poslal Nepřihlášený Evangelikalismus je široké, vnitřně bohatě diferencované hnutí, které
tvoří evangelikální denominace, samostatné sbory, evangelikálové uvnitř
neevangelikálních denominací (např. silné evangelikální křídlo v rámci
anglikánské církve) a tzv. paracírkevní organizace. Toto hnutí vychází z
protestantského křesťanství a sdílí s ním všechny články víry.
Evangelikálové se od ostatních protestantů totiž sice liší některými
teologickými důrazy, ale daleko spíše než obsah víry je pro ně
charakteristický způsob, jak víru prožívají, a to, k jakým praktickým
důsledkům je jejich víra vede.
Kořeny a vznik evangelikalismu
Vznik evangelikalismu je pevně spjat s procesem modernizace.
Industrializace a urbanizace v 18. a 19. století způsobily rozpad
dosavadních společenských struktur, a tedy i značné oslabení role
náboženských institucí i oslabení role náboženství v osobním životě.
Zákonitým důsledkem modernizace se nestalo vymizení náboženství (jak se
též někdy předpokládalo), ale nástup větší míry náboženské plurality.
Člověk moderní doby si vedle mnoha jiných voleb může zvolit i svůj
vlastní způsob náboženského života a samozřejmě také zůstat bez
náboženství.
Evangelikalismus vznikl pod tlakem modernizačních vlivů na půdě
britského a amerického protestantismu. Jeho hlavní náboženské kořeny
jsou tři: pietismus, puritánství a probuzenectví; nejsilnější z nich je
probuzenectví, s nímž je někdy evangelikalismus dokonce ztotožňován.
Probuzenectví je spojeno s těmi vrstvami obyvatelstva, které byly
zbaveny svých sociálních a (nebo také) náboženských kořenů. Typickým
příkladem jsou na britských ostrovech městští dělníci v 18. století,
kteří v důsledku rychlé industrializace a urbanizace ztratili spojení se
svými venkovskými komunitami a farnostmi. V Severní Americe byla v téže
době velmi nízká míra příslušnosti k církvím, patrně kvůli migraci a
malému významu církví místních, o něž se mateřské evropské církve příliš
nestaraly. Na obou březích Atlantiku se tedy jednalo o lidi, kteří měli
povědomí o křesťanství, ale které bylo třeba k aktivnímu křesťanskému
životu teprve „probudit“. Při masových shromážděních a pod vlivem
řečnicky vybavených kazatelů, kteří používali emotivní a naléhavou
rétoriku, tito lidé hromadně konvertovali ke křesťanství (nebo –
přesněji řečeno – obnovovali svou křesťanskou víru).
Ve Velké Británii nastalo první takové probuzení na konci třicátých let a
ve čtyřicátých letech 18. století v důsledku působení anglikánského
duchovního Johna Wesleyho (1703–1791) a jeho spolupracovníků. Na základě
tohoto probuzení, které do padesátých let 18. století zasáhlo celou
Velkou Británii i britské kolonie, vzniklo metodistické hnutí. První
probuzení v Severní Americe je spojeno s kongregacionalistickým
duchovním Jonathanem Edwardsem (1703–1758) a odehrávalo se ve 30. letech
18. století; tzv. druhé velké probuzení spadá do prvních tří desetiletí
19. století.
Kromě pietismu, puritánství a probuzenectví je evangelikální myšlení
ovlivněno také filozofií zdravého rozumu, která byla v jeho formativním
období významným americkým životním postojem. Filozofie, již
představoval skotský filozof Thomas Reid (1710–1796), získala od
poloviny 18. století velkou popularitu mezi Američany a svým apelem
proti elitářství přispěla jak k demokratickému a republikánskému zřízení
mladých Spojených států, tak k laickému charakteru nově se formujícího
evangelikalismu. Do něj přinesla také přesvědčení, že správným nástrojem
pro poznávání smyslu Bible je zdravý rozum, oproštěný ode všech
teologických spekulací a nezatížený hledáním jazykových či historických
souvislostí textu.
Je otázka, do jaké doby máme vznik evangelikalismu klást. V každém
případě je ale možné říci, že v době Wesleyho smrti v Británii (1791) a v
letech druhého velkého probuzení ve Spojených státech byl tento nový
typ protestantismu již definitivně konstituován. Metodistické církve v
Británii a baptistické a metodistické církve ve Spojených státech
prodělávaly v této době rychlý růst a staly se v počátcích
evangelikalismu jeho základnou.
Základní znaky evangelikalismu
Religionisté a teologové vymezují evangelikalismus různě formulovanými,
ale v podstatě podobnými sadami znaků. Na prvním místě mezi nimi
zpravidla stojí úcta ke křesťanské Bibli jako k „Božímu slovu“.
Evangelikální křesťané mají Bibli znát a studovat a považovat ji za
závazný zdroj křesťanské nauky a etiky, vysoce nadřazený případným jiným
zdrojům.
Vedle víry v Bibli jako „Boží slovo“ je druhým centrálním bodem
evangelikální teologie víra, že nejvýznamnějším dějem z hlediska jak
lidských dějin, tak života jednotlivce je smrt Ježíše Nazaretského na
kříži. Odpovědí na nabízenou možnost smíření s Bohem prostřednictvím
Ježíšovy smrti má být pokání z hříchů, obrácení k Bohu (konverze) a
znovuzrození. Osobní prožitek konverze je pro evangelikály tak důležitý,
že jím mají projít i děti, které se narodily do jejich rodin. Konverze
je bezpochyby dalším silným důrazem evangelikální teologie.
Čtvrtým znakem je individuální, osobní prožívání víry. Z víry v
rozhodující moc Ježíšovy oběti má vyplývat osobní, emočně bohatý vztah s
Bohem. Na základě tohoto vztahu má v životě evangelikálů docházet k
růstu mravního jednání (k „posvěcení“) a k vybavení pro účinnou pomoc
druhým lidem (k „zmocnění“), zvláště pro misii. Misie je pro
evangelikály vrcholně důležitou činností. V misijní aktivitě jsou
evangelikálové obvykle velmi vynalézaví a rádi využívají všech
prostředků, které jim poskytuje technologický pokrok. Misii tedy můžeme
považovat za pátý důraz evangelikalismu.
Intenzivní osobní zbožný život evangelikálů, sestávající z
individuálních modliteb, čtení Bible, návštěvy bohoslužeb apod., se
obvykle odehrává za silné podpory místní evangelikální obce (sboru). V
ní většinou panují bezprostřední vztahy a tuto vzájemnou blízkost
příslušníků sboru ještě zvyšují studijní, modlitební, generační,
genderová nebo jinak zájmová setkání, konaná vedle bohoslužeb. Podobně
jako církev tímto způsobem získává rodinný charakter, má být
evangelikální rodina jakousi malou církví – s rodinnými bohoslužbami,
modlitbami před jídlem, výchovou dětí na základě Bible, kněžsky
patriarchální rolí otce a podobně.
Úzké náboženské společenství ve sboru i rodině umožňuje a podporuje
zapojení příslušníků do účinné spolupráce. Evangelikální sbory se tak
často stávají centry dobrovolnického aktivismu (považuji ho za sedmý
znak), který je zaměřen jak na vlastní provoz sboru, tak na misijní,
vzdělávací, sociální a jiné programy. Typické pro evangelikalismus jsou
tzv. paracírkevní aktivity: nezisková sdružení zaměřená na jednu činnost
(např. na misii mezi vysokoškoláky) a nezávislá na žádné denominaci.
Tvoří je evangelikální dobrovolníci z různých denominací. Jejich
prostřednictvím tak evangelikalismus zasahuje i do oblastí, jež by jinak
byly od náboženství odděleny.
Společenský aktivismus evangelikálů bývá motivován vizí blízkého
příchodu Božího království. Jako další, již osmý charakteristický důraz
vyplývající z evangelikální teologie, je tedy možné jmenovat očekávání
Ježíšova návratu na tuto zem, úplné osvobození jednotlivých lidí od
hříchů a dokonalé obnovení lidského společenství. Velká část
evangelikálů totiž vnímá lidskou společnost jako zkaženou a těší se na
moment, kdy Kristus při svém druhém příchodu učiní špatnostem lidí
přítrž.
Díky důrazům na individuální vztah k Bohu, svobodu jednotlivce, vlastní
rozhodnutí, osobní odpovědnost apod. má evangelikální společenství
rovnostářský a laický charakter (což považuji za devátý znak). Většinou
sice v jejich čele stojí ordinovaní duchovní, ale ordinace se projevuje
hlavně při křtu a eucharistii. Jinak jsou především manažery aktivit
sboru a na kazatelské či pastorační činnosti se vedle nich podílejí také
laici. Laický charakter vede také k typickému přesvědčení, že
jednotlivý sbor (kongregace) nad sebou nemá jinou autoritu než Krista.
Je tedy samostatnou jednotkou, která se může případně připojit k
určitému svazku. Nezávislost na státu je přitom obvykle považována za
samozřejmost.
Církev stále probouzená
Možná nejtypičtějším znakem evangelikalismu je ovšem ještě něco jiného: v
různé intenzitě přítomná touha po probuzení, které by se projevilo jak
intenzivnější vnější misií, tak obnovou vlastních řad. Protože tato
touha někdy přeroste do vzniku nového vnitřního hnutí, odehrává se vývoj
evangelikalismu v mnoha „vlnách“. Některé z nich přinesou heretická
učení, ale většina jich zůstane v rámci evangelikalismu.
Ještě v době rychlého počátečního růstu evangelikalismu v první polovině
19. století tak vznikly první významné vlny – teologicky problematické
adventistické hnutí ve 30. letech a o něco později hnutí svatosti. Hnutí
svatosti pak na začátku 20. století pomohlo vzedmutí nejmohutnější
evangelikální vlny – pentekostalismu (letničnímu hnutí). Ve 20. letech
20. století vznikla další velká vlna – fundamentalismus – a její význam
trvá dodnes. Ti kdo ji tvoří, se obvykle nazývají konzervativní
evangelikálové. V reakci na fundamentalismus se ve 40. letech zvedla
vlna tzv. nového evangelikalismu, tvořená intelektuálně i ekonomicky
zdatnou střední třídou. Největší počet vln za sto let jeho existence
ovšem vzešel z pentekostalismu: od 60. let působí tzv. charismatické
hnutí, od 80. pak tzv. neocharismatické hnutí a mezitím vznikla a nyní
vzniká ještě celá řada menších vlnek.
Přizpůsobivost nábožensky pluralitnímu prostředí a schopnost inovací v
nových „vlnách“ způsobují, že evangelikalismus je v současnosti patrně
nejrychleji rostoucí náboženské hnutí na světě (úspěšné především v
Africe, Asii a Latinské Americe). V důsledku jeho značné rozmanitosti je
ovšem velmi těžké dospět k serióznímu odhadu počtu evangelikálů na
světě. Pokud se vzdáme snahy započítávat mezi evangelikály příslušníky
neevangelikálních církví (např. početné katolické charismatiky), dojdeme
k počtu zhruba půl miliardy křesťanů, kteří jsou součástí některé
evangelikální denominace nebo samostatného evangelikálního sboru. Sama
Světová evangelikální aliance ovšem ve své internetové prezentaci udává,
že zastupuje asi 600 milionů evangelikálů. Každopádně nejméně dvě
třetiny z nich jsou pentekostalisté (včetně charismatického hnutí a
dalších vln).
Zdeněk Vojtíšek
Článek vznikl úpravou daleko rozsáhlejšího odborného textu, který vychází v časopise "Lidé města". Autor je vedoucí katedry religionistiky na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy.
Zdroj: časopis Český bratr 2014/6