|
| | | Kdo je Online | Právě je 49 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde |
| | | |
| |
|
Události: Kontroverze Knížete kazatelů
Posted on Středa, 29. duben 2015 @ 19:48:53 CEST Vložil: Mainstream |
poslal Nepřihlášený Posledních pět let života kazatele
evangelia a vzácného služebníka Pána Ježíše Krista, Charlese Haddona
Spurgeona, jej provázel nelehký zápas za pravdu Boží v tzv. Downgrade
Controversy (což bychom mohli přeložit jako ‚kontroverze úpadku‘ nebo
‚kontroverze šikmé střechy‘), v níž se postavil proti kompromisu,
odklonu a apostázi zejména ve své vlastní baptistické denominaci, ale
také v církvi v Anglii obecně.
Když asi po půl roce shledal, že britská
Baptistická jednota nehodlá ve věcech, na něž upozorňoval, zaujmout
jasné stanovisko, v říjnu 1887 oznámil své vystoupení z ní. Nicméně ve
svém úsilí přes všechny obtíže a kritiku, která se na něj valila ze
všech stran, nepolevil, a sotva které vydání jeho měsíčníku The Sword and the Trowel
(‚Meč a zednická lžíce‘) neobsahovalo aspoň nějakou poznámku k této
záležitosti. I když to pro něj nebylo žádnou radostí – kdo by se také
vyžíval v tom, být předmětem útoků ze všech stran? – nikdy svého
rozhodnutí postavit se za pravdu a proti falešnému učení nelitoval,
neboť podle svých vlastních slov nemohl jinak.
Jiný Kazatel, Šalomoun, osvědčuje, že „což bylo, jest, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.“
(Kaz. 1:8) Dnešní doba se nijak zásadně neodlišuje od doby Spurgeonovy,
snad jen v tom, že věci pokročily ještě k horšímu. Studovat původní
materiály této kontroverze tak není užitečné jen pro seznámení se s
nějakým historickým vývojem, ale pro zvažování a porovnávání situace
tehdejší a dnešní – a to je něco, co dnešní církev velmi potřebuje.
První polnice
Celou kontroverzi odstartovaly dva články na pokračování s názvem The Down-grade I a II (něco jako ‚úpadek‘, nebo ‚šikmá plocha‘) publikované původně anonymně v měsíčníku The Sword and the Trowel v
březnu roku 1887. Jeho autorem byl blízký Spurgeonův přítel a
společník, baptistický kazatel Robert Shindler. (Spurgeon Shindlera v
psaní článku nicméně podpořil a na jeho konec dodal osobní doporučení,
že žádá čtenáře, aby článek četli nanejvýš pozorně.) Většinu z něj tvoří
historický exkurz o vývoji protestantských církví v Anglii v éře po
roce 1662, kdy byli z anglikánské církve vyloučeni puritánští
kalvinisté, až do současnosti. Shindler dokumentuje, jak v průběhu času v
různých denominacích – zejména mezi presbyteriány, ale i mezi
nezávislými (Independents) a baptisty – začalo rašit ariánství,
sociniánství (raně novověká forma unitářského liberalismu) a
arminianismus, aspoň dokud Pán nezasáhl a nedal probuzení spojené s
návratem k pravému evangeliu. K oněm arminiánům nicméně podotknul, že v
té době se jednalo o kazatele, kteří hlásali mrtvou, chladnou nauku bez
zápalu srdce a pravé oddanosti vůči Pánu Bohu.
Spurgeon později
osvědčil, že jeho úmyslem není útočit na horlivé, misijně zapálené
evangelikální arminiánské metodisty, a že podle jeho soudu se tito
bratři v jeho době od základních pravd evangelia neodchýlili; nicméně,
jak dokumentoval článek Roberta Shindlera, přijetí arminianismu bylo v
historii až příliš často prvním krokem na cestě, která končila v
sociniánství, které popíralo Božství Pána Ježíše, Jeho smírčí oběť na
kříži a další doktríny evangelia.
Nejpodstatnější část dvojčlánku je ovšem jeho závěr, v němž se autor dotknul příčin onoho úpadku: „Úzkost
prostoru a množství faktů nás zatížily a omezily v těchto črtech, a
můžeme přidat jen několik náznaků, pokud jde o příčinu nebo příčiny
smutného úpadku ve zbožnosti a zásadách, který bylo naší bolestivou
povinností líčit.
U každého zbloudění je vždy první
chybný krok. Pokud se nám ten chybný krok podaří vystopovat, budeme se
moci vyhnout jemu i jeho následkům. Kde tedy je ten bod odchýlení od
‚královské silnice pravdy?‘ Co je první krok na scestí? Je to pochybnost
vůči té doktríně, nebo zpochybňování onoho postoje, nebo skepticismus
vůči tamtomu bodu ortodoxní víry? Nemyslíme. Tyto pochybnosti a skepse
jsou výsledkem něčeho, co se stalo ještě předtím.
Nevloží-li námořník, když musí
plout neznámým mořem, naprostou důvěru ve své mapy a nebere je tedy v
potaz při kormidlování své lodi, je, jak může každý vidět, neustále
vystaven rozličným nebezpečím. Nuže, Slovo Boží – Kniha sepsaná svatými
lidmi, jak byli puzeni Duchem Božím – je křesťanova mapa; a ač v lodní
posádce mohou někteří rozumět lodní navigaci jen málo, kapitán by v tom
měl být dobře poučen, schopen číst v mapě a tak řídit loď správným
směrem; tak tomu je i co se týče kazatelů Kristova evangelia a pastýřů
Kristovy církve, kterou sobě dobyl svou vlastní krví. Prvním krokem na
scestí je nedostatek náležité víry v Božskou inspiraci Písma svatého. Po
celou dobu, dokud se člověk sklání před autoritou Božího Slova, nebude
pěstovat žádný postoj, který by byl v rozporu s jeho učením. ‚K zákonu a
svědectví‘ je jeho naléhání ohledně každého učení. Pokládá tuto svatou
Knihu za pravdivou ve všech věcech, a proto nenávidí všeliké cesty
bludné. Ale jak někdo začne zpochybňovat či pěstovat nízký pohled na
inspiraci a autoritu Bible, je bez mapy, která by ho vedla, a bez kotvy,
která by ho držela.
Když se pečlivě díváme na historii a
to, kam časy směřovaly, o čemž jsme stručně psali, tato skutečnost je
zřejmá, že kde se kazatelé a křesťanské církve pevně drželi pravdy, že
Písma svatá byla dána od Boha jako závazné a neomylné pravidlo víry a
praxe, nikdy vážně nesešli z pravé stezky. Ale když byl na druhou stranu
rozum vyvýšen nad zjevení, a učiněn jeho nadřazeným vykladačem,
výsledkem byly všechny druhy bludů a spouště.
Je-li toto fakt – a kdo může
vyvrátit? – pak žijeme v nebezpečných časech, a veliké nebezpečí je
velmi blízko všem těm, ať už se jedná o kohokoliv, kteří zpochybňují
inspiraci, Božskou inspiraci, Slova Božího. ‚Ó země, země, země, slyš
slovo Hospodinovo.'“ (Zdroj v originále)
V článku se ke své nelibosti našli
mnozí kazatelé, kteří zastávali postoje v něm odsuzované, a nenechali si
svou nelibost pro sebe, ale ozvali se proti tomu – a tak začala celá
kontroverze.
Spurgeon a inspirace Písem
Otázka inspirace Bible, totiž jejího Božského původu,
a její autorita a neomylnost, byla – vedle fundamentálních doktrín
evangelia jako smírčí a zástupná oběť Kristova, ospravedlnění z víry – v
celé kontroverzi pro Charlese Spurgeona a ty, kteří s ním stáli v jedné
linii, zcela zásadní. V poznámce ze září 1888 Spurgeon zdůrazňuje, o
jak závažnou věc jde: „Málo z těch, kteří s námi
hovořili, nevidělo, že zde máme ohromný proud, široký a hluboký, který
se žene proti inspiraci Písma svatého a těm základním pravdám, které
byly až donedávna považovány v křesťanském náboženství za zásadní.
Otázka, která je nyní vznášena, zasazuje úder u samotného kořene všeho
pravého náboženství. Nejde ani tak o to, která doktrína je biblická, ale
jestli je zde nějaké inspirované Písmo, z nějž může být doktrína s
jistotou vyvozena. Poté, co se oddali fantazírování a dětinským iluzím o
budoucnosti jiné, než jakou Písmo ukazuje, lidé nyní fantazírují o
Písmu samotném. Nicméně to vše bude mít svůj konec a zanedlouho se od
toho pravá srdce odvrátí s odporem. Věříme, že Pán Bůh a jeho slavná
budoucnost jsou na straně staré víry, a jsme spokojeni s tím čekat a
zřít, co On sám učiní.” (Zdroj v originále)
Kníže kazatelů neopomíjel uvádět konkrétní příklady onoho úpadku, proti němuž se stavěl. V červnu 1888 kupříkladu uvedl: „Před
týdnem nebo dvěma při jedné významné příležitosti byl jeden kazatel na
kázání jistého kongregačního teologa; a když vyšel z kostela, řekl svému
bratru, také kazateli: „Přeci jen je v tom všem, co pan Spurgeon říká,
pravda: kazatelé vskutku produkují nevěřící, a toto kázání jich
vyprodukuje velmi mnoho, a přesto zde jsou kazatelé, kteří se z toho
kázání budou rozplývat.“ Předmětem byla neomylnost Písma, zejména jeho
historických částí. Celý základ inspirovaného učení byl opuštěn. Věříme,
že časem a zvažováním budou zbožní lidé vzbuzeni, aby vnímali své
provinění v setrvávání v obecenství s těmi, kteří nejenže popírají staré
evangelium, ale zpochybňují samé základy víry. Nemůže tomu být navždy
tak, že je Bible snížena ze svého výsostného postavení jako zjevení
Boží, a ti, kteří jsou vinni tímto zločinem, jsou přitom chováni v úctě
jako křesťanští učitelé. Je podivuhodné, jak se věci došly až tam, kde
jsou; ale že by tak měly zůstat, je neuvěřitelné, uvážíme-li, že Pán Bůh
žije a své vlastní Slovo obhájí.” (Zdroj v originále)
Jiný konkrétní příklad podal Spurgeon v poznámce z května 1889: “V periodiku The Sunday School Chronicle
(Kronika nedělní školy) z 12. dubna se vyskytuje redakční poznámka,
která je uzavřena takto: – ‚Téměř všichni autoři nyní rozpoznávají v
Bibli lidský prvek a vidí, že to s sebou v oblasti detailů přináší
lidské nedokonalosti. Dostali jsme onehdy dopis od přítele, a bylo v něm
několik pravopisných chyb, ale dopis nám přesto vcelku plně přetlumočil
jeho myšlenku. A jsou-li v Bibli nějaké nepřesnosti, ba, dokonce i
nějaké chyby, přesto nám předkládá mysl a vůli Boží. Lucerna může dát
světlo nohám v tmavé noci i v případě, že plech je trochu promáčknutý a
jedna ze skleněných tabulek naprasklá.‘
Chce Odbor nedělních škol učit naše
mladé, že Bible je jako stará nakřáplá lucerna? K tomu poutáme
pozornost těch, kteří mají na starosti dohled nad literaturou Odboru.
Jistě jsou tací členové Výboru, kteří takové učení nebudou moci nechat
procházet bez povšimnutí.” (Zdroj v originále)
Vidíme, že Spurgeon byl dalek kompromisu mnohých, kteří tvrdí, že Bible
je přesná ve věcech týkajících se spásy, ale jinak obsahuje chyby;
naopak, takový postoj proň byl zcela nepřijatelný. Dobře to dokumentuje,
že trvání na neomylnosti Písma není vynálezem fundamentalistů 20.
století, ale postojem věrných, zbožných mužů všech dob.
Vyznání víry
V souvislosti s kontroverzí Spurgeon zdůrazňoval též důležitost konfese,
jakožto transparentní deklarace toho, čemu kdo věří. V půlce roku 1891
se britská veřejnost seznámila s touto deklarací, pod kterou bylo
podepsáno vedle Spurgeona dalších asi 30 mužů: “My,
níže podepsaní, spojeni v bratrském svazku, pozorujíce s rostoucí
bolestí a zármutkem, jak mnozí polevují v držení se pravd Božího
zjevení, cítíme povinnost prohlásit svou nejpevnější víru ve slovní
inspiraci všech Písem svatých, tak, jak byla dána v původním znění. Pro
nás Bible nejen obsahuje Boží Slovo, ale je Slovem Božím. Od začátku až
do konce ji přijímáme, věříme a pokračujeme v jejím kázání. Starý zákon
pro nás není o nic méně inspirovaný než Nový. Tato Kniha je jednolitým
celkem. Úcta k Novému zákonu provázená skepsí vůči zákonu Starému se nám
jeví absurdní. Oba dva musí stát či padat společně. Přijímáme Kristův
autoritativní výrok ohledně ‚Mojžíše a všech proroků‘ před jakýmikoliv z
předpokládaných objevů tzv. vyšší kritiky.
Zastáváme a držíme se pravd obecně
známých jako ‚doktríny milosti.‘ Vyvolující láska Boha Otce, smírčí a
zástupná oběť Jeho Syna, Ježíše Krista, znovuzrození z Ducha svatého,
přičtení Kristovy spravedlnosti, ospravedlnění hříšníka (jednou provždy)
z víry, jeho chození v novotě života a růst v milosti skrze aktivní
působení a přebývání Ducha Svatého v srdci, a Velekněžské orodování
našeho Pána Ježíše, stejně jak beznadějné zatracení všech, kteří
odmítají Spasitele, podle slov Páně v Matoušovi 25:46, ‚I půjdou tito do
trápení věčného,‘ – jsou podle našeho soudu, zjevené a základní pravdy.
Naší nadějí je osobní návrat Pána Ježíše ve slávě před tisíciletým královstvím.”
Jelikož Spurgeonovo jméno bylo na prvním místě, mnozí předpokládali, že toto vyznání je přímo jeho dílem. V článku nazvaném ‚Vyznání víry pana Spurgeona‚ (Mr. Spurgeon’s Confession of Faith)
tuto domněnku Boží muž vyvrací, ale jen v tom smyslu, že onu konfesi
nesepsal on, ani ji neinicioval; za obsahem nicméně cele stál, jinak by
pod manifest nepřiložil svůj podpis. Text tak slouží jako další zdroj,
na základě kterého může každý seznámit s postoji Knížete kazatelů.
Jak se dál v článku píše, mnozí toto vyznání víry nenechali bez reakce: “Toto prohlášení se nesetkalo s všeobecným souhlasem. Periodikum Křesťanský svět (The
Christian World) se vysmívalo ‚této “Věrné” hrstce‘ uvozovkami v
záhlaví krátkého článku, ve kterém bylo napsáno: ‚Je to dokument, který
málokdo bude moci číst, aniž by pociťoval zmatek a zármutek. Těchto
třicet pánů, zdá se, považuje sama sebe za malou skupinku věrných
stoupenců pravdy uprostřed nevěrné církve. Nejpronikavější myšlenky,
nejvyšší učení, nejoddanější bádání jsou implicitně ocejchovány jako
zrada vůči pravdě, pokud dospěly k závěrům odlišným od těch, které byly
předloženy v tomto prohlášení. Neomylnost, zdá se, je odměnou za
rezolutní odmítnutí dovolit světlu vědy a vzdělanosti padnout na Boží
Slovo. Všichni se musí mýlit, mimo oněch několika, kteří dokážou
vyslovit tento šibolet.’” Spurgeon si z tohoto posměchu však nic nedělal; jeho odpověď byla krátká: “Děkuji, drahý Křesťanský světe, ale tvá kritika je vybraným komplimentem a doporučením pro každého člena Bratrstva.”
Potřeba reakce
Odklon a apostáze, jenž se v té době
již tak rozmohly, byly tak závažné, že podle Spurgeonova soudu volaly po
jasné reakci těch, kteří zůstávali věrní evangeliu a starým stezkám – a
tou mělo být rezolutní oddělení od těch, jenž zavrhli pravdu, jak
dokumentují i jeho následující řádky: “Nejpřesvědčivější důkaz o tom, že máme pravdu v našem tvrzení, že ‚nová teologie‘ se mezi námi rozbujela, podává Křesťanský svět. (…) Zdržujeme se dalšího komentáře, tento odstavec hovoří velmi jasně sám za sebe:
- ‚Jsme nyní na rozcestí, a zejména
mladší kazatelé se musí rozhodnout, zda budou či nebudou přijímat a
nepokrytě prohlašovat ono ‚moderní myšlení‘, které je v očích pana
Spurgeona ‚smrtící kobrou,‘ zatímco v očích našich slávou tohoto
století. Zavrhuje mnoho doktrín ctěných panem Spurgeonem a jeho školou, a
to nejen jako nepravdivé a nebiblické, ale jako v nejstriktnějším
smyslu nemorální; neboť nemůže uznat mravní možnost přičtení ať už viny
či dobra, nebo spravedlnost uvalující věčný trest pro dočasný hřích.
Není tak iracionální, aby spjalo svou víru s verbální inspirací, nebo
tak modlářské, aby ze svého přijetí Boží Trojice učinilo plášť
polyteismu.‘
Nelze žádat nic jednoznačnějšího
než toto; a byla-li by zde taková potřeba, dopisy přiložené do tohoto
časopisu by to poskytly ve víc než dostatečné míře. Jelikož některé z
nich pochází od baptistických kazatelů a jsou promyšlenou deklarací
naprostého odstoupení od věcí, kterým mezi námi bylo pevně věřeno, vede
nás to klást praktickou otázku: Jsou bratři,
kteří zůstávají ortodoxní, připraveni podpořit takové postoje tím, že
zůstanou ve svazku s těmi, kteří je zastávají a učí? Tito
pánové mají plnou svobodu smýšlet, jak se jim líbí; ale naproti tomu
ti, kteří milují staré evangelium, mají stejnou svobodu se od nich
oddělit, a ta svoboda zahrnuje také odpovědnost, od které nelze utéci.” (Zdroj v originále)
V poznámkách ve stejném vydání The Sword and the Trowel, ve kterém se nacházel výše uvedený text, dále Spurgeon píše: “Každý
den poskytuje stále více a více důkazů, že – ač mnozí zůstávají svému
Pánu věrní – nevěra smutně nahlodala kongregační i baptistické církve.
Nejsou to jen kazatelé, kteří přijali moderní výmysly; ale v některých
případech, kdy pastor zůstává učení evangelia věrný, se k novým teoriím
odchýlili diakoni a přední členové. Inspirace Písma svatého v tom
smyslu, že je neomylným Slovem Božím, není držena upřímně všemi, kteří
chtějí jevit evangelikálními. To je ta nejzávažnější záležitost ze
všech, neboť odstraňuje samotné základy víry. Nepřicházíme s unáhlenými
obviněními, ale víme, co tvrdíme; a ti, o kom činíme tato prohlášení
vědí, že mluvíme pravdu. Ty rozmanité názory na budoucnost, které nyní
převládají, jsou přirozeně spojeny s dalšími bludy, nebo je logicky
zahrnují. Dveře jsou otevřené a vstupují jimi množství lží. Mnoho
dobrých bratří zůstává různými způsoby ve společenství s těmi, kteří
podkopávají evangelium; a hovoří o svém postoji, jako by to byl milující
postup, který Pán schválí v den svého příchodu. Nedokážeme je pochopit.
Svatou povinností pravého věřícího k lidem, kteří vyznávají, že jsou
křesťany a přitom popírají Slovo Páně a odmítají základy evangelia, je
vyjít z jejich středu. Řeklo-li by se, že by se mělo usilovat o reformu,
budeme s tím poznatkem souhlasit; ale když víte, že to bude k ničemu, k
čemu reforma? Tam, kde základ sdružování umožňuje blud, a téměř k němu
vyzývá, a je zde zřejmé odhodlání tento základ neměnit, nezůstává nic,
co by se mělo učinit zevnitř, co by mohlo nějak zásadně prospět. Činnost
evangelikální skupiny uvnitř může jen na čas zkrotit a možná skrýt zlo;
ale mezitím je spáchán hřích tím samotným kompromisem, a nemůže z toho
vyplynout žádný trvale dobrý užitek. Zůstat v obecenství, které sdružuje
všechny víry v naději, že časem vše napravíme, je jako kdyby Abraham
zůstal v Ur nebo v Cháran v naději, že k obrátí dům, z nějž byl povolán.“ (Zdroj v originále)
Oddělení
Biblické učení o oddělení od bludu
nebylo ani ve Spurgeonově době populární, a tak Kníže kazatelů stál ve
své pozici takřka sám. Neopomínal však k učinění tohoto kroku stále
napomínat a vyzývat ty, kteří, ač zůstávali ortodoxní, setrvávali ve
svazku s těmi, kteří pravé učení opustili. Jednota věrných s odpadlíky
nebyla ve Spurgeonově mysli možná: “Následovat
jednotu na úkor pravdy je zrada na Pánu Ježíši. Jsme-li připraveni
vstoupit do vážného svazu a smlouvy pro bránění korunovačních práv Krále
Ježíše, nemůžeme se vzdát korunovačních klenotů Jeho evangelia v zájmu
širší lásky. On je náš Mistr a Pán, a budeme se držet Jeho Slova:
zasahovat do jeho doktríny by bylo zradit sama sebe. Nicméně – téměř
nevědomky – se mohou muži dobří a praví nechat vehnat do kompromisů,
které by zpočátku nikdy nezamýšleli, ale které jsou nyní, zdá se, nuceni
ospravedlňovat. Dovolujíc, aby se nechali vláčet okolnostmi, umožňují
jiným je opásat a vést, kamž nechtějí; a když se probudí a zjišťují, že
se ocitli v nežádoucím stavu, nemají vždy rozhodnost se od toho
odtrhnout.
(…) Je to naše vážné přesvědčení,
že tam, kde nemůže být žádné skutečné duchovní obecenství, by nemělo být
žádné předstírání společenství. Společenství se zásadním a nám známým
bludem je účastí na hříchu. Ti, kteří znají a milují pravdu Boží,
nemohou mít obecenství s tím, co je s ní v naprostém rozporu, a nemůže
být žádný důvod, proč by měli předstírat, že takové obecenství mají.
Ochotně připouštíme, že i mezi
lidmi, kteří obdrželi život shůry a z toho vyplývající rozpoznání
pravdy, budou existovat rozdíly v poznání a vnímání; a že tyto rozdíly
nekladou žádné překážky lásce a jednotě. Ale je jinou věcí, když se
dostáváme k přijetí nebo odmítnutí zástupné oběti a ospravedlňující
spravedlnosti našeho Pána. My, kteří věříme, že Písmo Svaté je
vdechnutou pravdou Boží, nemůžeme mít obecenství s těmi, kteří popírají
autoritu, ze které odvozujeme vše naše učení. Vstupujeme na naše
kazatelny zachránit padlý rod, a věříme, že lidé musí být spaseni v
tomto životě nebo navždy zahynout: jak můžeme nazývat bratry ty, kteří
popírají pád člověka a předkládají mu naději na další šanci po smrti?
Mají všechnu svobodu na světě, a byli bychom těmi posledními, kdo by je o
ní ukrátil; ale ta svoboda od nás nemůže vyžadovat spolupráci. Pokud
tito lidé věří takovým věcem, ať je učí a budují církve, jednoty a
bratrstva sami! Proč mají chodit mezi nás? Když se mezi nás nestřeženě
vetřou a rozhodnou se zůstat, co můžeme dělat? Na otázku, proč tak tito
lidé činí, není jednoduché odpovědět; ale jistě s nimi v žádném případě
nebudeme ve společenství, ani to nebudeme tvrdit.” (Zdroj v originále)
Odpověď na námitky jednoty a lásky
Ohledně úsilí o jednotu za každou cenu se Boží muž vyjádřil například v poznámce z dubna 1887: “Náš
boj je s muži, kteří se vzdávají smírčí oběti, popírají inspiraci Písma
svatého a hanobí ospravedlnění z víry. Tento boj není spor o otázku
kalvinismu nebo arminianismu, ale pravdy Boží proti výmyslům lidským.
Všichni, kteří věří evangeliu, by se měli sjednotit proti tomuto
‚modernímu myšlení,‘ které je jeho smrtelným nepřítelem.
Na všech stranách slyšíme volání po
jednotě v tom a jednotě v onom; ale podle našeho mínění hlavní potřebou
této doby není kompromis, ale zásadovost. ‚Nejprve ryzost a čistota, a
pak až úsilí o pokoj.‘ Je snadné volat po ‚sjednocení,‘ ale ta jednota,
která není založena na pravdě Boží je spíše spiknutím než obecenstvím.
Láska rozhodně – ale také pravda. Láska, samozřejmě, ale láska k Pánu
Bohu stejně jako láska k lidem, a láska k pravdě stejně jako láska k
jednotě. V dnešní době je mimořádně obtížné zachovat si svou věrnost
před Pánem Bohem a zároveň bratrství mezi lidmi. Neměla by být dána
přednost tomu prvnímu před druhým, nemůžeme-li udržet obojí? Jsme
přesvědčeni, že ano.” (Zdroj v originále)
O bibličnosti tohoto postoje neměl Spurgeon sebemenších pochyb: “Bezostyšnost,
s jakou jistí lidé tvrdí, že oddělit se od předních mužů, kteří
zastávají zásadní bludy, je v rozporu s myslí Kristovou, by byla k
smíchu, kdyby nebyla k pláči. Tito píší, jako kdyby neexistovala taková
Kniha jako Nový zákon: zcela zjevně rozhodnou, co by měla být mysl
Kristova, aniž by se odkázali na takové chudáky, jako byli apoštolové.
Co se nás týče, považujeme si více Pavla a Jana než celého zástupu
moderních myslitelů. Co praví Písmo? ‚Přichází-li kdo k vám, a tohoto
učení nepřináší, nepřijímejte ho do domu, aniž ho pozdravujte. Nebo kdož
takového pozdravuje, přiúčastňuje se skutkům jeho zlým.‘ (2. Janova
1:10-11) ‚Ale bychom pak i my neb anděl s nebe kázal vám mimo to, což
jsme vám kázali, prokletý buď. Jakož jsme již pověděli, a ještě znovu
pravím: Jestliže by vám kdo co jiného kázal mimo to, což jste přijali,
prokletý buď.‘ (Galatským 1:8-9) Duch Písma je jeden, a proto si můžeme
být jisti, že pevné stání za pravdou a oddělení se od těch, jenž se drží
bludu, jsou plně v souladu s láskou 13. kapitoly 1. Korintským, na
kterou je nám neustále poukazováno. Pravou láskou vůči lidem, kteří se
drží bludu, je odmítnout je v jejich bludu podporovat a napomáhat jim.
‚Láska‘ zní velice hezky z úst těch, kteří se chtějí za něčím schovat,
ale kdyby ji měli dříve, nevyhnali by nás z lidu, ke kterému přirozeně
patříme.” (Zdroj v originále)
Závěr
Celá kontroverze, kterou Charles Spurgeon vedl s
těmi, jenž se odchýlili po ‚moderním smýšlení‘, pro něj nebyla jen něčím
akademickým, bojem za ortodoxii pro ortodoxii samotnou. U toho všeho
vnímal velmi důležitý praktický aspekt – šlo zde o duchovní zdraví a
prospěch církve jako celku i jednotlivých oveček Božího lidu. Odmítnutí
plné inspirace Písem jde v ruku v ruce s pokřivením nebo přímo opuštěním
evangelia, následky čehož nemohou být než tragické. Dopad toho
popisoval Spurgeon například ve svém kázání nazvaném Kázání pro přítomný čas (A Sermon for the Time Present) z 30. října 1887:
“Není-li
kázáno čisté evangelium, Boží lid je okraden o sílu, kterou potřebuje ve
své životní pouti. Když odejmete chléb, děti hladoví. Dáte-li stádu
jedovaté pastviny nebo pole neplodné jako poušť, ovce vzdychají, a
kulhavějí ve svém každodenním následování pastýřů. Doktrinální brzy
ovlivňuje to praktické. Znám mnohé z Božího lidu, jenž žijí v různých
částech této země, pro které je sabat jen pramálo dnem odpočinku, neboť
neslyší žádnou pravdu, v níž by mohli odpočinek nalézt, ale jsou trápeni
a zmáháni novotami, které ani neoslavují Pána Boha, ani neprospívají
lidským duším. Na mnoha místech ovce hledí na své pastýře, ale ti je
nepasou. To způsobuje mnohé znepokojení a plodí pochybnosti a
zpochybňování, a tak je síla obrácena v slabost, a skutek víry, práce
lásky a trpělivost naděje kulhají na obě strany [viz 1. Kr. 18:21]. To je těžké zlo, a je to všude kolem nás. A běda! mnozí jsou ‚zahnáni,‘ o nichž devatenáctý verš říká: ‚Zahnanou shromáždím.‘ Falešným učením jsou mnozí zavedeni mimo stádo. Nadějní jsou svedeni z cesty života a hříšníci jsou ponecháni ve svém přirozeném stavu odloučení
od Pána Boha. Pravda, která by usvědčila lidi z hříchu, není kázána,
zatímco jiné pravdy, které by vedly hledající ku pokoji, jsou zastřeny, a
duše jsou ponechány v zbytečném zármutku. Když nejsou doktríny milosti a
slavná smírná oběť jasně předkládány před mysle lidí, aby mohli pocítit
jejich moc, následuje všemožné zlo. Je to pro mě hrozné, že by tato strašná
sněť měla přijít na naše sbory; neboť váhající jsou hnáni do záhuby,
slabí jsou vikláni a dokonce i silní jsou zmateni. Falešní učitelé
těchto dnů by svedli, by možné bylo, i vyvolené. To naše srdce velmi
rmoutí.” Dodejme nicméně, že přes tento
zármutek, který vyjádřil, baptistický kazatel nikdy nezoufal vůči
milosrdenství Božímu, ale i v kázání samém zdůrazňoval, že Hospodin je
živým Bohem a sám vezme věci do svých rukou a potěší svůj lid.
Z mnohých výše uvedených citací je zřejmé, jaké
postoje kazatel Spurgeon zaujímal a co je podle jeho soudu povinností
každého křesťana, který miluje Pána Ježíše Krista a Jeho Pravdu, Jeho
evangelium. Učinit něco takového ovšem není nic jednoduchého, a není to v
síle člověka. Pravý Boží lid potřebuje zmocnění Duchem Svatým a
rozvlažení od tváři Páně; ve všem závisíme na Boží milosti. Nejlepší
aplikaci tak předkládá opět kazatel Charles Spurgeon sám: „Z
praktických důvodů v tomto dni oblaku a mrákoty vyzýváme naše bratry,
aby se velmi modlili za probuzení a osvícení církve Boží a za vzbuzení
zájmu o Boží věci mezi velkými zástupy. Všude zde vládne apatie. Nikoho
nezajímá, zda to, co se káže, je pravda či lež. Kázání je kázání bez
ohledu na předmět; jen čím kratší, tím lepší. Uvolněný přednes s trochou
okázalosti bude lehce spolknut jako evangelium, což by sebemenší
rozlišení vzbuzené působením milosti naprosto odmítlo. Modleme se, aby
se duchovní život mohl prohloubit a růst, aby lidé mohli instinktivně
rozlišit mezi drahým a ničemným.” (Zdroj v originále) Kéž tak Pán Bůh sám učiní pro slávu Svého slavného a velebného jména. Amen i amen.
Martin Hýsek
autor je bývalým členem jabloneckého baptistického sboru, nyní působí ve Svobodné presbyterní církvi
Zdroj: www.izachar.cz
|
|
| |
| |
| | | Hodnocení článku | Průměrné skóre: 5 Hlasů: 1
|
| | | |
|
|
Re: Kontroverze Knížete kazatelů (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1) Vložil: arthur v Úterý, 11. říjen 2016 @ 15:41:54 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) |
Žijeme v době, kdy většina českých baptistů je schopná prosadit
třeba to, že slovo Boží „Nedovoluji, aby
žena učila nebo měla moc nad mužem, nýbrž má být v tichosti.“ znamená pro
dnešní baptisty „Chci, aby žena učila nebo měla moc nad mužem“. A ještě z takového
přístupu k autoritě Božího slova dělají ctnost. Jaký úpadek! Všimněte si
způsobu, jakým se periodikum Křesťanský svět vysmívalo té ‚"Věrné" hrstce‘.
Historie se opakuje. Ti, kteří usilují o správný výklad Písma jsou označeni za
arogantní, jakoby si nárokující monopol na pravdu Boží, zatímco ti, kdo evidentně opustili
autoritu Božího slova, se považují za ctnostné a milující bytosti hodné
následování.
Jsem přesvědčen, tak jako tehdy Spurgeon, že dnešní BJB dosáhla
spíše stavu spiknutí než skutečného společenství Božích dětí. Jde o spiknutí proti autoritě Božího slova.
To co napsal Spurgeon tehdy, je jako by to psal na příští setkání SD BJB. Zejména toto:Na všech stranách slyšíme volání po jednotě v tom a jednotě v onom; ale podle našeho mínění hlavní potřebou této doby není kompromis, ale zásadovost. ‚Nejprve ryzost a čistota, a pak až úsilí o pokoj.‘ Je snadné volat po ‚sjednocení,‘ ale ta jednota, která není založena na pravdě Boží je spíše spiknutím než obecenstvím. Láska rozhodně – ale také pravda. Láska, samozřejmě, ale láska k Pánu Bohu stejně jako láska k lidem, a láska k pravdě stejně jako láska k jednotě. V dnešní době je mimořádně obtížné zachovat si svou věrnost před Pánem Bohem a zároveň bratrství mezi lidmi. Neměla by být dána přednost tomu prvnímu před druhým, nemůžeme-li udržet obojí? Jsme přesvědčeni, že ano.” ... "Pravou láskou vůči lidem, kteří se drží bludu, je odmítnout je v jejich bludu podporovat a napomáhat jim. ‚Láska‘ zní velice hezky z úst těch, kteří se chtějí za něčím schovat, ale kdyby ji měli dříve, nevyhnali by nás z lidu, ke kterému přirozeně patříme.” |
|
| |
|
|