Nebo když v moudrosti Boží svět nepoznal skrze moudrost Boha, zalíbilo se Bohu skrze bláznové kázaní spasiti věřící, poněvadž i Židé zázraků žádají, i Řekové hledají moudrosti. Myť pak kážeme Krista ukřižovaného, Židům zajisté pohoršení, a Řekům bláznovství, Ale povolaným, i Židům i Řekům, Krista, Boží moc a Boží moudrost. Nebo to bláznovství Boží jest moudřejší nežli lidé a mdloba Boží jest silnější než lidé. (1 Korintským 1:21-25)

Než se budeme zabývat přímo Pavlovým textem, naskicujme si nejdřív, pokud jde o situaci náboženskou, co hýbe naší současností. Šlágrem doby se stává setkávání světových náboženství, tedy především křesťanství, židovství, islámu a buddhismu.

Konají se zasvěcené diskuse intelektuálů všech těchto duchovních zázemí, ale je známo i prolínání, soupeření, avšak někdy i spolupráce řadových příslušníků těchto náboženských vyznání.

My, kteří patříme k evropským křesťanským církvím, v nichž usilování o pravou víru, o čistotu učení, o co možná nejživější a nejpravdivější poměr k Ježíši Kristu, bylo vždy spjato s jistým druhem sebevymezení a oddělení od ostatního světa, se nyní lekáme úkazů úplně opačných, kdy mnoho lidí, a právě těch nábožensky hloubavých, se odvrací od závazků jakékoli jmenovité křesťanské konfese a vplývá všemi silami své duše do nepřeberného množství spirituálních možností, jak se potkat s hlubinou bytí a základem vlastní bytosti, ale sotva s osobním Bohem bible a s výlučným nárokem Ježíše Krista.

Pokud nás i právem trápí toto značně rozšířené odpadnutí právě že lidí religiózních od křesťanství, pojímaného jako víra v radikálním, vůči přirozenému náboženství kritickém smyslu, jsme tísněni hned z druhé strany mnohými vinami svých historických církví, kvůli jejichž nepoctivosti se Kristův nárok na člověka mnoha lidem dnes jeví jen jako přežilé poručníkování podivně zastaralé instituce. Na jedné straně tedy spousta našich bližních se má za věřící jen proto, že tak či onak si libuje v tajemných skutečnostech, na druhé straně jiné množství našich bližních, patrně stále ještě v převaze proti onomu prvnímu, se má za ateisty jen proto, že fasádu církve, její panský lesk, její zpronevěru a následný pád do komičnosti má za skutečnou tvář křesťanské víry.

Proto se křesťanství, přinejmenším ve své veřejné, reprezentativní podobě, a to především na našem vyčerpaném kontinentě, nad svými specifickými ústředními tématy, která je kdysi od všeho ostatního odlišovala, stále více rdí jako nějaký' málo vítaný host ve vysoké společnosti, na němž je dosud vidět, že se nenaučil dobrým způsobům. A stále častěji slýcháme z vlastních řad asi tohle: jen nikomu, prosím vás, nic nevnucovat, jen nemít, chraňbůh, žádnou další ideologii, každá misie je vlastně zakuklené násilí, jděme tedy raději do sebe, hledejme cestu ke skutečné dnešní lidskosti, k interreligióznímu a multikulturnímu soužití hodnému doby postmoderní, nechtějme zanášet euroamerický způsob života do celého světa, učme se s pokorou třeba právě od Indiánů, jsou to naši nezkažení bratři, zato my křesťané jsme zavinili devastaci přírody, dekadentní rozpolcenost duše, etickou neupřímnost, sexuální pokrytectví, přikrývali vůli k vládnutí pláštíkem vznešené metafyziky a podobně ...

Takovéto nářky více či méně artikulované lze dnes všude po církvi slyšet, a zvláště v její intelektuální vrstvě. A nebylo by ovšem nic špatného na sebekritice, kdyby se nemíjela s jádrem věci, kdyby byla opravdovým pokáním a bezvýhradným ztroskotáním před nárokem Boží vůle, ale tak, jak se to děje, se obyčejně vylévá s vaničkou dítě, bourá se sekernicky metafyzika i pravověří, aniž se obvykle došlo k tomu, co je původně inspirovalo; a po určitém mezidobí, kdy se věřilo, že moderní poosvícenský člověk je v jádře bytost ateistická, kterou není radno dráždit démony, anděly, zázraky, vizemi a vůbec skutečnostmi nezměřitelnými a nedokazatelnými, šíří se nyní naopak hypotéza člověku vrozené všeobecné náboženskosti, jen na ni správně udeřit, jen ji vybavit, což by podle téhož pojetí mohlo mít i kýžené praktické důsledky, ujednotíme-li se totiž napříč partikulárním kulturám různých oblastí světa spolu se sdílenými náboženskými konstantami i na etice - alespoň na takzvaném etickém minimu, abychom se křesťan nekřesťan, muslim nemuslim, hinduista nehinduista a další jednou vzájemně prostě nepovraždili.

Vzniká tak orchestr jakéhosi nadnáboženství, v němž křesťanství hraje jen jedny housle, a jistěže ne první, protože každý v tom ansámblu musí přinejmenším předstírat , že mu o žádné prvenství, o žádný nárok, žádnou vážnost a žádnou pravdu nejde - vždyť co by tomu řekly ony dvě soudobé nejmocnější bohyně: Tolerance a Pluralita?

Do této povšechné naší situace Pavlovo tvrdé jednoznačné slovo, že ve svém korintském sboru, zmítaném právě těžkými sváry, nechce znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného, působí jako blesk z čistého nebe. Mesiáš právě v Ukřižovaném: tedy Hospodinův vrcholný zplnomocněnec, jeho výnosná reprezentace, jeho - abychom to tak řekli - pravá ruka právě v tom nejvíce potupeném popravenci: to věru není snadné přijmout, a rozhodně nejen pro Židy. A že by v této pobuřující absurditě tkvěl navíc zvláštní záměr sdělit ostatním lidem cosi podstatného až ze samotného srdce věčnosti, tedy něco, co je ještě dál za filosofií, za posledními mezemi našeho tázání, to vskutku se nejeví než jako smyslu zbavené tvrzení, a to jisté nejen helénskému nebo helenizujícímu duchu takzvané bílé civilizace.

Když sami sebe poměříme apoštolovým metrem, pak v situaci, v jaké se nacházíme i dnes už svou výchovou, a může to být výchova i takzvaně křesťanská, shledáme v sobě bez větších obtíží brzy to obojí. To, co je ve smyslu přečteného textu typicky židovské, i zase typicky řecké. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost. Zvěstování ukřižovaného Krista je k tomu obojímu, a tedy i k našim kulturně civilizačním konstantám v příkrém protikladu.

Podle podání Markova, které Pavel v nezapsané ještě podobě patrně znal a na něž asi naráží oním výrokem o hledání zázračných znamení, jsou v pašijním příběhu židovští intelektuálově a klerikové hluboce zklamáni, že Ježíš z kříže nesestoupí, že neudělá zásadní sebezáchovný zázrak, že si prostě nepomůže. V tomto zklamání tkví onen kámen úrazu, ono pohoršení nad tímto z hlediska židovského jen jakoby králem, jen jakoby Mesiášem. Ne, tohle nemůže podle jejich mínění být nápravce všech věcí, onen izaiášovský Kníže pokoje, onen Boží Pomazaný z Žalmu druhého, ten vyvolený nejvyššího stupně.

Pozorovatelům pod popravčím dřevem prokletí to všechno připadá jako příliš kruté zahrávání s nejvyššími hodnotami, s posledními nadějemi. Jiným spomáhal, nepopiratelné, vypadalo to, že Bůh byl s ním, že byl v tom ve všem Bůh i s námi, ten, jenž tu visí, byl přece synem našeho lidu izraelského, patřil k našemu výkvětu, jen jeho jistý extremismus a řada dalších faktorů ho dovedly do těchto nešťastných konců - ale ještě má šanci, totiž měl ji, avšak vyšší moc ho opustila, nikdy při něm patrně ani nebyla, šeredně jsme se v něm zmýlili. Bůh s ním nebyl, opustil ho, a právě to umírající teď potvrdil výkřikem, ale možná, že přece jen - přece ... snad Eliáše volá, snad snese ho svou mocí z kříže, ale vidíte, zase nic, nikdy nic, nebyl s ním, jenomže pak ani s námi, ani Eliáš, ani Bůh, i spravedlivý tedy hyne stejně jako blázen, ba mnohem hůře, mnohem šíleněji, v samotě pod klatbou, v nekonečné vzdálenosti od slávy, od nebe, od zářící tváře Páně ...

Snad takhle či podobně si smíme představit zoufalství pozorovatelů pod křížem. V jistém smyslu je to snad zápas o víru, i když nešťastný. Známe to sami velmi dobře. Svět je plný zločinů. Bezpráví jen kvete. Náprava nepřichází. Bože, o němž jsme se někteří ještě učili v katechismu, že jsi všemohoucí, kde jsi, proč nezasáhneš, proč se neprojevíš. Pavel, míří-li opravdu na situaci z markovských pašijí, tedy Židům nepodkládá, že by se bavili nějakým eskamotérstvím, magickými hříčkami, snobským esoterismem a podobně. Hledají naopak znamení vážná, přesvědčivé projevy Boží moci, Boží spravedlnosti. Boží vůle. Nicméně kříž jim ta znamení zastírá jakoby jejich pravý protiklad.

A z druhé strany ani nad řeckou moudrostí, nad všeobecným lidským sklonem a leckdy značným nadáním pronikat skladbou kosmu, tajemstvím hmoty i hlubinou duše, ba i samotnou stavbou forem, jimiž tyto věci vyjadřujeme v jazyce, obrazu, symbolu, nemáme právo v pouhé slepotě ignorantů jen tak mávnout rukou. Ani Pavel přece netvrdí: jsou to šarlatáni, mluvkové, nicotní hříčkaři, i pro něho jsou to učenci, znalci, disputátoři, tedy vesměs úctyhodné profese. Ale jejich tragédií je, a je to ovšem i tragédie onoho řectví v nás, že v celém tom souhrnu složitě strukturovaného poznání nepoznáváme přesto Boha v jeho vlastní, vůči nám jinorodé moudrosti - a také ovšem ne Pavel, nýbrž tento skrytý a jinaký Bůh sám proměňuje naše nesmírné úsilí ve smutný vtip.

A je to právě Bůh, kdo provádí samé šokující věci: vyvoluje, co je neurozené, co nemá slibný gen, vyvoluje dokonce nejsoucí, aby to, co je, obrátil v nic - A aby se před jeho obličejem nechlubilo žádné tělo, žádná tréninkem nabytá zdatnost a všemi uznávaná, ba svatořečená prospěšnost a záslužnost, potvrzuje svou svatou přítomnost a trůn své skryté, jinorodé moudrosti ne na stupních vítězů, ne při oslavných jubilejích a v triumfálních průvodech, ale na kříži svého Syna, při něm a s ním, a také při všech těch, které skrze něho vyvolil a přitáhl bez všech očekávaných předpokladů, bez náboženského a kulturního drilu, bez kněžské a diplomatické pohlednosti, tedy bez všeho, na čem si svět tak zakládá.

Tak málo chápeme Boha, tak velmi nám uniká do abstrakce, marných spřádání a spekulací, protože tak málo se zatěžujeme jeho pohoršením a jeho bláznovstvím. Kříž Kristův prostě míjíme sebezáchovným obloukem. Někdy dokonce i velmi zákeřným náboženským manévrem té zvláštní estetizace kříže v ritu, nebo zas převedením kříže na pouhou funkci mystiky, docela dobře možné i bez kříže nebo jindy na ostentativní symbol výkonu askeze, která přísně vzato, se pravé tak dobře obejde bez kříže skutečně Kristova.

Kéž bychom se tolik nelekali své nedostatečné duchovnosti, ale raději toho, co podle apoštola Pavla kříž Kristův skutečně nese: být celému světu, a to nejen povrchně pragmatickému, ale i všelijak hluboce duchovnímu, mysticky kontemplativnímu, proféticky vizionářskému a podobně, nic než nulou. Už dokonce snad ani pro smích ne. I to by pozvedalo k významu, l to by ještě lahodilo. Kéž bychom se lekali i nelekali: lekali, že právě toto dosud neumíme, a nelekali, když se nám to konečně přihodí.

Vždyť mohl by nám být Kristus podle dlouholeté zkušenosti Pavlovy právě tehdy živou Boží mocí, tou silou nevývratnou, tou pravou dynamis a také tou radostnou, ba veselou moudrostí, kterou podle Lukáše Otec nebeský, nad čímž i Ježíš sám jásá, skrývá před moudrými a rozumnými, a zjevuje ji dětem. A mohl by nám Kristus být k tomu ještě i spravedlností, posvěcením a vykoupením. Tedy k tomu podvrácení všech hodnot, na nich: si svět zakládá, přece jen bohatstvím jiných hodnot, které z Ježíše Krista vycházejí, tedy něčím, čím se smíme, ano máme chlubit, být na to hrdi, tak jako Izrael se směl a měl chlubit ne svou moudrostí a udatností, kterou měly i jiné národy, ale jediné v Hospodinu.

Dopřej nám tentýž Hospodin, abychom nalezli v evangeliu, a to znamená nevyhnutelně v kříži Kristově, tedy v troskotání své dědičné, osudně vžité pýchy, základ a důvod své chlouby; abychom se styděli za všecky své hříchy a zrady, ale nikoli za Syna člověka a rovněž ne za jeho bratry nejmenší, za všecky lidi, na něž úspěšný, takzvaně rozumný svět všech možných prestiží shlíží s despektem, a zasévá tak zrno šikany, útlaku a možná i příštího vyhlazování; abychom, stručně řečeno, vyznávali ono bláznovství Boží a umlkli v údivu víc než zbožném nad tím, že vyvoluje nicotnost, že z nicoty tvoří, že skrze kříž vítězí. Ale skrze kříž takový - a třes se, církvi zpanštělá, ve stát vklíněná - který jiným z výše svého panství neukládá, ale sám od země, z dlažby, bídy a pekla na svá bedra zvedá, za chudé a s chudými nese.

Zkusme jednou ten za věky civilizačního rozvoje zakořeněný obdiv, který už úplně podvědomě chováme ke všem formám rozumnosti, výkonu a hladkého fungování přeorientovat doopravdy k největšímu rušiteli spokojeného člověka: k Bohu samému. A shledáme, že ta slabost Boží v Kristu Ježíši je nám najednou silou, jíž je nám umožněno se přenést přes svou spokojenost, ale i přes své zoufalství v něco naprosto nevypravitelného: v život skutečně Boží, v Boží nevýzpytnou a poslední spravedlnost, v život nevyčerpatelný a neskončený za tímto životem i za touto smrtí, v život věčný.

Pavel Rejchrt

Dvanáct kázání, Stefanos

Zdroj: www.reformace.cz