Od počátku všeho věku, co jen je církev v tomto světě, se z Sionu linul zpěv vykoupených svatých, a to od první veřejné bohoslužby, kterou zavedl Set (Gn. 4:26), až do nepomíjející bohoslužby oslavených dětí nového Jeruzaléma (Zj. 21:2). Nejskvělejším dílem duchovního zpěvu je pak převzácná kniha Žalmů, složená převážně mistrem všech zpěváků, kterýž jest “libý v zpěvích Izraelských” (2. Sam. 23:1), králem Davidem.

Zpěv Božího lidu

Boží lid ovšem v mnohých dobách sklouzával od písně Hospodinovy k všelijakému světskému muzicírování, čehož byl svědkem i sám Mojžíš s Jozue na Orébě (Ex. 32:17-18). Proto se Božím služebníkům vždy zdálo nezbytné vyučovat lid, který se až příliš snadno nechával strhnout k neřádu a k marné zábavě, aby písnička Sionská zněla z úst Hospodinu odděleného lidu (kterážto duchovní pravda byla obzvlášť důrazně demonstrována tím, že k tomuto úkolu byli pověřeni levíté) „podlé veliké důstojnosti Jeho.“ (Žalm 150:2)


Jako základ všeho poučování je nutno vymezit druhy duchovního zpěvu tak, jak jej Písmo samo předkládá (podle principu regulativního) a totiž, že se má užívat „Žalmů, chvalozpěvů a písniček duchovních.“ (Ef. 5:19) Vidíme, že ve zpěvu církve má být diverzita – ne snad forem, ale obsahu. Dnešní pojetí bohoslužby ve „chvalách“ – které bychom pro jejich všeobecnou povrchnost, vzájemnou zaměnitelnost a zaměření na vzbuzení emocí ve zpěvácích jen velmi neradi ztotožnili s chvalozpěvy, o kterých píše apoštol Pavel – však tuto pravou a užitečnou rozmanitost potlačuje, když se skoro nelze setkat s hlubokými vyučujícími písněmi, na které byl ostatně v historii dáván nemalý důraz. Ke zpěvu Žalmů také dříve církev užívala tzv. žaltářů, ježto byly zhudebněné biblické žalmy verš po verši (nejen jeden či dva vytržené veršíky), často pokud možno co nejdoslovněji, s čímž se již dnes také nelze setkat.

To, co je velikou předností starších zpěvníků, tedy různorodost obsahu a veliký záběr témat, je dnes někdy dokonce předmětem kritiky, že je v nich prý málo písní, které by se obracely k Pánu Bohu. Ve skutečnosti ovšem, jak píše dr. Masters v knize Worship in the Melting Pot, tradiční kancionály svou strukturou písní co se týče poměru písní prosebných, oslavných nebo vyučujících často pozoruhodně odpovídají struktuře knihy Žalmů.

Úloha hudby

Nutno se také zamyslit nad rozdílnou úlohou hudby a slov. Někteří říkají, že slova písně mají v bohoslužbě větší význam, než hudba. S touto tezí, ač na první pohled vypadá dobře, je nutno nesouhlasit. Je to totiž tak, že hudba nemá v bohoslužbě sama o sobě význam žádný, leč jako pomocník ku „libějšímu poslechu, snadnějšímu zapamatování a veselejšímu připomínání“, jak i sám Jan Amos Komenský ve svém úvodu ke novému zpěvníku Jednoty Bratrské správně uvádí. Slova tedy nejsou důležitější částí bohoslužby, nýbrž celou bohoslužbou, jejíž podstata jest „rozmlouvání o všech divných skutcích Jeho.“ (Žalm 105:2)

Když král David přinesl truhlu Boží do stánku, dal při té příležitosti levítům loutny, harfy a cymbály, a skrze Žalm je vyučoval a vedl k pravé bohoslužbě, které se měli ustavičně věnovat. Je vskutku hodné zvláštního pozoru, že v tomto Žalmu – který má zhruba 30 veršů – není o hraní na hudební nástroje ani zmínka, zato mnoho čteme o rozumné bohoslužbě – prozpěvování o charakteru Božím a zvěstování Jeho slavných skutků – a o sloužení v bázni Boží.

Je pravda, že na několika místech v Žalmech čteme o výzvách k hraní na některé hudební nástroje. Je ovšem zajímavé, že mnozí Boží muži – i někteří reformátoři – používání hudebních nástrojů ve Starém zákoně považovali za součást starozákonní administrace bohoslužby, která byla pouze obrazem, typem pravé duchovní bohoslužby a pominula, podobně jako vykonávání obětí. Není nám nyní třeba nad touto otázkou příliš hloubat; stačí, necháme-li k tomu promluvit knížete kazatelů Charlese Spurgeona: „Lidé potřebují veškerou pomoc, které se jim může dostat, aby se probudili k chválení. To je lekce, kterou si můžeme vzít z užívání hudebních nástrojů ve staré dispenzaci. Izrael byl ve škole a používal dětinské věci, které jim pomáhaly v učení; v této době však, když nám Pán Ježíš dal duchovní dospělost, můžeme vydávat melodie [našich srdcí] bez strun a píšťal. My, kteří nevěříme, že by tyto věci byly bohoslužbě prospěšné, aby nezničily její prostotu, netvrdíme, že jsou zakázané, a když někdo jako George Herbert nebo Martin Luther může uctívat Pána Boha lépe za pomoci dobře laděných nástrojů, kdo může popírat jejich právo?“

Jakžkoli dovedná či pěkná muzika na kvalitě pravé bohoslužby nejen nepřidá, ale lze říci že jej může velmi na škodu. Zpívat s nástroji či bez nich, na tom nakonec pramálo záleží, což smutně již dnes málokdo vnímá, když se častokrát aspoň bez doprovodu kytary Boží lid ke zpívání svému Bohu ani neodhodlá. Proto i Spurgeon dále píše: „Žádný nástroj není jako lidský hlas. Nástroje lze tolerovat jen jako pomoc ke zpívání, neboť klávesy a struny Pána nechválí.“

Bohoslužba pravá a nepravá

O co tedy v bohoslužbě v pravdě jde? Někteří to nazývají „srdcem chvály“ a píší o tom všemožné spisy. My však s tímto nechceme nic mít, neboť si leccos z toho umíme představit. Mluvme raději o lepších příkladech, jako o Azafovi, Jedutunovi a Hémanovi nebo o Tom, jehož tito typem byli, totiž o samotném Kristu, kterýž jest v pravdě nejpřednějším zpěvákem, pro něhož a o němž veškerá píseň pod nebem i na nebi složená jest. Ve zpěvu církevním zajisté jde o to nabídnout své nástroje Kristu, totiž srdce svá, aby On sám na nich hrál, jakž i o tom píše apoštol (viz Ef. 5:19). Že musí jít o srdce obmytá krví Beránkovou a posvěcená Duchem svatým, netřeba vypisovat. I sám Pán Ježíš toto názorně předvedl, když z toho nejčistšího srdce sám Pánu Bohu zazpíval tu noc před vítěznou bitvou. Tato srdce Božích dětí pak mají být jako trouba triumfující, jako loutna laskavá, jako buben bojovná, jako píšťala veselá, jako varhany důstojná, jako cymbály hlasitá a zvučná. To je pravá podstata těchto starozákonních obrazů a figur.

Takové řečí je jistě snadné poslouchat, avšak Pán dává i svá varování. Je totiž i hudba k duchovnímu zpěvu zcela nevhodná. Podle Exodu 32:18 je to hudba, která popouzí k tanci, podporujíc živelnou tělesnost. Nevhodné je tedy užívat rytmu valčíku, mazurky či podobně, abychom si v záchvatu křepčení nepostavili další zlaté tele. Církev také nesmí vypadat tak, jakž tomu bylo i v 3. kapitole Daniele, že totiž Nabuchodonozor král použil „všelijaké muziky,“ jak popisoval prorok ony rozličné nástroje. To opominul i král David, když převážel archu úmluvy a užil „všelijaké nástroje z dříví cedrového“ (2. Sam. 6:5), kde se i nabízí myšlenka o libanonsko-pohanském původu oněch nástrojů.

Je tedy naprosto zřejmé, že hudbu bylo zapotřebí usměrňovat, jakž se také stalo skrze nařízení Hospodinovo k Davidovi skrze „Gáda proroka královského, a Nátana proroka; nebo od Hospodina bylo to přikázáno skrze proroky jeho.” (2. Par. 29:25) Tak tomu totiž Pán ustanovil aby jen „nástrojové muziky Boží“ (1. Par. 16:42) v chrámu k bohoslužbě byli určeni.

Bohoslužba v novozákonní době

Pod Novým zákonem Pána našeho a Spasitele Ježíše Krista je pak církev těchto ceremoniálních ustanovení zproštěna a ponoukána k bohoslužbě v „novotě ducha.“ (Řím. 7:6)Byl by to však hloupý a do záhuby vedoucí nerozum ignorovat Božích varování určených církvi starozákonní a podle svých tělesných líbostí si vesele muzicírovat na všelijaký dřevěný i jiný nástroj. Pravá církev tak chápala, že má užívat zejména kongregačního zpěvu, aby tak v rozumném uctívání vyjádřila svou jednotu těla Kristova, jakož i nebeské zástupy volají církvi ku příkladu (Zj. 7:10). Proto duchovní rozvlažení a obnovu doprovázelo právě zavedení kongregačního zpěvu v národních jazycích, jak můžeme vidět na příkladu praxe Mistra Jana Husa nebo Martina Luthera.

Co do nástrojů některé církve v minulých dobách prosazovaly prostého zpěvu (tzv. a capella tzn. bez doprovodu), v jiných pak církvích – spíše z důvodu připomenutí melodie či podpoře slabého hlasového fondu – vybírala vhodný nástroj, zpravidla varhany, harmonium či klavír.

Hudba světská a církevní

Velikým nešvarem dnešní doby ovšem je, že sobě adaptuje světské způsoby. Přitom si myslí, že velcí Boží muži jako Martin Luther a John Wesley užívali taktéž světských hospodských melodií. Není tomu však tak. Martin Luther napsal 37 duchovních písní. K 15 z nich složil melodii sám, u 13 upravil nějaké římskokatolické chorály, u 4 pocházela hudba z německých náboženských lidových písní, u 2 z náboženských poutních písní, u 2 je původ neznámý a jenom jedna měla původ v světské lidové písni (ne původně hospodské!). Reformátor byl nicméně natolik v rozpacích z toho, že tuto melodii bylo lze slyšet v hostincích a tančírnách, že ji nakonec změnil. John Wesley zpěváky důrazně varoval, aby se pečlivě soustředili na to, co zpívají, a nenechávali se unášet zvukem hudby. Muž, který ostatní takto napomínal, by těžko mohl schvalovat užívání světské hudby v církvi.

Původ pak moderní hudby je také velmi zvláštní, totiž že pochází z zvrácené a Bohu odporující kultury, spojené s nemravným životem a odpírající biblickým normám. Je to podobné, jak kdyby Izraelská církev sobě ukradla hudbu z asyrského chrámu; neoddělenost od pohanů a jejich způsobů ovšem svatý Pavel židům své době vlastně silně vyčítal (viz Řím. 2:22).

Tato roztržka však není jen problémem instrumentalizace, spíše se totiž týká lidského učení, které je s novou bohoslužbou nerozlučně spojené. Oproti tomu bohoslužba stará, tzv. „tradiční“, je spojená s ortodoxním biblickým učením. A jaké že je to lidské učení? Inu, že záleží jen na srdci a ne na tvárnosti (formě). To ovšem v žádném případě není biblická pravda. Jistě, Písmo velmi zdůrazňuje, že jakákoliv forma, pokud je zbavena svého pravého obsahu, je zcela marná a zbytečná, ničemu a nikomu neprospívající. Pán Ježíš ovšem říká: „Vyčisť prve to, což vnitř jest v konvi a v míse, aby i to, což jest zevnitř [tzn. z vnějšku], bylo čisto.“ (Mat. 23:26) Čistý vnitřek vždy vede k čistému zevnějšku. Jistě, je možné být pokrytec, mít čistý zevnějšek a velmi špinavý vnitřek. Nicméně obrácené pokrytectví neexistuje; nelze být uvnitř čistý jako lilium a z vnějšku vypadat jako světák. Nelze mít duchovní hudbu, která zní naprosto jako hudba světská.

Netřeba příliš do hloubky tyto lidské filosofie a názory zkoumat; lépe je pojednat o hymnologii a jejím biblickém opodstatnění, že je s ní totiž spojený řád a systém, což jsou svaté ctnosti. Je s ní také spojená tradice křesťanských zpěvníků, které v mnohém připomínají systematickou teologii a zahrnují mnohé oblasti křesťanského obcování, aby také mohly sloužit jako nástroj vyučování. Je to forma velmi vhodná, neboť křesťan u sebe může mít každou píseň v každý čas (a to i ten, co neoplývá hudebním sluchem), s čímž se i shoduje svědectví krále Davida: „…I v noci písnička Jeho se mnou…“ (Žalm 42:9) Pak je v nich značný důraz na lidskou hříšnost a na slavné vykupující dílo Páně a ostatní jiné významné doktríny Božího slova, což se o značně monotematických moderních písních říci nedá.

Některé námitky

S několika posledními námitkami jen chtějíc se vyrovnat, píši, že někteří si myslí, že Žalm 150 je obhajobou bubnů. Bubny ovšem nebyly nástrojem povoleným v chrámu, a tak je toto potřeba vnímat jako obrazné vyjádření. Také v Písmu nic nečteme o žádných bicích soupravách, protože pod oním slovem buben je myšlena spíše tamburína. Tvrdit, že můžeme v Božím domě pořádat rockový koncert, protože v Žalmu 150 se píše o bubnech, není ničím jiným než vykladačskou svévolí, která se nechce podřídit Božímu Slovu, ale jen si v něm nacházet omluvy pro prosazování svých líbostí.

Dále někteří namítají, že je Pánu potřeba skládat píseň novou. Novou ano, ale světskou ne. Novou písní je pak v Žalmech míněna píseň reagující na nové vysvobozující skutky Boží. Je však třeba vnímat, že vykupující a spásné dílo Boží vyvrcholilo v díle kříže Pána Ježíše a Jeho vzkříšení, kdy bylo dokonáno a již ničeho není k němu třeba přidat. V konečném důsledku tedy Žalmista vyzývá církev, aby, až přijde plnost časů, skládala písně v duchu plného zjevení evangelia, které v jeho světle budou reflektovat již cele zjevenou Boží pravdu a skutky Jeho milosrdenství v Kristu nám projevené. Takových písní však máme již, soudím, postačující množství, a ty tradiční jsou stejně v drtivé většině neskonale hlubší než ony moderní, což zcela ruší tento argument pro moderní tzv. chvály. Bylo-li by přesto nějakých nových písní potřebí nebo chtěl-li by kdo k tomuto pokladu ještě přeci jen nějak přispět, je třeba, aby skládal ve stejném duchu a podle stejných principů, jako skládali naši předkové ve víře, a nikoli v souladu s moderními filosofiemi.

Výzvy ke skládání nových písní také neznamenají, že je má skládat kde kdo, jak se komu zlíbí. Většinu Žalmů ostatně složil král David sám. To, že se něčemu věnoval velký Boží muž, také ještě neznamená, že ho v tom mohou všichni napodobovat. Prorok Amos tak prorokuje proti těm, kteří „přizpěvujíce k loutně jako David, vymýšlejíce sobě nástroje muzické,“ (Am. 6:5) a je to zcela zjevně napomenutí, výčitka, pokárání. Tito lidé byli ostatně velmi světští (viz Am. 6:4). Jasně zde vidíme, že takoví, kteří si navykli na světské způsoby a záliby, nejsou Hospodinem přijímáni, i kdyby se zaštiťovali samotným králem Davidem či se ho snažili aspoň v něčem napodobovat. Stejně tak ti křesťané, kteří skládají písně v moderním duchu a podle vzorů světské hudby, nejsou novodobými Davidy, ale spíše novodobými Amosovými světáky, kterým zní ještě jiné slovo Boží skrze tohoto proroka: „Odejmi ode mne hluk písní svých, ani hudby louten vašich nechci poslouchati.“ (Am. 5:23 – jak trefně se slovo o hluku písní vztahuje na koncerty křesťanských rockových kapel!)

Závěr

Na závěr ještě přidáme pár posledních slov o rozumné bohoslužbě, jakž to podle epištoly k Římanům 12. kapitoly 2. verše má být sloužena, totiž bohoslužbě inteligentní a ne emocionální. Taková je totiž služba tam, kde tělo umírá, vydávané v oběť živou. Je to bohoslužba, která zejména pozvedá mysl k rozjímání a žasnutí nad Božím charakterem, nad Jeho skutky, což jest zejména nad milosrdenstvím projeveným v Pánu Ježíši, a to v různých detailech a aspektech. Je to bohoslužba duchovní, kterou tělo nemůže libovat (viz Řím. 8:5). Duch a tělo stojí proti sobě v opozici: „Tělo žádá proti Duchu, a Duch proti tělu.“ (Gal. 5:17) Tělesné a duchovní tedy nemohou být spolu sloučeny. Nelze mít duchovní bohoslužbu, která zároveň podporuje a uspokojuje žádosti přirozeného člověka, zejména tedy žádost emocionálně se vybouřit za zvuků podmanivé hudby, jako bychom byli na koncertě.

Vzor v pravdě duchovní bohoslužby již máme. Stačí se podívat do nepříliš dávné historie, jakým způsobem církve takřka bez rozdílu slavily svého Pána. Máme stezky staré, kteréž jsou cesty dobré, k nimž s můžeme navrátit, abychom opět Hospodina uctívali, jak se biblicky sluší a patří. Kéž se k tomu z Boží milosti opět navrátíme, aby byl Pán Bůh skrze svého Syna a v Ducha svatém ve svatém zpěvu své Církve vždy oslaven. Amen i amen.

David Kohout

Zdroj: www.izachar

autor je bývalým členem jabloneckého baptistického sboru, kde působil jako vedoucí mládeže, aktuálně působí v Czech Free Presbyterian Mission