Pokud bychom na tomto místě chtěli opět probrat například hlavní formy církevního zřízení, dostali bychom se do problému, neboť forma druhů a kombinací církevního uspořádání je natolik rozmanitá, že jakákoliv simplifikace na sebe bere břemeno zkreslení. Proto se i zde zaměříme na hlavní modely, uplatňující se v reformačních církvích, kam se genealogicky hlásí i stoupenci Nové apoštolské reformace (NAR), a porovnáme je s alespoň nejdůležitějším principem biskupského zřízení uplatňovaného například v římskokatolické církvi.

Bude se tedy jednat o 1. kongregační model, 2. presbyterně synodní model a 3. episkopát. Látkou, ze které se tyto systémy konstituují, tvoří obvykle následující verše převážně z narativní literatury (Sk 6,2–4; 11,22; 14,23 a 15), epištol a pastorálních listů (1 Tim 3,1–7; Tit 1,5–9; Ga 1,19; 2,9; 1 K 5,4–5; 1 Tes 5,21–22 a 1J 4,1) a evangelií (zejm. Mt 18, 15–17)[1].

Kongregacionalismus

Základní ideou kongregacionalismu je autonomie místního společenství, odmítající jakoukoliv nadsborovou strukturu[2]. Nejvyšší autoritou církve, resp. v tomto případě sboru, jsou jeho samotní členové, resp. členské shromáždění, které o zásadních rozhodnutích hlasuje jako celek. Podle Hortona se tento model nejvíce přibližuje „ryzí demokracii“[3]. Procházka zde nalézá symbolické vyjádření shromáždění kolem kulatého stolu, kde nikdo není privilegován, a všichni jsou si rovni, protože sbor plně podléhá výlučně řízení Ježíše Krista[4]. Sbor si pak zpravidla k běžnému rozhodování volí ze svého středu zástupce formou laických představitelů obce a každá obec, která je těmito představiteli reprezentovaná, je zcela autonomní. Tito představitelé jsou zároveň snadno odvolatelní a tvoří tzv. staršovstva ve svém středu s kazatelem. Více sborů, nalézající shodu vzhledem k víře a etice, pak tvoří jednoty nebo svazy[5]. Tyto vyšší celky pak nemají vůči autonomním jednotkám, resp. sborům, žádné pravomoci a mohou činit jen poradní rozhodnutí, které mají místní společenství svobodu přijmout i odmítnout[6]. Přes značnou shodu s demokratickým zřízením se stoupenci tomuto označení občas brání, neboť jsou přesvědčeni, že tento model „nevolí“ své zástupce, ale jen „rozpoznává“ jejich povolání na základě biblických a pneumatických požadavků. Stejně tak zde nerozhoduje většina, nýbrž většina je pouze lépe schopna rozpoznat Boží vůli.

Jak vidno, tento model je zcela vzdálen pojetí NAR, neboť ignoruje exekutivní roli apoštolů a neuznává jejich mandát jednat nezávisle za společenství. Je však zcela vlastní původnímu nezávislému charismatickému hnutí v případě, že sbory nehledají zastřešení apoštolskou autoritou. Proto je kongregacionalismus ideálním uspořádáním pro apoštoly NAR, kteří tak mohou, bez omezení církevními radami, uplatňovat v místních společenstvích svůj „apoštolský mandát“ tam, kde sbory nejsou zcela věrné kongregačnímu zřízení. Omezená autorita kongregačních kazatelů ovšem znemožňuje účelné převádění instituční autority apoštolů směrem k jednotlivým členům, a proto kongregační sbory v NAR sítích musí nejprve vybudovat pyramidální model centrálně řízených skupinek. Jako ideální je proto nejprve vytvoření domácích skupinek například skrze pořádání Kurzů Alfa[7].

Presbyterně synodní zřízení

Jedná se o zřejmě nejrozšířenější protestantský model, který klade větší důraz na sounáležitost jednotlivých sborů, které jsou spojeny společnou vírou a řádem[8]. I v tomto modelu je za základní organizační jednotku považována náboženská obec, která je ovšem vedena radou z jednotlivých starších – πρεσβύτερος. Tato rada je pak volena členským shromážděním sboru, resp. dané obce. Procházka nalézá princip tohoto uspořádání na dvou základech. Prvním je samotná funkce presbyterů zahrnující jejich kvalifikaci k vykonávání kázně a druhou je práce, resp. autorita samotných staršovstev složených z těchto presbyterů[9].
Staršovstva, resp. presbyteráty, pak zpravidla mívají místní, oblastní a generální charakter. Nejvyšším shromážděním je tzv. synod. Na tyto synody pak jednotlivé obce delegují své zástupce ve věcech, které přesahují záležitosti jednotlivých obcí. Tito zástupci zde ovšem nejsou „mluvčími“ jednotlivých obcí, ale mají se řídit svým svědomím odpovědným Bohu, nikoliv stanovisky svých obcí[10]. A to je i základní rozdíl vůči kongregacionalismu. Synod pak má pravomoci i nad jednotlivými sbory, které jsou pak jasně vymezeny a u jednotlivých církví se liší. Synod obvykle volí i představitele církve a je chápán jako ochranná hráz proti postupům jednotlivých sborů a jejich případnému izolacionismu[11]. Podle Filipiho je synod jakýmsi korporativním orgánem nahrazujícím biskupský úřad jako strážce jednoty a kontinuity[12].

I tento model je pro NAR nepřijatelný, a to z důvodu, že jde o klasické uspořádání denominací, které jsou obvykle „ovládány náboženským duchem“. Proto se NAR i celé charismatické hnutí proti němu vymezuje a nepovažuje ho za biblicky legitimní. Synod a církevní rady obvykle brání účinnému navazování vztahů mezi sbory a apoštoly, a tito pak nemohou za církve jednat tak, jak potřebují. NAR však nabízí jednotlivé smlouvy kazatelům sborů, jejichž centrálnější postavení oproti kongregacím jim lépe umožňuje převádět svoji apoštolskou autoritu k jednotlivým členům sborů. Tito členové pak mají dvojí autoritu: rady, resp. synody, a apoštoly.

Episkopální model

Tato forma je považována za nejstarší model správy církve a je např. krom pravoslavné církve nejrozšířenější v církvi římskokatolické. Její název je odvozen z řeckého επισκοπεω – dohlížet, od čehož odvozené substantivum ἐπίσκοπος se překládá jako biskup. Stojí zde zásada „ubi episkopos ibi ecclesia“ a zároveň platí, že kdo poslouchá biskupa, poslouchá samotného Krista[13]. Zastánci této teorie jsou totiž přesvědčeni, že Kristus ustanovil biskupy jako nástupce apoštolů, aby byli zakotveni v tzv. „apoštolské sukcesi“, která jim umožňuje mít konečné slovo v záležitosti církevní správy a výběru svých nástupců[14]. Na základě božského práva pak skrze biskupskou konsekraci mají biskupové moc učit, řídit a posvěcovat lid. Předávání této moci se uplatňuje v hierarchii – od slova ἱερός (kněz) – shora dolů, jako delegovaná autorita, která směřuje od apoštola Petra na další následné papeže a skrze vzkládání rukou biskupského svěcení se nese až k jednotlivému knězi. To je z principu zcela opačný postup, než je tomu v protestantských církvích, kde je moc biskupa podřízena církevnímu sněmu, ve které má i svůj původ[15]. Ve většině protestantských církví je zároveň ἐπίσκοπος synonymem k πρεσβύτερος.

Pokud je biskup zároveň ordinářem, tj. nositelem řádné moci k celé církvi (papež), k partikulární církvi (diecézní biskup, územní opat nebo prelát apod.) nebo k řeholím (magistr řádu, provinciál a opat, včetně jejich vikářů), pak tento biskup v sobě zahrnuje moc zákonodárnou, výkonnou a soudní[16] a je povinen vydávat „pro své poddané zákony a soudit a řídit všechno, co patří do oblasti bohoslužby a apoštolátu“[17]. To je další rozdíl oproti protestantismu, kde se moc soudní, výkonná a exekutivní obvykle odděluje. To také znamená, že v římskokatolické církvi se autorita uplatňuje na principu nadřízenosti a v podstatě pouze nadřízený orgán má pravomoc jmenovat či odvolat autoritu podřízenou. Papež, jako nejvyšší autorita všech křesťanů, která je nejvyšší, plná, bezprostřední, obecná, řádná a svobodně vykonávaná, nemůže být nikým a za žádných okolností odvolán a z úřadu může odejít pouze okamžikem smrti nebo svobodným odstoupením[18].

Biskup je pak do své funkce papežem jmenován nebo v některých partikulárních církvích potvrzován na základě volby kanovnických kapitul. Rozhodující roli při výběru biskupů mají biskupové příslušné církevní provincie. Samotní biskupové se rozlišují na diecézní, emeritní a titulární, kteří se dále dělí na auxiliární a koadjunktory[19].

Územní struktura římskokatolické církve se člení na teritoriálním principu, kde základní, partikulární církví je diecéze (případně prelatura, opatství apod.), která se skládá z jednotlivých farností. Farnosti obsazuje faráři diecézní biskup. Tyto diecéze jsou konstituovány zpravidla na městském principu a diecéze na daném území pak tvoří provincii v čele s metropolitou, který je mezi ostatními biskupy „primus inter pares“. O založení nebo zrušení provincií rozhoduje přímo papež svým rozhodnutím[20]. Samozřejmě zde existuje poměrně komplikovaná struktura hierarchicky řazených dalších institucí: rad, sněmů, koncilů atd. Zjednodušeně se pak dá říci, že zvláštní postavení zde mají sněmy, řazeno sestupně: ekumenický (koncil), plenární sněm (národní) a diecézní. Ekumenický koncil svolává papež a tvoří jej všichni katoličtí biskupové světa[21].

Co se týká vztahu k NAR, pak je možné konstatovat, že poměrně komplikovaná struktura různých horizontálních, vertikálních a ekleziárních apoštolů NAR nápadně připomíná hierarchii římskokatolické církve, resp. úřadů biskupů. Přitom i inkorporovaný princip delegované autority v NAR je obdobný římskokatolické hierarchii, a pokud si namísto slova biskup dosadíme slovo apoštol, můžeme si všimnout i jiných podobností. Stejně jako je biskup navržen a jmenován jinými biskupy, podobně apoštol musí být potvrzen dalšími apoštoly. Obdobně teritoriální organizace církve na principu „jeden sbor jedno město“ připomíná strukturu městských diecézí. A stejně jako jednotlivé farnosti tvoří diecéze, pak i „dílčí regiony“ vytvářejí „jednotné městské sbory“. Asi největší podobnosti je zde dosaženo v tom, že stejně jako úřad biskupů a papeže je nad sněmy a koncily, stejně tak v NAR je pravomoc jednat za církev vložena do rukou apoštola. A jako je například v katolických řádech vedena struktura řeholníků a jejich představených, velmi podobná je i struktura skupinkových sborů a jejich vedoucích. Naproti tomu velký rozdíl je zde v tom, že zatímco apoštolové a proroci v NAR jsou vedeni svými vizemi, v římskokatolické církvi hraje zásadní úlohu striktně definované kanonické právo. Nicméně stejně jako jsou soukromá zjevení a zázraky svatých podstatnou součástí katolické spirituality, i v NAR jsou podobná zjevení inkulturována do postkatolické mentality v zemích třetího světa, kde zefektivňují evangelizaci.

Literatura

[1] HORTON, Stanley. Systematická teologie, s. 563.
[2] FILIPI, Pavel. Církev a církve, s. 117.
[3] HORTON, Stanley. Systematická teologie, s. 562.
[4] PROCHÁZKA, Pavel. Budovanie církvi, s. 60.
[5] HORTON, Stanley. Systematická teologie, s. 562–563.
[6] FILIPI, Pavel. Církev a církve, s. 118.
[7] FRANC, Aleš. Pozadí a teologie Kurzů Alfa, s. 38–42.
[8] FILIPI, Pavel. Církev a církve, s. 118.
[9] PROCHÁZKA, Pavel. Budovanie církvi, s. 51–52.
[10] FILIPI, Pavel. Církev a církve, s. 118.
[11] PROCHÁZKA, Pavel. Budovanie církvi, s. 59.
[12] FILIPI, Pavel. Církev a církve, s. 118.
[13] Tamtéž, s. 111.
[14] HORTON, Stanley. Systematická teologie, s. 560.
[15] PROCHÁZKA, Pavel. Budovanie církvi, s. 47, 81.
[16] TRETERA, Jiří Rajmund a Stanislav PŘIBYL. Konfesní právo a církevní právo, s. 171.
[17] FILIPI, Pavel. Církev a církve, s. 113.
[18] TRETERA, Jiří Rajmund a Stanislav PŘIBYL. Konfesní právo a církevní právo, s. 187–188.
[19] Popis jednotlivých biskupů je srozumitelně popsán například v publikaci MERELL Jan, Malý bohovědný slovník, Praha: Česká katolická charita, 1963.
[20] TRETERA, Jiří Rajmund a Stanislav PŘIBYL. Konfesní právo a církevní právo, s. 153–16.
[21] PROCHÁZKA, Pavel. Budovanie církvi, s. 48. s. 48.

Zdroj: www.apologet.cz

Zvýraznění formou podtržení vytvořil vkladatel článku