poslal Nepřihlášený Není mnoho stimulů, které by dokázaly motivovat
Klimeše k tomu, aby se naučil hebrejská písmenka. Dlužno dodat, že
do nedávna jsem v existenci takového stimulu nevěřil o nic víc, než
v existenci bájných jednorožců. Nicméně narazil jsem na knihu
francouzského teologa Tresmontanta, která mě vyvedla z omylu a
namotivovala mě naučit se hebrejský alefbet. O toto získané nadšení
bych se rád s čtenářem podělil.
Kniha ve francouzském originále sice vyšla v roce
1983, česky ale až v roku 2004. Tresmontant tvrdí a podle mě
přesvědčivě obhajuje myšlenku, že evangelia nebyla původně napsaná
řecky, ale to, co máme je dost kostrbatý překlad z hebrejských
originálů, které se ztratily. Ten překlad evangelií z
předpokládaného hebrejského originálu do řečtiny je podle
Tresmontanta proto tak neumělý, že se snaží být co možná
nejvíce doslovný a věrný původní hebrejské předloze. Prý vychází ze
stejné překladatelské tradice, která o pár století dřív přeložila
hebrejskou bibli do Septuaginty, řeckého překladu Starého
Zákona. Tolik hlavní myšlena díla.
Hlavní argument, ze kterého vychází Tresmontant, je
přemíra tzv. kalků v řeckém textu evangelií. Kalk je otrocký,
doslovný překlad z druhého jazyka. Například kdyby Němec slyšel
větu: Ich fühle mich unter dem Hund, tak by hned poznal, že tu větu
neřekl Němec, ale Čech, protože to je otrocký překlad čili kalk české
fráze "cítím se pod psa", kterou Němec takto nikdy neřekne.
Podobně když Čech vidí větu: "Buď proklet, kdo obcuje
se svou sestrou, dcerou svého otce nebo dcerou své matky," tak ví,
že toto neřekl rodilý Čech, protože čeština používá sousloví "má
pokrevná sestra" a ne „má sestra, dcera mého otce“. To je otrocký
překlad z hebrejštiny (Deu 27, 22), která naopak nezná sousloví
„pokrevná sestra“. Za povšimnutí stojí - i když to samozřejmě nic
nedokazuje - že nikde v evangeliích nenajdeme větu stylu: „Byl tam
i bratr Ježíše, syn jeho matky, ...“ což by nezvratně znamenalo, že
by Ježíš měl i pokrevné sourozence. (Případní potomci sv. Josefa,
snad i sv. Jakub, nebyli Ježíšovi pokrevní příbuzní, protože sv.
Josef Ježíše adoptoval.)
Tresmontant ukazuje na mnoha
příkladech, že kdyby text Nového Zákona viděl rodilý Řek tehdejší
doby, tak by podobně musel konstatovat, že to není řečtina, ale jen
otrocky doslovný překlad nějakého hebrejského textu, který se
nezachoval. Zvyk takto otrocky překládat hebrejštinu do
řečtiny měli podle autora Židé již z dob překladu Septuaginty, tzn.
řeckého překladu hebrejského Starého Zákona z přibližně 2. století
př. Kr.
Proto Tresmontant pečlivě prochází evangelia a vždy vezme
řecké slovo nějakého sporného textu a hledá, které hebrejské slovo takto
překládali Židé v Septuagintě. Podobně najde-li paralelní texty dvou
synoptických evangelií, tak ukazuje, že podle tehdejších
překladatelských zvyklostí to jsou dva legitimní překlady z
jednoho originální hebrejského textu, který se nám bohužel
nezachoval.
Tento originální způsob uvažování má dalekosáhlé
teologické důsledky. Například první věta Janova evangelia zní "Na
počátku bylo slovo". V řečtině logos. Tento termín odkazuje na
řeckou filosofickou tradici a dává tušit souvislost s gnosi. Naproti tomu Tresmontant
argumentuje, že je to paralela prvního verše knihy Genesis „Na
počátku Bůh stvořil nebe i zemi. ... Bůh
řekl, budiž země.“ Podle autora
tedy toto slovo neodkazuje na řecké tradice, ale na to Slovo,
kterým Bůh stvořil svět z ničeho. Toto stvořitelovo Slovo pak
evangelista ztotožňuje s Ježíšem. Tedy ne řecká gnose, ale typicky
hebrejský styl uvažování. Ano, Židi byli pod vlivem řecké kultury,
ale moc ji nevstřebali. I my jsme byli pod silným ruským vlivem a
stejně máme více germanismů než rusismů.
Vzpomeneme-li si na dobu Rakouska-Uherska vidíme, že
lidé hovořili doma česky, ale když začali psát, tak psali německy
nebo latinsky. Tresmontant se stejnou logickou argumentuje, že
učitel zákona za dob Ježíše mohl doma mluvit aramejsky, ale když začal psát, tak
automaticky psal hebrejsky. Ani Brňáci nepíší diplomky jejich
hantecem, ale spisovnou češtinou. Navíc aramejština se liší od
hebrejštiny asi jako čeština od slovenštiny.
Krátká ukázka z textu Tresmontanta
První čtyři verše Lukášova evangelia vyvolávají
dojem, že jsou napsány přirozenou, původní řečtinou. Nepochybně
právě díky těmto prvním řádkům se řada autorů už dlouho rozplývá
chvalozpěvy nad Lukášem helenistou, uhlazeným vzdělancem atd. Avšak
od pátého verše až do konce už nejde o přirozenou řečtinu, ale o
překlad, a to o překlad pořízený evidentně z hebrejských podkladů.
A překladatelská metoda Lukášova je taková, že právě v jeho případě
překlad bije mnohem více do očí než u Matouše, Marka a Jana.
Lukáš 1,6: "Byli spravedliví oba dva před tváří
(hebrejsky le-panim) Boha." Chodili ve všech jeho přikázáních
(hebrejsky micvot) a v Jeho ustanoveních. A nebylo u nich
(hebrejština nezná sloveso mít, ale používá výrazu „být u“) dítě,
neboť Elišeba byla neplodná a oba dva byli pokročilí ve svých
dnech..."
Kdyby řecký čtenář nebo čtenář odkojený řeckou
kulturou četl výraz „byli oba dva pokročilí ve svých dnech“, musel
by mít nevyhnutelně pocit, že nastává soumrak řecké kultury.
(Dodávám, že to je jako kdyby Němec narazil na větu: „Das verführe
ich mit meinem linkem hinterem Bein. To svedu levou zadní.“)
Pro srovnání, jak vypadá stejný text v Českém
ekumenickém překladu (Lk 1, 6-7): „Oba byli spravedliví před Bohem
a žili bezúhonně podle všech Hospodinových příkazů a ustanovení.
Neměli však děti, neboť Alžběta byla neplodná a oba již byli
pokročilého věku.“
Všimněte si, že právě uhlazenost moderních
překladů nám brání vnímat kostrbatost řečtiny evangelií.
Například obrat, který zmiňuje Tresmontant - před tváří (le panim nebo s jinou předložkou al-pene, עלפני), nalezneme v hebrejské Bibli opravdu, kam se podíváme:
"והארץ היתה תהו ובהו
וחשך על פני תהום ורוח אלהים מרחפת
על פני המים" (Ge 1, 2)
veha'arec hajeta tohu vavohu vechošech al-pene tehom veruach elohim merachefet al-pene hamajim
Uhlazený
překlad ČEP zní: „Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla
tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.“ Doslovný překlad by zněl spíš
takto:
„A země byla bez ladu a skladu a temnota na tváři oblohy (tzn. žádná nebeská tělesa) a vítr Hospodinův nad tváří
moře.“ Jestliže řečtina evangelií zněla rodilým Řekům té doby tak
šíleně jako tento kostrbatý překlad do češtiny, tak se nedivím
Tresmontantovi, že věří v původnost hebrejského originálu.
Zamyšlení na lidskou pamětí
Přesvědčivá
pro mě je i Tresmontantova argumentace ohledně doby vzniku
evangelijních zápisů. Když si vzpomenu na zážitky ze Sametové revoluce a
doby před ní, tak urgentní potřebu zaznamenat si je, abych je
nezapomněl, jsem pocítil okolo roku 2002, tedy cca 13 let po roku 1989. Dnes
po čtvrt století mi vlastní minulost připadá stejně neskutečná jako
vyprávění o maršálovi z Radče. Očekávám tedy, že evangelisté to měli
podobně. Do 20 let začali toužit po tom zapsat si to, co hlava už
zákonitě zapomínala. Prostě vzdělanci Ježíšovy doby měli tehdy stejně
blízko k peru, jako já dnes k PC.
Nedokáži si představit, že bych na
místě evangelisty Jana čekal 60 let, než dostanu na ostrově Patmos
puzení sepsat to, co jsem zažil kdysi jako mladík. To, co činní Jana tak
odlišným od synoptických evangelií (Matouš, Marek, Lukáš) totiž není
fyzikální čas, ale mentální práce čili mentální čas. Sv. Jan ve svých
úvahách udělal za pět let větší posun, než dokáže teologie za pár
století. Jan určitě nebyl Ježíšovým oblíbencem pro nic za nic.
Každopádně
Tresmontant má ještě historické argumenty pro časný vznik evangelií,
které zde nebudu dále rozvádět. Raději Vás odkazuji na samotnou knihu,
kterou naleznete i na internetu.
Z francouzského originálu Le Christ hébreu přeložil Josef Mlejnek.
Francouský originál poprvé vyšel 1983; české vydání je z roku 2004.
ISBN 80-86598-72-1
Jeroným Klimeš
Zdroj: http://klimes.mysteria.cz/clanky/teologie/hebrejsky_kristus_tresmontant_recenze.htm