Kristus řekl svým následovníkům: „budete mi svědky“ (Sk 1,8), a oni se s tímto oznámením potýkají dodnes. Jednou z oblastí, která nebývá v souvislosti s povoláním ke svědectví zmiňována příliš často, přestože v sobě nese velmi silný svědecký náboj, je postoj křesťanů vůči moci (ať už státní, náboženské nebo obecně instituční).

Tematika uplatňování (resp. neuplatňování) moci nás uvádí na výhradně mezilidskou, společenskou rovinu. Nejde tu o svědectví jedince, je zde možné mluvit pouze v plurálu. Ostatně čteme, budete mi svědky.

Vztah společenství k moci nabývá svědecký rozměr, je-li postaven na základě vyznání „Ježíš je Pán“ (Řím 10,9). Je to vyznání, které přináší (mimo jiné) určitou proměnu a přestavbu v představách o mocenském uspořádání světa. Ten, komu bylo z Boží milosti dáno odpovědět na výzvu evangelia změnou smýšlení a vyznáním Krista jako Pána, nad sebou nemá jiných pánů a zároveň se sám již nemůže účastnit žádné formy světského, náboženského nebo jiného panování nad těmi, které Bůh povolal nebo povolá.

Kristovo panování se v církvi stává skrze Ducha svatého. Text citovaný v úvodu začíná slovy „ale přijmete moc Ducha svatého, který na vás sestoupí.“ Podle svědectví Písma není Duch výhradním vlastnictvím určité skupiny duchovních profesionálů, ale je dán všem pokřtěným (1K 12,13; Ga 6,1; Ef 1,13.18). Všichni jsou královský lid a svaté kněžstvo (1Pt 2,9; Zj 1,6), všichni mají mysl Kristovu (1K 2,16), mohou rozpoznat na čem záleží (Fp 1,10), a to dokonce tak, že nepotřebují, aby je někdo učil (1J 2,20.27).

Svědectví o Kristově panování skrze Ducha svatého se konkrétně projevuje v pojetí církevní správy(1), obzvláště pak v procesu rozhodování v církvi. To vychází ze shody přesvědčení, ke které společenství věřících došlo svobodně, při společném studiu Písma(2). Takový přístup ovšem bytostně pramení z víry v Kristovo panství a vzájemné důvěry účastníků Ducha. Tam, kde jsou tyto zdroje opuštěny, nezbývá než se uchýlit k jiným formám rozdělení moci, které se v okolí osvědčily.

Nejspíše tedy monarchie – „vláda jednoho“, ať už kazatele, faráře či jiné výrazné osoby. Další možností je aristokracie, „vláda nejlepších“ – tedy nejlepších dle aktuálního teologického vkusu nebo prosazovaného stylu zbožnosti. Podobnou variantou je timokracie, „vláda ctěných“ – tedy výkonných, finančně obětavých či oblíbených. Dále oligarchie, „vláda malé skupiny“ – tedy rodinných klanů nebo určité generace. A nakonec demokracie – „vláda lidu“, která se často může proměnit ve vládu výřečných nebo průrazných a hlasitých.

Všechny tyto modely soustřeďují moc do rukou jedince nebo skupiny lidí. A i kdyby všichni v moci postavení jednali nanejvýše zodpovědně a zbožně, zůstává otázkou, zda již příklonem k výše zmíněným formám uspořádání moci neztrácí církev důležitou součást svého svědectví, svědectví o svobodě Kristova panování. Právě to má přece věrně zachovávat před světem, který sám je dosud uspořádaný na půdorysu různého typu vzájemného ovládání. Kristus řekl svým následovníkům: „budete mi svědky“, a oni se s tímto oznámením potýkají dodnes.

Blahoslav Fajmon
Autor je kazatel baptistického sboru v Liberci

Poznámky
1. Schillebeeckx, E.: Lidé jako Boží příběh. Cogitatio religionis. CDK Brno 2008. str. 241–256
2. Yoder, J. H.: The Christian witness to the state. Institute of Mennonite Studies series. 1964, Newton, Kan.: Faith and Life Press. str. 19

Zdroj: časopis Protestant 2009/2