Pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka OP spolu s prof. Tomášem Halíkem a pražskými dominikány diskutovali 2. prosince 2014 na pařížské Collège des Bernardins o moderní české identitě a jejím vztahu ke katolicismu.

Nemělo by zůstat bez povšimnutí, jak tento katolický hierarcha přepisuje české dějiny.

Tento pojem se začal rodit po napoleonských válkách, které dovršily vývoj národní a politické identity. Vývoj tohoto pojmu měl a má svou prehistorii a historii. Téměř by se dalo hovořit o metahistorii.

Identita byla většinou chápána s tzv. inkolátem, to znamená s trvalým pobytem spojeným se zemskými právy. Ve smyslu stát se součástí společenství, které v naší zemi tvořilo zemské vlastenectví v rámci útvaru zemí Koruny české, to jsou Čechy, Morava, Slezsko, Kladsko, Horní a Dolní Lužice.


Lze tvrdit, že ani husitské dělení na lid dvojí víry neznamenalo v pravém slova smyslu ani konfesi, ale také nepředstavovalo jazykové rozdělení. De facto šlo o dělení na základě používání latiny a češtiny společně, v liturgii s podáváním Eucharistie „sub utraque“, nebo používání pouhé latiny s podáváním „sub una“.

Samotné osvícenství vidí zemský národ v duchu nedohodnoceného Bernarda Bolzana, který spojuje v jedno česky a německy mluvící obyvatelstvo. Výchozím bodem ideového základu této identity bylo české nebe, které bylo vlastní oběma v moderním slova smyslu národům Čechů a Němců. Tyto dva národy spolu se Židy jsou tvůrci naší civilizace.

Němečtí kolonisté přišli ve třech vlnách. A to ve středověké ve 12. - 13. století, po třicetileté válce od poloviny 17. století a třetí vlna přichází s industrializací v první polovině 19. století. Jde o obyvatelstvo, které pochází ze Saska, Brandeburska, převážně z protestanské části Německa, ale také silně ovlivněné nacionalismem s kořeny v Říši, s vědomím hlavního města Berlína. Nikoliv Prahy či Vídně. Zde je třeba chápat jeden z hlavních problémů soužití Němců a Čechů ve 20. století!

Staletá „národní identita“ byla vytvářena od 12. století na základě svatováclavské tradice s odvoláváním se na státnost Velkomoravské říše a křest knížete Bořivoje a svaté Ludmily – prarodičů sv. Václava. Zůstává v upozadění jak křest moravských vladyků v roce 831 v Pasově, či českých lechů v roce 845 v Řezně. V případě knížete Bořivoje jde o křest knížete přemyslovské dynastie, tedy o křest Českého království (podobně franský král Chlodvík I. v 5. st., sv. Vladimír v Kyjevě v 10. st.).

Cyrilometodějské dědictví je při křtu předáváno medailonem tzv. Paladiem, pravděpodobně enkolpií s obrazem Madony, který nosil jako ochranu na hrudi sv. Václav. Ve 12. století je podle legendy tento časem ztracený medailon vyorán oráčem na poli ve Staré Boleslavi, v místě, kde byl zavražděn kníže Václav. Tento rolník nám připomíná bájného Přemysla Oráče, zakladatele přemyslovské dynastie. Nalezení medailonu v této době se váže časově s žádostí biskupa Daniela I. o královskou korunu pro českého knížete.

České nebe je tvořeno světci, kteří jsou členy dynastie jako sv. Ludmila, sv. Václav, sv. Anežka, nebo sv. biskup Vojtěch, nazývaný biskupem sv. Václava, který se narodil z matky, členky přemyslovské dynastie. Dále jsou to světci, kteří měli stálou vazbu na cyrilometodějskou tradici, jako sv. Prokop i sv. Ivan Poustevník. K nim můžeme přiřadit i sv. Jana Nepomuckého, ctitele Paladia. Samotný název medailonu Paladium – „ochrana národa“ pochází od jezuity Bohuslava Balbína z doby pobělohorské 1609, který nově formuje české nebe v naznačeném pořadí. Obyvatelé království jsou nazýváni čeledí, či rodinou sv. Václava.

19. století přináší změnu. Po utvoření monarchie jako dualitního soustátí rakouskouherského, kdy české království ztratilo svá práva a suverenitu, dochází k přestavbě národní ideje a můžeme říct i identity.

Husitská tradice, jejíž radikální podoba: táborité a sirotci, či orebité, jsou potlačeni v bitvě u Lipan r. 1434, která je vítězstvím obou forem jak „sub una“, tak „sub utraque“. Hluboký úpadek způsobený permanentním pustošením země ze strany radikálů vede k pacifistickému odmítnutí násilí a stávajících církevních institucí založením Jednoty bratrské v Kunvaldu v r. 1475. Vytvoření smíru a návratu prosperity je tzv. „mír obou konfesí“ z iniciativy krále Jiřího z Poděbrad r. 1485. Tento krok je předzvěstí jeho evropského mírového programu.

Jednota bratří nabývá na významu na přelomu 16. a 17. století a to především vytvořením národního školského systému, který dokázal konkurovat jezuitskému školství, především na bázi základní školy. Tolerantní patent Rudolfa II. 1609 zvaný Rudolfůf majestát nezajistil však trvalý mír, ale vedl k rozbrojům, které se staly součástí třicetileté války. Poslední biskup Jednoty bratrské Jan Amos Komenský umírá v exilu v holandském Naardenu a během 18. a počátku 19. st. se ocitá v zapomenutí.

Zmíněná dualita vede postupně k odmítnutí jak habsburské Vídně, tak katolického Říma a snaží se vytvořit ve spojení s romantickým nacionalismem novou formu české identity. Jejími tvůrci jsou žurnalista Karel Havlíček Borovský, ale především obdivovatelé utopického socialismu, protestantský historik František Palacký nazývaný Otcem národa, autor novodobých českých dějin, spisovatelka Božena Němcová a katolický kněz Matouš Klácel. V tomto duchu je vize beztřídní společnosti se společnou občinou, a tak se do ideálu národa dostává bájné období předkřesťanských Čech s věštkyní Libuší, Přemyslem Oráčem a pochopitelně i praotcem Čechem.

Přemyslovská i nástupná dynastie Lucemburků i Habsburků jsou terčem kritiky, která se nevyhýbá ani „slabošskému“ knížeti sv. Václavovi, protože v radikální formě přechází toto pojetí romantického národa k šovinismu, kde v české zemi nemá místo žádný Němec nebo Žid. Pochopitelně, že podobnou šovinisticko - nacionální fází prochází i německy hovořící obyvatelstvo v zemích Koruny české. Pregnantním vyjádřením tohoto sporu jsou reprezentanti 2. ½ 19. st. švýcarský historik Jacob Christoph Burckhardt a český žurnalista a básník Jan Neruda.   Katolická forma národního obrození, reprezentovaná především kněžími literáty, hledá určitou symbiózu a přijímá pozitivní přístup k Mistru Janu Husovi a k Janu Amosu Komenskému. Tuto linii přijímá také první prezident prof. T. G. Masaryk ve své studii Česká otázka, ovšem v tom smyslu, že chápe vývojovou řadu, v které Tábor, ale i Komenský ve své symbióze jsou nadřazeni katolictví, to je chápáno jako vývojově překonaná fáze. Reakcí na ahistoričnost a politický pragmatismus vede v r. 1924 významného českého žurnalistu Ferdinanda Peroutku k napsání antispisu o české národní povaze: „Jací jsme.“

V době svatováclavského milénia se prezident Masaryk smíří se sv. Václavem a představí ho národu jako ideál vzdělaného, sociálně cítícího, spravedlivého a statečného panovníka, který byl inspirací jak Husovi, tak Janu Amosu Komenskému. Identita stavěná na heslu: „Tábor je náš program“ je tak obohacena o svatováclavskou tradici. Vzhledem ke státnímu útvaru, jehož východní část tvořili Slováci, bylo nutné přijmout cyrilometodějskou tradici, která legitimovala státnost nového útvaru, kterým byla Československá republika, neboť převážná část Slovenska byla součástí Velké Moravy.

K zneužití svatováclavské tradice došlo v době protektorátu, ovšem zcela neprávem, protože i exil a tzv. londýnská vláda Československa se ke svatováclavské tradici plně hlásila.  Tato skutečnost zmíněného zneužití okupačními silami a kolaboranty vedla kardinála Berana ke zdůraznění svatovojtěšské tradice, prvního evropského Čecha, který ve své misii spojuje národy střední Evropy, aby výrazně obohatil národní identitu a tak připravil rezistenci proti komunistické totalitě, zneužívající překroucené svatováclavské tradice jako kritiku předchozího vývoje katolicismu.  

Tímto historickým exkursem jsem se pokusil načrtnout pojem české identity devastované cesurou nacistické a komunistické totality, kdy dochází k holokaustu židovského obyvatelstva, divokému vyhnání a odsunu německých obyvatel a namísto identity je dosazen komunistický internacionalismus, který ovšem neváhá odvolávat se na Tábor i nekorigovanou Českou otázku TGM. Tuto skutečnost amputované identity vyjadřuje Willi Lorenz z moravské Třebíče z česko-židovské německé rodiny, emigrant, později kulturní atašé rakouského velvyslanectví v Praze v knize Sbohem Čechy, nebo pražský německý žurnalista Johannes Urzidil v dialogu s Ferdinandem Peroutkou.  

Po rozdělení Československa je nutné hledat kořeny české státnosti a můžeme s jistou radostí konstatovat, že synchronní formování nové identity si je vědomo prevalence [převládání] kořenů české státnosti, ale také i v posuzování všeho pozitivního, co tuto identitu spoluvytvářelo bez anachronického známkování minulosti.

Děkuji za trpělivost a omlouvám se za delší text.  

Dominik kardinál Duka OP, arcibiskup pražský a primas český
Úvod do diskuze o národní identitě, Paříž, 1. 12. 2014

Zdroj: www.dominik.duka.cz