poslal Nepřihlášený Jeden
z nejvýraznějších pojmů, které se uplatňují v úvahách o postavení
náboženství v moderním státě, se jmenovitě v České republice zdá být
natolik samozřejmým, že se samozřejmým stalo i jeho nepřesné pochopení.
Chtěli bychom se tedy zamyslet nad tím, že odlukou státu a církví (za
konfesijní plurality nelze mluvit o jedné církvi) je třeba rozumět
nikoli společenskopolitický akt, nýbrž určitý model uspořádání vztahů
mezi státem a církvemi. Tam, kde se tento model uplatňuje, jsou státní a
církevní struktury zřetelně distancovány, takže se vylučuje jakýkoli
„sňatek trůnu a oltáře“, činící z určité křesťanské církve „státní
církev“ (o teokracii, hierokracii nebo césaropapismu nemluvě).
Kořeny a základní formy odluky
Dějinné
kořeny tohoto modelu se hledají ve středověké debatě o vztahu státní a
církevní autority, jejichž soupatřičnost ve prospěch papežství razil
papež Bonifác VIII. (1293–1303) a jejichž separaci v polemice s
Bonifácem VIII. zastával Dante Alighieri (1265–1321) ve svém spisu „O
monarchii“ (De Monarchia, 1316). V pozdější době svou úlohu
sehrávalo učení o dvou regimentech Martina Luthera (v Českém království o
něco dříve Čtyři artikuly pražské z roku 1419) a požadavek na oddělení
státu a církve, které by znemožňovalo status státní církve, a na
nastolení konfesijní tolerance v Dopisech o toleranci (1686) Johna
Locka. Za historické opory, od nichž se odvíjí moderní pojetí, se pak
považuje Augšpurský náboženský mír (1555) a Vestfálský mír (1648), po
němž docházelo v Německu i jinde k emancipaci státu a církve, ačkoli v
zájmu značné kontroly církve ze strany státu.
Sám model odluky je přitom různého typu, pro základní přehled se zde spokojme s hrubým rozlišením. Méně vyhraněný je typ kooperační, zato laicistická a absolutní
odluka mají poměrně ostré kontury.
První zmíněný typ známe třeba ze
Spolkové republiky Německo, v níž čl. 137 Základního zákona
(Grundgesetz) zajišťuje odluku státu a církve („Neexistuje státní
církev...“), aniž by tomu byla na překážku dalekosáhlá a rozmanitá
kooperace - například ve výuce náboženství nebo charitativní práci.
(Historicky podmíněné finanční příspěvky církvím od státu jsou ovšem
stále znovu předmětem vážných debat.) O rozvinutí tohoto typu také rádi
mluví představitelé českých církví, i když srovnávat naši zemi s
Německem tak docela nelze.
Jiný typ odluky se opírá o laicismus (laïcité), charakteristický především pro Francii, v níž se prosadil Zákonem o odluce církve a státu (Loi relative à la séparation des Eglises et de l’Etat)
z roku 1905. Teprve však v roce 1946 se pojem laicismu uplatnil přímo v
ústavě, která francouzský stát definovala jako „laickou republiku“ (république laïque).
Laicismus znamená explicitní státní bezkonfesijnost a neutralitu, která
nepřipouští náboženství v občanské sféře. V dnešní době se již nejedná o
nepřátelský vztah k náboženství, zato však posílení svobody a
odpovědnosti občanů. Přesto jsou církve ve Francii dílčím způsobem
podřízeny státu, protože nemohou zcela svobodně disponovat svými
budovami.
Podobná situace je v Turecku, které se inspirovalo ve Francii a
kde jsou přitom duchovní placeni státem a zčásti úkolováni Presidiem
pro náboženské záležitosti, kde však je dnes laicismus také otázkou
diskuse. Absolutní odluku znala Albánie mezi léty 1968 a 1990, kdy se
komunistický režim řídil státním ateismem, zcela vylučujícím jakékoli
náboženství.
Jinak ale běžně platí, že se odluka neuplatňuje ve zcela
čisté formě. Ani laicismus nečiní stát zcela indiferentním vůči
náboženským institucím.
Obecně
lze říci, že z podnětu Francouzské revoluce docházelo v průběhu 19. a
20. století v Evropě k velkým změnám vztahu státu a církve (církví). V
důsledku toho dnes v Evropě existují státní církve jen ve Velké Británii
(kde ale stát církev nefinancuje), Norsku, Dánsku, Finsku, Řecku, na
Maltě a do značné míry ve Švýcarsku (zde se situace liší podle
jednotlivých kantonů, z nichž jen kantony Ženeva a Neuenburg znají
důslednou odluku), a jinak pojem odluky vystihuje obecnou, a přitom
velmi diferencovanou situaci.
Ve Spojených státech je odluka zajištěna
již prvním dodatkem k Ústavě z roku 1789, ale její kořeny tu sahají do
dějin baptismu 17. století. Její specifikem je pak to, že slouží ochraně
náboženství před zásahy státu, ponechávajíc prostor politizaci
náboženství mimo státní aparát a společenské úloze náboženství, zatímco
francouzská odluka byla nastolena, aby chránila občany před nucením k
náboženství. (Proto je pojem laicismu vhodné vyhradit odluce
francouzského typu.)
Podmínky odluky v České republice
Začneme-li
s odlukou a s laicismem v naznačeném smyslu srovnávat českou situaci,
můžeme dojít k závěru, že v českém prostředí bývá nesprávně užíváno
pojmu odluky pro majetkové a finanční osamostatnění církví a židovské
obce ve vztahu ke státu (židovská obec neměla v Evropě nikdy postavení
analogické státní církvi, a tak ji z našich úvah vynecháváme). To, že se
tento termín v naznačeném smyslu užívá, ještě ale neznamená, že tomu
tak je správně. Jen je to pochopitelné, protože finanční závislost
církví na státu je jakýmsi pozůstatkem staršího modelu, jímž ale nebyl
model státní církve typu předrevoluční Francie, nýbrž model celkové (ač
ne absolutní) finanční závislosti církví na státu, který byl zároveň
dohlížitelem nad nimi.
Státní dohled byl nastolen roku 1949 Zákonem,
kterým se zřizuje Státní úřad pro věci církevní (č. 217/1949 Sb.) a
finanční závislost Zákonem o hospodářském zabezpečení církví a
náboženských společností (č. 218/1949 Sb.) (Před komunistickým převratem
se řešily majetkové problémy, vzniklé v době války, a z doby první
republiky zděděná otázka pozemkové reformy, která vyústila v konfiskaci
téměř veškeré zemědělské a lesní půdy na základě zákona č. 46/1948 Sb. o
nové pozemkové reformě.) Status státní církve se naproti tomu v
dějinách Československa a České republiky nikdy neuplatňoval. (I když po
vzniku republiky zkrachovala snaha odluku uzákonit.)
A
pak je tu ještě jeden důvod, proč je nešťastné identifikovat pojem
odluky s finančním a majetkovým osamostatněním církví. Tento důvod
vyplývá prostě z porovnání české situace s uspořádáním vztahu státu a
církví v jiných zemích, v nichž má tento vztah zřetelněji komplexní
charakter, ne jen charakter majetkový a finanční. Nakonec měřítko
státního uspořádání a právních poměrů (jimiž myslíme uplatňování
konfesního práva) je nadřazeno finančním a majetkovým otázkám, které se
(nehledě na politickou realitu) nemají nacházet kdesi vně práva nebo nad
ním.
Pro
své stanovisko sami tedy potřebujeme právní oporu a přitom vycházet z
Listiny základních práv a svobod, která v čl. 2 odst. 1 vylučuje
vázanost státu na „výlučnou ideologii“ a „náboženské vyznání“. Ústavní
soud přitom tuto zásadu interpretoval výslovně s odkazem na princip
laického státu, například ve svém nálezu z 27.11.2002: „Česká republika
je založena na principu laického státu“. (Dodejme alespoň poznámku, že
tím se tu alespoň otvírá možnost ideologické vázanosti.)
De
facto však odluka státu a církve v České republice platí jako systémový
princip již od zrušení státního dohledu nad církvemi a náboženskými
společnostmi roku 1991. A to i když problematika církevního majetku
představuje rušivé reziduum někdejších abnormálních poměrů.
Odluka je na českém státu sama patrná na tom, že se jedná o stát sekulární, který je podobně jako ve většině zemí Evropy, ale i Ameriky a Afriky, ve věcech náboženských a světonázorových neutrální.
K tomu jen poznamenejme, že neutralita není zcela jednoznačná zásada,
protože když se například ve Francii prosadí „šátkový zákon“ bránící na
základních a středních školách užívat náboženské symboly a nosit oděvy
náboženské povahy (č. 2004-228 z 15. 3. 2004), stává se z této
neutrality zvláštní pozitivní hodnota.
Sekulární
stát, distancovaný vůči církvím, nezná státní církev, nerozlišuje
duchovní jako zvláštní kategorii odpovědných osob a náboženství (ve
smyslu náboženské praxe nebo ve vztahu k legitimitě politické moci) pro
něj nemá zvláštní relevanci, takže to nejen nemůže být státním
náboženstvím, ale také je věcí diskuse jeho veřejná funkce. Považuje se
za soukromou záležitost. Tou ovšem přísně vzato není, protože nemůžeme
zamlčovat či popírat náboženské sdružování, jakkoli sekulární stát sám
není kompetentní rozlišovat náboženské a nenáboženské (což by navíc
hrozilo napětím se Základní listinou práv a svobod). Jen de facto
respektuje sebepochopení náboženských společností.
A
tak Zákon o církvích a náboženských společnostech (č. 3/2002) definuje v
§ 7 základní práva registrovaných náboženských organizací, z nichž
některá jim přisuzují určité veřejné funkce, jako je vyučování
náboženství na státních školách, duchovenská služba v armádě, věznicích a
jim podobných zařízeních, uzavírání církevních sňatků, zřizování
církevních škol. Ke zvláštním právům patří povinnost zachovávat
mlčenlivost duchovními ve formě zpovědního tajemství apod. s výjimkou
povinnosti překazit trestný čin. Vedle toho nárok na financování je
podle § 17 Zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi) (č. 428/2012 Sb.) určen k zániku
po sedmnácti letech od nabytí účinnosti zákona. V České republice,
ačkoli po dosti zdráhavém vývoji, nabude tedy odluka po finančním
osamostatnění důslednější podobu, než o jaké můžeme hovořit nyní.
Důsledky
Je zřejmé, že odlukou nelze myslet ani akt
oddělení církví od státních struktur, ani nastolení jejich finanční
samostatnosti. Odluka není ale ani jakýmsi čirým vztahem (nebo snad
ne-vztahem), protože například v České republice zákon dovoluje uznaným
„církvím a náboženským společnostem“ participaci na některých státních a
společenských úlohách ve slabší formě kooperačního modelu. I zde má
však odluka jisté obecné rysy, protože je součástí novověkých procesů,
na nichž lze například pozorovat funkční diferenciaci, vymiňující si
samostatný vývoj státu i církví a jiných náboženských společností.
Její
sledování je ovšem komplikováno tím, jak jsou náboženské společnosti
zasazeny do společenského vývoje, který se sám vymezuje vůči státu.
Kromě toho se odluka nadále nachází v jistém napětí s římskokatolickým
pochopením vztahu státu a církve, jakož i s úlohou Svatého stolce v
mezinárodních vztazích. Včetně těchto komplikací je komplementární
součástí postklasických (v Evropě od Francozské revoluce se nově
formujících) vztahů státu a církví spolu s náboženskou a světonázorovou neutralitou státu, jež chrání autonomii státu, na jedné straně a s náboženskou a světonázorovou svobodou,
jež chrání autonomii náboženských a světonázorových subjektů (za
křesťanské konfesijní a vůbec náboženské plurality), na straně druhé.
Jiří Hoblík
Původně článek vyšel ve 4. loňském čísle časopisu Dingir, kde je dostupný i s poznámkovým aparátem
Zdroj: Svobodné protestantské stránky