poslal Nepřihlášený
Před pár měsíci jsem napsal
článek o hrůzostrašném
učednictví, který vyvolal reakci, kterou jsem skutečně nečekal. Rozjelo se
několik diskusních vláken, začali mi chodit i osobní maily, které popisovaly
různé nepěkné zkušenosti s tzv. učednictvím, někteří se mě ptali, na koho
jsem myslel atd. Po určité odmlce bych se rád k tomuto tématu opět vrátil.
Nedalo mi to a musel jsem nad tím mnoho přemýšlet… především proč toto téma
otevřelo tak silnou reakci a to napříč křesťanským spektrem.
Co vidím jako hlavní problém je, že se učednictví v mnohých
sborech neděje. Pokud někoho provokuje slovo
učednictví, použijme jiný výraz. Třeba duchovní doprovázení. Na výrazu až tak
nesejde. Sejde ale na tom, že když někdo uvěří, většinou potřebuje ohledně víry
leccos vysvětlit, někdy dotyčný mění i některé oblasti životního stylu,
potřebuje se zorientovat v tlusté knize, které se říká Bible a která se ne
vždy čte snadno atd. K tomu obvykle nestačí jednou za týden vyslechnout
kázání, či přednášku, nestačí k tomu ani příprava ke křtu, ani občasný
rozhovor. Dotyčný potřebuje někoho, kdo se mu osobně věnuje a kdo je mu schopen
a ochoten mnohé vysvětlit. Netvrdím, že tomu tak musí být vždy a u každého,
nicméně u mnoha nových křesťanů ano. Někteří tento proces nazývají duchovním
rodičovstvím. Já sám jsem veden byl a mnohé jsem i vedl a moje osobní zkušenosti
jsou výborné.
Někteří křesťané princip učednictví odvozují od příkladu
Ježíše. Jistě Ježíš svoje učedníky měl, nicméně se jednak nejednalo o práci
s novými křesťany, a hlavně na tento princip nepřišel Ježíš. Jednalo se o
běžnou rabínskou praxi, kdy rabíni (učitelé) kolem sebe shromažďovali svoje
učedníky a předávali jim Boží moudrost, kterou přijali především skrze Zákon a
od svých učitelů. Ježíš byl v tomto součástí kultury, v které žil.
Nicméně se nejednalo o nic zvláštního ani u Židů, princip učitel (guru, mistr)
– žák najdeme v mnoha náboženských tradicích. Je to logické. Každé
náboženství má svoje specifika a není vždy snadné je pochopit a přijmout za
své. Proto je potřeba učednictví či duchovního doprovázení či duchovního
rodičovství. Toto ale nic nemění na důležitosti tohoto principu.
Problém je jinde. Ve všech kulturách se očekávalo, že ten
kdo je mistrem, vedoucím, kdo „učedníkuje“, je člověk zkušený a vyzrálý. Jde
totiž o to, že člověka, kterého vedete, poznáváte docela hluboko, dotyčný se
vám v lecčem otevře, vy máte možnost hovořit do jeho života a dotyčný od
vás i rady očekává. Přijal křesťanskou víru, a proto se ptá, jak by měl jako
křesťan jednat. Průšvih nastane v okamžiku, kdy se vztahy začnou
zhoršovat, když „učedník“ cítí, že je manipulován nebo že je s tím,
s čím se svěřil, nesprávně nakládáno. Zde najednou platí přísloví, že „od
lásky je blízko k nenávisti“. „Učednické vztahy“ druhé někdy velmi
posunuly, někdy (věřím, že v menším počtu) velmi zranily. Z výše
uvedené blízkosti proto někteří svým bývalým vedoucím, nemohou přijít na jméno.
Byli si totiž hodně blízko a mnoho o sobě vědí. Pokud se tato vzájemná známost
zneužila, z dobré snahy pomoci se najednou stane boj a antipatie.
Jak tomu předcházet…. Jistě ne tím, že učednictví či
duchovní doprovázení začneme démonizovat. Co tedy vnímám jako důležité pilíře
toho, když někoho duchovně doprovázíme? Napadají mě tyto oblasti.
Respekt.
Každý člověk je jiný, každého vede Bůh jinak a s každým Bůh pracuje jinak.
Je třeba lidi netlačit do předem nastavených kategorií toho kterého
společenství, necpat je za každou cenu do „služby“, kterou pro něj jeho vedoucí
vymyslel, nechtít, aby „učedníci“ opakovali to, co jsme jim sdělili.
K mnohému si musí dojít sami, vedoucí je jen prostředník.
Pravdivost.
Někdy vést znamená říkat i věci, kterými druhého nepotěším. Jenže hřích zůstane
hříchem a mlčet znamená selhat. Zde je ale třeba rozlišovat co je hřích a co
jsou jen moje představy o druhém, popř. jen moralizování. Je pravda, že někdy
se vedený naštval v okamžiku, kdy byl konfrontován s hříchem, kdy ho
jeho vedoucí přestal „hladit po srsti“. Jenže to nebyla chyba vedoucího.
Trpělivost.
Blbosti dělá člověk mnoho let po uvěření, stejně tak pár dní po uvěření. Je
třeba leccos unést a nelámat nad nikým příliš rychle hůl. Je třeba rozlišovat,
kde je dotyčný skutečně mimo a kdy nesplňuje moje představy o něm. Dělat
blbosti neznamená být „duchovně pyšný“, „protivit se autoritě“ ani nic
podobného. Mimochodem s podobným výrazivem je třeba hodně šetřit…
Otevřenost.
Jakákoli církev či společenství, které sebe samo považuje za „to pravé“ či
„nejlepší“, které kategoricky odsuzuje katolíky, charismatiky, evangelikály atd.
má blízko k tomu, stát se sektou. Nadřazený přístup se neukáže ve slovech,
ale v postojích. Proto považuji za důležité ukázat nově uvěřivším širší
spektrum Kristova těla, nebát se přiznat, že poznáváme jen zčásti, že naše
církev, sbor, „spolčo“ nespolklo veškeré poznání.
Citlivost jak nakládat s informacemi.
Jak jsem již psal, v tzv. učednictví někdy dochází k důvěrnému se sdílení.
Jakmile některé důvěrné informace vyjdou najevo, je konec…
Citlivost do čeho
mluvit. Je moudré, když se o svých rozhodnutích radíme. Není normální, když
se rady toho, kdo vede, začnou týkat všech oblastí života člověka, kterému pomáhám, zvláště když se na rady neptá. Není
třeba za každou cenu komentovat volbu partnera, pochopitelně pokud se nejedná o partnera,
který je morálně pokleslý či nevěřící. Není třeba komentovat, kam člověk jede na dovolenou,
jak tráví volný čas, s kým se stýká atd. Jistě i v těchto a dalších oblastech
lze „ulétnout“ a pak je na místě i o nich hovořit, ale někdy má duchovní
vedoucí tendenci hovořit do všeho a to i do toho, do čeho mu nic není. Pak se
duchovní vedení zvrhává do manipulace.
Schopnost s učednictvím přestat.
Je doba, kdy potřebujeme vedení, je doba, kdy je třeba se postavit na vlastní.
Tím není řečeno, že nepotřebujeme svoje mentory a vedoucí obecně, ale klasický
model duchovního vedení má jednou skončit a přerůst do jiné dimenze vztahu.
Nastínil jsem pár oblastí, které považuji za důležité a
v něčem klíčové, některé z těchto bodů na mě proskakují mezi řádky
Písma, některé jsem odkoukal od druhých i se svých vlastních zkušeností. Je
skvělé, když se mezi věřícími najdou lidé, kteří mají moudrost jak duchovně
vést a to nejen skrze kázání a přednášky, ale skrze osobní vztah. Osobní
duchovní vedení v sobě nese rizika, jako ostatně všechny dobré věci, kvůli
kterým bychom ale na tento úkol neměli rezignovat. Spíše jej neustále
kultivovat.
David Novák
Zdroj: http://david-novak.blogspot.cz/