poslal Nepřihlášený Když vláda narušuje obvyklý řád věcí, kladou si lidé
otázku: je tato vláda od Boha? Když apoštol Pavel napsal, že veškerá
vláda je od Boha, žil v právním státě a naivně věřil, že římští úředníci
placení z peněz římských občanů nebudou zanedbávat své povinnosti. Tak
se dnes liší pravoslavná civilizace od civilizace vyrůstající ze
západního křesťanství. V té první nezáleží na tom, za co vláda utrácí
peníze daňových poplatníků, ve druhé se jistá ostražitost vůči státní
moci a dohled nad tím, jak zachází s penězi v pokladně, považuje za
náboženskou ctnost.
Není to přitom jediné místo, kde na nás doléhají
bolesti staré Byzance. Do této kategorie patří i nutkání vidět ve
vladaři vtěleného Krista nebo Antikrista. To není pohanské, ale ani
křesťanské. Je to projev kolektivního syndromu, do něhož jsou vtěleny
všechny individuální obavy o zítřek. V Rusku každý vládce takové nálady
podporoval a považoval za svou povinnost je u lidí podněcovat, což nám
ukazuje velmi specifický vztah k církvi a posvátnu.
Zbožšťován i zatracován
Vladimír Putin není výjimkou. Je rád vidět na
veřejných akcích v chrámech, při svěcení nových kostelů nebo při
vynášení relikvií z muzejí pro náboženské účely, vytváří si jakési
duchovní podloží z pravoslavných zdrojů a velké úcty k ideji vzkříšení
silného Ruska, autoritářské stability a mocenského nástupnictví – nic
z toho zvědavému pozorovateli neunikne. Putina lze vidět jako vládce,
kterého nám v těžkých časech seslal Bůh. Pro patriarchu církve je tím,
kdo zachrání Rusko před rozpadem. Toto „vzkříšené Rusko“ pak má Putina
uctívat jako vtěleného apoštola Pavla. Analytici zcela vážně debatují
o tom, zdali se Putin může stát vládcem a patriarchou v rozměru
přesahujícím ruskou politiku, a někdy se o něm nezdráhají mluvit jako
o „ajatolláhovi Ruské federace“, což je velmi závažné
i z religionistického hlediska. Ve zkratce to pak všechno znamená:
„Proti nám stojí hordy temnot, s námi Kristus a Putin.“
U toho ale nemůžeme skončit. Putin chce obnovit kdysi
zničené kláštery v Kremlu, ale nemyslí si, že by v nich měli žít mniši.
To mnozí chápou jako ďábelskou lest. Poslednímu ruskému carovi, který
byl dokonce i svatořečen, Putin říká Krvavý Mikuláš. První ruské svaté
mučedníky Borise a Gleba shodil s tím, že se prostě nechali podřezat. Na
veřejnosti se pověrčivě vyhýbá tomu, aby vyslovil jméno Alexeje
Navalného, protože se bojí, že by tak Navalnyj získal odlesk jeho
popularity. Sám Navalnyj to docela případně charakterizoval jako
„pekelné pohanství“. V pravoslavném prostředí se letopočet 1998, kdy se
Putin dostal k moci, vnímá jako trojnásobek čísla 666 náležícího
Antikristu. Mnozí židé v něm zase vidí biblického Goga – hebrejské roš mešek
zní trochu jako Rusko a Moskva. I zcela sekulární Svaz pravicových sil
jednou vyrobil předvolební video postavené na slovní hříčce
VoloDIAVOLodia a plamenů na pozadí. Video končilo slovy: „Jestli je ten
člověk Antikrist, ať si každý přebere sám. Že se ale v naší zemi dějí
nepěkné čertoviny, je jasné každému.“ A každý pravoslavný navíc dobře
ví, že Svatá Bohorodička Putinovi dvakrát zabránila vstoupit na
posvátnou horu Athos.
Pro veřejnost je tedy Putin buď Spasitel nebo Antikrist. Jeho osobnost se hodnotí náboženským slovníkem. Co ale Putin sám?
Stvořitel nového světa
Samozřejmě se hlásí k pravoslaví. Nepředpokládám ani,
že by tajně vyznával vúdú nebo jako templáři uctíval modlu Bafometa. Je
ale potřeba pozorně sledovat jeho politická gesta, která zvlášť
v poslední době odkazují k náboženským kontextům, které není dobré
přehlížet. Putinovo chápání sebe sama se nám v nich odkrývá jako
latentně sakrální. Takové konstatování může působit jako výmysl, ale
systematický pohled právě na tento rozměr Putinovy vlády může přispět
k pochopení její logiky.
V souvislosti s děním na Ukrajině se o Putinově
postupu často mluví jako o absurdním a šíleném. Západní politici si
zoufají, že je Kreml odtržený od reality, Kreml z téhož obviňuje Západ.
Svým způsobem přitom mají pravdu obě strany. Pro Putina je všechno, co
se teď děje, tvorbou nové reality, z níž vytlačuje celý svět, na který
jsme zvyklý, a to včetně novozákonních hodnot. Putinova nová realita se
ke staré křesťanské civilizaci vztahuje jako antisvět, ve kterém slova
získávají zcela opačné významy.
Putin po biblickém způsobu slovem tvoří svět. Toto
slovo – a to včetně verbální propagandy, která společně s vizuálním
doprovodem téměř získává autoritu Písma svatého – je ikonou, která
vyžaduje úctu. Obsahem toho slova je klam a pomluvy, které už neomezují
běžné morální ohledy, protože to vše spadá do nové reality, která má
svoji novou etiku.
Aby byla tato nově vznikající realita přijata, je
potřeba nová smlouva. Žádné stvoření není myslitelné bez uzavření
smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Proto Putin v Kremlu, „srdci
pravoslavného Ruska“, podepsal zcela revoluční dohodu se svým novým
krymským lidem, čímž zároveň obnovil smlouvu s Rusy.
Božstvem…
V procesu vytváření nového světa a uzavírání třetí
smlouvy vystupuje Putin jako bůh a zároveň jako velekněz. Na zasedání
synodu církve v Kremlu nebyl přítomen patriarcha, ale Putin ano. Tak
vystupuje do popředí náboženský rozměr současného dění.
I když může jít o shodu náhod, vrhá na Putinovo
patriarchální třeštění další světlo i skutečnost, že výrazný projev
přednesl v den výročí jiného slavného projevu – 18. března 1918
patriarcha Tichon (Bellavin) odsoudil uzavření brest-litevského míru
s tím, že vláda „zaprodala naše území, kde žijí pravoslavní, a vzdala se
nepříteli-jinověrci, aby stará pravoslavná Ukrajina byla odtržena od
bratrské Rusi a Kyjev, kolébka našeho křtu a nejstarší ruské město, už
nebyl ruský“.
V novém „evangeliu“ se odráží zásadně jiný pohled na
události: území s pravoslavným obyvatelstvem by se měla vrátit do náručí
bratrské Rusi, Kyjev musí být ruský. Přehodnocuje se zde celé
20. století. Ocitujme si ještě jednou Tichona, který 26. října 1918
napsal: „Rusku nebylo třeba vašeho potupného míru s vnějším nepřítelem.
Vnitřní harmonie jím byla narušena.“ Putinova nová smlouva má potenciál
zničit potupný mír Ruska a Západu, o kterém psal Tichon, a znovu
nastolit onu „vnitřní harmonii“.
To, že Putin přichází jako velekněz pravé víry –
pravoslaví – není z historického hlediska náhodou. Že na sebe vzal
náboženskou úlohu, bylo důležité také proto, že v čele Ukrajiny, byť ne
na dlouho, stál protestantský kazatel. Putinův akt tvoření tedy měl být
také symbolickým gestem k náboženské rovnováze na subkontinentě. (Pozn. překl.
– Oleksandr Turčynov, prozatímní prezident Ukrajiny od 23. února do
7. června 2014 je členem staršovstva a občasným laickým kazatelem
v baptistickém sboru. Některé zdroje, z nichž vychází i autor textů,
uvádějí, že je pastor, což je nepřesné.)
…i obětníkem
Ke smlouvě mezi Stvořitelem a jeho stvořením nutně
patří oběť. Bez oběti nemůže nový svět obstát. Bez prolité krve nemůže
být smlouva platná. Když Stvořitel a jeho stvoření společně prolévají
krev, spojuje je to navěky. S tím souvisejí i středověké představy
o smlouvách s ďáblem nutně podepisovaných krví.
Putin na oltář své nové smlouvy přináší jako oběť
Ukrajinu. Navazuje tím na biblickou praxi. Nejde o oběť zápalnou – to by
znamenalo, že bude zcela zničena. Je to oběť za hřích. Část masa tedy
připadne veleknězi.
Tu reprezentuje Krym. Zbytku Ukrajiny chystá velekněz
jiný osud. Podle kněžského řádu musí tělo vykrvácet – ranou Donbassu tak
z Ukrajiny musí vytéct všechny síly a naděje těch, kdo odmítli
„nádherný ruský svět“. A ještě hůř – odmítli stvořitele! Proto podobně
jako Kristus, který v teologii přináší oběť a zároveň je sám obětí, je
Putin 1) knězem, který přináší oběť, 2) obětí samotnou, 3) nejvyšším
jsoucnem, které oběť přijímá. Ostatní mohou doufat, že budou pozváni na
hostinu a pokropeni obětní krví.
Motivy oběti a jídla jsou zde zastoupeny stejnou
měrou. Ludwig Feuerbach věřil, že „jsme to, co jíme,“ což je ze všech
myslitelných idejí ta nejmaterialističtější. Brzy byl vyveden z omylu,
protože je to ve skutečnosti myšlenka velmi křesťanská. Křesťanství se
točí kolem rituálu spojeného s jídlem, Večeře Páně, přijímání těla
a krve Kristovy. Náboženství Putinova nového světa ale zvládá obojí.
Velekněz vyhlásil válku „cizím jídlům“ pocházejícím z těch částí světa,
které nepřijaly nového stvořitele a ignorují jeho radostnou zvěst.
Gastronomické sankce mají obyvatelům antisvěta zabránit v přijímání
cizích hodnot.
Humanitární konvoj s potravinami vyslaný do Donbassu má
zase nasytit bojovníky „tohoto světa“, kteří v antisvětě potřebují
jídlo, které jim dá fyzickou i duchovní sílu.
Svůj smysl má i to, že se Putin v rámci svého tvoření
cítí také jako oběť. Je vydán „národním zrádcům“, kteří zde plní roli
Jidáše. Vzdává se dobrých vztahů se západními vůdci, obětuje svoji
dlouho budovanou image civilizovaného vládce a „posledního Evropana“.
Stojí osamoceně proti světu a v myšlenkách se vrací ke kříži.
Všudypřítomný motiv oběti ovšem vyjadřuje především Putinovu absolutní
vládu nad všemi formami života v novém světě.
Ani bůh, ani král, ani hrdina
Gilbert Keith Chesterton o antihrdinovi své povídky
Zlomený meč napsal, že četl Starý zákon radši než Nový, protože v něm
nacházel vše, co potřeboval: chtíč, násilí, zradu. Mohli bychom si
myslet, že Putin ve své sakrální poloze chce hrát roli starozákonního
Hospodina zástupů, izraelského krále nebo byzantského císaře a že chce
vystupovat v roli duchovního vladaře, tu jako nový David, tu jako nový
Šalomoun. Takové šíře v čase a prostoru ovšem jeho víra nedosahuje.
Zaměřuje se na tady a teď, jde mu o kvazináboženské
uctívání státní moci, jejímž základem nejsou národy a lidé, ale území,
se kterými vládce nakládá podle vlastnického práva. Putinův „ruský svět“
není veliký národ poddaných, ale především zemský povrch, který lze
převést na čtvereční kilometry, a kterému může nový režim takto velet.
Lidé tento povrch mají prostě obdělávat a bránit.
Vytvořil si tento svět sám Putin? Je známo, že síla
propagandy se měří ochotou veřejnosti jí uvěřit. Propaganda
nepřesvědčuje – jen lidu a národu ukazuje a aktualizuje jeho vnitřní
svět. Současná hlava „ruského světa“ je jen pomíjivým produktem „temné
strany“ ruské společnosti – vlastních voličů, kteří ji stvořili
„k obrazu svému“.
Vladimír Putin tedy není bůh, král ani hrdina. Je
vůdce mesiánské sekty, jejíž členové mají hrůzu z konce světa stejně
jako z jeho stabilní neměnnosti. Vůdce a členové sekty se navzájem
potřebují, dodávají si vzájemně smysl života. Náš guru není
kvazinábožensky exaltovaný a jeho necharismatické řeči člověku až
psychoterapeuticky dodávají pocit klidu a bezpečí. Přesvědčení o vlastní
pravdě pak vede u členů sekty k euforii, která láká nové členy.
Jak se na náboženského vůdce sluší, začal Putin
s malou skupinkou věřících a postupně jich získal mnohonásobně víc. Ze
členů sekty se rekrutuje síť agentů, kteří pečují o loajalitu národa,
a hlásných trub, které šíří její ideje. Je přitom příznačné, že úspěšná
je sekta pouze v kalných vodách, do kterých společnost uvrhne nějaká
mimořádná situace. Tam náš hlavní hrdina dobře vynikne a rád přispěchá
s mimořádným řešením. Takovou mimořádnou situací jsou dnes zoufalé
pokusy nešikovných dědiců tradice východního křesťanství chápat vládce
jako Krista a Antikrista zároveň.
Jakou sílu může mít Putinovo nové stvoření a nová
smlouva, obojí postavené na zvrácených premisách „Válka je mír. Svoboda
je otroctví. Nevědomost je síla. Lež je pravda. Láska je smrt“? Je
známo, že ikona je ikonou pouze tehdy, když zobrazuje skutečnost a ne
výmysl. Je také známo, že zlo není ontologické – jen parazituje na
nedostatku dobra. Proto i antisvěty vznikají tam, kde svět není schopen
jasně a zřetelně prosazovat své hodnoty.
Chci tento text uzavřít optimisticky a historicky.
Když se vůdce pravoslavné emigrace Antona (Chrapovického), který kdysi
býval i metropolitou kyjevským, ptali, je-li sovětská moc znamením
Antikrista, odpověděl prý: „Kdepak, jsou to obyčejní zločinci.“ Téměř
o sto let později prohlásil metropolita Čerkassij Sofronij (Dmytruk)
z ukrajinské pravoslavné církve moskevského patriarchátu, že Putin je
prostě „gangster“.
Aleksandr Musin
Petrohradský teolog a církevní historik
Přeložil Jan Škrob
Když je řeč o Rusku a jeho roli v současné
mezinárodní politice – což se samozřejmě stává většinou v souvislosti
s takzvanou ukrajinskou krizí – má česká veřejnost ve zvyku držet se
dvou různých schémat. První z nich ukazuje Putina jako ztělesnění Ruska
a když volá po uvalování nejrůznějších sankcí včetně neobsluhování rusky
mluvících návštěvníků v obchodech a restauracích, uplatňuje princip
kolektivní viny společně s představou, že Putinův režim beztak všichni
Rusové milují. Toto schéma ve své nejextrémnější podobě nakonec vede
k odlidštění konkrétních jednotlivců – promluv rusky a hned víme, co jsi
zač. Druhé schéma ukazuje Putina jako chrabrého bojovníka proti Západu.
Toto schéma je podobně populární na ultrapravici a extrémní levici,
liší se tedy interpretace Západu buď jako
dekadentní/homosexualistické/komunistické/židovské síly nebo jako
neoliberální loutky v rukou Spojených států. Zastánci tohoto schématu
vyjadřují hlasitou podporu Rusku, aniž by se doopravdy ptali, co si
o tom myslí Rusové.
Obě schémata tedy zásadně selhávají ve stejném
bodě. Zkratkovitě kladou rovnítko mezi Putinův režim a Rusko jako
takové. Házejí tak přes palubu celou tradici ruského humanismu, která je
stále velmi živá, a celou pestrou opozici, v níž najdeme vedle
liberálních demokratů i socialisty, pravicové nacionalisty nebo národní
bolševiky.
Málo se mluví o demonstracích, které se v Rusku
konají. Málo se mluví o poměrně četných kritických hlasech ze všech
stran. Čeští evangelíci by měli zvlášť pamatovat na ruské protestanty
(nejvíce je baptistů a luteránů), kteří s Putinovým režimem dobré vztahy
rozhodně nemají. Stejně tak je třeba pamatovat i na pravoslavné.
Zdaleka všichni nejsou nadšeni z dobrých vztahů patriarchy Kirilla
s Vladimírem Putinem a jsou k režimu kritičtí. I proto přinášíme článek
Aleksandra Musina, petrohradského teologa a církevního historika.
V původním znění je přístupný na webových stránkách http://portal-credo.ru a vyšel 21. srpna 2014.
Zdroj: časopis Protestant 2014/8