Na moje poslední blogy, které se týkaly plnočasových pracovníků a lidí v pomáhajících profesích, reagovalo poměrně dost lidí. Někteří osobně, někteří v diskusích. Jsem rád, když se občas povede vyvolat smysluplnou diskusi. Pojďme se podívat na ještě jeden zajímavý aspekt.

Na dvou místech apoštol Pavel připomíná, že nebyl místnímu sboru na obtíž, protože si vydělával na práci vlastníma rukama (1 Tes 2, 16 a 2 Tes 2, 9). V 1 Kor 4, 12 Pavel výslovně připomíná, že „s námahou pracuje vlastníma rukama“ (spolu s dalšími apoštoly). Ve Sk 18, 3 Pavel zůstává v Korintu, kde slouží slovem, ale „nepracuje na plný úvazek“, nýbrž se živí civilní prací, konkrétně šije stany. Zmínek o propojení civilní práce a prací duchovní je v NZ dost, i když bychom z nich asi nemohli udělat nějaký zásadní princip. Tyto zmínky chápu velmi dobře, protože v mém životě byly doby, kdy jsem pro sbor pracoval zadarmo. Dávalo mi to jednu důležitou věc – vnitřní svobodu. Tu mám stále, nyní především díky skvělému sboru, kde působím.

Občas slýchávám – a v diskusích pod mými články o plnočasových pracovnících to i zaznělo, že by si každý misionář a kazatel měl vyzkoušet civilní práci. Asi ano, ale třeba dodat, že ani civilní zaměstnání z vás automaticky neudělá lepšího kazatele nebo misionáře. Někdy vám to ale pomůže lépe se vžít do těch, se kterými pracujete. Občas když poslouchám požadavky některých plnočasových křesťanských přednášejících na jejich posluchače, nemohu si odpustit heretickou myšlenku, jak by svoje nároky aplikovali oni, kdyby byli v sekulárním kolektivu, v kanceláři, kde by jim na zdech místo biblických veršů visely obnažené ženy, když by si nemohli dovolit jít s horečkou do postele, protože by je zaměstnavatel vyhodil z práce, kdyby si museli ze svých peněz platit různé konference a vzdělávací kurzy, tak jak je to např. u zdravotních sester, kdyby na to, aby z nich byli „top leadeři“, museli projít tvrdou konkurencí sekulárního vedení atd. Netvrdím, že by to dotyční neustáli, ale ani že by to ustáli. Jen by nám – zdůrazňuji NÁM, jistě nebylo na škodu si to zkusit. Příklad nakonec vidíme u Pavla.

Zároveň ale nelze ve všem, co chci od druhých, být příkladem, protože prostě ne všechno v životě stihnu. Navíc by bylo lacinou výmluvou kazatelovy požadavky shodit ze stolu s tím, že si to sám nikdy nezkusil. Přesto bych se přimlouval, aby někdy kazatelé či misionáři byly ve svých požadavcích na ty, které vedou, milosrdnější. Vzpomínám si, když jsem před pár lety přišel na jednu školu učit. Byl jsem nadále zaměstnán v církvi, ale dal jsem si ještě něco civilního k tomu (což dělám průběžně během své celé kazatelské dráhy). Mnozí očekávali, že teď se konečně začnou dít věci. Mnozí mě znali z evangelizačních akcí, přednášek a zřejmě uvažovali ve smyslu „David to tu obrátí“. Zkrátím to… nestalo se nic. Nyní učím na jiné škole (pár hodin měsíčně) a za asi tři roky uvěřil jen jeden člověk. Tedy opět se nestalo skoro nic. Nerezignuji na nároky evangelia, jen mě to nutí k větší pokoře a porozumění „civilům“.

Zároveň chápu Pavla, který pěkně naplno řekne, že si na práci vydělával vlastníma rukama. Jedna z přidaných hodnot tohoto tvrzení je, že plnočasová služba pro mě není zdroj obživy, bez něhož skončím na pracovním úřadě. Je-li tomu tak, pak ztrácím vnitřní svobodu. Může dojít k tomu, že i když se mi v církvi nebo v misii nelíbí, stále je to lepší než žít na podpoře. A to je dost hrozný postoj.