poslal Nepřihlášený Rozhovor s Jonnym Scaramangou, britským hudebníkem, spisovatelem, učitelem na základní škole a autorem
blogu s názvem Leaving Fundamentalism (Opouštění fundamentalismu), který se zabývá aktivizací společnosti proti křesťanskému fundamentalismu,
konkrétněji pak proti mezinárodní organizaci Accelerated Christian
Education. Ta přibližně ve stovce zemí prosazuje vzdělávání založené na
fundamentalistickém chápání Bible.
Rozhovor v plném anglickém znění pod názvem Leaving fundamentalism: an interview with Jonny Scaramanga je k dispozici na adrese http://lotharlorraine.wordpress.com
Ahoj Jonny. Mohl bys nám o sobě na úvod něco říct?
Jasně. Narodil jsem se do rodiny, která byla hodně
zapojená v charismatickém hnutí a taky vyznávala teologii prosperity
tak, jak ji pojímá třeba Kenneth Copeland. Nevzpomínám si, že bych
v dětství někdy nevěřil v Boha. A příběh o stvoření ve své doslovnosti
pro mě byl stejně jasný jako to, že nebe je modré. Když mi bylo šest
nebo sedm, už jsem mluvil v jazycích. Chodil jsem do kreacionistické
školky, která fungovala podle osnov Accelerated Christian Education.
Nějací přátelé mých rodičů pak založili takovou základní školu. Moji
rodiče se ale rozhodli, že mě pošlou do normální školy, takže jsem se
asi tak do jedenácti let učil normální věci. Na druhý stupeň jsem ale
šel už do školy ACE.
Jaké to v té škole ACE bylo?
Na úvod musím říct, že jsem to tam měl hrozně rád.
Funguje to tam úplně jinak než v jiných školách. Každý má svou vlastní
lavici, která je z každé strany oddělená od ostatních, aby nikdo během
vyučování nemohl mluvit se spolužáky. Mně to vyhovovalo, protože týmové
aktivity jsem nikdy neměl moc rád. Užíval jsem si, že mám svoji lavici
a pomůcky a můžu se v klidu věnovat své práci. Neměli jsme učitele nebo
učitelky. Ve třídě s námi byl člověk, kterému se říkalo supervizor. Když
někdo potřeboval s něčím pomoct, zvedl takovou vlajku, a supervizor
přišel. Jinak jsme se sami učili z učebnic od ACE. Ty každý předmět
propojovaly s nějakým biblickým ponaučením. To mi přišlo skvělé. Byl
jsem rád, že jsou všude kolem jen samí dobří křesťané a že všechno zlo
a pokušení světa je někde daleko. Jako kulisa nám hrála tichá hudba a já
si byl jistý, že jsem tam, kde mě Bůh chce mít. Všichni byli hodní
a přátelští. Teď mě to děsí, protože cítím, že v tom bylo hodně
neupřímnosti, ale tehdy jsem z toho byl nadšený. A byl jsem rád, že se
můžu učit pravdu o Stvoření. Všude po světě se děti musely učit nesmysly
a lži o evoluci a já patřil k hrstce vyvolených, která mohla slyšet
pravdu.
Vypadá to, že na ACE je hodně pozitivního: žádný nezdravý tlak na výkon a poštvávání dětí proti sobě.
Tlak tam tedy samozřejmě byl. Já jsem to ale bral jako
užitečný tlak. Byl to tlak na to, abychom byli dobří křesťané. Abychom
nebyli ve světě.
Jak ten tlak vypadal?
Pro mě bylo třeba důležité, abych byl o přestávce
vždycky první u dveří. Mohl jsem pak dveře otevřít a podržet ostatním,
abych ukázal, že jsem dobrý služebník. Když už jsem byl v posledním
ročníku, měli jsme jako deváťáci svoje modlitební setkání, a protože to
bylo charismatické společenství – i když ACE není charismatická
organizace – bylo pro mě důležité modlit se extaticky v jazycích
a prorokovat. Hodně jsem odsuzoval jednu spolužačku, která se zajímala
o okultní věci. Byly to věci, které zajímají dost lidí v tomhle věku –
četla Interview s upírem, mluvila o astrologii a čtení myšlenek. Já jí
říkal, že je ve spolku se satanem.
Byly dny, kdy jsme nemuseli do školy v uniformě. To si
pak některá spolužačka vzala krátkou sukni a supervizor ji donutil
převléknout se do tepláků. Bylo tam hodně strachu z tělesnosti, hodně
odsuzování a odmítání těla. Pro mě to bylo dilema. Holky v krátkých
sukních se mi líbily, ale zároveň jsem je odsuzoval za to, že nejsou
dost svaté. Byl jsem vlastně misogyn ze dvou stran najednou.
Někteří fundamentalisté dokonce učí, že je hřích, když žena chodí do práce. Týká se takový extrémní sexismus i ACE?
Ve srovnání s jinými fundamentalistickými skupinami je
ACE ve vztahu k ženám docela liberální. Jednu dobu měli dokonce ženu na
postu mezinárodní předsedkyně, byť to bylo za dost podivných okolností.
Naše učebnice občanské výchovy dokonce měla na obálce pracující ženu,
asi veterinářku. Skvělé, co? Žena, která normálně pracuje! Na poměry
fundamentalistů je to liberalismus, na moje poměry žádná velká sláva.
Měli jsme obrázky, které ukazovaly, že dívky musejí
být „čisté“, to znamená neodhalovat moc kůže. V kapitole o výběru
zaměstnání je dlouhá pasáž o kategorii „v domácnosti“ a je to jediná
pasáž v celé učebnici, kde se o někom nekonkrétním mluví v ženském rodě.
Jinak všude v mužském. V Norsku kancelář ombudsmana pro genderovou
rovnost upozornila na to, že ACE porušuje norské zákony, protože na
jednom místě mají žáci doplnit správný gramatický tvar ve větě „Žena
bude šťastná, když bude poslouchat svého manžela.“ Mimo jiné.
Sexismus je v ACE velký problém. Zatím jsem se mu moc nevěnoval, ale měl bych.
Proč jsi nakonec z té školy odešel?
Říkal jsem, že mi to tam přišlo skvělé. To trvalo asi
18 měsíců. Pak se to úplně otočilo a začal jsem to tam nesnášet. Mimo
školu jsem neměl žádné přátele a tady, v prostředí, kde bylo nanejvýš
70 lidí ve věku od tří do osmnácti let, tolik možností nebylo. Většinu
času jsme trávili tichou prací, odděleni jeden od druhého.
Začal jsem být přesvědčen o tom, že existuje něco jako
dobré vzdělání. I když jsem netušil, jak by mělo vypadat, bylo mi
jasné, že ACE do toho nespadá. V té době jsem byl pořád kreacionista
a stoupenec křesťanské ultrapravice, takže tyhle věci s tím tolik
nesouvisely. Prostě mi přišlo, že z akademického hlediska to nemá žádnou
úroveň. Místo opravdových knih jsem četl věci jako Když věda selhává
a nejkreativnější činností bylo doplňování chybějících slov ve
cvičeních. Tahle podoba křesťanství mi byla nepříjemná, ale nebyl jsem
schopný nějak formulovat, co mi vadí. Jazyk ACE, na který jsem si zvykl,
mi to moc neumožňoval.
Měl jsem jen velmi nekonkrétní pocit, že je to
příšernost. Celé léto jsem strávil ve svém pokoji a chtěl jsem se zabít.
V září mi potom ve škole jednou povolily nervy. Neudržel jsem se.
Zatmělo se mi před očima a pak si vzpomínám, že jsem na všechny hrozně
křičel. Rodiče se pak rozhodli, že mě radši dají jinam. Byl jsem
svobodný!
Jaký to byl pocit?
Asi týden nebo dva jsem byl v euforii. Chodil jsem do
normální školy, četl Shakespeara, místo čtení o vědě a jejích selháních
jsme dělali pokusy. O historii jsme se učili tak, že jsme četli primární
i sekundární texty, porovnávali je a hodnotili. To byl pro mě naprostý
převrat. Euforie ale brzy opadla. Hrozně jsem se snažil s někým se
spřátelit, ale netušil jsem, jak se bavit s někým, kdo není křesťanský
fundamentalista. Nebylo totiž o čem se bavit.
Dívali jsme se na jinou televizi, poslouchali jinou
hudbu. Nemluvil jsem sprostě, byl jsem prudérní. To bylo těžké, protože
jsem zároveň jako většina lidí v tomhle věku hodně myslel na sex.
Spolužáci měli všude po stěnách spoustu plakátů polonahých modelek a já
se snažil dívat jinam, protože jsem vnímal jako hřích dívat se na
obrázky žen. Natož v erotických konotacích! Nakonec jsem spolužákům
řekl, že všichni půjdou do pekla, což mým snahám moc nepomohlo.
Nelíbí se mi, když lidi jako Richard Dawkins tvrdí, že
jakákoli náboženská výchova je manipulace a zneužívání dětí. Z toho, že
se malé děti učí, že každého, kdo zemře, aniž by přijal Krista, čekají
věčná muka, mi ale běhá mráz po zádech. Myslím, že to je daleko
závažnější než nějaké kreacionistické bludy.
Já bych řekl, že se to od sebe nedá oddělovat. Oboje
to patří do světa nedotknutelnosti Bible, což ve skutečnosti není nic
jiného než údajná nedotknutelnost určitých dogmat. To v podstatě slouží
jako hůl, kterou si najde ten, kdo chce bít psa, jak se říká. Shodou
okolností si tím můžete obhájit i to, že opravdovou holí bijete svoje
děti.
Kreacionismus je nebezpečný hlavně proto, že je
vystavěn z argumentačních klamů a úmyslných manipulací. Učit
kreacionismus znamená v nejlepším případě učit děti nepřemýšlet
o těchhle konkrétních věcech. V horším případě prostě nepřemýšlet. To se
týká i ACE, kde pro žádné skutečné přemýšlení není prostor. Proto jsem
ani nebyl schopný pojmenovat, co mi vlastně vadí. Když mě učili
o věčných mukách v pekle, nedali mi vůbec možnost to jakkoli
zpochybňovat.
Jak ses nakonec z fundamentalismu vymanil?
Začal jsem poslouchat sekulární hudbu. Už na moji
školu ACE chodilo pár holek, které tuhle kulturu trochu znaly, a něco
z ní si přinesly s sebou. I když to byly pořád fundamentalistky, pro mě
byly tehdy příliš ve světě. Díky nim a ještě díky jednomu spolužákovi se
mi to dostalo do podvědomí, až jsem nakonec začal poslouchat rádio. Pak
jednou naše supervizorka udělala přednášku pro celou školu. Ta
přednáška byla o tom, že zpěv sekulárních písní je stejná odpornost jako
kdybychom někomu strkali psí výkaly do obličeje. To mi přišlo tak
absurdní, že jsem pak rádio poslouchal ještě víc.
Jak to pokračovalo?
Začal jsem se zajímat o filosofii. Přes filosofii
mysli jsem se dostal k filosofii náboženství, četl jsem i Dawkinse.
Děsil mě, ale když jsem pak četl eseje namířené proti němu, zjistil
jsem, že s nimi nesouhlasím. Postupně se ze mě stával ateista. Dnes se
za ateistu nepokládám. Spíš bych řekl, že nevidím důvod se zabývat tím,
co mě přesahuje. Asi jsem agnostik. Nikdy jsem se nedostal k jiným
formám křesťanství, protože mě odjakživa učili, že jsou nesmyslné. Mohl
jsem být buď fundamentalista nebo ateista. Buď věřit každému slovu nebo
všechno odmítnout. Takhle se k ateismu dostane spousta lidí. Aby mělo
křesťanství naději, musí skoncovat s fundamentalismem.
Dostaneme se k praktičtější otázce. Hodně lidí by
řeklo, že otevřená společnost by měla organizace jako ACE tolerovat. Co
si o tom myslíš?
Ještě nevím. Na jedné straně je svoboda slova, na
druhé práva dětí. Hodně lidí si myslí, že stát má právo organizace jako
ACE regulovat. Bojím se, jaké důsledky by něco takového mohlo mít. Je
ale potřeba říct, že i když přiznáme ACE právo na existenci, musíme ji
kritizovat. Osobně si myslím, že právo na existenci mají i rasistické
a neonacistické spolky, ale zároveň cítím povinnost proti nim bojovat
všemi dostupnými prostředky.
Navíc je potřeba, aby nad ACE existoval nějaký dohled. Nějaká analýza toho, kde ACE selhává čistě z hlediska vzdělávání.
Dá se dokázat, že je přístup ACE pro děti nebezpečný?
Ne. V rámci své dizertace dělám rozhovory s lidmi,
kteří ACE prošli. Takový výzkum ještě nikdy nikdo nedělal. Uvidíme.
S jistotou můžu říct jen tolik, že ACE je v rozporu se vším, co současná
psychologie a pedagogika pokládá za správné vzdělávání. Nebezpečnost je
tedy sporná, ale ACE určitě dětem nedává nic dobrého.
Nejsi na to, abys dělal takový výzkum, moc zaujatý?
Hodně o tom přemýšlím. Neutrální ale není nikdo.
Zároveň v mnoha případech ACE dětem opravdu závažně ublížila. A být
neutrální tam, kde se ubližuje lidem, pokládám za morální selhání.
Snažím se ale vždycky hledat argumenty sám proti sobě. Něco, co by
dokazovalo, že třeba nemám pravdu. Tím je snad můj výzkum nějak
vyvážený. Konkrétně třeba hledám lidi, kteří prošli ACE a vnímají to
jako něco, co je v životě obohatilo. Nějaké jsem našel, ale nechtějí se
mnou mluvit. Každopádně jsem v kontaktu asi se stovkou lidí, kteří ACE
vnímají jako organizaci, která jim vážně ublížila. I kdyby se to týkalo
jen té stovky, čemuž nevěřím, je potřeba se tím zabývat. ACE je
ignoruje, což nepokládám za úplně křesťanské. Navíc je to čirá
zbabělost.
Ty jsi učitel. Dá se podle tebe z profesionálního hlediska udělat něco pro to, aby ACE fungovala bez toho špatného?
Moc tomu nevěřím. Hodně lidem se líbí ten důraz na
samostatnou práci. Většinu času se učíte o samotě. Dávají vám knihy, ve
kterých jsou všechny odpovědi, které máte znát. Bylo by potřeba do toho
zapojit dialog a kritické čtení textů.
Chtěl bys čtenářům ještě něco vzkázat?
Jsem rád, že to někoho zajímá. Jsem rád, že mi nikdo
nekáže o tom, co bych měl správně dělat, protože toho jsem si užil dost
na dva životy. Je potřeba bojovat proti fundamentalismu. Rád bych mluvil
s lidmi, kteří mě nechtějí poslouchat, protože nejsem křesťan. Odmítají
dokonce uznat i to, že lidé, kteří nejsou fundamentalisté, mohou být
stejně křesťané. Nejste pro ně opravdoví křesťané. Budou vás ale
poslouchat určitě ochotněji než mě. To je všechno. Děkuju.
Redakčně kráceno. Z angličtiny přeložil Jan Škrob.
časopis Protestant 2014/5