poslal Nepřihlášený Religionista na Evangelické teologické fakultě Pavel
Hošek je mistrný popularizátor trendů v soudobé religionistice
a neúnavný bojovník za dialog. Obě tyto vlastnosti jsou hluboce
zakódovány v jeho krátké knize, která vyšla minulý rok v nakladatelství
Mlýn. Kniha A bohové se vracejí s podtitulem Proměny náboženství v postmoderní době
nabízí ve stručné a jednoduché formě vhled do téměř všech důležitých
témat, která se týkají charakteru a role náboženství v západní
společnosti 21. století.
Teze o návratu náboženství do života moderní
společnosti se výslovně objevuje minimálně od počátku přelomu
tisíciletí, kdy německý filosof Jürgen Habermas použil poprvé termín
postsekularizace. V roce 2005 pak napsal německý protestantský teolog
Friedrich Wilhelm Graf knihu Wiederkehr der Götter (Návrat bohů), která
tuto tendenci reflektuje z religionistického i teologického hlediska.
Knížka Pavla Hoška z roku 2012 vznikla, jak autor vysvětluje
v předmluvě, na základě přednášek pro evangelický sbor v Jihlavě
a diskusí nad základními knihami k tomuto tématu (seznam nejdůležitější
literatury – většinou z anglosaského jazykového prostoru – lze nalézt na
konci knihy).
Aby ale Hošek pomohl čtenářům pochopit „odkud“ se
bohové vracejí, nejprve v knize stručně popisuje místo náboženství
v premoderní společnosti (Prolog: náboženství v tradiční společnosti),
kde hrálo náboženství roli sociálního a kulturního tmelu a garanta
celistvého obrazu světa. V první velké kapitole (I. Náboženství na
ústupu) pak popisuje společenské příčiny a teologické výklady
sekularizace, totiž zesvětštění, především evropského, veřejného
prostoru. Teprve poté Hošek přechází k samotnému „návratu bohů“ a to ať
už v podobě náboženského fundamentalismu (II. Náboženství se vrací) nebo
v postmoderním oživeném zájmu o nové typy a zdroje spirituality
(III. Náboženství a postmodernita). Zvlášť se Hošek věnuje českému
kontextu v kapitole IV. Náboženství a česká společnost. V poslední, páté
kapitole, opouští autor konfesijně neutrální pojem náboženství
a soustředí se na úkol a možnosti křesťanských v církví dnes
(V. Postmodernita a evangelium).
Myšlenka otevřenosti a pěstování dialogu se vine jako
červená nit všemi kapitolami knihy. Hošek pléduje za dialog mezi
fundamentalisty a liberály (ač nelze pochybovat, ke komu se počítá)
a prosazuje otevřenost křesťanů ke světu ve smyslu myšlenky, že vše
dobré je také Boží. Hoškova role laskavého zprostředkovatele vzájemného
porozumění nabírá až dojemných kontur, když např. upozorňuje své čtenáře
na ironický styl postmoderních autorů, aby předešel nedorozumění při
jejich četbě.
Kniha je jako celek čtivým a přesným uvedením do
hlavních rysů problematiky, to nejzajímavější ovšem přichází až na
závěr, kdy se autor snaží najít vhodný směr pro směřování církve
v současné náboženské a společenské situaci. Církve by měly být současné
kultuře otevřené, umět v ní číst a hledat pro svou zvěst „navazovací
body“. Přitom však mají být i kritické a umět kulturu svou zvěstí a svým
působením proměňovat.
Pokud jde o otázku, jak moc se má církev přizpůsobit
duchu doby, odmítá Hošek obě falešné alternativy. Církev nesmí
přistoupit na logiku „disneylandové“ nabídky náboženských vjemů na jedno
použití, ani se nesmí stát uzavřeným fundamentalistickým společenstvím.
Církev má být místem pro autentickou a hlubokou spiritualitu a zároveň
otevřeným společenským hnutím.
Přestože je kniha vedena ve velmi
otevřeném a laskavém duchu, může v jednom směru v českém protestantském
prostředí přece jen narazit. Česká protestantská teologie 20. století
ovlivněná Karlem Barthem, Dietrichem Bonhoefferem a J. L. Hromádkou
totiž dosud často nerada vidí analýzu společenské a kulturní situace
jako předpoklad pro nalézání styčných bodů pro zvěstování evangelia
a nerada slyší pojem náboženství. Karl Barth odmítl
„kulturprotestantismus“, protože křesťanskou zvěst ochočuje a zbavuje jí
svobody a nezávislosti. Dietrich Bonhoeffer zase usoudil, že evangelium
je třeba oddělit od náboženských forem a zavdal impuls k jeho
nenáboženské interpretaci pro dospělého člověka. Na kritiku náboženství
navázal i J. L. Hromádka a po něm se tématu chopili především někteří
členové nové orientace (Komárková, Hejdánek, Trojan). Náboženství je pro
ně podezřelým pojmem, výrazem lidského úsilí přivlastnit si to, co může
dát jen Bůh, nezná dějinnou perspektivu a otevřenost víry, nahrazuje
etický nárok křesťanské zvěsti útěkem ke kultu nebo náboženskému
prožitku.
Bylo by ale zásadním nedorozuměním smést Hoškův
přístup ze stolu s odůvodněním, že se jedná o jakéhosi „propagátora nové
religiozity“, který opouští měřítko evangelia. Pojmu náboženství se
vzdát nemůžeme prostě proto, že náboženství hraje v naší společnosti
stále roli a i církev je rozhodně náboženskou institucí. Bez tohoto
analytického pojmu pozici církve ve společnosti nelze přiměřeně
porozumět. Ostatně, pokud čteme texty autorů z okruhu nové orientace,
zdá se velmi pravděpodobným, že jejich pisatelé rozuměli pojmu
náboženství jinak než religionistika a teologie dnes. Na to jako na
teologický problém upozorňuje ve své diplomové práci Sekularizace
v České republice Pavel Roubík, který pro lepší dorozumění nabízí
definici přejatou od současných německých liberálních teologů
(„náboženství je zcela zvláštní způsob interpretace skutečnosti, určený
náboženskou zkušeností jakožto zkušeností s transcendencí“).
Hošek ostatně sám nevidí náboženství nekriticky.
Varuje před nezdravými formami spirituality a upozorňuje, že „tváří tvář
obchodu se zábavně spotřební spiritualitou a různým znepokojivým
podobám návratu religiozity v současné kultuře by si podle těchto
varovných hlasů křesťané měli uvědomit, že toho, co je spojuje
s poctivými ateisty (například radikální odmítnutí modlářství), může být
víc, než toho, co je spojuje se stoupenci módních vln spirituality (…)“
To však nic nemění na tom, že „ateisté už pro křesťany zřejmě nejsou
jediným, ba ani nejdůležitějším partnerem v diskusi.“
Dovolím si tvrdit, že právě změněná situace a proměna
onoho „partnera v dialogu“ zapříčiňuje posun ve slovníku a tématech mezi
Hoškovým textem a texty o sekularizaci např. z pera Boženy Komárkové
více než rozdílná intence jejich autorů. Nechci rozdíly zastírat, ale
pokud se necháme ošálit jen určitými pojmy a nepůjdeme pod povrch, může
nám snadno uniknout, že mnohé motivace a záměry jsou podobné, a Hoškovu
knihu tak můžeme v lecčems zařadit do tradice české teologie a přitom
nezahazovat výsledky intelektuálních bojů, které se v církvi odehrály
v minulých desetiletích.
Tím základním, co spojuje texty např. Boženy Komárkové
a Pavla Hoška, je především snaha brát současného člověka, jeho
představy a očekávání vážně. I chápání křesťanské církve jako
společenství, které přebírá odpovědnost za svět, ve kterém žije, je
teze, která je oběma společná a pro dvacáté století ji v Čechách
formuloval a prosazoval J. L. Hromádka (ten jí opíral především o „Boží
cestu za člověkem“ v Ježíši Kristu). Dalším společným důrazem je pro
Komárkovou i Hoška silný etický apel. Pro Komárkovou je christologickou
kategorií přiměřenou její době obraz Ježíše jako bratra. Zvěstování
Božího slova pak musí být nutně spojeno s praxí a se službou druhému.
Hošek zase mluví o křesťanskosti jako o následování Ježíšova
„radikálního humanismu“.
Čemu se ovšem i dnes můžeme společně
s Pavlem Hoškem učit od již zmiňované Boženy Komárkové, jsou ekonomické,
právní a politické rozbory společnosti a jejich relevance pro
náboženství. Hošek používá ve své knize téměř výhradně pojem kultura,
a přestože lze tento pojem použít velmi široce, cit pro politickou,
ekonomickou a ideologickou složku skutečnosti a její vztah k náboženství
v knize občas chybí. Zvláště v závěrečné části, kde jde o křesťanské
církve v tomto světě.
Souvisí to snad s Hoškovým tvrzením, že žijeme
v postideologické době. Tvrzení je dnes sice hojně zastáváno, ale také
hojně vyvraceno, a to dle mého názoru právem. Ideologie dnes funguje
jinak než dříve, snad skrytěji, ale často o to samozřejměji
a důsledněji. Zde není od věci si připomenout názor současného
liberálního ekonoma Sedláčka, který tvrdí, že teze o postideologičnosti
naší doby je sama tou největší ideologií. Ideologií dneška se podle něj
stala ekonomie (resp. určitý její typ), jejíž postuláty nekriticky
pronikají do běžného myšlení lidí, kteří je považují za samozřejmé
(potřeba růstu). Levicový filosof Michael Hauser zase považuje
postmodernismus za ideologii pozdního kapitalismu, ideologii, která
rozhodně neosvobozuje, ale skrze Nadjá diktuje člověku naplňování všech
jeho tužeb.
To, že rozvoj kapitalismu je pro fungování náboženství
zásadní, připomínají i současní němečtí teologové Ulrich Barth i již
zmíněný Friedrich Wilhelm Graf. Jednoduchá logika trhu má velkou sílu
opanovat lidský přístup ke světu i v jeho neekonomických sférách a je
silným konkurentem náboženské interpretace skutečnosti.
Navzdory tomu lze na závěr poznamenat, že Pavlu
Hoškovi se podařilo shrnout v útlé knížce základní problémy
mnohovrstevnatého problému náboženství a (post)moderní doby čtivou
a přístupnou formou. Knížku tak lze doporučit nejen teologům, ale i všem
zvídavým křesťanům, příslušníkům jiných náboženství nebo i těm, kteří
chtějí lépe porozumět současnému světu se vším, co do něj patří, tedy
včetně náboženství.
Pavel Hošek, A bohové se vracejí: proměny náboženství v postmoderní době. Mlýn, 2012, ISBN 9788086498485.
Jakub Ort
Zdroj: časopis Protestant 2013/9