Před pár měsíci jsem napsal článek o hrůzostrašném učednictví, který vyvolal reakci, kterou jsem skutečně nečekal. Rozjelo se několik diskusních vláken, začali mi chodit i osobní maily, které popisovaly různé nepěkné zkušenosti s tzv. učednictvím, někteří se mě ptali, na koho jsem myslel atd. Po určité odmlce bych se rád k tomuto tématu opět vrátil. Nedalo mi to a musel jsem nad tím mnoho přemýšlet… především proč toto téma otevřelo tak silnou reakci a to napříč křesťanským spektrem. 

Někteří křesťané princip učednictví odvozují od příkladu Ježíše. Jistě Ježíš svoje učedníky měl, nicméně se jednak nejednalo o práci s novými křesťany, a hlavně na tento princip nepřišel Ježíš. Jednalo se o běžnou rabínskou praxi, kdy rabíni (učitelé) kolem sebe shromažďovali svoje učedníky a předávali jim Boží moudrost, kterou přijali především skrze Zákon a od svých učitelů. Ježíš byl v tomto součástí kultury, v které žil. Nicméně se nejednalo o nic zvláštního ani u Židů, princip učitel (guru, mistr) – žák najdeme v mnoha náboženských tradicích. Je to logické. Každé náboženství má svoje specifika a není vždy snadné je pochopit a přijmout za své. Proto je potřeba učednictví či duchovního doprovázení či duchovního rodičovství. Toto ale nic nemění na důležitosti tohoto principu.

Problém je jinde. Ve všech kulturách se očekávalo, že ten kdo je mistrem, vedoucím, kdo „učedníkuje“, je člověk zkušený a vyzrálý. Jde totiž o to, že člověka, kterého vedete, poznáváte docela hluboko, dotyčný se vám v lecčem otevře, vy máte možnost hovořit do jeho života a dotyčný od vás i rady očekává. Přijal křesťanskou víru, a proto se ptá, jak by měl jako křesťan jednat. Průšvih nastane v okamžiku, kdy se vztahy začnou zhoršovat, když „učedník“ cítí, že je manipulován nebo že je s tím, s čím se svěřil, nesprávně nakládáno. Zde najednou platí přísloví, že „od lásky je blízko k nenávisti“. „Učednické vztahy“ druhé někdy velmi posunuly, někdy (věřím, že v menším počtu) velmi zranily. Z výše uvedené blízkosti proto někteří svým bývalým vedoucím, nemohou přijít na jméno. Byli si totiž hodně blízko a mnoho o sobě vědí. Pokud se tato vzájemná známost zneužila, z dobré snahy pomoci se najednou stane boj a antipatie.

Jak tomu předcházet…. Jistě ne tím, že učednictví či duchovní doprovázení začneme démonizovat. Co tedy vnímám jako důležité pilíře toho, když někoho duchovně doprovázíme? Napadají mě tyto oblasti.

Respekt. Každý člověk je jiný, každého vede Bůh jinak a s každým Bůh pracuje jinak. Je třeba lidi netlačit do předem nastavených kategorií toho kterého společenství, necpat je za každou cenu do „služby“, kterou pro něj jeho vedoucí vymyslel, nechtít, aby „učedníci“ opakovali to, co jsme jim sdělili. K mnohému si musí dojít sami, vedoucí je jen prostředník.

Pravdivost. Někdy vést znamená říkat i věci, kterými druhého nepotěším. Jenže hřích zůstane hříchem a mlčet znamená selhat. Zde je ale třeba rozlišovat co je hřích a co jsou jen moje představy o druhém, popř. jen moralizování. Je pravda, že někdy se vedený naštval v okamžiku, kdy byl konfrontován s hříchem, kdy ho jeho vedoucí přestal „hladit po srsti“. Jenže to nebyla chyba vedoucího.

Trpělivost. Blbosti dělá člověk mnoho let po uvěření, stejně tak pár dní po uvěření. Je třeba leccos unést a nelámat nad nikým příliš rychle hůl. Je třeba rozlišovat, kde je dotyčný skutečně mimo a kdy nesplňuje moje představy o něm. Dělat blbosti neznamená být „duchovně pyšný“, „protivit se autoritě“ ani nic podobného. Mimochodem s podobným výrazivem je třeba hodně šetřit…  

Otevřenost. Jakákoli církev či společenství, které sebe samo považuje za „to pravé“ či „nejlepší“, které kategoricky odsuzuje katolíky, charismatiky, evangelikály atd. má blízko k tomu, stát se sektou. Nadřazený přístup se neukáže ve slovech, ale v postojích. Proto považuji za důležité ukázat nově uvěřivším širší spektrum Kristova těla, nebát se přiznat, že poznáváme jen zčásti, že naše církev, sbor, „spolčo“ nespolklo veškeré poznání.

Citlivost jak nakládat s informacemi. Jak jsem již psal, v tzv. učednictví někdy dochází k důvěrnému se sdílení. Jakmile některé důvěrné informace vyjdou najevo, je konec…

Citlivost do čeho mluvit. Je moudré, když se o svých rozhodnutích radíme. Není normální, když se rady toho, kdo vede, začnou týkat všech oblastí života člověka, kterému pomáhám, zvláště když se na rady neptá. Není třeba za každou cenu komentovat volbu partnera, pochopitelně pokud se nejedná o partnera, který je morálně pokleslý či nevěřící. Není třeba komentovat, kam člověk jede na dovolenou, jak tráví volný čas, s kým se stýká atd. Jistě i v těchto a dalších oblastech lze „ulétnout“ a pak je na místě i o nich hovořit, ale někdy má duchovní vedoucí tendenci hovořit do všeho a to i do toho, do čeho mu nic není. Pak se duchovní vedení zvrhává do manipulace.

Schopnost s učednictvím přestat. Je doba, kdy potřebujeme vedení, je doba, kdy je třeba se postavit na vlastní. Tím není řečeno, že nepotřebujeme svoje mentory a vedoucí obecně, ale klasický model duchovního vedení má jednou skončit a přerůst do jiné dimenze vztahu.