V listopadu 2014 se konalo v Castel Gandolfu a v Římě již 33. setkání biskupů – přátel Hnutí fokoláre. Spiritualita fokoláre velmi podporuje a otvírá přátelské ekumenické vztahy, založené na vzájemné úctě a lásce.

Poprvé jsem se zúčastnil tohoto setkání v roce 2006 ve Stuttgartu. Bylo to povzbudivé společenství, které mě oslovilo vzájemnou úctou a láskou mezi biskupy různých církví. Setkal jsem se tam se zajímavými osobnostmi, jakými jsou např. kardinál Walter Kasper či předseda Světového luterského svazu Christian Krause. Tehdy jsem mohl slyšet i proslovy Chiary Lubichové, zakladatelky Hnutí fokoláre. Byl jsem osloven její hlubokou oddaností Kristu a hledáním křesťanské cesty v tomto světě.

Jako předseda Církve bratrské a Ekumenické rady církví jsem byl přizván do tohoto pestrého společenství. Poznal jsem některé biskupy a arcibiskupy katolické, luterské, anglikánské, reformované i pravoslavné, modlil se s nimi a slavil bohoslužby. Překvapující byla otevřenost rozhovoru. Nikdo si na nic nehrál a poctivě odpovídal druhým. Nikdo se nepovyšoval a nepřezíral druhé. Kladl jsem si otázku, zda je to působeno spiritualitou Hnutí fokoláre, nebo rozvinutými bratrskými vztahy na základě osobních přátelství. Tomuto ekumenickému společenství tehdy předsedal Miloslav kardinál Vlk, který se sám k Hnutí fokoláre hlásí.

V roce 2007 jsem se aktivně zúčastnil podobného setkání biskupů v Praze. Jedno shromáždění se tehdy konalo i u nás v Církvi bratrské, v Praze 1 - Soukenické. Biskupové z Asie, Evropy, Ameriky i Austrálie tvořili pestrobarevné a přátelské společenství. S řadou z nich jsem se ještě více spřátelil. Později jsem byl opakovaně zván na další setkání,ale z pracovních důvodů mi to nebylo umožněno. Až letos se to podařilo a mohl jsem jako emeritus vyjet na týden do Castel Gandolfa, kde je centrum Hnutí fokoláre a také letní sídlo papežů a do Říma, kde jsme navštěvovali jednotlivá centra různých církví a také i Vatikán a papeže Františka. Vedení tohoto společenství nyní převzal arcibiskup Francis Kriengsag z thajského Bangkoku.

Bylo nás 40 z nejrůznějších zemí světa a každé ráno jsme začínali modlitební přípravou v kapli na kolenou a společnou bohoslužbou s eucharistií. Každý den byla sv. večeře Páně slavena podle liturgie některé jiné církve. Teprve po bohoslužbě jsme měli přednášky se zaměřením na eucharistii jako tajemství jednoty v Kristu. Zkoumali jsme sv. večeři Páně teologicky z nejrůznějších úhlů a snažili se otevřít něco z tajemství této svátosti jedni před druhými. Vždyť si vzájemně uznáváme křest, ale stále ještě trvá rozdělení u stolu Páně.

Jedním z významných momentů byla přednáška nové prezidentky Hnutí fokoláre – Marie Voce. Tato žena převzala vedení duchovního hnutí po smrti Chiary Lubichové. Nyní má na starosti hnutí, které má své pobočky ve více než 100 zemích světa. Její přednáška o tajemství eucharistie velmi rozšířila naše vnímání Kristem ustanovené a darované svátosti. Bylo překvapivé poznat někoho, kdo není akademickým teologem, ale má velmi hluboký vhled do mnohavrstevného tajemství eucharistie.

Odpoledne jsme vyjížděli na návštěvy okolních církví. Velmi působivá byla např. návštěva řeckokatolického kláštera Grottaferrata, založeného v roce 1004. Je pravděpodobné, že na tomto místě byl v 9. století ordinován za biskupa náš věrozvěst Metoděj a nynější klášter a kostel byly postaveny na místě vily Římana Cicera, který zde měl své letní sídlo v letech 106-43 př. Kr. Po společné bohoslužbě na tomto místě jsme svou duchovní jednotu potvrdili slavnostním podepsáním tzv. „paktu vzájemné křesťanské lásky“, který vyjadřuje bratrství,úctu, lásku a vzájemnou pomoc na celý život. Poté ve starém pravoslavném chrámě při veřejné bohoslužbě proběhlo liturgické „políbení svatých“ (Ř 16,16; 1 K 16,20) mezi čtyřiceti ekumenickými biskupy a arcibiskupy.

Někdy to tak bývá, že Kristova láska předběhne dogmata a instituce. V žádném případě to neznamená přeskočit či zapřít věroučné a liturgické rozdíly. Každý, kdo se pouští do ekumenické práce, musí sám být pevně zakotven ve své vlastní tradici a církvi. Jinak by nemohl druhým dávat to, co od něj čekají. Cílem není uniformita,ale jednota v rozmanitosti a pestrosti. Existuje ale také „duchovní ekumenismus“, který otevírá možnost poznávat bratry a sestry jiných křesťanských církví, jejich spiritualitu a způsob následování Krista. Z takového otevřeného dialogu je možné velmi mnoho vytěžit a zušlechtit vlastní konfesní tradici a zbožnost.

Celková atmosféra setkání ani trochu nepřipomínala setkání suché a upjaté hierarchie. Hodně veselí jsme si užili při cestování autobusem.Někdy došlo i na mezicírkevní vtipy a vyprávění různých veselých zkušeností. Anglikánský biskup z australského Sydney nezapřel své skotské kořeny a přivezl si s sebou pověstné dudy. Na ně pak s vážnou tváří vyluzoval zvuky, které občas připomínaly známé duchovní písně. O veselé chvíle nebyla nouze ani při tlumočení různých slov.

Byli tam např. biskupové syrské pravoslavné církve, kteří spolu komunikovali aramejsky. Vedle nich u večeře seděla ještě fokolarínka, Arabka z Jeruzaléma, a biskup z Turecka. I pokusy o překlad některých slov byly veselé. Porovnat hebrejská slova v aramejském dialektu,arabštinu a domluvit se přes angličtinu bylo zajímavé. Jindy jsme ale naopak měli slzy v očích, když nám např. ortodoxní biskup z Damašku a starověkého Aleppa vyprávěl o válce a vyvražďování křesťanů islámskými milicemi v jeho zemi. Toto vážné téma se stalo předmětem řady rozhovorů, modliteb a hledání pomoci pro potřebné.

Velmi zajímavá byla návštěva anglikánského centra v Římě. V centru je velká knihovna, studovna a je možné se tam seznamovat s vývojem a současností jednotlivých církví. Velké překvapení čeká pod tímto velkým domem v centru Říma. Před časem se pod sklepy objevila další patra a vrstvy. Archeologové odkryli další prostory. Existuje názor, že byl objeven dům, ve kterém byl v Římě uvězněn apoštol Pavel a kde psal své listy z vězení. Části z vězeňských epištol jsou zavěšeny na stěnách a také je možné vidět některé starobylé předměty a starověkou studni. Toto podzemí jsme mohli rovněž prozkoumat a děkovat za apoštola, který nám zanechal tak velkou část Nového zákona.

Poslední den setkání jsme jeli do Vatikánu, kde jsme opět měli bohoslužbu ve Grotte Vaticane - kryptě v podzemí, pod chrámem sv. Petra. Je to místo, kde je vyznačen z doby císaře Konstantina (4. století) apoštolův hrob a kde jsou pohřbeni papežové. Po této bohoslužbě jsme byli vedeni do reprezentačních prostor a procházeli mezi salutujícími švýcarskými gardisty, ozbrojenými meči a halapartnami. Usedli jsme do přijímací místnosti a čekali na papeže. Za týden společného pobytu jsme se s biskupy hodně spřátelili a našli několik společných písniček. A tak jsme hlasitě, jak už to faráři umějí, v srdci Vatikánu zpívali známé písně Taizé, jako např. Laudate omnes gentes, Ubi caritas nebo Confitemini Domino.

Do tohoto zpěvu přišel bratr František a srdečně nás přivítal. Zaznělo několik proslovů za naši stranu a potom promluvil papež. Naše setkání označil za „jasné a přitažlivé znamení společné víry v našeho Pána Ježíše Krista“. Také podtrhl, že „když my křesťané toužíme reagovat na mnoho problémů a dramat své doby, potom musíme mluvit a jednat jako bratři, aby každý mohl rozpoznat, že patříme Kristu, jednomu Pánu“. Dotkli jsme se také tématu hledání jednoty Kristovy církve a potom celosvětového zápasu o náboženskou svobodu. Měli jsme s sebou konkrétní jména unesených biskupů ze Sýrie. Požádali jsme papeže o pomoc a on ochotně přislíbil diplomatické úsilí v těchto konkrétních případech. Některé inciativy se již rozběhly. Po oficiálních projevech šel mezi nás a každý jsme s ním mohli neformálně promluvit pár slov. Potvrdilo se, že je velmi komunikativní a srdečný. Mohl jsem mu popřát Boží vedení a sílu ke změnám, do kterých se ve své církvi pustil.

Tak jako to vyslovili i další účastníci setkání biskupů, rád bych se dočkal společného stolu Páně mezi křesťany různých církevních konfesí a tradic. Je zde ale samozřejmě ještě mnoho citlivých a zcela konkrétních problémů. Znovu jsou zkoumány otázky apoštolské posloupnosti,pochopení učení o církvi, primátu římského biskupa, neomylnosti. Je zkoumána role Písma v církvi a vztah Písma a církevní tradice. Jsou zde i staré problémy s kultem Panny Marie, jejím neposkvrněným početím, s modlitbami ke svatým, uctíváním ostatků, očistcem apod.

Přes to všechno jsou činěny kroky, které by před několika lety nebyly možné. Spolupráce se otevřela v evangelizaci, diakonii a v zápase o náboženskou svobodu. Probíhá spolupráce v biblistice, včetně překladů Písma, odborné teologii i vedení k aktivnímu učednictví. Není výjimečné vidět římskokatolické farnosti, které používají protestantské kurzy Alfa, pracují v YMCA a zase naopak protestanty pracující s hnutími, jako jsou fokoláre, charismatická obnova a další. Bylo dosaženo některých dílčích úspěchů, jako např. podepsání dokumentu o ospravedlnění z víry svazem luterských církví a Římskokatolickou církví.Jak Vatikán, tak Světová rada církví vedou intenzivní rozhovory např. s velkými letničními církvemi Latinské Ameriky. Intenzivní je nyní dialog Vatikánu se Světovou evangelikální aliancí.

Padají mnohé dřívější přehrady a dialog se dostává na úroveň kvalitnějších vztahů úcty, lásky a vzájemné pomoci. Nejde o jednotu instituční. Pokročil ale duchovní ekumenismus a také vzájemné předávání zkušeností, sdílení teologické práce, zkoumání a prožívání spirituality jednotlivých konfesí. Je zřejmé, že vzájemné omluvy za historická ublížení byly vzaty vážně a že nyní není bráněno poctivému dialogu, spolupráci v Duchu svatém a službě Kristu.Každý jednotlivec i každá církevní tradice poznávají jen částečně, a tak je dobré se podívat, které části poznání a zkušeností můžeme nabídnout druhým a které naopak od nich přijmout.

Pavel Černý
autor je kazatelem Církve bratrské

Zdroj: Evangelický týdeník 2015/1