V rámci třídenní pastorální konference, která se konala od 8. do 11.6.2014, zasedal i synod Jednoty bratrské. Jeho tématem byl verš z knihy Jozue: "Ať to stojí, co to stojí, my všichni chceme sloužit jedině Hospodinu." Hlavními okruhy jednání byla ekonomická soběstačnost a vnitřní záležitosti života církve.

Na vědomí byl vzat pokojný rozchod se sborem KC Sion v Hradci Králové, na kterém se v důsledku rozdílných vizí dohodlo vedení církve s vedením hradeckého sboru.

V rámci synodu proběhla také diskuse, která jednomyslně podpořila propuštění ze zaměstnání významných pracovníků JB v Liberci Igora Madudy a Zdeňka Sůvy pro vzpouru proti vedení církve. Liberecký sbor je největší sbor JB v ČR


Zdroj: časopis Život víry 2014/9

Charismafiánská revoluce požírá své vlastní děti. V souvislosti s údajnou vzpourou Igora Madudy je zajímavé připomenout si několik odstavců z článku Dana Drápala "Ze zákulisí převratu v JB " z roku 2003:

V JB zřejmě panuje zásada, že je dobré být podřízen autoritě, i když se autorita občas mýlí. Důležité je, jak tuto větu chápeme.

Občas se mýlí každá lidská autorita s jedinou výjimkou, kterou je sám Ježíš Kristus. Jelikož je dobré být podřízen ustanovené autoritě, pak ta věta nutně musí platit. Problém ovšem nastává, když se z toho vyvozuje, že máme autoritu poslouchat i tehdy, když se mýlí v nějaké věci, v níž máme lepší poznání. Uvedu příklad: někdo má za to, že má určité obdarování a že jiné obdarování mu zase schází. Nicméně autorita ho chce ustanovit do úřadu / funkce, pro níž příslušné obdarování schází. Motivem autority může být, že jde o loajálního, tvárného, poslušného člověka. Pokud si daný člověk netrvá na svém ("je poslušný své autoritě"), sice dočasně u své autority zaboduje, ale po nějaké době se může dostat do velmi vážných problémů. Pokud autorita trvá na svém, může svého dosáhnout; postupně ale ztrácí něco velmi důležitého, totiž autoritu vnitřní. S postupnou ztrátou vnitřní autority se ovšem mnohdy snoubí potřeba vnější autoritu něčím podepřít zpravidla právě častým mluvením o autoritě a nezřídka též odvoláním se k autoritě ještě vyšší, která má nedostatek vnitřní autority doplnit autoritou svou. 

Mnoho lidí, kteří z Jednoty odešli, právě o něčem takovém mluví: autorita je "seshora" "podržena", přestože dělá zjevné chyby. Jistě nejde o to, každého po chybě hned sestřelit. Pokud se ale prakticky téměř nikdy neuzná, že autorita chybovala, narůstá ve sboru nedůvěra. Apel na ovečky, že je dobré se podřizovat, i když se autorita mýlí, je nakonec kontraproduktivní. Mimo jiné nebezpečně připomíná neblahé heslo z padesátých let minulého století "Lépe se mýlit se stranou než mít pravdu proti straně."

Další rozdíl mezi KS a JB vidím v hodnocení iniciativy zezdola. Opět podotýkám, že jsem o těchto věcech už neměl příležitost s vedením JB mluvit; znám to spíše z doslechu, a to od lidí, kteří už z JB odešli nebo v ní jsou nespokojení. Nicméně tento stesk se opakuje příliš často na to, abych jej mohl zařadit do škatulky "stesky zneuznaných". Přinejmenším zvenčí se to jeví tak, že zjevení o tom, co by se mělo dělat, může mít pouze ten, kdo stojí "nahoře". Jedna rada člověku, který chtěl něco dělat, zněla: "Musíš to v sobě nechat zemřít." Podle mne to není dobrá rada pro člověka, který něco vnímá jako Boží povolání. Pokud se takový člověk dostane do presu, kdy z jedné strany je po něm vyžadováno, aby dělal zcela jiné věci, než k jakým cítí povolání, a z druhé strany cítí právě Boží povolání, je přinejmenším zmaten. Pokud se ozve, je označen za "nespokojence", či je jeho postoj dokonce označen jako "vzpoura".

Dodatek: Při našem posledním setkání s vedením JB v pondělí 7. dubna na to přišla řeč. Igor Maduda řekl, že může uvést spoustu příkladů přijaté iniciativy zezdola, ale že se vždy postaví proti seberealizaci. Svým způsobem tomu rozumím. Jen mne poněkud zarazila jeho jistota, že rozpozná, co je seberealizace a co je Boží povolání. U některých lidí, proti jejichž seberealizaci se postavil, mám za to, že jde o Boží povolání. Ale připouštím, že se mohu mýlit.

Nyní zmíním věc, která mne bolí nejvíc. Tou je velmi negativní mluvení o lidech, kteří odešli. Mluví se o tom, že sbory se "pročišťují". Já jsem se rozhodl tuto terminologii nepoužívat. Lidé prostě pro mne nejsou špína, od níž bych musel sbor "očišťovat". Rozumějte mi dobře: vím, že nekající hříšníky musíme v krajním případě vyloučit. Odcházejí-li však lidé, kteří prostě mají jiný názor na to, jak by se měl sbor dělat, a na něž není brán zřetel; odcházejí-li lidé, kteří ani současným vedením nejsou označováni za lháře, podvodníky, zloděje, pomlouvače a pod., pak je cosi zásadního v nepořádku. A ještě by snad bylo snesitelné, kdyby mohli odejít v klidu. Jsou-li však ocejchováni, pomluveni, pak je to velice zlé.