe vést ke
vzájemné odpovědnosti členů církve k „nesení břemen jedněch za druhé“,
ke sdílení se v radostech i starostech atp.? Jak by mohla taková praxe
vést k odpovědnosti vytvářet církev?
Mají pak o finančním zabezpečení církve rozhodovat náboženští
profesionálové nebo je záležitostí místní církve jako celku? O
záležitostech financí ať rozhoduje místní církevní obec jako celek, nebo
její zvolení představitelé. Vezměme příklad – co kdyby se členové
místní církve poradili, kde vlastně chtějí slavnostně sdílet svou radost
z Kristova vzkříšení – jestli v kostele, který je pro danou obec třeba
příliš velký, svým uspořádáním pro slavení církevní obce nevhodný a
v zimě ještě navíc vymrzlý. Nenajdou se pro sdílení radosti z vykoupení
pro danou křesťanskou obec v konkrétních podmínkách vhodnější prostory?
Shrnutí
Lze být tedy církví i bez finančního zabezpečení? Doufám, že je
zřejmé, kam tento příspěvek mířil: diskutujme nejprve identitu církve,
především nakolik se má nebo nemá považovat za součást společnosti.
Dále pak stůjme na tom, že je věcí místní církve, aby své i finanční
zabezpečení „zdola“ vyřešila. Jistě, jsou tu věci, které záležitosti
místní církve přesahují, třeba otázka vzdělávání. Tam je jistě na místě
hledat a najít spolupráci s jinými místními církvemi. Nemělo by se v
praxi zapomínat na přání posledního koncilu, aby se znovu v církevním
životě uplatňovala subsidiarita, která je ve světsky reflektovaném
managementu samozřejmostí.
Úplně na závěr: velmi bych si přál, aby katolická církev
minimalizovala potíže a ostudu, které s takzvanými restitucemi
církevního majetku musejí nutně přijít, ale ještě více bych si přál, aby
všichni pokřtění se svou církví našli svou identitu, aby obnovili
porozumění sobě samé a díky tomu si poradili i s pokušeními spojenými s
finančním zabezpečením a celkově vydávali tomuto světu dobré svědectví.
Martin Šály
Příspěvek byl pronesen na kolokviu „Na cestě k dialogu v církvi“, které se konalo v Olomouci ve dnech 16. – 17. května 2014.
Zdroj: www.getsemany.cz