|
Komentáře: V čem mě obohatila zbožnost evangelikálního hnutí?
Posted on Úterý, 31. březen 2015 @ 10:14:45 CEST Vložil: Mainstream |
poslal Nepřihlášený I.
Úvod
Dovolte
mi nejdříve charakterizovat zbožnost - spiritualitu jako takovou a potom se
zaměřit na zbožnost evangelikální a její přínos. Slovo spiritualita vychází
z řeckého pneumatikos a později
z latinského spiritualis - to vše
znamená duchovní. Spiritualitou se označuje způsob duchovního života, který
označuje především pojmové objasnění prožívání životní závislosti
na Bohu. Karel Rahner definuje spiritualitu jako "vědomé
a metodické rozvíjení víry, naděje a lásky." Tak, jako se snažíme
rozvíjet své duševní schopnosti, svůj intelekt, paměť, tak se snažíme
jako křesťané rozvíjet duchovní oblast svého života. Jak žít nový život
v Duchu svatém? Křesťanská spiritualita má být christocentrická - to
znamená, má být věrná evangeliu. V 1K 3,11 je řečeno: "Nikdo
totiž nemůže položit jiný základ než ten, který je už položen, a to je
Ježíš Kristus".
Různé
typy spirituality:
1.
Kontemplativní tradice - podtrhuje prožívání lásky k Bohu. Skrze
prožívání Boží lásky k nám a naší lásky k Bohu přichází do našich
životů pokoj, který přemáhá naše odcizení.
2.
Posvěcenecká tradice - obsahuje důraz na život, který podle Písma
funguje. Tato tradice pomáhala lidem následovat Krista a uschopňovala žít
celistvý a duchovně fungující život v hříšném světě.
3.
Charismatická tradice - důraz na život, který je ponořen, zmocněn a
veden Duchem svatým. V naplnění Duchem můžeme sloužit a přinášet svědectví
života s Bohem na této zemi.
4.
Tradice sociální spravedlnosti - život naplněný soucitem a touhou po
sociální spravedlnosti pro všechny lidi. V této tradici se odráží touha
milovat bližní a sloužit světu tak, aby zde přebývala spravedlnost.
5.
Inkarnační tradice - podtrhuje život, který zpřítomňuje a zviditelňuje
říši neviditelného ducha. V této tradici prožíváme Boha a jeho aktivitu
v každodenním životě.
6.
Evangelikální tradice - život založený na živém Božím slovu,
které k nám mluví skrze psané a zvěstované Boží slovo. V této tradici
je zakoušena Boží moudrost, která tvoří základ života a uschopňuje nás
k vydání počtu z naděje.
Evangelikální
zbožnost, nebo jak se někdy říká spiritualita, je širokým proudem uvnitř
křesťanství. Je typická samozřejmě pro církve probuzeneckého - evangelikálního
typu, ale žije také v církvích lidových (Církev anglikánská, luterská,
reformovaná a římskokatolická). V lidových církvích je tato zbožnost
zpravidla nesena lidmi, kteří prožili osobní probuzení, přijali autoritu
Bible, jako Božího slova a začali praktikovat každodenní učednictví a následování
ve vztahu ke Kristu.
Ve
své vlastní podstatě je evangelikální tradice charakterizována evangeliem.
V jejím jádru stojí osobní setkání s evangeliem a jeho mocí a následná
touha toto evangelium žít a sdílet s druhými.
Tradice
evangelikální zbožnosti není novým vynálezem. Mnozí se shodují, že její
stopy můžeme nalézt u apoštolů Petra a Pavla, v životě a díle lidí,
jako byli Athanásius, Ambrož Milánský, Jan Zlatoústý, Augustin z Hyppo,
Konstantin a Metoděj, Tomáš Akvinský, Jan Wiklef, Jan Hus, Martin Luther,
George Whitfield, William Carey, Charles Finey, Charles Haddon Spurgeon, Dwight
L. Moody, C.S.Lewis, Billy Graham…..
Příklad
Aurelia Augustina - hřích, rozmařilý život s nevěstkou… nemanželský
syn Adeodatus. Následuje hledání u Cicera a pohanských filosofů. Další zápas
je typický odmítáním autority Bible a holdováním manichejismu - dualismu
dobra a zla. Otvírá se směsici módního intelektualismu, kde střídavě vítězí
dobro a zlo. Po poznání slabosti manichejismu je Augustin tažen akademickým
agnosticismem. Začal považovat agnostiky za moudré lidi, protože všechno
považují za pochybné a nejisté. Jak by Bůh mohl dopustit, aby stvořený svět
byl plný zla? Odkud je všechna bolest? Kde se vzalo všechno zlo? Potom v
Augustinově myšlení přijdou na řadu neoplatonisté, se svým důrazem na
pochopení zla, jak nedostatku dobra. Ale ani to ho neuspokojilo a v Augustinově
nitru probíhal další zápas hledání pravdy.
Jednou
se setkává s výrazným kazatelem, milánským biskupem Ambrožem. Augustin
byl uchvácen možná nejdříve řečnickým projevem Ambrože, ale později začíná
prožívat moc, která doprovázela zvěstované slovo. Augustin postupně začíná
chápat duchovní význam Božího slova. Zápas ale pokračuje. Augustin ví,
že není možné se obrátit ke Kristu, aniž by se člověk stal Kristovým učedníkem.
Začíná chápat "drahou milost" Ježíše Krista. Malá zahradě v
Miláně se v roce 386 stává jeho údolím rozhodnutí. Čte tam Bibli, modlí
se a potom přichází obrovská bouře, která převrátí jeho dosavadní myšlení
i život. Výsledkem je světlo důvěry v Krista, které odválo stíny
pochybností. Aureliova duše byla uzdravena a naplněna láskou a pokojem. Ale
to nebyl konec - v té době byl Aurelius 32 let stár. Po svém obrácení s
dalšími přáteli 6 měsíců medituje a reflektuje Boží slovo při pobytu v
Alpských horách. Pak se vrací do rodné Thagasty v Severní Africe. Duchovní
proměna přetavila Aureliovu vrozenou aroganci a vymítila sexuální
promiskuitu. Aurelius pokračuje ve studiu Písma a zakládá laické studijní
a kontemplativní společenství. Myslel si, že možná prožije zbytek života
ve studiu Písma a modlitbě, ale Pán Bůh po popostrčil ke kázání Božího
slova. Aurelius pokračoval v teologii i rétorice a později ho lidé
provolají biskupem v Hippo. Augustin se stává především kazatelem
evangelia. Vyučuje, potěšuje, přesvědčuje… ale nejen to, Aurelius
Augustinus také Kristovo evangelium žije. Formuje komunitu víry, kterou nazývá
"Servi Dei" Služebníci Boží a až do své smrti žije jednoduchým
životem, který je zaměřen na službu zvěstování, vyučování i
evangelizace.
Připomínáme
si tento příklad proto, že tradice evangelikální, tradice živého
evangelia by nemohla být zkušenosti, kterou Bible nazývá obrácení,
znovuzrození, křest Duchem svatým, oblečení Krista… Jsem přesvědčen,
že tato slova jsou v Písmu synonyma - to znamená, že zachycují stejnou věc,
která sice u každého člověka může probíhat naprosto odlišně, ale přece
má stejné charakteristické rysy. Nesmí chybět zlomení, potření srdce,
pokání, revoluční transformace nitra, vykročení novým směrem…..
To je evangelikální tradice v křesťanských dějinách. Místo v
Kristově církvi se nedědí, není to odměna za zásluhy člověka. Do Božího
lidu je člověk zapojen v Kristu, skrze Ducha svatého.
Tato
evangelijní tradice je i dnes živá. T se dnes nazývá evangelikální hnutí
je nejrychleji rostoucí proud křesťanství. Můžeme tuto tradici nazývat
probuzenecká, reformní, evangelikální…. jisté je, že ji dnes najdete
uvnitř všech denominací, včetně Římskokatolické církve. Nejvýraznější
spojnicí je obrácení a přijímání autority Písma svatého.
Kdybychom
chtěli definovat, pak můžeme říci, že evangelikální tradice, zbožnost,
spiritualita, je typická třemi velkými tématy:
- věrné kázání evangelia
- centrálnost Písma jako spolehlivé studnice evangelia
- vyznavačské svědectví křesťanské komunity, jako věrná
interpretace evangelia
Kázání
evangelia není laciným nabízením letenky do nebe. Kázání evangelia je
pozváním k odevzdání života Kristu a k celoživotnímu následování.
Centrálnost Písma spočívá v rozpoznání jeho nadčasového a neomylného
zdroje Božího slova. Zde je třeba odvrhnout pochybnosti o omezenosti
platnosti Písma. Písmo je Božím slovem, i když má i svou lidskou stránku.
Je to soubor dokumentů inspirovaný Božím Duchem. Platné jsou i texty, které
se nám nelíbí, nebo kterým nerozumíme. Naším úkolem je věrná
interpretace textů z této studnice. Zde hraje svou roli svědectví celého
společenství věřících, kteří svým životem tvoří kontext a dávají větší
možnost porozumět evangeliu. Společenství věřících je důležitým
prvkem při interpretaci Bible. Je hermeneutickou komunitou.
Silnou
stránkou evangelikální zbožnosti je důraz na obrácení. Dnes je třeba slyšet
pozvání ke znovuzrození z Ducha svatého. Je třeba slyšet i svědectví těch,
kteří prožili proměňující milost. Evangelikální zbožnost dává důraz
i na teologii spasení. Jde zvláště o učení o sola
gratia, pouhou milostí, sola fide,
pouhou vírou, a solus Christus, pouze
Kristus. S tím vším souvisí odevzdání se misii. Mám rád citát Emila
Brunnera: "Církev existuje misií,
tak jako oheň existuje hořením". Evangelikální zbožnost dává důraz
na evangelizaci a také na biblické učení.
II.
Nebezpečí evangelikální zbožnosti
Člověk je tak rozporuplnou a záludnou bytostí, že ze
silných a kladných důrazů se mohou stát pokušení a modly.
1.
Soustředění na okrajové a nepodstatné věci
Prvním
velkým nebezpečím evangelikální zbožnosti je tendence zaměřit se na věci
druhotné důležitosti. Samozřejmě, že celé biblické učení je důležité.
Ale přece jen některé věroučné výpovědi jsou centrální a některé
druhotné. K centrálním nepochybně patří Ježíšovo narození, Ježíšův
život, ukřižování a smrt, vzkříšení. Druhotné je, jestli někdo z nás
považuje Jobovu knihu za historický příběh, nebo za literární dílo, které
vyučuje biblickou pravdu. Jestliže vyučujeme, že Ježíš Kristus je Boží
Syn a vstal z mrtvých, pak vyučujeme základ, nebo páteř evangelia. Jestliže
vyučujeme dvojí predestinaci, (předurčení nejen ke spáse, ale i k zavržení),
pak vyučujeme věc druhotné důležitosti. (I nejlepší teologové stejně
totiž predestinaci rozumí asi jako porodní bába turbině). Jestliže vyučujeme
o 2. příchodu Ježíše Krista, pak vyučujeme o základech. Jestliže ale vyučujeme,
že Ježíš přijde před tisíciletým královstvím, nebo po něm, anebo
bereme tisícileté království jako určitý symbol, pak vyučujeme o věci
druhotné záležitosti. Jsem přesvědčen, že testem ortodoxie se nesmí stát
např. naše hodnocení glosolalie, nebo naše chápání a vysvětlení
inspirace Bible. To, co Bible neučí jasně a zřetelně, nesmí se stát mírou
posuzování pravověrnosti. V této věci se děje mnoho zbytečného dělení,
obviňování a tvrdého odsuzování. Už zmíněný Augustin vyslovil moudrou
a osvobodivou pravdu: "In necessariis unitas, in dubiis libertas, in
omnibus caritas."
2.
Sektářská mentalita
Toto
druhé nebezpečí je spojeno s prvním. Kdo povýší druhotné věci na
podstavec základů víry, ten má obvykle blízko k sektářskému odsuzování
druhých. Sektářská mentalita má živou půdu v prostředí, kde se zápasí
o čistotu učení a čistotu života. Sektářská mentalita může kvést v probuzeneckých
hnutích, kde se usiluje o posvěcení a čistotu. Tam je prostředí, kde velmi
snadno může vybujet plevel zákonictví, pýchy a separace. Kolikrát jsem
toto se zármutkem viděl u nejvěrnějších, nejpoctivějších a nejupřímnějších
křesťanů, když si nedali sloužit od druhých.
Prostředí
upřímného duchovního zápasu má blízko k mentalitě oddělování se od
druhých a odsuzovaní druhých. Někdy se tato mentalita objevuje i tam, kde se
zamění biblické normy, za kulturní formy.
Jako
příklad uveďme posuzování díla druhých křesťanů. Evangelista Billy
Graham byl velmi těžce obviňován, napadán a odsuzován, když jeho
evangelizace začaly mít podporu širšího spektra křesťanských církví. Třeba
proto, že spolupracoval s lidovými církvemi a dokonce s římskými katolíky.
3.
Příliš jednostranný pohled na spasení v Kristu
To
je obrovský problém v některých zemích. Někteří křesťané uznávají
jen evangelizaci a opovrhují sociální prací (diakonií). Nestarají se o
problémy vezdejšího života. Jiní zase naopak preferují diakonii a opovrhují
evangelizací. Tito křesťané nechápou šíři biblického hloubku učení o
spáse a důsledky přijetí spásy nejen pro věčnost, ale také pro vezdejší
život.
4.
Bibliolatrie
Jde
o problém až nenáležitého zbožšťování Bible. Touha ochránit
pravdivost a nemylnost Bible se může zvrhnout v tvrdý fundamentalismus.
Inspirace je chápána jako přímý diktát. Nebo jako Bible, která přímo
spadla s nebe na zem. Snad by se to dalo znázornit tím, že jedna křesťanská
instituce si na zeď nechala namalovat více než 10 m velkou postavu Krista,
jak na ruce nese světu Bibli. Při vší úctě k Bibli, by bylo lepší, kdyby
malíř namaloval raději 10 metrů velkou Bibli, jak nese světu Krista. I když
rozdáváme a kolportujeme Bible a křesťanskou literaturu, přece nedáváme v
prvé řadě lidem literu, ale chceme jim prostřednictvím Písma svatého přinést
Krista. Uctíváme Krista, ne Bibli. Proto reformace odvrhla adorování a líbání
Bible. Proto bratři ze staré jednoty zařadili Bibli mezi věci služebné. Spása
je v živém Kristu. Bible nám přináší autentickou a spolehlivou informaci,
je promluveným a napsaným Božím slovem. Klasická formulace křesťanské
teologie zněla: Christus Rex et Dominus Scripturae.
III.
Mé čerpání z evangelikální tradice
Evangelikální
zbožnost mě obohatila úžasným způsobem. Pán Bůh mi dal možnost poznat
asi jeden z nejkrásnějších květů evangelikální zbožnosti a teologie v díle
Johna Stotta. Je to už téměř 20 let, co poznávám život a dílo tohoto člověka,
skrze kterého mi Pán Bůh pomohl nepředstavitelným způsobem. Byly to osobní
setkání, modlitby, rozhovory, dopisy, knihy, články.
Mnohokrát
před tím jsem setkal s brilantními teology, u kterých třeba trochu kulhal
jejich charakter. Jindy jsem se zase setkával s upřímnými a vroucími křesťany,
kteří byli v mnoha věcech více, či méně naivní. Moje studium teologie
probíhalo v kontextu liberální teologické fakulty. Doma v Církvi
bratrské, kromě světlých výjimek, bylo tehdy zvykem spíše než
diskutovat, mít hlavy bohoslovcům a pilně střihat křídla jejich rozletu.
Nad povzbuzováním silně převládalo varování. Jistě to vše bylo dáno
také kontextem našeho omezeného a tvrdou totalitou sevřeného pohledu.
V díle
Johna Stotta jsem okamžitě vycítil spojení mezi učením a každodenním životem.
Bylo tam místo pro službu církvi i světu. Bylo tam místo pro solidní a důkladnou
exegezi i pro radikální a odvážnou aplikaci. Nad to nade vše tam byl pokorný
a zbožný charakter člověka. Osobnost, která mě přitahovala svým vystupováním,
laskavostí, rozhodností, odvahou, nekompromisností, velkorysostí a šlechetností.
Říká se, že člověka nejlépe poznáte, když mluví o druhých. Vyptával
jsem se Johna na jeho přátele i nepřátele, na teology, učitele,
evangelisty. I tam, kde s někým velmi nesouhlasil, bylo to ušlechtilé a
velkorysé. Nebyly tam podrazy a pomluvy.
Uchvátila
mě jeho reakce na Boží slovo. Uvádím několik příkladů:
1.
Důsledné učednictví
V této
oblasti to bylo důsledné podřízení se autoritě Písma. Jeho důraz spočívá
v podtržení autority a panství Ježíše Krista, vykonávané prostřednictvím
Písma. Učednictví bratr Stott vždy chápal jako mnohovrstevný a pestrý útvar.
Vlivem svých cest a znalosti světového křesťanství nikdy úzkoprse
neomezoval učednictví určitými kulturními zvyky a tradicemi. Šlo mu o
kontextualizaci evangelia do našich prostředí. To znamená radikální
aplikaci evangelia na naše zvyky, tradice, myšlenkové kontexty, etické
modely.
V
jeho chápaní učednictví hraje důležitou roli uctívání - adorace.
Bohoslužbu chápe jako odpověď na Slovo. Víru chápe jako hlubokou důvěru
v Boha. Život křesťana je životem víry a víra rosta, když meditujeme
nad Božím charakterem a nad jeho smlouvou. Naše víra roste tím, jak se nám
Bůh zjevuje prostřednictvím Písma. Víra nemůže být bez poslušnosti. A
jak bychom mohli poslouchat, když bychom neznali Boží vůli. K učednictví
patří také naděje. John Stott je přesvědčen, že křesťan nemůže být
cynik, nebo pesimista. Lidé nedokáží vybudovat na světě slavnou utopii,
ale Bůh má dost moci, aby prosadil své cíle a poslední slovo patřilo jemu.
2.
Intelektuální integrita (celistvost)
Stott
nesouhlasí s křesťany, kteří si myslí, že na konci 20. století je úchylné
věřit v biblickou inspiraci a autoritu. Ti, kteří si myslí, že biblické křesťanství
musí být schizofrenní, že musí být intelektuální sebevraždou, nemají
pravdu. Křesťan i na přelomu tisíciletí smí vyznávat Krista jako Pána.
Ježíšovo vyučování je sladkým
jhem. I přes napětí pokušení a našeho rozporu mezi vírou a životem, smíme
mít v srdci pokoj. Chceme vzít do zajetí všechny myšlenky, aby byly poslušné
Kristu (2K 10,5). Ježíš musí být Pánem naší víry, našich vztahů, názorů,
ambicí, hodnot i našeho životního stylu. To je základem intelektuální
integrity. Pán Ježíš sám jako vzor byl podřízen Starému zákonu v etice,
i v porozumění svému poslání. Jeho poslední autoritou a argumentem bývala
otázka: "Co říká Písmo?" Přesto očekával, že učedníci budou
následovat jeho příklad. Vybral si a vychoval apoštoly, aby jednou svým učením
položili základy pro sepsání Nového zákona. Intelektuální integrita vyžaduje
vzít vážně celou Bibli. Je nesmyslem např. přijímat Ježíšovo učení o
Bohu a nepřijímat Ježíšův pohled na Písmo, jako na slovo Boží.
3.
Ekumenický pokrok
Stott
je přesvědčen, že podřízení se autoritě Písma znamená cestu ekumenické
spolupráce. I když mnozí jsou nazlobeni na SRC, na její pluralismus a třeba
reinterpretaci misie v sociálně - politických termínech, přesto všechno
není možné se z ekumeny vytratit. Jednota je v Kristu a proto je třeba zápasit
o jednotu v Kristově pravdě. Odkaz Pána Ježíše ve velekněžské modlitbě
"aby všichni jedno byli" je pro nás závazný. Nakonec i oficiální
dokument SRC definuje jednotu jako jednomu cíli plně odevzdané společenství,
které drží apoštolskou víru, káže evangelium, láme chléb a raduje ze
společného života modlitby, svědectví a služby. Proto je třeba zůstat v
dialogu se všemi křesťany a poctivě o jednotu usilovat.
4.
Evangelizace
Podřízení
se autoritě Písma znamená cestu věrné evangelizace. Jako tragédii Stott
vidí, že když svět, který je skutečně zasažen temnotou a zlem, chce
naslouchat, církev nemá, co by řekla. Často sama církev je zmatena. Je
nejistá ve věci své identity, misie a poselství. Mizení vlivu církve v západní
společnosti je způsobeno mizením víry. Není možné obnovit evangelizaci
bez obnovy evangeliem, radostnou zprávou. Evangelizace musí být vymezena
evangeliem. Autentický Kristus je Kristus apoštolského svědectví. Apoštolé
jsou původními svědky, očitými svědky, proto naše svědectví je vždy ve
vztahu k jejich druhotné. Nemáme autoritu upravovat a přizpůsobovat jejich
evangelium. Naše povolání má být zaměřeno spíše na uchování apoštolského
evangelia. Stott říká, že naším úkolem dnes je evangelium střežit jako
správci, zvěstovat jako hlasatelé a argumentovat jako advokáti evangelia.
Obnova evangelizace není v církvi možná, pokud neobnovíme důvěru v
jeho pravdu, důvěru v jeho aktuálnost a moc a pokud se z evangelia nezačneme
skutečně radovat. To vše přepokládá návrat k Bibli, kde je nám
evangelium zjevováno.
5.
Osobní pokora
Podřízenost
autoritě Písma je cestou křesťanské pokory. Nic není více pohoršlivé,
než když ten, kdo říká, že následuje Krista, je arogantní. A naopak, nic
není tak vhodné a atraktivní, než pokora Kristova následovníka. Základním
elementem této pokory je ochota slyšet a přijímat Boží slovo. Možná, že
naší největší potřebou je znovu se pokorně a očekávajícím způsobem
ztišit u nohou Ježíšových, abychom mohli slyšet jeho Slovo, věřit mu a
poslouchat ho. Otázkou zůstává, by
řekl bratr Stott, zda Kristus je Pánem Církve bratrské, aby ji vyučoval a
vedl, nebo zda je církev (v uvozovkách) "pánem Krista" aby ho vylepšovala
a aby s ním všelijak manipulovala. V současné krizi autority ve světě i v
církvi, není jiné řešení, než se pokorně vracet k Písmu, jako k Božímu
slovu a tak se i pokorně podřídit Ježíši Kristu jako Pánu. On sám také
podřídil Písmu svoji víru, svůj život, své poslání a učení.
IV.
Závěr
Jsem
přesvědčen, že ani pro Církev bratrskou není jiná cesta kupředu, než
pokorné studium Písma, otevírání se moci evangelia a radikální aplikace
na život nás všech. Důležitým prvkem zůstanou naše ekumenické vztahy,
které nás mohou obohatit a které dávají příležitost, abychom také my
sloužili jiným křesťanům. Je třeba, abychom byli tvořivější a vynalézavější
ve věci sdílení evangelia. Je třeba nespojovat bohatství a mnohovrstevnost
evangelia jen s určitým modelem zbožnosti, byť by vypadal velmi
ortodoxně. Nesmíme se bát vstupovat na nové cesty služby, pokud nás tak Pán
povede. A to vše ve velké pokoře, poslušnosti a vzájemné úctě. Jednota učení
neznamená uniformitu darů Ducha svatého. Učit se musíme od katolíků, od
pravoslavných, od letničních, od reformovaných i od charismatiků. Bát se
nemusíme, protože je zde dostatečně ostrý meč Ducha, aby bylo možné oddělit
slupky a smetí od samotného jádra Kristova evangelia.
Pavel
Černý
Zdroj: www.cb.cz
|
|
| |
| |
| | | Hodnocení článku | Průměrné skóre: 5 Hlasů: 2
|
| | | |
|