poslal Nepřihlášený Německý psycholog W. Schmidbauer v knize „Syndrom pomocníka“ definuje
čtyři nebezpečí, kterým jsou vystaveni pracovníci v pomáhajících
profesích. Dovolil bych si dodat, že podobným nebezpečím jsou vystaveni i
duchovní. Snad mi čtenáři odpustí, že se nebudu snažit každý tento typ
podložit nějakou typologií z Bible. Viděl jsem podobné pokusy u
některých „pokřesťanštěných“ psychologických testů a přišlo mi to
zbytečné a přitažené za vlasy.
1. Oběť povolání.
Jde o to, že profesní identita zasahuje i do soukromého života a oběť
povolání se zcela odevzdává své profesní roli. Lidštěji řečeno jde o to,
že jako duchovní byste měli být kdykoli k dispozici, kdekoli se
ukážete, měli byste si uvědomovat, že jste „reprezentantem církve“ a
dokonce i Boha.
Když se setkáte s někým se sboru, abyste se prostě jen setkali, je z
toho „pastorační rozhovor“. Ideální potom je, když spolu s vámi slouží
celá vaše rodina – tedy manželka i děti. Mnozí duchovní bydlí na faře (v
modlitebně) a už tím se neverbálně vyslovuje, že celý jejich život má
být prosycen jejich prací a posláním.
Představte si ale, že byste bydleli v objektu svého podniku... Vím,
že církev není podnik, ale právě v tom je někdy zakopaný pes. Jde o to,
duchovní práce není prací, ale vlastně je prací. Z hlediska duševní
hygieny je ale třeba od své práce odstoupit, ale v pojetí duchovní práce
to vlastně neplatí – tedy pokud bydlíte na faře.
Když jsem hovořil s duchovními, někteří mi říkali, že ve volném čase
rádi chodí do přírody, protože tam se jim dobře medituje, že se těší na
prázdniny, protože si konečně přečtou dobré duchovní knížky, někteří
rádi běhají, protože se u toho dobře modlí atd.
Absolutně to nezpochybňuji, jen se bojím, že toto může vést k
nezdravému propojení služby a osobního života. Najít nějakou mez ale
vůbec není snadné... Silnou stránkou tohoto přístupu je lidskost,
vztahovost, slabinou pak nulové hranice vůči sobě i svým blízkým, ztráta
schopnosti odpočívat a poodstoupit od své služby-práce.
2. Pomocník, který štěpí.
Zde se jedná o opačný extrém a to je ostré rozlišení mezi povoláním a
soukromým životem. V tomto pojetí si ostře chráníte svoje soukromí,
sboru či organizaci jasně definujete, co dělat nebudete, lidé vědí, kdy
vám nesmějí nebo nemají volat.
Svoje duchovní povolání a práci zároveň berete především jako zdroj
obživy. Rodinu před sborem či organizací víceméně chráníte,
manželka/manžel bere vaše zaměstnání jako každé jiné. V tomto pojetí
platí, že když jste „ve službě“ – tedy za kazatelnou nebo při rozhovoru,
chováte se jinak, než když žijete „normální život“. V podstatě žijete
ve dvou světech – světě profesním a osobním.
Těm, kterým pomáháte, nastavujete jasné hranice. Jakkoli víte, že
pracovat s lidmi je složité a těžko zaškatulkovatelné, řídíte se podle
jasně stanovených priorit a vizí s tím, že kdo chce, se připojí, kdo
nechce, může si hledat sbor, církev či organizaci jinde. (Snad) silnou
stránkou tohoto přístupu je tah na bránu, jasně stanovené hranice,
slabinou potom, že se zde ztrácí člověk a že tento přístup působí hodně
byrokraticky, odtažitě a někdy pokrytecky (jsem jiný ve službě a jiný v
běžné životě).
3. Perfekcionista přejímá části své profesní role i do soukromého života v podobě zatěžujících ideálů.
Jako duchovní vlastně neustále vyhlašujete ideály, co by se mělo.
Nedávno jsem se setkal s jakýmsi testem, kterým prochází budoucí
kazatelé v jedné denominaci. Test trvá několik hodin, dělá ho s vámi
několik lidí a na jeho základě je vyhodnoceno, zda jste schopni
nastoupit na dráhu duchovního.
Test je výborně zpracovaný, zároveň to co mě upoutalo, bylo, jak
vysoké nároky zde jsou a to v podstatě na každou oblast života – od
soukromé, po profesní. Docela se těším, až poznám někoho, kdo tímto
testem prošel... Já bych tedy určitě neprošel.
Nic proti testům, nic proti ideálům, jen chci poukázat na
následující. Jakkoli víme, že jsme chybující hříšníci, pokud nejste
zcela otrlý, nějak si kladete otázku, zda to, co kážete, děláte. Najdou
se sice i tací, kteří se podobnými otázkami až tak nezatěžují, ale ty
nechme stranou. Tyto ideály se pro některé mohou stát zátěží nebo
některé svoje zápasy musíte vytěsnit. Natvrdo řečeno.
Může kazatel, misionář pochybovat o Boží existenci? O věčném životě? O
svojí spáse? O Boží věrnosti? O, o, o... když odpovím ano, potom je ale
otázka, jak může předávat naději druhým! Jak je může připravovat třeba
na křest? Když odpovím, že pochybovat nemůže, pak mě napadá Kellerův
citát, že víra bez pochybností, je jak tělo bez protilátek.
Jak toto dilema vyřešit? Jistě existují duchovní, kteří nepochybují,
ale co ti, kteří pochybují? A nebo nepochybují, ale některé ideály,
které káží, prostě nežijí. Snaží se, ale nějak jim to nejde. Silnou
stránkou tohoto přístupu je vnitřní poctivost, snaha aplikovat co kážu a
vyhlašuju, slabinou pak paralyzující svědomí a ztráta vědomí, že vše je
milost.
4. Pirát.
Poslední přistup žádnou silnou stránku nemá. Jedná se totiž o využívání
profesních možností utváření a kontroly vztahů ke svému osobnímu,
soukromému prospěchu. Když jsem kdysi psal článek o nesprávně pojatém
učednictví, přišlo mi několik desítek svědectví od duchovně zneužitých
lidí. Tito lidé uvěřili, otevřeli své životy „duchovní autoritě“ a
začali se dít věci, ze kterých se někteří nevzpamatovali ani po mnoha
letech.
Jako duchovní můžete (ale taky nemusíte) získat velmi osobní
informace, na jejichž základě můžete druhým pomoci nebo se ale také dají
zneužít. Jisté je, že kdo má informace, má moc. A moc může pomáhat ale i
ničit. Lidé očekávají radu, a vy jí můžete využít ku pomoci nebo
zneužít.
Někdy se dostáváte ke zdrojům peněz, jinak řečeno „vedete nebo se
spolupodílíte na vedení sborových financí“, které někdy podléhají jen
slabé kontrole a i zde může číhat pokušení. Říká se, že duchovní (a
nejen oni, ale jakýkoli vedoucí), jsou vystaveni třem pokušením – sex,
peníze a sláva. Asi na tom něco bude. Mnoho odolá, ale...
Popravdě řečeno přijde mi hloupé, když duchovní vede nebo příliš
zasahuje do toku sborových peněz, když kolem sebe nemá blízké přátele,
kteří mu s klidem a láskou řeknou, že se někdy chová jak hlupák
(zdůrazňuji slovo přátele, když mi to řekne kde kdo, pak je to urážka),
když příliš času věnuje druhému pohlaví a když je jeho práce
nekontrolovatelná. Ale kdo chce kam, zbytek znáte. Každopádně i piráti
se občas najdou a i proto je třeba o podobných věcech psát.
Nic z toho, co jsem popsal, není absolutní. Zároveň ale k některému
přístupu můžeme inklinovat my nebo náš kazatel, kněz, vedoucí. Cílem
tohoto krátkého přehledu je některé přístupy vidět, pojmenovat, protože
to co pojmenujeme, můžeme řešit. Mně by bývalo pomohlo, kdybych před
mnoha lety o podobných věcech věděl, protože bych se mnohem lépe
orientoval v některých svých pocitech a zápasech.
David Novák
Zdroj: http://david-novak.blogspot.cz/