Před 40 lety a 3 měsíci, 16. března 1973, byl v Leuenbergu nedaleko Basileje 45 zástupci evropských církví hlasováním přijat text Konkordie reformačních církví v Evropě. Tento dokument je „vyhlášením společenství mezi církvemi,“ které jej přijaly (LK 34). Počet církví, které k tomuto společenství od té doby přistoupily, už přesáhl stovku, přesáhl i hranice Evropy a „Leuenberská konkordie“ se stala modelem, který použily také protestantské církve na Blízkém východě a v USA. Když jsme u čísel, stojí snad za zmínku, že v současné době společenství čítá 95 členských církví, ačkoli Konkordii jich podepsalo 107: ne proto, že by z něj některé vystoupily, ale proto, že některé se mezitím sloučily (v poslední době např. Nizozemí, Francie, v přípravách ve Švýcarsku).


Pokusím se teď stručně připomenout, v čem spočívá toto společenství, k němuž také patříme a jehož výročí při této bohoslužbě chceme oslavit.

(1) Především: je to církevní společenství, nikoli pouze ekumenická organizace. Církve, které k němu patří, „si navzájem udělují společenství ve Slovu a svátostech“ (LK 29, 30c). Znamená to plné společenství bohoslužebné, tj. možnost slavit v plnosti bohoslužby společně (jak to činíme i dnes), plné uznání bohoslužeb (včetně svátostí) konaných jinými členskými církvemi a také vzájemné uznání ordinace, tedy pověření těch, kdo v církvi nesou za bohoslužby zvláštní odpovědnost.

Není to však společenství postavené na společné formulaci obsahu víry, konfesi (jako konfesní svazy: např. luterské, reformované, metodistické či anglikánské), ani na společném modelu církevní správy, „zřízení“ (např. biskupském či presbyterním). To znamená, není to společenství plné, spočívající na nějaké vzájemné stejnosti – naopak, je to společenství v různosti.

Pro tento zvláštní „leuenberský model“ církevní jednoty se vžilo označení jednota ve smířené různosti.

(2) Je to model, který někteří kritizují pro jeho obtížnou praktickou uchopitelnost, ale který se zároveň právě prakticky osvědčil. Kritika zaznívá především zvnějšku: leuenberské společenství je těžko uchopitelný partner, neboť není vyjádřeno nějakou strukturou, která by mohla jednat jménem všech členů a třeba docházet k dohodám, které by byly pro všechny závazné.

Na druhé straně to byl právě a pouze tento model církevního společenství, který umožnil překonat vzájemné věroučné odsudky, jimiž se církve vzešlé z reformace kdysi od sebe oddělily. To Leuenberská konkordie učinila: „zrušeny jsou roztržky, které tomuto společenství od 16. století stály v cestě,“ prohlašuje její čl. 34 (srov. též čl. 20, 23, 26, 27). Z tohoto zásadního prohlášení za těch 40 let vyrostla nezpochybnitelná realita, žitá a zažívaná zevnitř společenství.

Můžeme povědět, že právě v dnešní době, kdy jiné formy ekumenického sbližování církví stagnují, leuenberský model se zdá být docela živý.

Není to přitom model založený pouze na praktické spolupráci, při níž by se prostě na rozdíly ve věcech víry a jejích vyjádření nehledělo. Právě naopak, rozhovory hledající souhlas v obsahových otázkách víry jsou od počátku důležitou součástí života leuenberského společenství
.
(3) V čem tedy spočívá ta smířená různost? Řekl bych, že v zásadě v rozlišení toho, co je skutečně pro církev podstatné a co zároveň může zakládat její jednotu, a toho, co jsou jen vyjádření, zpodobnění toho podstatného – v nichž je snesitelná, či dokonce vítaná rozmanitost. (LK 5: „Na této cestě se [církve] naučily odlišovat základní svědectví reformačních vyznání od dobově podmíněných forem myšlení.“) To je mimochodem velmi blízké pojetí staré Jednoty bratrské, která chápala reformaci církve jako správné rozlišení věcí podstatných, služebných a případných.

Ta zásadní jednota – společenství mezi členskými církvemi, a tedy překonání předělů pocházejících z reformačních dob, je v Konkordii především vyhlášena. Rozlišuje se tam mezi tímto vyhlášením a uskutečněním církevního společenství (oddíl IV LK). Vyhlášení je jednorázové a zásadní, zatímco uskutečnění je projektováno jako cesta, jejíž důležitou součástí jsou právě vzájemné rozhovory, v nichž se onen vyhlášený zásadní souhlas promýšlí a hledá se, jaké důsledky může mít v dalším, praktickém sbližování, nebo naopak zachovávání odlišností.

Ten prohlášený souhlas je nutně vyjádřen minimalisticky, ale právě s přesvědčením, že tato minimální základní shoda je postačitelná k tomu, abychom díky ní mohli počítat s tím, že ti, kdo jí dosáhli, tvoří již tím církevní společenství. Je to v zásadě shoda v tom, že církev stojí a padá tím, co sama nemá ve své moci, totiž evangeliem o Ježíši Kristu, dosvědčeným v Písmech Starého a Nového zákona, které má vyhlašovat kázáním a stvrzovat vysluhováním svátostí křtu a Večeře Páně. To vytváří jednotu i smiřuje různost.

Jednotu to působí tam, kde si uvědomíme, že jsme společně odkazováni k tomuto evangeliu, které je pro všechny stejné a k němuž všichni hledíme stejným směrem, ke Kristu, odhlédajíce od sebe. Smíření různosti to působí tam, kde si připustíme, že v žádném z našich vlastních vyjádření evangelia a jeho důsledků, není toto evangelium obsaženo natolik, aby jej druzí nemohli vyjádřit po svém, jinak, a přece se stejnou platností.

Jinak řečeno: model církevního společenství ve smířené různosti dává náskok prohlášení před uskutečněním. Spoléhá se, že s jednotou můžeme počítat i tam, kde ji ještě v detailech nevidíme. V tom spočívá obtížnost, ta jakási „neuchopitelnost“ tohoto modelu, ale také – jak se již potvrdilo – jeho životnost. Dobře pochopeno – a dobře provedeno! – je to vlastně spolehnutí na to, co tvoří – a již vytvořil! – Bůh v náskoku před tím, co utváříme my lidé. Tedy princip navýsost evangelický.

(4) Společenství církví vyjádřené LK je tedy z podstaty věci společenstvím na cestě. Tím ostatně je – nebo má být – podle některých biblických důrazů Boží lid vůbec, jakkoli na to snadno a rád zapomíná. Už jsem pověděl, že důležitou součástí této cesty jsou vzájemné rozhovory, porady. Leuenberský model byl charakterizován také jako konciliární společenství. To nabývá různých podob, nejen v celém společenství, nýbrž také na regionální úrovni.

Jednou z podob této konciliarity je synod leuenberských církví v Českých zemích, který byl ustaven v r. 2000 a hned i pro naše poměry potvrdil vzájemnou zastupitelnost církví a jejich ordinovaných služebníků, kterou LK umožňuje. Od té doby se schází jednou za dva roky, vždy na pozvání jedné z členských církví. Je to stále ještě určitý experiment. Tak, jak je to pro „leuenberský model“ zatím charakteristické, nemá tento synod vůči členským církvím žádnou pravomoc. Dává možnost a někdy i popud ke společné poradě a koordinaci práce a na své plné využití nejspíš teprve čeká.

„Svobodni pro budoucnost“ bylo motto posledního valného shromáždění Společenství evangelických církví v Evropě, které se sešlo loni na podzim. K té svobodě či otevřenosti patří také, že už teď smíme reálně počítat s tím, co ještě v detailech nevidíme. To je ona „blízkost“ Božího království, o němž mluvil Ježíš Kristus. A to, myslím, smíme i tady, v česko-moravskoslezském prostoru vztáhnout na prohlášené a uskutečňované společenství evangelických církví.

Promluva Dr. Jana Roskovce,
předsedy synodu leuenberských církví v ČR,
při bohoslužbě ke 40. výročí přijetí Leuenberské konkordie
Brno, 16. června 2013

Zdroj: www.leuenberg.cz