První čtení: Žalm 119, verše 142 a 160: „Věčně spravedlivá je tvá spravedlnost, tvůj Zákon je pravda. To hlavní v tvém slovu je pravda, každý soud tvé spravedlnosti je věčný.“

Čtení ke kázání: Jan 18,36 - 38: „Ježíš řekl: "Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud." Pilát mu řekl: "Jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: "Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas." Pilát mu řekl: "Co je pravda?" Po těch slovech vyšel opět k Židům a řekl jim: "Já na něm žádnou vinu nenalézám." “



Kázání:

Milé sestry a drazí bratři,
dnešní kázání bude o hledání pravdy. Na pravdě totiž moc záleží. Ježíš Židům, kteří mu uvěřili, přímo řekl: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ (J 8,32). V Bibli kralické zní tento verš takto: „A poznáte pravdu, a pravda vás vysvobodí.“ Od čeho budeme vysvobozeni? Od hříchu, smrti, vlády satana, strachu a úzkosti. Ovšem poznání pravdy není snadné, neboť pravda ”se ráda skrývá”, jak již upozorňoval řecký antický filosof Hérakleitos Efeský. A tak spolu s Pilátem Pontským se musíme ptát: „Co je pravda?“ (J 18, 38).

Mnozí lidé dnes pochybují o existenci nějaké objektivní a univerzální pravdy. Objevuje představa, že „pravda není něco dopředu daného, co máme odhalit, ale že je třeba ji v každé oblasti vytvářet“ (filosof G. Deleuze). V tomto kontextu pak může francouzský filosof J. Derrida prohlásit, že vlastně není žádná pravda (ve smyslu univerzální a objektivní pravdy). Pravda je vždy subjektivní a každý má pak svoji pravdu. Za kritérium pravdy (pravdivosti) postmoderna považuje buď užitečnost a prospěšnost (pravdivé je to, co je pro nás prospěšné - tzv. pragmatická teorie pravdy), nebo dosažený souhlas (konsensus) v nenásilné jazykové komunikaci (pravdivé je to, na čem se prostě shodneme - tzv. konsensová teorie pravdy).

To nás samozřejmě nemůže uspokojit, toužíme přece po pravdě objektivní a univerzální. Kde ji ale máme hledat? Jen v tomto světě jako pozitivisté nebo jako metafyzici mimo tento svět? Nebo existuje tzv. dvojí pravda, jak to údajně tvrdili arabský filosof Averroes a rovněž nejznámější scholastik Tomáš Akvinský? Anebo máme dokonce ”trojí pravdu”, jak to učil Jan Hus – totiž pravdu Písma, pravdu smyslů a pravdu neomylného rozumu?

Různost pravd je přirozeně doprovázená růzností kritérií pravdy. Marxisté považují za kritérium pravdy společenskou praxi. Jsou však i jiná kritéria pravdy. V antice a ve středověku dominujícím kritériem pravdy byla koherence čili bezrozpornost myšlenkových operací (tzv. koherentní teorie pravdy). V renesanci a v novověku se prosadilo korespondenční kritérium pravdy, které nalézalo svou oporu v realitě samé - ve smyslu shody věci a rozumu, kdy naše poznání musí korespondovat, odpovídat realitě. Jak za této situace mnohosti pravd a kritérií pravdy můžeme vůbec žít v pravdě? Možná, že žijeme nutně ve lži.

Je tu i další komplikace. Filosofové, teologové a kazatelé se vzácně shodnou na tom, že nemáme přístup k celku pravdy. Ale přitom podle slavného německého filosofa G. W. F. Hegela platí, že ”Pravda je celek” či ”Pravda je v celku”. Částečná pravda tak není vlastně pravdou. A apoštol Pavel nám připomíná: „Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné.“ (1 K 13,9). Nebo: „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance.“ (1K 13,12). Pravda je nám sice dostupná, ale nejde o pravdu absolutní, nýbrž jen o pravdu relativní. Jelikož nemáme 100% jistotu poznání pravdy, je třeba hledat pravdu mimo nás a mimo tento svět. Rakousky filosof Ludwig Wittgenstein to vyjádřil takto: ”smysl světa musí ležet mimo něj”. A můj oblíbený agent Mulder ze seriálu Akta X zase tvrdil, že: ”pravda je někde venku.”

Pravdu tedy nutno hledat někde nad námi, v něčem či v někom, co nebo kdo nás a svět přesahuje. Zkrátka v nějaké transcendenci. Tato transcendence se obvykle označuje jako bůh. A tak lidé od nepaměti hledali pravého Boha, který by jim ukázal smysl jejich existence, který by jim pomáhal, kterému by mohli věřit a kterého by mohli uctívat. Náboženské představy postupovaly od animismu (víry v existence duší zemřelých bydlících ve stromech, skalách či řekách) eventuálně od animatismu (víry v existenci neosobní síly nebo nadpřirozené moci, která všechno oživuje) přes polyteismus (víru v existenci mnoho bohů) až k monoteismu (k víře v jednoho Boha).

Jak toto lidské hledání Boha skončilo? Je třeba říci, že neslavně. Například hinduismus vyústil ve vznik kastovního systému a stal se vírou, jejíž stoupenci uctívají milióny bohů. Podobně v buddhismus se Buddha, který se nikdy neprohlašoval za Boha, stal v každém smyslu bohem, k němuž se obracejí modlitby, oběti a oddanost věřících buddhistů. Rovněž v čínském konfuciánství byl Konfucius ve všech praktických ohledech povýšen do postavení boha. Zbožštěn byl i zakladatel taoismus filosof Lao-c´ a navíc taoismus přijal do svého panteonu bohy, bohyně, víly a nesmrtelné z čínského folklóru. Šintoismus v Japonsku pak vedl ke zbožštění a uctívání císaře, který nakonec přivedl svůj národ k drtivé porážce ve druhé světové válce. Jak víme, „Boha nikdy nikdo neviděl“ (J 1,8 a 1 J 4,12), a tak lidské hledání Boha muselo být v zásadě neúspěšné. Proto řada lidí soudí, že Boha nelze poznat (agnostici) či dokonce že Bůh vůbec neexistuje (ateisté). V Písmu ale čteme: „Bloud si v srdci říká: "Bůh tu není."“ (Ž 14,1 a Ž 53,2).

Jak z toho ven? Jelikož Boha lidé nemohou sami o sobě dobře poznat, je potřeba, aby Bůh sám se lidem dal poznat, aby se jim zjevil, sám sebe odhalil. A k tomu došlo a tak pravdu je třeba hledat v tzv. zjevených náboženstvích, kterými jsou židovství, křesťanství a islám. Dochází v nich ke sebezjevení téhož pravého Boha? V židovství a křesťanství v zásadě ano, o islámu lze mít pochybnosti. Křesťanství navazuje na židovství, ovšem po Kristu již nelze očekávat další zjevení, neboť v Kristu je „přece vtělena všechna plnost božství“ (Ko 2,9), v Něm jsou ”skryty všechny poklady moudrosti a poznání” (Ko 2, 3). Jak jsme četli v našem dnešním textu ke kázání, Ježíš se proto narodil a přišel na svět, aby „vydal svědectví pravdě“. Ježíš je „ta cesta, pravda i život“, nikdo nepřichází k Otci než skrze Něho (J 14,6). Díky Němu můžeme uchopit celek pravdy, neboť v Něm jsem „dosáhli plnosti“ (Ko 2,10). Nebo jak píše Bible kralická, v Něm jsme „doplněni“. Doplněni v tom, co nám jako lidem chybí k poznání pravdy a pravého Boha. Víra v Krista nám tak umožňuje poznat pravdu, která „v nás zůstává a bude s námi navěky“ (2 J 1,1 - 2).

Chceme-li tedy žít autenticky a v pravdě, pak nutně musíme hledat pravdu, slyšet pravdu, učit se pravdě, milovat pravdu, pravit pravdu, držet pravdu, bránit pravdu až do smrti, jak nám radí Jan Hus ve svém ”Výkladu viery” z roku 1412. Přitom jde ne o naší pravdu, nýbrž o Boží pravdu, neboť Jan Hus správně hlásal, že jen „Boží pravda vítězí, i když na časem poražena bývá.“ My nemáme pravdu, ale Boží pravda má nás. Amen.

Modlitba po kázání:
Náš nebeský Otče, děkujeme Ti, že nám lidem ve své milosti dáváš poznávat pravdu. Skrze naše smysly, skrze přirozené světlo našeho rozumu, skrze darované Písmo svaté či skrze taktéž darovaná osobní zjevení. Děkujeme Ti, že v Kristu Ježíši jsou nám darovány všechny poklady moudrosti a poznání, že v Něm jsme zbohaceni vším duchovním požehnáním. A tak můžeme přes všechny potíže poznávat pravdu, která nás osvobozuje. Od hříchu, smrti, vlády satana, strachu a úzkosti. Daruj nám, nebeský Otče, skrze Ducha svatého dostatek síly a moci, abychom poznanou pravdu žili, nikdy ji neopustili a mohli s ní vhodně seznamovat i jiné lidi. Dej, aby co nejvíce lidí mohlo Boží pravdu, která jako jediná navzdory všemu vítězí, poznat, žít v jejím duchu a tak dojít časného osvobození i věčné spásy. Ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.

Stanislav Heczko