Písmo nám ukazuje, že novozákonní církve (sbory) byly nezávislými místními církvemi. Co to znamená konkrétně? Kniha Skutků nám nabízí celou řadu dobrých příkladů. Jestli chceme dobře porozumět, co je to místní nezávislý sbor, studujme sbory v Tesalonice (Sk 17,1-15), v Korintě (Sk 18,1-18), v Efezu (Sk 18,19-20,1.18-38). Podívejme se na několik věcí:

Místní sbor znamená především církev v konkrétním místě (církev ve Filipis, církev v Korintu). Znamená to ale také, že se jedná o církev, která je složená z místních věřících, tedy z lidí, kteří se stali křesťany uprostřed své domácí komunity. V této komunitě žijí, v této komunitě pracují, jsou její součástí, mluví jejím jazykem, znají její kulturu, zvyklosti a způsoby. Taková církev bude zasahovat další lidi ze své komunity.

Pokud většinu věřících v dané církvi budou tvořit křesťané z jiné komunity, z jiné kultury, s jiným jazykem, nelze mluvit o místní církvi. Je třeba mluvit o misijní stanici. Církev musí být srozumitelná, musí tedy mluvit jedním jazykem. Pokud existují jinojazyčné uzavřené komunity, je lepší v takové situaci založit sbor uprostřed takové komunity – kde se bude mluvit jazykem této komunity a lidé budou ze stejného kulturního prostředí.

Církev musí být také nezávislá. A to znamená, že takový sbor existuje a funguje nezávisle na někom jiném. Všechno si dělají sami. Nikdo je neudržuje při životě. Sbory, kde jsou státem placení kazatelé, nejsou nezávislé sbory, ale na státu závislé sbory.
Aby byl sbor nezávislý a místní musí splňovat tři věci:

1. Musí se řídit sám. Je to sbor, který bude mít své vlastní ustanovené vedení. Toto vedení bude z místní komunity (sbor vedený misionáři, je misijní stanicí, nikoliv sborem). Je to také sbor, kde budou věřící, kteří budou podporovat místní sbor a budou se podílet na chodu sboru.

Stává se, že se pastorem sboru stane misionář a následujících x let vede sbor. Takový sbor, ale není nezávislým sborem, protože nemá své místní vedení. Často to končí tak, že když se misionář po letech vrátí zpátky do své země, nebo zemře, sbor se rozpadne a nejenom, že celá práce přijde vniveč, ale lidé, kteří následovali misionáře, jsou zklamaní, rozčarovaní a často neschopní další duchovní práce.

2. Musí se sám reprodukovat. Starší vychovávají další starší, učedníci předávají evangelium a vedou další k následování Ježíše Krista (činí z nich učedníky), jinými slovy – církev roste duchovně i (obvykle) početně.

Nezávislý sbor dělá svou vlastní práci pro Krista. Sám evangelizuje – nečeká, až přijede nějaký misionář nebo tým z Ameriky a udělá evangelizaci za ně. Křesťané z místního sboru vedou lidi ke Kristu, křtí je, učí je… dělají všechno.

Lidé potřebují sbor ve své vlastní kultuře, ve svém vlastním prostředí, potřebují slyšet evangelium ve svém vlastním jazyce, ve svém kulturním kontextu. Lidé potřebují vidět příklady křesťanů ze svého okolí – křesťany, kteří žijí podobně jako oni, dělají stejnou práci jako oni, posílají děti do stejné školy jako oni a přitom následují Krista a žijí pro Něj a pro Jeho slávu.

3. Musí se sám financovat. Nezávislý sbor sám platí své vlastní účty. Pokud jeho účty platí někdo jiný, je to nemorální, tedy je to hřích. Všechno, co je potřeba pro práci sboru, platí sbor sám. V tomto smyslu máme v naší zemi velmi málo nezávislých sborů – většina církví je životně závislá na státním rozpočtu (v tomto světle jsou misijními stanicemi státu). Ale nejenom to: Ačkoliv byla v roce 2012 Česká republika na 33. místě v žebříčku světových ekonomik, české církve se stále obracejí do zahraničí s žádostmi o finanční podporu a pomoc.

Křesťané se musí učit o správcovství. Spravujeme Pánovo peníze, Pánův majetek… V Písmu vidíme, že se církev starala o své chudé, podporovala misionáře, živila své starší a ty, kdo jim sloužili Božím slovem, pečovala o vdovy, které nikoho neměly a o sirotky…­ Takto funguje nezávislá církev – křesťané mezi sebou vyberou peníze a z nich si platí všechno, co potřebují.

Zdroj: Biblické společenství křesťanů v Ústí nad Labem