Jsou prázdniny a v mnoha sborech probíhají kempy a další evangelizační akce. Jsem vděčný za desítky a stovky dobrovolníků, kteří v rámci svých dovolených tímto způsobem zvěstují evangelium. Zároveň mám jednu otázku, se kterou si lámu hlavu a která mě napadla, když mě otravovali různí prodejci. Jejich taktika byla jednoduchá. Navázali se mnou rozhovor na nějaké téma a postupně z nich vylezlo, že mi něco chtějí prodat. To jsem se ale dozvěděl až po chvíli. Jejich zájem byl předstíraný, protože nešlo o nic jiného, než o prodej jejich produktu. Nenazval bych to lží, spíše obchodním trikem. Proč ne… i když mě to otravuje.

Jenže si kladu otázku, v čem se lišíme jako křesťané, když lidé jedou na anglický či sportovní kemp, když za nimi přijdeme s tím, že od nich chceme, aby s námi udělali nějakou anketu, na jejímž konci je pozvání ke studiu Bible, když je pozveme na nějaký koncert, který se ale spojený s evangelizační výzvou… Vše popsané má jedno společné. Lidé zjistí, že to poslední o co jde, je angličtina, sport, anketa či hudba. Že toto vše je jen udička. 

Několikrát jsem slyšel velmi rozzlobenou reakci od těch, kdo se – dle svých slov, nechali nachytat, když udičku rozpoznali. Měli pocit, že křesťané úspěšně kopírují multi-levelové metody. Jistě lze argumentovat, že řada lidí skrze výše pospané a další udičky uvěřila, jenže už nevíme o těch, kterým se evangelium pořádně znechutilo. Otázka je, co s tím? Máme přestat konat kempy, ankety, koncerty atd.? Jistě ne! Sám jsem podobných akcí dělal destítky. Mám ale za to, že bychom měli dopředu jasně sdělit, že součástí toho, co konáme je naše snaha, aby příjemci poznali křesťanskou víru. Pokud toto není komunikováno, považuji naše snahy za neetické, byť se jedná o evangelizaci.

V našem sboru máme mateřské centrum. Stále dokola si připomínáme, že se nechceme tajit tím, že se jedná o křesťanské centrum a že tedy jeho součástí je (inteligentní a citlivé) zvěstování evangelia. Možná jsme tím někoho odradili, možná dokonce pohoršili, ale chceme hrát otevřenou hru a šokovat Kristovým křížem, nikoli svojí vyčůraností.

S tím souvisí ještě jedno křesťanské klišé, z kterého mě brní hlava. Oním klišé je „mít vztahy s nevěřícími“. Chápu směr tohoto uvažování, bez vztahů je jakákoli evangelizace problematická, zároveň hrozí nebezpečí, že se z křesťanů stávají jakási vztahová monstra. Co tím myslím? Asi nejen já nestojím o vztah, který se mnou někdo má, protože s mojí osobou sleduje nějaký cíl. Několikrát mi někteří nevěřící sdíleli svůj smutek a někdy zhnusení nad tím, že když neměli zájem o evangelium, tak se o ně křesťané přestali zajímat. Najednou už nebyli „součástí projektu“. Už nebyli „potencionální konvertité“. Takto totiž fungují vztahy v sektách, nikoli mezi normálními lidmi. Tedy zajímáš nás jen potud, pokud bys mohl uvěřit. Dokonce jsem i viděl manuály a knížky, které učí „jak mít vztahy s nevěřícími“. No comment.

Včera jsem byl hrát fotbal s nevěřícími nikoli proto, že snad uvěří, ale proto, že to jsou lidé jako já a já je k životu (a k fotbalu) potřebuji. Můj výkon je neupoutal natolik, že by se mě ptali, kdo mě to tak fantasticky obdaroval k hraní fotbalu (a tedy já jsem nemohl odpovědět, že Ježíš) a přesto si snad zase někdy zahrajeme. Dnes jsem oddával nevěřící pár a na svatbě nikdo neuvěřil. Pravda – během přípravy jsme navázali vztah a já jsem mohl sdílet evangelium, ale to byl spíše vedlejší efekt toho, že jsem s nimi byl. Jinými slovy nechci mít vztahy s nevěřícími jen nebo především proto, že snad uvěří, ale proto, že potřebuji vztahy a že mě nevěřící v mnohém obohacují.