Předneseno 21. června 2014 v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze při pietním shromáždění k uctění památky sedmadvaceti popravených představitelů českého odboje.

Václav Budovec z Budova byl nejvýznamnější z evangelíků, kteří si v r. 1609 vymohli na císaři Rudolfu II. náboženskou svobodu, a to jak pro silně většinové luterány, tak i pro silně menšinové bratry. Státní zákon, který vstoupil do dějin pod názvem Majestát Rudolfův, podepsal císař 9. července 1609. Luteráni a bratří se domohli na císaři náboženské svobody jen díky tomu, že překonali antipatie, které k sobě měli z minulosti. Největší zásluhu na jejich sjednocení k spolupráci měl Budovec. Sám bratr, získal si takovou autoritu vzděláním a diplomatickými schopnostmi, ale především svým plným nasazením pro evangelium, že v nejsložitějších situacích převážilo jeho slovo.

Cituji z monografie Jaroslava Čechury, „Pátý květen 1609, Zlom v nejdelším sněmu českých dějin“:

„V sobotu 9. května se sešlo na Novoměstské radnici … stejně jako kolem ní ohromné množství urozených i prostých lidí, lidí zúčastněných i těch, kteří přišli z pouhé zvědavosti. Všichni to chtěli vidět, všichni si chtěli poslechnout Václava Budovce. … Něco podobného nemohl nikdo ze zúčastněných pamatovat. … Nejdříve ve velké radniční síni dostal slovo Václav Budovec, jenž rekapituloval události, které přivedly stavy až na Nové Město. Jeho vystoupení – nejen v tuto sobotu, ale po všechny další dny – bylo často doplňováno zpěvem náboženských písní. Jde o mimořádně pozoruhodný aspekt tohoto „nepovoleného“ sněmování. První z písní nesla název Bože Otče, sešli nám nyní Ducha svatého. Zpěv působil na emoce zúčastněných. Jmenovaní zpravodajové se shodují, že velmi mnoho přítomných plakalo či mělo slzy v očích. Je zjevné, že tímto způsobem se dosáhlo sjednocení přítomného davu, sjednocení, kde prostý člověk nehrál jen roli diváka či statisty. V tom jsou tyto květnové události naprosto výjimečné.“

Další citát: „V pátek 15. května se opět hned od rána na Novoměstské radnici zpívalo. Zpíval se žalm svatého Davida Hospodin ráčí sám pastýř můj býti a potom již zmiňovaná píseň, kterou kdysi napsal Kliment Bosák, Bože Otče, sešli nám nyní Ducha svatého. Následovaly modlitby. … Poté se ujal slova Václav Budovec.“ Napomenul účastníky, že „ráno se Pánu Bohu modlí a zpívají, večer pak na opilství se vydávají, čemuž se strana odporná posmívá.“

A ještě: „A již tu byla neděle 17. května, zpívalo se od božího rána česky i německy, pak následovaly modlitby.“

Majestát ještě nezaručoval plnou svobodu svědomí. Přiznal ji – kromě tradičně vládnoucím a vysoce privilegovaným katolíkům, měli přece krále – jenom luteránům a bratřím. Přesto zjednal Majestát obyvatelům Čech daleko větší míru náboženské svobody, než kterou měli křesťané jinde v Evropě.

Dnešní historici hluboce podceňují význam české reformace pro Evropu a lidstvo. Nechali se ovlivnit Josefem Pekařem, který se stal českých dějin nejúspěšnějším falšovatelem, a to tím, že bezdůvodně dehonestoval husitství a bratrství a vrchol českých dějin viděl v době předhusitské, době Karla IV., která v srovnání s následujícími dvěma stoletími období evangelického, od Husa do Bílé hory, byla ideově prázdná.

Po spravedlivém státním zákoně z r. 1609 šlapali vysocí úředníci habsburských panovníků tak bezohledně, až evangelíky vyprovokovali k spravedlivému povstání. Ale nejvýznamnější moravský evangelík, Karel starší z Žerotína, naivně uvěřil totalitnímu císaři. K povstání se nepřipojil a spojil se s Vídní. Významně tím spoluzavinil bělohorskou porážku.

Poprava sedmadvaceti předáků spravedlivého povstání byla justiční vraždou téhož stupně jako poprava Heliodora Píky, Záviše Kalandry, Milady Horákové. Obránci svobody svědomí přijali barbarskou pomstu důstojně. Také Budovec.

Cituji z Historie o těžkých protivenstvích církve české, autorizované Komenským, o uvězněném Budovcovi: Bývaje často od inkvisitorů examinován, statečně dobré pře zastával; a odsouzen byv, k soudcům řekl: „Dávno jste krve naší žíznili, krev pijte! Ale též vězte, že krev naši Bůh, pro jehož při trpíme, trestati bude.“

A z poslední chvíle Budovcova života: Brzo potom volán jsa pán, šel na popravní theatrum a jako by s radostí šel, tak sobě i hlavu i dlouhou šedivou bradu pohlazoval, mluvě: „Mé šediny, hle, jaká čest vás očekávala, abyste mučedlnickou korunou poctěny byly!“
Vestfálský mír zpečetil porážku českých a moravských evangelíků. Ukáže syn a nástupce krutého Ferdinanda II., Ferdinand III., k poraženým evangelíkům jiný postoj než otec? Před někdejší popraviště z 21. června 1621 dal Ferdinand III. postavit vysoký mariánský památník. Aby bylo jasné, co chtěl umístěním památníku vyjádřit, dal císař na podstavec pomníku umístit čtyři velké nestvůry, dva ďábly a dva draky, zabíjené čtyřmi velkými krásnými anděly. Usmrcovaní netvoři znázorňovali sedmadvacet popravených před staroměstskou radnicí v den letního slunovratu r. 1621, ale také všechny evangelíky, kteří byli katolickými vladaři usmrceni všude v Evropě v stoletích předchozích, v prvé řadě samozřejmě arcikacíře Husa, i všechny evangelíky, kteří měli být pro svou víru usmrceni v stoletích následujících.

Ale Ferdinand III. zhanobil pomníkem také biblickou Pannu Marii, protože z ní učinil nebeskou autorku barbarské popravy sedmadvaceti úctyhodných evangelíků. Katolíci by měli být vděčni anarchistovi Františku Sauerovi, že v r. 1918 konečně zbavil Staroměstské náměstí památníku, který veřejně pomlouval matku Ježíše Krista. V tom roce ji památník ostouzel už neuvěřitelných 268 let.

V tomto roce uplyne už devětačtyřicet let od ukončení Druhého vatikánského koncilu, v jehož závěru vyhlásil papež Pavel VI. Deklaraci o náboženské svobodě. Je proto neuvěřitelné, že katoličtí církevní historici, učitelé na katolických teologických fakultách v Česku, ještě nepožádali volené představitele hlavního města Prahy, aby zrušili rozhodnutí Rady hlavního města z 26. 3. minulého roku, podle kterého má být ostudný památník obnoven. Ale nepožádají-li o to odborní historici katoličtí, jistě o to požádají jiní odborníci na české dějiny. Ještě nedávno jsem se obával, že památník bude obnoven. Dnes už jsem si jist, že takovou ostudu, že by připustili obnovení takového pomníku, si čeští profesionální historici, kteří až dosud mlčeli, přece jenom neudělají.

Můj proslov z 21. 6. 2014 je tak krátký, že vyžaduje dovětek. Proslov, jehož titulek jsem oproti vytištěnému programu nyní zkrátil, jsem si připravil čtyřmi interpelacemi před zastupitelstvem hl. m. Prahy, dvěma na primátora a dvěma na radního pro kulturu, a zároveň primátorova náměstka, z března až června tohoto roku. Na mé webové stránce jsou to v rubrice IX soubory sms_1 až sms_4. Proslovem z 21. června zahajuji řadu otevřených dopisů a článků, které budu zveřejňovat na své webové stránce v rubrice č. IX.

Českým odborným historikům budu vytýkat, že žádný z nich neupozornil hned na začátku devadesátých let s patřičnou naléhavostí na to, k jakému účelu byl staroměstský mariánský památník v r. 1650 postaven, a že jeho obnovení na původním místě, před někdejším popravištěm poctivých obránců svobody svědomí, se sochou Madony obrácenou k tomu popravišti, by bylo činem ještě hanebnějším, než byla msta císaře Ferdinanda II., z 21. června 1621, a oslavení té otcovy msty císařem Ferdinandem III., v r. 1650.

Kdyby v devadesátých letech, nebo později, varoval před obnovením památníku jediný profesionální historik s dostatečnou jasností, bez opomenutí významných i nejvýznamnějších argumentů, další vlivní kolegové historici by se k němu museli připojit, i kdyby se jim do toho z nějakých nelegitimních, emocionálních důvodů vůbec nechtělo. Potom by bylo vyloučeno, že by se radní pro kulturu hlavního města Prahy nechal skupinou nekritických historiků umění zmanipulovat pro podporu absurdního nápadu, aby byl obnoven nejhanebnější pomník, který kdy byl postaven v českých zemích, totiž obnoven k dalšímu hanobení úctyhodných obránců svobody svědomí, i evangelické víry, i českého státu, a k dalšímu hanobení Ježíšovy matky.

Neomluvitelné selhání českých historiků, které trvá zanedlouho už neuvěřitelné čtvrtstoletí, volá po tom, aby bylo vysvětleno. Soudobý odborný i morální úpadek českého dějepisectví nastartoval historik Josef Pekař tím, že kvůli svému osvícenskému, voltairovskému protináboženskému předsudku ignoroval a trapně znevážil Husův jedinečný příspěvek k hodnotovému systému západní kultury, v jejím směřování k lidským právům a anglosaské demokracii. Masaryk, kritický filozof a sociolog, pochopil Husův světodějný význam správněji než jeden předsudečný a neprávem přeceňovaný odborný historik.

Čeští dějepisci Pekařovu zaujatost proti náboženství, proti Husovi a proti Masarykovi žel buď sdílejí, s nepočetnými a osamělými výjimkami, nebo jim ta zaujatost nevadí natolik, aby se o ní kriticky vyjádřili. Proto nepřekvapuje, že česká dějepisecká obec jako celek je lhostejná k úmyslu vztyčit pomník, který by ponížil Husa, Budovce, Masaryka. Ale pojetí českých dějin, které předložili jednak filozofové T. G. Masaryk a Emanuel Rádl, jednak historici Jan Herben a F. M. Bartoš, se dříve nebo později dočká plné rehabilitace.

Jan Zeno Dus
5.7.2014

Zdroj: http://www.janzenodus.cz/