Notabene - Hydepark baptistů - Tomáš Halík: V referendech vidím nebezpečný nástroj populismu

Rozhovor Tomáše Halíka pro slovenský server Aktuality.sk

Zúčastnil byste se nadcházejícího referenda (o ochraně rodiny, pozn. red.), kdybyste měl tu možnost?

Já jsem zastáncem parlamentní, nikoliv tzv. „přímé demokracie“, a tudíž v referendech (kromě lokálních problémů v malých obcích) vidím nebezpečný nástroj populismu. Domnívám se, že o důležitých otázkách by měli rozhodovat zvolení zákonodárci, ovšem vždy až po důkladné celospolečenské debatě, v níž především zazní hlasy kompetentních odborníků. Nevšiml jsem si, že by referendu na Slovensku podobná důkladná, klidná a věcná debata předcházela.

Z hlasů, které před referendem na Slovensku zazněly, mi nejrozumnější připadlo vyrovnané a čestné prohlášení evangelické církve. Z něho, podle mého názoru, zaznívá duch evangelia, hlas Kristův. V tom apokalyptickém kázání o potřebě nové železné opony, které pronesl pro rozhlas ten řeckokatolický kněz, jsem slyšel naopak spíš dupot holínek Hlinkovy gardy; už jsem skoro čekal, že uslyším, že za vše mohou Židi a Češi - Na stráž! Obávám se, že se část slovenského katolicismu nevyrovnala se smutným dědictvím luďáctví, kdy bylo křesťanství nahrazeno směsí nacionalismu a agresivity, překřikující strach před demokracií a otevřenou společností, který vedl až k sympatiím k autoritativním fašistickým režimům. Recidivy téhle mentality jsou nebezpečné, mohou církev zahnat na okraj společnosti.

Je to cesta, jak v dnešní době ochránit rodinu?

Je to cesta, jak spolehlivě rozdělit společnost a vytvořit příležitost pro demagogy obou táborů, aby se vzájemně častovali nadávkami, je to možná i způsob, jak názorově rozdělit i řadu rodin. Otázky adopce dětí homosexuálními páry či závaznosti a chakteru sexuální výchovy na školách jsou natolik složité a delikátní problémy, že by se o nich mělo hovořit a rozhodovat kompetentně, věcně a klidně. Zaznívají-li z některých kazatelen na Slovensku před referendem fráze, strašení, hysterické apokalyptické tirády a dutý pathos, pak to může mít opačný efekt, než církev snad zamýšlela.

Jde opravdu o „záchranu rodiny“? Stabilitu rodiny ohrožují manželské nevěry, alkoholismus, vzájemná neúcta manželů, domácí násilí a hrubost, hon za penězi, působící zanedbávání lásky k dětem a jejich výchovy, odkládání dětí k obrazovkám televizí a počítačovým hrám s násilnými tématy. S tím, nač se zaměřily otázky referenda, to má opravdu málo společného. Já bych v této chvíli nehlasoval pro adopci dětí sejnopohlavními páry, považoval bych to za příliš riskantní experimentování. Také sexuální výchova na školách by jistě měla zahrnout etické aspekty a respektovat náboženské cítění rodin, ale bylo by nezodpovědné nechat sexuální poučení včetně ochrany před pohlavními chorobami na rodičích.

Jakou hodnotu má pro vás rodina?

Harmonická rodina je nenahraditelné prostředí pro zdravý vývoj osobnosti. Je to nejcennější buňka organismu každé společnosti; pokud bude zachvácena nádorem, je celý organismus v ohrožení.

Pokud je potřebné za tuto hodnotu bojovat, jaký způsob navrhujete?

Od bojování bychom si už konečně měli odpočinout. Je třeba plnit slib, který si dávají snoubenci při uzavírání sňatku v katolických kostelích – kultivovat a stále rozvíjet vzájemnou lásku, úctu a věrnost, ochotu přijímat děti a dobře je vychovat – a vytrvat v tom odpovědně po celý život.

Jaký je váš názor na homosexuály?

Promiňte, ale takto položená otázka je zodpověditelná asi tak málo jako otázky „jaký je Váš názor na blondýny“ nebo „jaký je Váš názor na Švýcary“. Názor na lidi si tvořím podle jejich charakteru, chování a osobních kvalit, nikoliv podle toho, do jaké podmnožiny podle rasy, povolání či sexuální orientace patří.

Znáte nějaké?

Samozřejmě. Snad každý kněz poznal některé mezi svými kolegy, protože procento gayů v kléru bývá vyšší, než je průměr ve společnosti; často jsou mezi nimi ti, kteří jsou nejzapálenějšími bojovníky proti homosexualitě: řeší svůj vlastní problém, často potlačený do nevědomí. Já jsem za léta svého kněžství slyšel ve svátosti smíření nebo duchovních rozhovorech – a před tím za léta klinické praxe psychologa - životní příběhy několika tisíc lidí a mezi nimi bylo také určité procento homosexuálně či homoeroticky orientovaných lidí, znám jejich problémy. Je mezi nimi hodně upřímně zbožných a charakterních lidí, často s velkým obdarováním zejména v oblasti uměleckého cítění a schopností empatie.

Považujete názor, že homosexualita je nemoc a je možné se z ní vyléčit, za překonaný?

Homosexuální orientace sama o sobě není ani „hřích“ (kdo by ji za hřích označil, rozchází se s morálním učením církve), ani „nemoc“; je to v průměru čtyřprocentní odchylka od převažující heterosexuální orientace, daná vrozenými biologickými vlastnostmi. Mluvit o „léčení homosexuality“ je z odborného hlediska naprostý nesmysl. Něco jiného je homosexuální chování lidí, kteří jsou schopni heterosexuálních vztahů, ale chtějí si jen „zpestřit sexuální jídelníček“ nebo se vyhnout odpovědnosti v manželství a rodičovství. V takovém případě bych neváhal mluvit o hříchu – a zřejmě právě tyto případy měli na mysli autoři biblických textů , když – jako svatý Pavel – morálně odsuzovali homosexualitu. Ovšem svatý Pavel nemohl mít k dispozici dnešní vědecké poznatky o příčinách a druzích homosexuality.

Jak byste hodnotil činy lidí, kteří se snaží přesvědčovat, že je tomu naopak?

Je to politováníhodný nedostatek vzdělání.

Co si představujete pod slovním spojení tradiční rodina? Existuje – a existovala vůbec někdy?

Tomu, kdo by užil takové spojení, bych já musel položit otázku: Jakou tradici máte na mysli, o jaké době mluvíte? O kmenových společenstvích a mnohoženství v době, o níž mluví Bible? O rodině v antickém Řecku, kdy v popředí byly erotické vztahy mezi muži? O středověké rodině s ideálem rytířství a galantností k dámě (která zpravidla nebyla manželkou dotyčného)? O měšťanské patriarchální rodině 19. století v Evropě? O současné rodině? Rodina (její struktura, chápání role muže a ženy, styl výchovy dětí a mnoho dalších aspektů) se radikálně proměňovala během dějin v různých kulturních kontextech.

Genderové studie – které jsou démonizovány některými katolíky, kteří je nikdy nestudovali a zpravdidla vůbec nemají ponětí, oč v nich jde – přinesly řadu poznatků, které otřásly ahistorickým abstraktním pojetím „neměnné lidské přirozenosti“. Na druhé straně i já naprosto odmítám extrémní podobu genederových teorií, které „mužství“ a „ženství“ považují za čistě kulturně-společenský produkt.

Kdy jsou děti skutečně šťastné?

Když jsou obklopeny láskou. Nejde jen o lásku rodičů k nim, ale i o vzájemnou lásku rodičů, protože z této zkušenosti se děti lásce učí.

Kritici referenda říkají, že skutečným problémem dnešní rodiny jsou ekonomické problémy, potíže s bydlením a podobně. Lze s nimi souhlasit?

Na rodinu dnes doléhá spousta civilizačních problémů včetně ekonomických. Proto je třeba si velmi vážit všech, kdo mají odvahu uzavřít manželství a vytrvalost v něm věrně setrvat i v krizích, rodit a dobře vychovávat děti, být světlem inspirace pro druhé. Je ovšem také třeba mít velké pochopení pro ty, kterým se to nepodařilo a jejichž manželství přes všechny snahy ztroskotalo.
I já také hájím pojem manželství jako označení výhradně pro svazek muže a ženy. Výraz „jednopohlavní rodina“ považuji za absurdní. Na druhé straně tvrdit, že zákon o „registrovaném partnerství“ (který pouze na civilní rovině poskytuje právní ochranu existujícímu partnerství homosexuálů) nějak „ohrožuje tradiční rodinu“, je prostě nesmysl.

Jako jeden z mála katolických kněží máte velký vliv na formování veřejného mínění také na Slovensku. Znáte naopak nějakého Slováka, na jehož slova vždy dáte, dokáže vás inspirovat anebo oceňujete příklad jeho života?

Rád čtu moudré texty bratrského kazatele a spisovatele Daniela Pastirčáka. Vážil jsem si řady kněží i laiků, s nimiž jsme spolupracovali v době disentu a kteří byli ovlivněni osobností chorvatského kněze Kolakoviče, který za války působil na Slovensku – za všechny bych jmenoval Krčméryho a Jukla. Někteří, s nimiž jsme si tenkrát výborně rozuměli, mne ale nemile překvapili po pádu komunismu příklonem k nacionalismu, k paušálnímu odsuzování „zkaženého Západu“ a EU a pro mne zcela nepochopitelným iluzím o diktátorském režimu bývalého agenta KGB a nyní válečného zločince Putina a podléháním ruské propagandě. Ta vydává nyní válečného zločince Putina, zneužívajícího devótnost vedení pravoslavné církve, za „obhájce křesťanských hodnot proti dekadentnímu Západu“ – jako by lidé nevěděli, že v Rusku je mnohem víc rozvodů a potratů než na Západě.

Byl jsem pak před několika lety velmi osloven přesvědčivou osobností otce arcibiskupa Bezáka, pastýře, který v mnohém anticipoval evangelijní styl papeže Františka, papeže, který se během dvou let stal největší morální autoritou planety. V Róbertu Bezákovi slovenská církev přišla o člověka, který mohl být vynikajícím mostem mezi církví a světem mládeže, inteligence, umělců a lidí duchovně hledajících; obávám se, že tím nahrála sekularizaci a ztrátě morálního vlivu a pomalu se uzavírá do gheta. Jakou morální autoritou může mít instituce, která nepohodlného arcibiskupa posílá na pracovní úřad? Jak může hlásat sociální nauku a poučovat společnost o etice? Ti, kteří se podíleli na denunciačních akcích, které vedly k Bezákovu odvolání, musí dnes být z „Františkovy revoluce“ v církvi pořádně vyděšení.

S velkým vlivem na lidi souvisí i značná odpovědnost. Máte někdy obavy z toho, že lidé teď podle vašich slov žijí a zda je skutečně usměrňujete správně?

V okamžiku, kdy by mne opustily tyto obavy a začal bych být sám před sebou suverénem, který už se neptá, co je správné, tak bych začal být sám sobě tak podezřelý, že bych veřejnou činnost nejspíš opustil. Jedním z plodů víry je to, že člověk ví, že není bohem a že si na něj nesmí hrát; že pravidelně v modlitbě klade Bohu otázky, předkládá před něj problémy lidí jemu svěřených, snaží se odstoupit od sebe a vidět sebe i svět z onoho nadhledu, který víra poskytuje; neustále prosí o dar moudrosti a o vedení shůry. Prosím věřící mezi vašimi čtenáři, aby mi v tom modlitbou pomáhali.

Navzdory tomu, že s vámi mnoho lidí nemusí souhlasit, jsou vaše názory nyní slyšet z mnoha médií. Jak se člověk stane tvůrcem veřejného mínění?

Možná tím, že si média všimnou, že ten člověk má co říci, že to říká srozumitelně, že nepapouškuje názory druhých, nýbrž to co říká, si skutečně a upřímně myslí, že to vychází z jeho srdce a rozumu, z jeho nejvnitřenějšího přesvědčení a že za tím také stojí svědectví jeho života. Už podle dikce a jazyka lidé poznají na knězi, zda jen mechanicky přeříkává to, co ho naučili v semináři, nebo zda to, co říká, promyslel a promodlil, zda je – řečeno slovy F. X. Šaldy – jen loutka, nebo dělník Boží. Kostelní příšeří leccos zakryje, mikrofon a kamera někdy neúprosně odhalují to, co se skrývá za maskou.

Koho si nejvíce vážíte?

V současné době jednoznačně papeže Františka. To je muž lásky a odvahy, který bere evangelium vážně a rozumí lidem.

Co považujete za největší problém dnešní české společnosti?

Jak čelit těm, kteří by nás chtěli odvést z rodiny evropských národů, spojených kulturou Západu, zpátky na divoký Východ, jak varovat ty, kdo nevidí snahy Putinova režimu vytvořit novou verzi sovětské říše a posílit svůj vliv v bývalých koloniích včetně našich zemí.

Je to jiné v porovnání se Slovenskem?

To se neodvažuji posoudit.

Vaše největší obavy do budoucna jsou...

Obávám se „odlivu mozků“, tohoto největšího pokladu společnosti. Znám mnoho skvělých studentů, kteří dnes studují na nejprestižnějších univerzitách světa (a tvoří tam skoro všude společnou česko-slovenskou společnost), ale kteří pochybují, zda se mají vrátit.

Do čeho naopak vkládáte největší naději?

Do Ježíšových slov: Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa.

Citováno podle www.christnet.cz

	Hledej
	Je a Rostislav Vytvoření registrace
	Článků < 7 dní: 0, článků celkem: 5346, komentáře < 7 dní: 1, komentářů celkem: 5008, adminů: 23, uživatelů: 2919