Je správné, že ženy v Církvi bratrské (CB) mohou být ve staršovstvu?

Mohou kázat mužům?

Myslíte si, že přijde doba, kdy budou v CB ženy ordinovány ke službě Slova a svátostí?

V čem vidíte požehnání či rizika oslabení patriarchálního řádu v církvi, v jehož kulturním rámci byla Bible napsána?

Správné je ptát se Stvořitele. Správné je poslouchat Spasitele a hlavu církve. Správné je držet se apoštolského učení v Bibli. Správné je, když ženy mohou rozvíjet své dary a sloužit Pánu v bezpečném prostředí a zázemí sborové rodiny. Díky Bohu za ně! Správné tedy je, když muži bratři stojí obětavě a věrně v první linii duchovního boje a nezbavují se břemene primární odpovědnosti, tzn. i za kazatelnou, i ve staršovstvu. Pak ženy, oddané Pánu, jen kvetou. Ve staršovstvech CB jsou často spolu v jednom týmu jak „biskupové/presbyteři“, tak „diakoni a diakonky“, když se držíme pojmů z 1. Timoteovi 3 a Titovi 1. Může to fungovat. A třeba i skvěle, jako teď u nás v Náchodě. Jen je poctivé si přiznat, že jsme si to nastavili trochu jinak, než jaká byla staršovstva v prvotní církvi.

Nevím, co přijde. Ale moc bych se nedivil, kdyby se časem v CB našlo dost hlasů k prosazení kazatelské ordinace žen. Zastánci jsou stále hlasitější. Otázka je, co by bylo dál. Podle vývoje v jiných denominacích různě po světě mám obavu, že by pak možná nezůstala jedna CB.

Třetí otázka vnucuje předporozumění, že role muže a ženy v Bibli je pouze kulturně podmíněná. S tím nemohu souhlasit. Primární odpovědnost muže v rodině a v Boží rodině nevychází z kulturní tvořivosti člověka, ale z pověření od Stvořitele. Také by bylo potřeba objasnit pojem „patriarchální řád“. Nevím, co a s jakou konotací si kdo pod tím představuje. A pak, o „řád“ tu přece tolik nejde. Ješitný šovinista škodí Kristově církvi stejně, jako militantní feministka. Podstata je hlubší. Je to jako v rodině. Když táta odejde za jinou nebo sedí v hospodě, anebo sice je doma, ale hnije u televize a na internetu, matka to třeba nějak utáhne – domácnost, děti… Statečná žena, ale je toto požehnání? Když ve sboru nejsou na svých místech muži písmáci, modlitebníci, pastýři, vedoucí služeb…, ženy to nějak potáhnou, ale je toto požehnání? Budete se pak divit, když děti v dospívání odejdou, když lidé z ulice nepřijdou? Já ne. Požehnání můžeme čekat tam, kde muži činem odpovídají na velké Boží výzvy a ženy jim v tom jsou
svým jedinečným vkladem nezastupitelnou pomocí od Hospodina.

Rostislav Staněk, kazatel sboru CB v Náchodě


Ano, rozhodně si myslím, že je správné, aby ženy byly ve staršovstvu, a pokud mají obdarování, aby kázaly. Připadá mi jako plýtvání, pokud se nevyužívají dary, které sestry mají. A mají je jistě, vždyť ony jsou těmi, kdo například nejčastěji učí besídku
– tedy možná dávají společně s rodiči základy víry a křesťanského učení i budoucím kazatelům. Pokud bych se vrátila k ženinu místu ve staršovstvu, myslím, že ve sborech, kde je značné zastoupení žen, a to i svobodných nebo osaměle žijících, by bylo jen
vhodné, aby z praktických důvodů nějaká žena ve staršovstvu byla. A vím i z dotazníku, který jsem před několika lety zadávala kazatelům naší církve, že více než polovina by o ženu ve staršovstvu stála. Problém je spíš na straně žen, příliš o tuto službu, podle informace z téhož dotazníku, nestojí. Tedy přesněji – stojí o nějakou kolegyni ve staršovstvu, ale nechtějí se zapojit ony samy.

Co se týče ordinace žen, myslím, že ještě není doba zralá. Ale bratr předseda upozorňuje na alarmující nedostatek služebníků, možná z praktických důvodů ženy nastoupí. Nepovažuju to za špatné. V některých jiných církvích ženy jako ordinované
kazatelky slouží a myslím, že není možné říct, že si je Pán Bůh do této služby nepovolal. I Starý zákon zná ženy, kterým naslouchal celý národ. Třeba prorokyni Chuldu, která ohlašovala Boží slovo knězi Chilkijášovi, nebo soudkyni Deboru.

Přišla jsem do církve, kterou vedou muži, a nemám s tím problém. Nicméně dovolím si velice osobní a zcela subjektivní názor. Za léta, co v církvi žiju, jsem zažila i sporná rozhodnutí některých bratří starších a kazatelů, a slyšela kázání, kterým chybělo
i pouhé řemeslo, natož aby člověk slyšel opravdový výklad Božího slova. A pak si říkám – proč jen muži? Myslím si, že patriarchální řád v Bibli odráží především dobovou situaci. Bible je kniha, která ale v prvé řadě řeší věci podstatné – tedy to, kdo je Bůh, kdo je
člověk a jak se s Bohem smířit. Je jasné, že některé věci v ní nenajdeme, protože prostě v dané době neexistovaly, jiné neřešíme, protože už se s nimi nesetkáme my. Ale jako geniální pomoc pro situaci krize je popsaný patriarchální řád jistě nenahraditelný.
Pak je jasné, kdo má jaké místo a kdo vezme zodpovědnost za přijatá rozhodnutí.

Jana Matulíková, pastorační asistentka ve sboru CB Praha 5


Ano, považuji za správné, že jsou ženy ve staršovstvu a kážou mužům, přičemž mám potřebu opáčit podobnou otázkou: „Je správné, aby muži kázali ženám?“ Víc by se mi v obou otázkách líbila slova jako „dobré, vhodné, užitečné, potřebné“, protože se mi zdá, že problematiku tolik nevyhrocují. Mám za to, že jednou ze základních charakteristik lidství v podobě muže a ženy je od stvoření komplementarita, vzájemná pomoc, podpora, služba, závislost, ale také vzájemná podřízenost, jak dodá apoštol Pavel. Být mužem a ženou neznamená zakopat se v zákopech mužství či ženství a dané zákopy pak pečlivě střežit a nepouštět do nich druhé pohlaví. Charakteristickým znakem života je prolínání rolí tam, kde je to možné, kde je to nutné, kde je k tomu příležitost a kde k tomu Pán Bůh přidá svá obdarování a poslání.

Ano, myslím, že doba ordinací žen přijde. Podobně jako u služby kazatelů mužů však, dle mého soudu, záleží mnohem více na Božím povolání a obdarování než na pohlaví. Zdá se mi, že právě na Boží svobodné a svrchované obdarování, které se prakticky objeví a sbory ho rozpoznávají, bychom měli hledět víc než na pohlaví. Ostatně v dějinách svého lidu Hospodin svrchovaně jednal a svá obdarování rozdával dosti překvapivě, ať už se jedná např. o prorocké vytržení Saula anebo prorockou službu Debory. Absolutní zavírání dveří Božímu jednání se mi zdá opovážlivé.

Definujeme-li patriarchální či matriarchální řád jako „vládu muže – otce“ (z řeckého „pater“, tj. otec a „archein“, tj. vládnout) či „vládu ženy – matky“, pak je otázkou, zdali v kontextu zbožného života je vhodné mluvit vůbec o vládě. Jakýkoli „…archální“
řád ve smyslu vlády je nebezpečný sám v sobě, protože s vládou souvisí moc, a s tou to hříšný člověk – lhostejno jestli muž anebo žena – moc neumí. Pán Ježíš ostatně nastoluje životní princip služby, ne vlády. Požehnání a rizika v uspořádání života
– civilního i duchovního – nevnímám v pohlaví, ale v touze po moci a vládě, která nepočítá s tím, že v jejím základu je sebeobětující se služba lásky.

Jan Asszonyi, kazatel sboru CB Brno Kounicova

Ptala se redakce časopisu Církve bratrská "Brána" - leden 2014