Vymítání ďábla a zlých duchů. Pro mnohé praktika ze středověku, podle církve služba, která má své místo i v 21. století. Ani Plzeň není výjimkou a má svého exorcistu. Je jím Alvaro Grammatica, původem Ital, který se exorcismem zabývá od roku 2007.

„Dnes jsou některé projevy ďábla viditelnější, protože tu není cenzura jak ze strany křesťanů, tak nevěřících jako v minulosti," míní kněz, který působí v Plzni–Liticích.

Význam exorcistů vyzdvihl nedávno i papež František. „Exorcisté zvláštní službou ve společenství s biskupy prokazují lásku a přívětivost církve vůči těm, kdo trpí působením zlého," vzkázal účastníkům kongresu v Římě. „Jsem rád, že o tom papež František mluví, protože laický svět naslouchá, a tím, že hovoří o týchž věcech, ale jiným způsobem, než dřívější papežové, zvedá se o exorcismus zase vlna zájmu. Jen nesmíme pořádat hony na posedlé jako dříve na čarodějnice," dodává Grammatica.

Podle plzeňského exorcisty sice není poptávka po službách srovnatelná se zahraničím, ale i v Plzni řešil případy, kdy lidé začali mluvit cizím jazykem a děly se i další podivné věci. „Vzpomínám si na ženu, která byla přímo vyhublá, nevážila ani 50 kg a najednou ztěžkla tak, že ji ani pět chlapů nemohlo unést. Byl za tím duch, kterého bylo třeba vyhnat. A podle situace se potom volí příhodná modlitba. V některých případech jen vzývám Ducha svatého, v jiných případech přikazuji zlému duchu, aby odešel. Záleží na situaci," popisuje případ z praxe Grammatica.

Sám se nestraní ani spolupráce s lékaři či psychiatry, se kterými si vyměňuje názory. „Musíme se na člověka podívat nejprve z lékařského a psychologického hlediska a pak teprve dospěji ke konkrétní modlitbě za něj. Víra totiž není proti vědě, ale jde s ní ruku v ruce," uzavírá plzeňský exorcista.

Jak jste se dostal ke službě exorcisty?

Již odmalička jsem chodil do charismatických katolických skupin a tam se naprosto normálně a otevřeně mluvilo o daru osvobozování a uzdravování. Tam jsem se poprvé dostal k informacím, že takové věci jsou realitou a každodenní součástí katolické církve. Patří k nim modlitba za nemocné a také právě osvobozování. Postupně mě to zajímalo čím dál víc. Je třeba chápat, že exorcismus, nebo všeobecně vzato osvobozování, vychází z misijního poslání církve. Ta hlásá evangelium a jedním ze znamení, které provází toto hlásání, je i vyhánění zlých duchů. Není to tedy nic zvláštního a podivného, ale zcela normální věc.

Přesto exorcismus nebo také vymítání ďábla, provází aura čehosi tajemného.

Spíše řekněme, že exorcismus někdy obklopuje pověrčivá představivost, ale je to prostě jen představivost. Ve skutečnosti, budeme-li vycházet z evangelia, je to něco obyčejného. Když Ježíš vykonával své poslání, tak kromě toho, že kázal, vyháněl i zlé duchy. V samotném evangeliu říká: „Jestliže vyháním démony prstem Božím, pak už vás zastihlo Boží království." A církev to tak vždy brala. Modlitba exorcismu je dokonce součástí obřadu křtu. 
V rámci přípravy na křest dospělých lidí se také vícekrát konají modlitby zříkání se zlého. V křesťanské praxi je to tedy něco běžného.

Zkušení exorcisté však často popisují případy, které nejsou pro veřejnost rozhodně standardní.

Je pravda, že existují i takové případy, které si vyžadují zvláštní modlitbu, a té říkáme exorcismus. Myslím tím liturgický obřad, kterým biskup pověřuje kněze nebo několik kněží. Jsou to však v podstatě modlitby za osvobození a ty by měly vlastně být součástí normálního praktikování každého křesťana. I v samotném Otčenáši je o tom zmínka. Těch zvláštních případů se samozřejmě lidé nejvíc chytají a na tom se pak staví všechno možné. Když k tomu přidáte barvité příběhy ze středověku, celá problematika exorcismu se zahalí do tajemna. A to přitahuje.

Aby mohl kněz vyhánět zlé duchy, musí být nějak proškolen?

Neexistuje škola pro exorcisty ani žádný manuál či příručka. Máme pokyny, samotný obřad a nauku. Zkušenosti pak získává každý z nás doslova v terénu. Většinou to funguje tak, že zkušený exorcista doprovází ty začínající. Samozřejmě každý má jinou vnímavost a citlivost, takže se zkušenosti liší. Důležité je, aby se ze zkušenosti jednoho exorcisty nestalo dogma. Může se stát, že samotní exorcisté mají rozdílné zkušenosti s různými případy, ale to je normální. Úkolem exorcisty není jen specifická modlitba, ale doprovázení určité osoby tak, aby se z ní stal svobodný člověk.

Jak tedy vnímáte osobu exorcisty?

Já vnímám exorcistu jako osobu, jejímž úkolem je hlásat slovo Boží. A v případě, že přijde do styku s lidmi, kteří mají určité problémy, doprovází je tak, aby mohli být zase svobodní a postavit se na vlastní nohy. Exorcista rozhodně není izolovaný člověk zahalený tajemstvím a nemá zvláštní schopnosti a moc. My bohužel takové představy máme, ale já se na to chci dívat z jiné perspektivy.

Představa exorcisty jako tajemného muže je možná dána také mnoha hororovými snímky, které o exorcismu vznikly. Co na ně říkáte?

Když už se chci dívat na nějaký film, tak se radši podívám na jiný žánr. Ale je to určitě dobrý byznys, proto se takové filmy točí. Pro nás je dobré se tím nechat vyprovokovat. De facto to ukazuje na jednu věc, a sice, že člověk je ve své podstatě otevřený duchovnímu světu a hledá jeho tajemství. A to, co je temné, se propůjčuje k něčemu, s čím se může manipulovat. Člověk se tak k dané problematice dostává až ve chvíli, kdy je s ní například ve filmu manipulováno. Na druhou stranu, pokud to vztáhneme na žízeň po něčem duchovním, na diváky to navíc může působit dojmem, že zlo je silnější než dobro.

Kde tedy berou filmaři inspiraci v popisování exorcismu a věcí kolem něj? Nakolik jsou reálné?

Určitě ze skutečných fenoménů, které exorcismus provázejí, jak v křesťanství, tak v jiných náboženstvích, v nichž existuje boj se zlem. Z těchto informací se pak rozbujela lidská fantazie, která mnohdy zaměňuje skutečnost za alegorickou formu vyjádření, spolu s kolektivní představivostí, která často vznikla z jiných důvodů, než pro poukázání na pravdu.

Přesto nepopíráte, že existují případy, které si nevěřící člověk nedokáže úplně snadno vyložit?

Ano i je mám za sebou, liší se intenzitou vlivu zla. Většinou rozlišujeme tři úrovně. Tou první je útlak, to jsou útoky na člověka z vnějšku. Závažnější označujeme za svázanost, to znamená, že je člověk svázán uvnitř, má například utkvělé myšlenky. Třetím stupněm je posedlost, ale těch skutečně posedlých není mnoho. Stalo se mi, že lidé byli hodně svázaní a museli jsme modlitbu exorcismu provést několikrát, a následně jsme dotyčné učili, jak se do budoucna bránit. Nestačí se totiž jen modlit za osvobození, ale člověk se potřebuje v takovém případě dostat do prostředí, kde může svůj život dobře prožívat. A tahle zkušenost přinesla dobré výsledky. Při exorcismu se vždy začíná gestem, kdy dotyčný přijme do svého života Ježíše, a odtud se vydáváme na cestu k osvobození.

A to, že člověk začne mluvit hlubokým hlasem, jiným jazykem a podobně, jsou podle vás znaky přítomnosti ďábla?

Ano, člověk může mluvit úplně jiným hlasem a je také pravda, že najednou dostane tak velkou sílu, kterou sám od sebe mít nemůže. Takové případy jsou. Zde už se vlastně dostáváme na pole rozlišení přítomnosti ďábla. Opakuji, že já se dívám na tuto problematiku z pastoračního hlediska. Když za mnou přijde člověk s podobným problémem, nejdříve zjišťuji, zda příčiny nejsou psychického původu, a až nakonec přezkoumávám, zda za tím není ďábel. Jsou totiž lidé, kteří se považují za posedlé, protože je to pro ně snazší. Mohou se vymlouvat na to, že nejsou svobodní. Je tedy potřeba vše opravdu pozorně rozlišovat. Vždy je vhodné, aby exorcista spolupracoval s psychology a psychiatry. Mám známého psychiatra, se kterým si vzájemně vyměňujeme názory, a většinou dojdeme ze dvou stran ke stejné diagnóze.

Můžete uvést ještě další případy z praxe?

Nerad bych je více rozváděl, protože je třeba respektovat osoby, kterých by se to mohlo týkat, a nevytvářet tak falešnou paniku a živit domněnky blížící se spíše pověrám než víře. Existuje již celá řada knih, které o těchto epizodách vyprávějí, a v mnoha případech, kromě toho, že podávají cenné informace, navozují atmosféru zbytečného strachu a navíc povyšují specifické zkušenosti na dogma. Podle zatížení a ovlivnění zlým duchem jsou pak samozřejmě reakce různé a může být i nepřiměřená, nenadálá, s projevy násilí a nelogická. Každopádně zájmem exorcisty není vytvářet paniku nebo jen prostě vzbuzovat zvědavost, ale přinášet a uskutečňovat Ježíšovu spásu.

Kdy tedy potřebuje člověk pomoc exorcisty, a nikoliv psychiatra? Co se s ním následně děje?

Stane se tak ve chvíli, kdy zjistíme, že jde o ďábelskou přítomnost, která se do člověka může dostat z mnoha důvodů. Poté přistoupíme k modlitbě exorcismu a už vlastní modlitba je dobrým rozlišením. Když nemá žádný účinek, je třeba si položit otázku, zda je v tom opravdu ďábel. Když se totiž člověk modlí, aby jej zahnal, ďábel se zákonitě projeví. Vzpomínám si na ženu, která byla přímo vyhublá, nevážila ani 50 kg a najednou ztěžkla tak, že ji ani pět chlapů nemohlo unést. Byl za tím duch, kterého bylo třeba vyhnat. A podle situace se potom volí příhodná modlitba. V některých případech jen vzývám Ducha svatého, v jiných případech přikazuji zlému duchu, aby odešel. Záleží na situaci. Důležitý je ohleduplný přístup k dotyčnému člověku, protože on za to nemůže.

Jak tedy poznáte, že má v sobě člověk nějakou zlou sílu?

V případech, kdy se dějí divné věci, jako například že se v bytě hýbou předměty, tak je to evidentní. Zkrátka věci mimo běžnou realitu. Nebo člověk vidí, že někdo z rodiny zvláštně reaguje. Člověk si toho může všimnout také tak, že má problémy, které přetrvávají a pro které nenachází řešení, což může být spojené i s psychickými potížemi. Když přichází ďábel, ničí celou naši rovnováhu. Vybavuje se mi jedna paní, hodný a dobrý člověk, ale když se modlí s ostatními, mluví hlubokým hlasem a má jiné nepřiměřené reakce, ale pak si nic nepamatuje. V takovém případě se musíme na člověka podívat nejprve z lékařského a psychologického hlediska a pak teprve dospěji ke konkrétní modlitbě za něj.

Považujete tedy spolupráci s lékaři a psychiatry za potřebnou pro exorcistu?

Rozhodně, spolupráce je určitě zapotřebí. Víra totiž není proti vědě, ale jde s ní ruku v ruce. Právě věda pomáhá víře, aby nebyla pověrčivá. Víra zase pomáhá vědě, aby nedocházelo ke scientismu. Víra a věda musí jít společně, protože nejdůležitější je dobro a prospěch člověka.

Kolik případů v Plzni a okolí zhruba řešíte?

V Plzni se nestojí na exorcisty fronta, poptávka po těchto službách je spíš menší. V místech, kde je hodně křesťanů, se lidé na exorcisty obracejí, tady však moc věřících není, tudíž zájem není takový jako někde jinde.

Mimo Českou republiku je tedy zájem o vymítače větší?

V jiných částech světa je větší poptávka, ale tím pádem i větší zmatek. Církev možnost exorcismu poskytuje, aby odpověděla na požadavky a vnesla do věci určitý řád. Je pravda, že se objevují černé mše a podobné věci, jimiž celá problematika ožívá, a tak je samozřejmě interpelována církev. Ta odpovídá nabídkou této služby. Jsou totiž tací, kteří o sobě tvrdí, že jsou exorcisté a nadělají přitom akorát paseku. Je totiž důležité, aby byl z člověka nejen vyhnán zlý duch, ale aby dotyčný nebyl ponechán svému strachu a pověrčivosti. Ve světě duchovna jsou hodně proměnlivé limity, nejsou pevně dané. A pak se může stát, že někdo svou zkušenost považuje za absolutní pravdu a tomu mohou podléhat i samotní exorcisté. Nechceme si vystavět svůj vlastní svět, to by nebylo dobré. Exorcista je na prvním místě hlasatel evangelia a je zapotřebí ho především vnímat jako osobu s tímto posláním.

Přesto si nelze nevšimnout, že současný papež o ďáblovi a exorcismus mluví hodně, nebo je to jen mé zdání?

To bude tím, že když mluví papež František, jeho slova se dotýkají srdce lidí a v mnoha vzbuzuje zájem. A lidé mu rozumí. Když něco udělá, má to větší dopad. Například když prohlásil, že ďábel existuje a musí se proti němu bojovat, tak nebyl první, kdo to řekl. Před ním to byl papež Pavel VI. po Druhém vatikánském koncilu, a když to tenkrát řekl, lidé se mu vysmívali. Možná, že se Františ-kovi tak smát nebudou, ale nedokážu odhadnout, jaké na to budou ještě reakce. Už před papežem Františkem došlo k uvědomění si této reality a již dříve vznikla papežská asociace exorcistů. To tedy znamená, že před oficiálně jmenovanou organizací již existoval tým lidí, kteří ji tvořili. Můžeme říct, že po 2. vatikánském koncilu se začala rozvíjet potřeba exorcismu, který však byl v církvi vždy zastoupen. Lidé se začali modlit za nemocné a tím se nastartovalo uvědomění si potřeby této služby. A jsem rád, že o tom papež František mluví, protože laický svět naslouchá, a tím, že hovoří o týchž věcech, ale jiným způsobem, zvedá se o exorcismus zase vlna zájmu. Jen nesmíme pořádat hony na posedlé, jako se dříve dělaly na čarodějnice.

Zmiňuje se nárůst černých mší, co dalšího ve společnosti poukazuje na aktivitu ďábla?

Tento nárůst poukazuje na převládající návrat k posvátnu: lidé touží po něčem duchovním, ale scientistická nebo relativistická vysvětlení neuspokojují onu hlubokou potřebu, kterou v sobě člověk má. Spíše než na aktivitu ďábla ve společnosti (ten je činný stále), to ukazuje na potřebu evangelia. Tato skutečnost vedle toho indikuje na neustálé pokušení člověka mani-pulovat s posvátnem ve vlastní prospěch; je to vlastně převrácená fotokopie víry. Člověk tedy manipuluje s posvátnem, protože vlastně potřebuje víru. Jestliže z jedné strany se zdá, že ďábel je aktivnější z druhé strany je to znamení, že člověk se potřebuje Někomu odevzdat a důvěřovat. Je tedy třeba naučit se spolehnout se na víru, abychom nemanipulovali (a tudíž nebyli sami manipulováni) posvátnem s temnými obrysy. To není lidem ku prospěchu, nýbrž jen k dočasnému a sobeckému užitku, což vytváří pouze začarovaný kruh, který nakonec vede k beznaději.

www.denik.cz