poslal Nepřihlášený Podobně jako postmoderní levicový mainstream nedokáže rozlišovat mezi
výchovným plácnutím a týráním dětí, nedokáže rozlišovat ani mezi
nacionalismem a vlastenectvím. S pravicovým liberalismem (např. Miltona
Friedmana) si může podat ruku v nerespektování rodiny a národa: jako
kdyby šlo pouze o člověka jako individuum.
Nacionalismus je vlastenectví utržené z řetězu. Jak si všiml
G. K. Chesterton, mnohé neřesti jsou vlastně ctnosti utržené z řetězu.
(Např. lakota je z řetězu utržená spořivost nebo workoholismus je
z řetězu utržená činorodost.) Nacionalismus v negativním slova smyslu
znamená požadování zvláštních výhod pro vlastní národ na úkor jiných.
Vlastenectví nic takového nečiní. Příslušníci národa až na výjimky
(Švýcarsko) hovoří jednou řečí. Zde je velký rozdíl mezi USA a EU – a
jeden z významných důvodů, proč Evropané nejsou politickým národem (na
rozdíl od Francouzů, Dánů nebo Čechů).
Věřím na určité universální hodnoty. Jsem přesvědčen, že každý lidský
život má nekonečnou cenu. A je jedno, zda je to život bělocha nebo
černocha, Skandinávce či Araba. Víra v universální hodnoty není
v rozporu s autonomií národů. Národy se mohou rozhodnout pro určité
hodnoty i pro určité náboženství, aniž by ovšem pronásledovaly
jinověrce. Proto jsem přesvědčen, že Italové mají právo rozhodnout, že
ve třídách budou krucifixy (přestože mě osobně se krucifixy nelíbí a ke
svému křesťanskému náboženství je nepotřebuji), nebo že radnice měst a
vesnic si mohou na náměstí vystavit v adventu jesličky (přestože
neupírám muslimům právo praktikovat jejich náboženství). Národ je
konečná veličina. Může si zvolit určitý způsob života a stanovit si
pravidla, která v jiných národech neplatí. Nesmí tak ovšem činit na úkor
sousedních národů a nesmí se snažit své hodnoty jiným národům vnucovat.
Jsem rovněž přesvědčen, že jak jednotlivci, tak rodiny i
celé národy mají pomáhat druhým. Jedna z věcí, kterých si vážím na
vlastním národu, je, že pomohli Slovákům k emancipaci a pak se je
nesnažili udržet ve společném státě. A vážím si i mnoha dobrého, co
Československo udělalo v letech 1918-1938 na Podkarpatské Rusi; ostatně
nejvíce to ocenilo místní obyvatelstvo.
Současně se ale domnívám, že tato pomoc by měla být
svobodným rozhodnutím. Dále si myslím, že žádný národ není povinen
pomáhat druhému za cenu ohrožení vlastní existence. Jako není žádný
jednotlivec spasitelem, není ani žádný národ spasitelem. Jsem rád, že
naši lékaři léčili afghánské děti, ať už tady nebo tam, a budu rád, když
budou léčit i syrské děti. Byl bych rád, kdyby naše země přijala co
nejvíce uprchlíků z řad jezídů nebo křesťanů, ale nepřeji si, aby
přijímala uprchlíky z řad muslimů. Křesťanům na Blízkém Východě hrozí
smrt. To mnoha muslimům také, nicméně muslimové mají kam utéci. Šíité
k šíitům, sunnité k sunnitům. Tuto možnost křesťané nemají.
Tento článek píšu v předvečer velké manifestace v Paříži.
Bude na ní uctěna památka popravených francouzských karikaturistů. Bude
tam nejen francouzská vláda, ale i ministerská předsedkyně sousedního
Německa Angela Merkelová, dokonce i náš ministerský předseda spolu
s ministrem zahraničí, ba i ukrajinský prezident Porošenko.
Tato manifestace by se nekonala, kdyby Francie (a mnohé jiné
evropské země) neměly vážný problém. Ukázalo se, že mnozí muslimové žijící ve Francii nepovažují svou vlast za kompatibilní s vlastním náboženstvím.
Samozřejmě, do omrzení můžeme opakovat argument, že ne
všichni muslimové jsou teroristé. Tak abych nebyl podezírán z toho, že
to nevím: ano, jen malé procento muslimů je ochotno páchat násilné činy.
Byť je to procento malé, je natolik významné, aby bylo moudré počítat
s tím, že pokud bychom i v naší zemi měli výraznější muslimskou menšinu,
bude se z ní rekrutovat třeba jen pár takových, kteří dokáží obrátit
zemi vzhůru nohama, jako se to stalo nyní ve Francii. Prosím, to není
otázka islamofobie. To je otázka statistiky. Proto považuji za jalový
argument, že my Češi se nemáme čeho bát, protože tu žádné muslimy
nemáme. Pokud vím, že muslimská imigrace téměř jistě vyvolá problém,
nebudu se utěšovat tím, že ne každý muslim je terorista.
Je evidentní, že státy se silnou muslimskou menšinou jsou
zaskočeny skutečností, že druhá generace muslimů je radikálnější (a méně
vděčná) než ta první. Zatím nikdo neví, co s tím. Dokud na to
nepřijdou, radím muslimy do České republiky raději nebrat.
Radikálním muslimům se v posledních měsících „povedla“ jedna
věc: Přesvědčili Evropany, že před problémem se nedá věčně strkat hlava
do písku. Vlády i mainstreamová média se totiž dosud tvářily, že
vlastně žádný problém neexistuje, že jde jen o pár jednotlivců nebo
izolovaných případů. Pak se mnozí divili, že se tématu chytila krajní
pravice. Lidi totiž nelze odbýt pár frázemi. Politický mainstream pak
v boji s těmi, kteří skutečně patří ke krajní pravici, i s těmi, kteří
dle mého názoru pouze upozorňují na evidentní skutečnosti, mnohdy
používá neférových metod. Příkladem může být reportér německé stanice
RTL, který se vydával za demonstranta při pochodu hnutí Pegida
v Drážďanech a nešetřil rasistickými poznámkami (které demonstranti
nesdíleli). Když byl odhalen, stanice RTL mu dala výpověď. Co kdyby
odhalen nebyl?
Ještě vážnější je ovšem situace ve Švédsku. Tam už platí
zákon, zakazující negativně se vyjadřovat o muslimech nebe feministkách.
(Víte, co mají společného radikální islamisté, Švédsko a Putin? Nemají
rádi svobodu slova.) V prosinci švédský ministerský předseda Stefan
Lofven nejprve ohlásil předčasné volby, pak si ale celou věc rozmyslel,
když se ukázalo, že by výrazně posílila protiimigrační strana Švédští
demokraté. Jeho koalice sociálních demokratů a zelených uzavřela
opoziční smlouvu s „umírněnými“ (Moderaterna). Ta se sice týká
schvalování státního rozpočtu a o snaze zabránit nástupu Švédských
demokratů v ní není ani slovo, nicméně všichni vědí, oč jde. Další volby
se tedy budou konat až v roce 2018. Letos chce Švédsko přijmout 100 000
syrských uprchlíků, příští rok to má být ještě o pět tisíc více.
Muslimové přitom již nyní ovládají desítky oblastí, kam se švédská
policie neodváží. Nemohu to nazvat jinak než národní sebevraždou.
Je dobře, že mnozí islámští představitelé v západní Evropě
teroristické činy odsuzují. Něco jiného ale je, když o těchto
teroristech nebo o představitelích Islámského státu tvrdí prezident
Obama nebo různí západoevropští politici, že to „nejsou žádní
muslimové“. Vždyť Islámský stát vedou lidé, kteří vystudovali muslimské
vysoké školy! Tvrzením, že „to nejsou žádní muslimové“, si situaci
zbytečně komplikujeme. Realističtější je říci, že Korán má vícero
interpretací. A že – bohužel – zatím vítězí ti, kteří ho interpretují
krajně nenávistně. A pokud někdo chce tvrdit, že pachatelé násilných
činů nejsou „žádní muslimové“, měli by stejně hlasitě říci, že účastníci
křížových výprav nebyli „žádní křesťané“. (Mnozí z nás křesťanů si to
opravdu myslí.)
Evropu čekají nelehké časy. Z celé řady důvodů. Ať už se
situace bude vyvíjet jakkoli, snažme se zachovat dvojí: Svobodu slova a
právní stát. Pokud se nám to podaří, zachráníme to nejpodstatnější. Bude
to obrovský úspěch.
Dan Drápal
10. ledna 2015
Zdroj: http://dan-drapal.cz