poslal Nepřihlášený
Několik let mám možnost zabývat se problematikou lidí
pracujících v pomáhajících profesích. Do této kategorie spadají i pastoři
(kněží, kazatelé – říkejme tomu, jak chceme), misionáři a vůbec lidé pracující
v církvi nebo v paracírkevních organizacích. Tedy lidé se věnují krásnému
úkolu, kterým je jednak pomoc druhým a jednak zvěstování evangelia. Co více si
přát a co lepšího dělat!
Jenže jak známo, ani krásný cíl nezabrání tomu, aby o jeho
dosažení neusilovali nesprávní lidé. Jakkoli je práce duchovního ušlechtilá,
nese v sobě řadu čertových kopýtek. Dokonce někdy nejen čertových, ale
přímo ďáblových. Jaká to jsou?
Pomocné profese obecně a tedy i práce duchovní, přitahuje nejen lidi charakterní a schopné, ale někdy
i lidi vnitřně silně nevyrovnané, kteří svoje problémy – většinou podvědomě,
chtějí vyřešit tím, že začnou pomáhat druhým. Známý autor A. Green toto vtipně
vystihl slovy: „Když nemohu reformovat sebe, začnu reformovat klášter (tedy
druhé).“ Svoje problémy řeší tím, že je neřeší, protože řeší klášter.
Ještě před popsáním některých oblastí chci
zdůraznit, že něco z popsaného se týká především plnočasových pracovníků
něco je obecnějšího rázu.
Pokusme se být
konkrétnější a pojmenujme některá rizika, která v sobě pomoc druhým nese.
Jednak
získáváte nad druhými moc a vliv. Zvláště v těžko pojmenovatelném duchovní
světě se tento vliv získá poměrně snadno. Někdy nepotřebujete žádné vzdělání (občas
je dokonce vzdělání vnímáno jako problém), prostě jen začnete vykládat Bibli a
to, jak k vám skrze ni mluví Duch svatý. Někdy vám stačí nějaký kurzík
nebo jakási podivná škola na druhém konci světa. Druzí vám naslouchají, berou
vás vážně a to včetně lecjakých pitomostí. Když to říká Duch… Pak už stačí jen málo
k tomu, že se z vás stane „duchovní autorita“ a to je u některých
skutečný průser (promiňte mi tento vulgarismus). V mnoha pomáhajících profesích
– včetně církví, se vzdělání vyžaduje, mnohokrát vzdělání na některé prověřené
škole, nicméně ani to nemusí a ani to samo o sobě není zárukou. Jakmile
pracujeme s lidmi, pokušení moci a vlivu nad druhými vždy bude.
Dalším
problémem může být svoboda hraničící s nekontrolovatelností, co se pracovní
náplně a rozvržení času týká. Nemáte nad sebou žádného šéfa, vaším jediným
šéfem je „ten nahoře“. To jistě ano, ale on občas nezaškodí i nějaký ten šéf na
zemi. V sekulárních organizacích je zcela běžný systém supervize, nevím,
jak toto funguje v křesťanských organizacích a církvích. Zároveň nepochybuji,
že mnozí určitou svobodu zvládají, ale ne vždy je to snadné.
Dalším
„bonusem“ a falešnou motivací může být, že jako plnočasový pracovník nemusíte
řešit nekonečné napětí práce vs. služba. Vaše „služba“ je vaše práce. Na tom
není nic špatného, platí, že „hoden je dělník své mzdy“, jen je třeba si tohoto
privilegia být vědom a nenakládat na ty, kteří nepracují na plný úvazek úkoly,
které vzhledem ke svým omezeným časovým možnostem prostě nemohou uskutečnit.
Někdy může být
pokušením i to, že se relativně velmi brzy (alespoň v církvi a para -
církevních organizacích) stáváte vedoucími, aniž byste ale museli prokázat
nějaké zásadní schopnosti vést. Někdo tuto roli zvládne, někdo nikoli. Vedení
v sobě jistě nese svoje zápasy, zároveň může být velikým pokušením. Čím
konkrétně? Rozhodujete o druhých, mluvíte druhým do života, někdy máte i
snadnější přístup k některým finančním zdrojům, druzí vám naslouchají,
obdivují vás atd. Ne vždy tomu tak je, jak jsem psal, vedení v sobě nese
mnoho zápasů, ale uvedená pokušení zde prostě jsou. Když někdo vylétne jak
kometa, chce to velikou kázeň a zároveň několik moudrých rádců, toto ustát.
Dalším
problémem může pro některé duchovní být to, že nevidí výsledky své práce. Musím
se smát, když někdy slyším, jak náš sbor (P13) roste. Za 10 let nás je skutečně
4x tolik, ale co to je??? V realitě světa kolem nás jsme jedno velké NIC.
Mohu si honit triko, kolik lidí čte moje blogy, knížky, ale realita je tato –
můj názor téměř nikoho nezajímá. Těch pár desítek či stovek lidí není ani promile
populace. Mnoho duchovních, misionářů se snaží, dělá, co může, dokonce si dělá
i jakési PR ale výsledky nevidí, což je pro některé docela slušné „psycho“ a
jednak to může vést k přílišnému investování do viditelných oblastí a k práci,
za kterou mě lidé ocení. Navíc pokud tomuto podlehnu, pak je již jej krok
k tomu, že odvozuji svoji identitu podle toho, kolik lidí mi chodí na
„biblickou hodinu“, na nedělní bohoslužby, zda mě zvou na nějaké konference, zda
někdo čte moje články atd. Zde mám jednu radu – pokud potřebujete být viděni,
církev nebo misie skutečně není dobré místo ke zviditelnění se.
Dalším zápasem duchovních
a asi i pomáhajících profesí jako takových, je problém oddělit profesní a
soukromý svět. Někteří kazatelé mi např. říkali, že vnímají jako důležité, aby
jejich sbor fungoval na základě skupinek, ale oni do žádné skupinky chodit nebudou,
prý aby u druhých nevznikl pocit, že někomu nadržují. Jenže přece i kazatel potřebuje
druhé lidi, se kterými hovoří o svých zápasech. Pokud ne, jak může něco
podobného chtít od druhých? Je sezení s bratry se sboru někde u piva nebo
kávy pastorační rozhovor?
Považoval bych se za špatného pastora, kdybych lidem
řekl, že pracuji do 16.00 a jejich případné dotazy zodpovím až následující den.
Už vůbec nehovořím o otázkách jak moc zatahovat do své práce rodinu… Dále může
být problém, že vaše práce je hluboce propojená s tím, kdo jste. Dotaženo
do reality – hádka s dětmi vás staví před otázku, zda vůbec máte právo
něco říkat druhým. Tisíckrát si můžete odpovědět, že díky Boží milosti můžete,
ale stejně…
Mohl bych
pokračovat, ale myslím, že to stačí. V některém z příštích článků se
pokusím nadhodit pár nápadů co s tím. Chci zdůraznit, že NIC z výše popsaného
není obecná charakteristika, dovedu si představit, že někteří čtenáři budou mít
pocit, že se jich to buď netýká, nebo že jsem se zcela minul.
Přes vše popsané
platí, že kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu. Já bych to rozšířil na
tvrzení, kdo chce pomáhat druhým, touží po krásném úkolu.
Ale pozor…
David Novák
Zdroj: http://david-novak.blogspot.cz