Koho by nezajímala odpověď na „otázky naší doby“? A jméno Claudea Tresmontanta také něco slibuje: jeho knížka o hebrejském myšlení stojí za čtení dodnes. Výbor článků, který nedávno vyšel pod tímto názvem, však čtenáře asi zklame. Dvacet let staré novinové články nebo recenze toho, co právě vyšlo ve francouzském překladu, rozhodně nejsou „filozoficko-teologickým slovníkem“, jak slibuje podtitul. Argumentace se do omrzení opakuje a některé články sklouzávají na úroveň špatné žurnalistiky (např. „hesla“ Heidegger, jistota, konkordismus, pravda aj.).

Články o vědeckých tématech (např. evoluce, biochemie, buňka, vesmír aj.) jsou po dvaceti letech zastaralé a překlad, který odkazuje na dobové francouzské publikace, nezmiňuje současnou (a poměrně bohatou) českou produkci, která by čtenáře poučila lépe. Zde se mu předkládají poněkud zmatená tvrzení a vyloženě filozofická témata (výklady o Kantovi, Nietzscheovi, Heideggerovi) nelze brát vážně, podobně jako tvrzení, že marxismus je „vlastně“ kosmologie atd.

Popularizace vědy je činnost nesmírně cenná, ale i riskantní, jak autor správně poznamenává (str. 112). Může si ji dovolit jen ten, kdo je v dané oblasti vzdělaný a dokáže rozlišit závažné od módního, významné od efemérního. Abych autorovi-teologovi nekřivdil, vynechám obě zmíněné oblasti a všimnu si blíž jen témat biblických, jimiž se on sám také zabýval.  

Okrajová hypotéza...

Základní Tresmontantovou myšlenkou zůstává „hebraismus“, který jako mladý člověk kdysi pro sebe objevil: židovské kořeny evangelií a křesťanství. To už dnes není pro poučeného křesťana žádná novinka. Navíc co k ní Tresmontant za čtyřicet let práce přičinil, je většinou problematické.

Tvrzení o hebrejských předlohách evangelií se v odborné diskusi občas objevuje, zůstává však hypotézou okrajovou a stále méně pravděpodobnou - podobně jako opačný názor, že Ježíš kázal řecky; je příznačné, že obojí většinou zastávají samouci. Představa „každodenních poznámek“ (str. 31) je zcela neudržitelná a nehistorická: psaní nebylo v Ježíšově prostředí činností nikterak samozřejmou a Ježíš sám „psal“ jen do písku (Jan 8,6). Hypotéza o Janu - kohenovi, jeruzalémském knězi, který v Apokalypse kolem roku 30 předpovídá pád Jeruzaléma, hraničí s fantazií (např. už proto, že Apokalypsa - Zj 18,17nn - má zřetelně na mysli město námořního obchodu, že předpokládá síť křesťanských obcí).  

Wellhausenovu teorii čtyř pramenů autor jednou předloží jako hotovou věc (str. 27 - aniž by ovšem zmínil, že se týká jen Tóry čili Pentateuchu), kdežto o pár stránek dál se v recenzi jakéhosi sborníku dozvíme, že „se zhroutila“ (str. 39). V odborné diskusi se samozřejmě vyskytují i velmi kategorické soudy, předpokládají ovšem poučeného čtenáře, který si dokáže udělat vlastní úsudek. Kdyby to pokaždé znamenalo „zhroucení“, jak bychom mohli biblistiku pokládat za vědu?  

Překlad, nebo originál?


S autorovým „hebraismem“ souvisí další omyl: „Chceme-li pochopit Platóna, Aristotela (...) je naprosto nutné je číst v řečtině, ne v překladech“ (str. 32). Znalost původního jazyka je pro výklad starých textů jistě důležitá, pro laika je však důležitější úvaha opačná: ti, kdo pro nás text přeložili, ovládali původní jazyk obvykle daleko lépe než my. Tím spíš to platí o překladech a překladatelích starých textů: autoři Septuaginty a Vulgáty neměli moderní filologické vzdělání, měli však k textu a jeho jazyku daleko blíž.

Dnešní zájemce tedy Bibli (podobně jako Platóna) pochopí daleko lépe z překladu, který si může občas ověřit nahlédnutím do původního textu, než kdyby se s autorem domníval, že překladatelé jsou hlupáci, kteří jen „zvětšují entropii“. S tím souvisí autorovy silácké výpady proti překladům. Přeložit do moderního jazyka pojem „zákon“ (diathéké, testamentum) opravdu není snadné, ale autorova argumentace proti francouzskému testament míří úplně mimo: je-li závěť dnes „notářsky ověřenou listinou“, platí to úplně stejně i pro smlouvu. Řecké diathéké (str. 34) mělo ve skutečnosti vyjádřit „něco mezi“ zákonem, smlouvou a odkazem: účastní se jí dvě strany (smlouva), které si však nejsou rovné (zákon), a znamená také obdarování (odkaz). Ostatně i české slovo „zákon“ znamenalo kdysi také závěť.

Zde se projevuje zásadní autorův omyl ohledně překladu a vztahu mezi dvěma jazyky, v případě Bible mezi hebrejštinou a řečtinou. Jazyk není logický systém jednoznačných označení, nýbrž každé slovo má různě široké významové pole. Úkolem překladatele tedy není přiřadit originálu ten správný ekvivalent, nýbrž vybrat slovo (případně obrat), které se s původním významem co nejlépe kryje. Autorovo opakované tvrzení o „jednoznačném slovníku“ a „doslovnosti“ je nesmysl, který naznačuje, že nikdy nic nepřekládal.

Autoři řecké Septuaginty užívali k překladu téhož hebrejského výrazu až deseti různých řeckých slov, protože to při významové šíři hebrejských slov jinak nešlo. Naopak slovem diathéké překládali sedm hebrejských výrazů. Ostatně Židé své posvátné knihy také neoznačovali slovem berít, nýbrž tóra, o němž se Tresmontant nezmiňuje. Hypotéza o vzniku Septuaginty v Samaří (str. 40) je fantastická a sám autor pro ni neuvádí jediný doklad.

Na str. 42 čteme, že „všechny národy starověkého Východu se domnívaly, že vesmír je věčný“; jako doklad se uvádí Aristoteles. Ve skutečnosti je to právě naopak: všechny staré kultury měly svá vyprávění o počátku světa, své kosmogonie - z těch řeckých se zachovala např. Hésiodova nebo Timaiova. Představa věčného vesmíru je naproti tomu počátkem racionálního uvažování, filozofie a vědy (Aristoteles). To, že ji moderní věda zase opustila, nemá s Biblí nic společného.

Autor se domnívá, že „Hebrejci jako první prohlásili, že člověka není možné zabít“ (str. 38), což je omyl hned dvojnásobný. Zákaz zabití se vyskytuje ve všech známých společnostech - ty, které ho neměly, se patrně už dávno vyhubily. Týká se však vesměs jen příslušníků vlastního kmene či „národa“ - podobně jako ve starší historii Izraele, jak o tom svědčí dobývání zaslíbené země („vyhubit ostřím meče“ - např. Joz 8,24; 12,24 aj.; v řecké kultuře např. Démokritos).

Primát Izraele spočívá v něčem jiném. Za prvé v tom, že jeho vztah k Hospodinu není příbuzensky samozřejmý, nýbrž smluvní, tj. podmíněný vlastním jednáním, a za druhé v tom, že se v pozdějších prorockých spisech začíná uvažovat o rozšíření Zákona - včetně zákazu zabití - na všechny národy a lidi vůbec (Iz 40,5; 49,6; 60,3 aj.).  

A jak je to s křesťanstvím?

Asi nejzávažnějším Tresmontantovým omylem je jeho pochopení křesťanství: „Křesťanství je obecnou teorií skutečnosti“ (str. 256), „praxe vyplývá z teorie“ (str. 257) a problémy se musí řešit „experimentální metodou moderní vědy“. Všechno to plyne z velice sympatické snahy překonat rozpor mezi vědou a náboženstvím, kterou ale autor nezvládl. Nepochopil, že ten rozpor vznikl právě tím, že se i křesťanství začalo samo chápat jako teorie, to znamená soubor hypotéz, které je třeba potvrdit, nebo vyvrátit experimentem. V tomto smyslu byla hypotéza stvoření v šesti dnech spolehlivě „vyvrácena“.

Vědecká metoda přísně zakazuje jakékoli hodnocení, nedovoluje mluvit o hodnotách a ustavovat žádné cíle ani závazky. Naproti tomu křesťanství jakožto náboženství znamená přijetí závazku či dluhu, založeného darem života čili Stvoření, a jakožto víra znamená vděčné a ničím nepodmíněné přijetí Zjevení a Vykoupení, zaslíbených věcí, které nevidíme, jak říká List k Židům.

Zde se tedy autor, snad nevědomky, ale zásadně zpronevěřil svému proklamovanému „hebraismu“ a přijal koncept v jeho vlastní terminologii bytostně „řecký“ či „gnostický“, totiž přesvědčení o primátu vědění a poznání. Pravda je podle Tresmontanta „to, co je“ (str. 351; tady by trocha biblického hebraismu neškodila). Jako kdyby člověk byl jen pozorovatelem světa, nezúčastněným badatelem o vesmíru, a ne živou bytostí, duší, o jejímž osudu se v životě rozhoduje. To totiž rozhodně nejsou otázky, které by se daly „řešit“ nějakým experimentem.

Krátké spojení věcí víry s empirickou vědou se projevuje i v užívání pojmu „informace“ (str. 64 aj.) a v podezřelé tendenci přesvědčit čtenáře, že všechno je prosté a jednoduché. To by žádný vědec neřekl, pokud se nevydal na cestu ideologie, to jest budování „světového názoru“, předem obrněného proti jakýmkoli otázkám a pochybnostem. Místo argumentů čteme invektivy, karikatury domnělých odpůrců, kteří si zaslouží jen posměch a odpor („luterán Kant“, „germán Nietzsche“, „odpadlík Heidegger“). Co v dílech mladého Tresmontanta působilo jako osvěžení, stává se zde únavnou sektářskou ideologií, která se už ani neopírá o skutečné vědění a poznání, ale stále víc o vnější autority. Smutný konec nadějného teologa.

Claude TRESMONTANT: Otázky naší doby. Filosoficko-teologický slovník. Barrister&Principal, Brno 2004

Jan Sokol

Zdroj: www.katyd.cz