Církvím se podle zákona 428 / 2012 o tzv. majetkovém vyrovnání vrací majetek u kterého prokáží, že ho vlastnily k 25. únoru 1948 a který jim byl zabrán nejen podle zákonů komunistického režimu, ale i podle dřívějších zákonů demokratického státu. Stát samozřejmě vrací ten majetek, který sám vlastní.

Majetek, který je v rukou jiných vlastníků, mj. i krajů nebo obcí, se církvím kompenzuje pevně stanovenými finančními náhradami, které se postupně církvím poskytují, a to, aby absurdita byla dovršena, i církvím, které k danému datu nic nevlastnily, nebo dokonce neexistovaly.

V současnosti se ukázalo, že římská církev nárokuje část majetku dvakrát. Jednou v podobě finančních "náhrad" a podruhé fyzicky. Hodlá se totiž jinými cestami, zřejmě soudně, domáhat svého údajného dřívějšího majetku, který vlastní kraje.

Vychází z právní konstrukce, že r. 1991 v rámci restitucí církevního majetku byl majetek obcí a krajů, který mohl dříve být ve vlastnictví církvi, zablokován. Nemohlo se s ním do konečného vyřešení majetkových nároků církví nakládat, např. se nemohl převést na jiné vlastníky. Současná právní konstrukce předpokládá, že ani stát neměl do vyřešení právo nakládat ani se svým majetkem, např. převádět je na jiné vlastníky. Tzv. blokační paragraf (§ 29 zákona č. 229/1991 Sb.) výslovně stanoví, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.

Stát však pozdějšími zákony, tedy zcela podle dikce blokačního paragrafu, část tohoto majetku převedl na kraje. Je-li rozpor mezi právními normami stejné síly, platí podle obecného práva norma pozdější. Pozdější právní normu by bylo možno zpochybnit jen, kdyby byla v rozporu s dřívější právní normou vyšší právní síly, tedy konkrétně, kdyby byl zákon v rozporu s ústavním pořádkem. Představa, že "blokační pragraf" z r. 1991 neumožňuje státu kdykoli později dalšími zákony tyto majetkové otázky řešit jinak, je proti všem běžným právním koncepcím. 

Právo státu makládat s majetkem pomocí zákonů zpochybnil generální sekretář České biskupské konference Tomáš Holub.

Hamižnost římské církve a 15 dalších církví, které stát na pokyn římské církve zařadil do seznamu privilegovaných (v seznamu jich bylo 16, ale jedna, baptisté, se nenechala koupit), je nekonečná. Je trapné jak jsou prolhaní a jak nemají špetku cti. Kolikrát ještě řeknou, že nároky jsou vypořádány a znovu přijdou s požadavky?

Římská církev má naběhnuto k tomu, že bude bezvýznamným náboženským spolkem, jehož života se účastní nějaká 2 - 3 % obyvatel, ale zároveň bude v souhrnu všech svých jednotlivých (víceméně fiktivních) právnických osob největším majetkovým vlastníkem v Česku. Bude vládnout mohutnou ekonomickou silou a od ní odvozenou silou politickou.

Cítím se provinile, že jsem pár let s touto firmou spolupracoval v představě, že ve svobodných podmínkách se očistí a bude fungovat jako jedna z větví Církve Kristovy. Trvalo mi trapných osm let, než jsem prohlédl a akceptoval jsem její rozhodnutí se se mnou definitivně rozejít.

Ivan O. Štampach

Zdroj: http://ivan-stampach.bloger.cz