SOUČASNOST

V této úvaze bych rád naznačil a vykreslil jisté souvislosti, vztahující se k určité části resp. spektru současného evangelikalismu. Dovolil jsem si přitom popsat nejen minulost a současnost, ale načrtnout i určitý vývoj, resp. jeho možnosti, v jeho určitých souvislostech a dobových podmíněnostech.

První dějství (století arminianismu)

20. století je církevními historiky a sociology nazváno stoletím pentekostalismu. Tento fenomén, který má rodiště v USA, vychází z kořenů britského metodismu, který se transformoval do wesleyánsko-posvěceneckého hnutí v USA. Důraz na svobodné rozhodnutí pro spásu v hnutí doslova „převálcoval“ puritanismus, který doposud převládal v protestantském hnutí, mající kořeny v independentismu a kalvinismu.

Probuzenecká vlna Johnatana Edwardse byla nahrazena probuzeneckou vlnou Johna Wesleyho. Akcenty na možnost spásy, dostupné každému člověku, spolu s touhou po posvěcení a misii, vyústily v učení o křtu Duchem svatým, které bylo zpočátku interpretováno jako „úplné posvěcení“. Povstávali lidé jako Moody, Finney, Torrey, kteří otevřeně mluvili, že prožili tuto zkušenost. Záhy, po příchodu lidí jako Parham a Seymour, začala být zkušenost křtem v Duchu chápána jako vystrojení „z výsosti“ k evangelizaci.

Zvláště tehdy, když posvěcenecký ráz této iniciace byl vyložen Durhamem jako „dokončené dílo“, které je obdrženo vírou, nikoliv úsilím o dokonalost. Podobnou zkušenost prožila i Obnovená Jednota bratrská, která, i díky této zkušenosti, byla puzena k misii. Počátek moderního letničního hnutí byl však iniciován i tehdejším chiliasmem, což je očekávání na příchod Krista nastolující milénium. Neočekával se příchod christianizované společnosti, což byla doména postmilenialismu, ale okamžitý příchod Krista k soudu.

Dalším vlivem byl příchod liberální teologie, kdy před novým hnutím vyvstala otázka, jak dál. A tak premilenialismus, později dispenzaciona­lismus, dále fundamentalismus jako odezva k historicko kritické metodě zkoumání Písma a arminianismus, vytvořily zcela unikátní směs pro vzestup nového fenoménu, jehož raketový nástup lze přirovnat snad jen vzestupu křesťanství v druhém a třetím století v Římské říši. Zdálo by se, že kalvinismu, přes jeho dominanci v 17. a 18. století, nadlouho odzvonilo.

Avšak ruku v ruce s letničním hnutím se zrodilo i něco podobného, pro mnoho lidé nerozeznatelného, a to charismatické hnutí. Toto hnutí nezastávalo ani tak misii, jako spíše obnovu. Nebylo zaměřeno primárně „z církve“, ale především „do církve“. Zatímco letniční dobývali chudinské čtvrti, ghetta a různá „doupata neřesti“, charismatici se zaměřili na „obnovu církve“. Na rozdíl od letničních u nich ovšem nedocházelo k jasnému vymezení nauky. Charismatik byl člověk, který „prožil zkušenost“, ať věřil v rámci církevních dogmat čemukoliv. Jeden letniční učitel se dokonce podivil, když na jedné konferenci, pořádané charismatiky, objevil Mormona, který zde svědčil o své jazykové zkušenosti. Jde jistě o extrém, nicméně extrém vulgarizující a karikující určitý princip. Nezáleží v něm na učení, ale na zakoušení jednoty vzkříšeného Krista skrze křest Duchem svatým.

Přes neochotu charismatiků definovat svoji věrouku, zde existoval implicitně postmilenialismus, kdy sjednocená církev má „dobýt národy pro Krista“ a viditelně manifestovat Boží království, které není omezeno na sakrální scénu, ale viditelně prostupuje sekulární společností. V letničním resp. pre-charismatickém hnutí ožívaly staré hereze jako modalismus, jehož představitelem byl W. Branham, kteréhož služba nastartovala obnovu „Pozdního deště“ a byla značně podporována „Obchodníky plného evangelia“. Nutno kladně kvitovat, že hereze byla opuštěna. Ovšem přetrvala pachuť, kdy na Krista je někdy nahlíženo jako na „prvního věřícícho“ a na toho, kdo namísto Boží plnosti používá charismat.

Byly zde různé metafyzické kulty, inspirované mesmerismem, ze kterých vyšla učení jako „hnutí Víry“ apod. Mnozí nezávislí služebníci Uzdravování si doslova „ochočili“ směs Branhamismu, okleštěného od explicitního modalismu, a metafyziky. Tito služebníci přicházeli i do zemí třetího světa, zvláště do Jižní Ameriky resp. Brazílie a Argentiny. Zde pak, na půdě evangelikálů a letničních, uzdravovali přicházející davy. Zatímco letniční viděli uzdravení jako potvrzení zvěstovaného Slova, tito misionáři chápali uzdravení jako průlom Božího království do království toho Zlého. Zatímco první kladli důraz na pokání, druzí viděli uzdravení spíše jako počátek pozvání k následování.

Obě hnutí, jak letniční, tak charismatici, vyrůstala vedle sebe. Avšak, krom základních dogmat, jediné, co měly společného, bylo mluvení jazyky a víra v duchovní dary, ale dalším učením a praxí si byly velmi vzdálené. Charismatici ovšem často letniční napomínali z nejednoty, z oddělování se a nakonec se jim podařilo je získat, snad i skrze pocit „nechtít být stranou“, když v Argentině a Torontu eskalovala obnova „Torontského požehnání“. Krom okázalých tělesných manifestací zde existovalo i učení o jednotě, vycházející z této duchovní zkušenosti. Protože letniční již křest Duchem prodělali, nazvali tuto zkušenost „křest ohněm.“ (Sergeio Scataglini), což mělo zároveň mnoho historických paralel. Přidali se i někteří další letniční vůdci a záhy se podobné manifestace začaly projevovat i v dalších letničních sborech, např. v Assemblies of God v Pensacole.

U nás se podařilo získat i jinak konzervativní letniční a proměna teologie vlivem nové, čerstvé duchovní zkušenosti na sebe nenechala dlouho čekat. Původně charismatický étos, hlásající – „všichni se (na tomto novém větru) sjednoťte a bude vás čekat probuzení“, nastolil svůj imperativ i zde. Samozřejmě, že žádné probuzení nenastalo, vždyť celá obnova byla zaměřena na stávající křesťany. Namísto výzvy k pokání zde byla idea prožitku „nyní a víc“. Nový vítr sice rozfoukal nový oheň, ale původní oheň letničního probuzení prakticky vyhasl. Ovšem nová doktrína, slibující probuzení na základě „absolutní jednoty“, začala hledat viníky tohoto stavu. Byla jednoduchá: Bůh nežehná, protože nejsme dostatečně jednotní.

Vyvstala tedy otázka, jak jednotu posílit? Ovšem na nesprávně položené otázky se obvykle dostává i nesprávných odpovědí. Nebyla to nejednota, co způsobilo prakticky vyhasnutí letničního ohně, ale zcela jiný oheň, který vzplanul na letničních oltářích. Nicméně i tento oheň vyžadoval své oběti – vytouženou jednotu prý vybudujeme naprostým podřízením se autoritě, a to jak proti svědomí, tak proti víře i osobnímu přesvědčení. Když ovšem ani nyní probuzení nepřišlo, začal se hledat vnitřní nepřítel, který byl nalézán v lidech, kteří se drželi reformačních zásad „Sola Scriptura“ a „svobody svědomí“. Utáhly se již tak přetažené šrouby a hnutí záhy začalo produkovat invalidy. Jelikož je hnutí arminiánské, pak největší hrozbou zde byla „ztráta spasení“ vlivem neposlušnosti pastorovi a jemu Bohem dané vize.

Ale ani po extrémním dotažení šroubů probuzení nepřicházelo a všechna proroctví selhala. Mezi charismatiky se začalo objevovat učení, že Bůh neví všechno. Mám podezření, že toto učení se v té době mnohým mohlo velmi hodit. Jestliže Bůh neví všechno, pak i proroctví nemohou být přesná a pravdivá. Probuzení je tedy třeba doslova „vydřít hyperaktivními evangelizacemi“. Naštěstí letniční ideu nevšemohoucího Boha zavrhli. Pak ovšem proroctví byla pravdivá a je třeba více jednoty, více oslovovat lidi a být aktivnější v evangelizaci. Někde se dokonce koketovalo s myšlenkou posuzovat lidi podle toho, jak „aktivní jsou pro Boží království“, „kolik přivedou nových lidí ad.“

Protože agresivní učení o probuzení si žádalo nové oběti, téměř se přestalo hříšníkům jakkoliv „bránit“ v přístupu do Království. Zmizelo pokání a vznikla půda pro aktivity typu Kurzy Alfa. Bylo jen třeba lidi více a lépe oslovovat a důmyslněji, pod různými záminkami, zvát do sborů. Sám otec Alfy byl ve vymýšlení záminek velmi nápaditý. Ani to ovšem nevedlo k úspěchu a tak některá hyperaktivní společenství se namísto „zápasu o duši“ začala zaměřovat na „ovlivňování společnosti“. Začal narůstat zajem o politiku a touha zaujmout svět jinak, než skrze nepopulární bláznovu zvěst. Část církve zřejmě zatoužila být respektována.

Podhoubím nového chápání evangelia bylo nejprve učení Carlose Annacondii a později Alana Vincenta, s jejich vizí „Království na zemi“. Učení zde nabízela techniku vlády skrze manipulaci s démony. Není to ovšem v podstatě nic jiného, než stará doktrína postmilenialismu, stojící skrytě v počátcích charismatického hnutí, která se ovšem utrhla ze řetězu a lidově řečeno „zešílela“. Nicméně, stejně jako historický postmilenialismus, říká: neočekávejme na vytržení, ale christianizujme národ, zaměřme se na politiky a bojujme s ďáblem.

Není divu, že ožívají staré teorie vykoupení, jako Origenova teze vlastnictví světa satanem na základě oprávněného předání moci Adama Satanu. Bůh prý Satana respektuje a legitimizuje tak jeho postavení svůdce, zloděje a vraha. Nemůže nic dělat a jen Satanově vládě přihlíží. Satan musel mít z toho učení opravdu radost. Konečně ho někde, dokonce prý Bůh, chápe jako legálního boha tohoto světa. Nyní se stačí jen sjednotit, dorůst do podoby Syna, svrhnout ďábla a dědictví bude naše.

Paralelně s tím se napříč, nyní již charismatickým hnutím, množí případy duchovně zdeptaných křesťanů, kteří opouštějí hnutí, jsou kázněni… Důvod? Zřejmě nemilovali své vůdce z celého srdce, z celé své mysli, z celé své síly a z celé své duše. Nevěřili jejich vizím, nezapřeli sami sebe, nevzali svůj kříž a nenásledovali svoji autoritu. Neunesli tlak na evangelizaci, kdy v jejich okolí nedovedli oslovit a přivést všechny nevěřící na večeři Kurzů Alfa a namísto skupinek, společných modliteb, večerů chval a kdovíčeho, raději psali se svými dětmi domácí úkoly. Takoví prostě přestali být strategičtí a namísto, aby téměř veškerý svůj čas věnovali pastorově vizi, sobecky se věnovali své rodině a svému zaměstnání.

Jiní si mysleli, že dokáží bez svých autorit rozumět Bibli a odmítli učitelský úřad „jejich“ církve, která jediná je přece sloupem a oporou pravdy. Jen kvůli nim nyní Bůh nežehná, jeho Království je rozpolceno a probuzení v nedohlednu. S těmito lidmi je třeba v lásce jednat a přivést je na správnou cestu. Pokud ani poté neprohlédnou nebo dokonce setrvají ve své vzpouře, je třeba je vyloučit a „pročistit církev“. Tím jsou zřejmě vydáni satanu, a pokud ani to je nezastaví, ztrácejí spásu. Jejich problémy, zmatky, psychická strádání jsou dobrým důkazem toho, že Bůh sám stojí za autoritou, kterou je třeba respektovat, i kdyby se mýlila, a trestá vzbouřence.

Druhé dějství (století kalvinismu?)

A náhle, téměř jako Fénix z popela zde, povstává kalvinismus, který říká: svoji spásu už nikdy neztratíš, neboj se! Nemusíš se cítit zle pod jhem extrémního tlaku na evangelizační výkon. Bůh už dávno předurčil toho, kdo má být spasen a zachráněn. Není to na tobě. Náhle kalvinismus jasně definuje učení, ve kterém měla duše ztrápeného charismatika tolik zmatku. Duše, která zažila tolik nenaplněných proroctví o probuzení. Nyní kalvinismus v dnešní podobě (dále jen neo-kalvinismus) říká: už samotné proroctví je trochu ošidné, zjevení je uzavřeno v Písmu a nelze k němu nic dodat. A to mluvení jazyky, zde je třeba se také mít na pozoru!

Ach, ta úleva! Dokonalá rekonvalescence svědomí a duchovní regenerace! Nakonec vše závisí jen na Bohu, ne na vizích pastorů, ne na mých schopnostech, mé aktivitě… Bůh dávno vše předem zařídil. Kdo bude, či nebude spasen, a koho spasí, toho přivede až do vítězného konce. Z člověka padá neunesitelné břímě odpovědnosti a poct viny, který někteří charismatičtí pastoři tak vytrvale vkládali do srdcí svých ztrápených oveček. A při uctívání je náhle takový klid, žádné divoké manifestace, mávání vlajkami. Jsou zde staré chorály, jednoduchá oslava a pak dlouhá kázání s mnoha biblickými verši, tvořící kompaktní a vyvážený systém, který je logicky podepřen a vysvětlen v každém jednotlivém detailu. Ztrápenou duši zde nikdo nestraší hroznou představou odpadlictví.

Kalvinismus chytil druhý dech?! Ti, kdo byli ustrašeni o svoji spásu, zničeni a zmanipulováni svými vůdci, vyšťavení, vyhořelí a frustrovaní z nepřicházejícího probuzení nacházejí půdu pod nohama. A tak charismatická metamorfóza naplňuje dvě instituce: 1. Svět, kam odcházejí lidé, kteří ztratili víru, naději a jsou plni zklamání a zoufalství a v menší míře lékařské ordinace, kde jsou lidé, kteří nevědí, čemu věřit, mají vypěstovaný pocit viny a nedostatečnosti a trvalý pocit, že Bůh je jejich nepřítelem a nedovedou si ho naklonit. Psychika se zde často somatizuje. 2. Reformované sbory, kde se lidem dostává odpovědí na jejich otázky, jsou zklidněni a náhle – zdá se – rozumí.

Neo-kalvinismus nastupuje na scénu jako rovnoprávný hráč a zatímco minulé století bylo stoletím arminianismu, nyní – zřejmě – nastupuje kalvinismus. Pevný, neochvějný, logicky promyšlený, propracovaný… Stabilizující mnoho tápajících duší. Přichází se svým amilenialismem a postmilenialismem, důrazem na vzdělání, kultivovanost, řád, ale nejen to. Vše je dáno předem, nač tvořit jízdní řády a nač se znepokojovat? Krom Bohem darované víry není třeba žádného dalšího úsilí na svoji spásu, což by znamenalo záslužnictví a zákonictví. Vlastní rozhodnutí pro Krista se nepočítá, hříšník toho není schopen, a pokud by byl, jednalo by se o spásu z vlastního úsilí. Duchovně mrtvý člověk je nenávratně ztracen a nemůže reagovat na Boží výzvu. Pokání činí až spasený člověk a proto člověk nemůže být spasen skrze pokání.

BUDOUCNOST

Zatímco první dějství je popisné, nyní se pouštím na tenký led. Ne, nejde o proroctví, ale o prognózu a ještě k tomu podmíněnou mnoha faktory. Nebo lépe řečeno, jde o katastrofický scénář. Nicméně i přes jeho katastrofičnost jde podle mého soudu o rekapitulaci principů přítomných v církevních dějinách, byť aktualizovaných, dobově podmíněných a se značnou mírou licence.

Dějství třetí (Solus Calvinus)

Kalvinismus je stále na vzestupu. Vzniká unie sborů, které zůstávají i v arminiánských denominacích, ale jejich učení je kalvinistické. Někteří namítají, že vzniká nová denominace, což je ovšem odmítáno. Trvá se spíše na striktním kongregacionalismu. K hnutí ovšem konvertují i někteří stoupenci extrémního charismatismu a hnutí již nelze ignorovat. V neo-kalvinismu se posiluje vědomí, že on jediný je schopen dát odpověď na nastávající zmatek v církvi. Obecně převládá heslo, že církev nepotřebuje probuzení, ale reformaci. V této fázi hnutí neo-kalvinismu utváří svoji identitu nejen na vymezení se vůči teologickému liberalismu (i když jde spíše o vymezení se vůči modernismu), ale stále více i vůči arminianismu.

Narůstá přesvědčení, že arminianismus je přímým potomkem pelagianismu a semipelagianismu a že nastává období nové Dortské synody. Nutno dodat, že se tak činí i bez znalosti historických faktů, ale spíše na základě četby knih z produkce neo-kalvinistů. Někdy – pokud kniha nemá neo-kalvínské „imprimatur“ – stává se podezřelou z kryptokatoli­cismu. Obnova spočívá, stejně jako dříve, k obratu k Augustinovi a Kalvínovi. Arminius je ale kladen hned vedle Pelagia. Je jen krůček k tomu říci, že hranice vede v linii Pelagius, Arminius, Wesley, oproti hranici Augustin, Kalvín a neo-kalvinismus.

Nicméně, později i mezi neo-kalvinisty začíná docházet k věcem, jako je mluvení jazyky a k pochybnostem o doktríně „omezeného smíření“. Protože právě v těchto projevech, které doprovázely nástup století arminianismu, je shledán kořen krize, začíná se proti těmto projevům vystupovat. Ne snad tak, že by jejich stoupenci měli přijít o spásu, to přeci nelze! Co když ale nejde o vyvolené? Může vyvolený člověk zastávat učení, které je tak nebezpečné? Nikdo to ještě neřekne otevřeně, nikdo si to zatím ani nemyslí… Navíc zde existuje určitá doba, kterou je třeba dodržet k rekonvalescenci bývalých arminiánů a nikdo by se se slabšími ve víře neměl přít o jejich názory. Ale přeci jenom… i uvnitř hnutí je třeba zachovat čistotu evangelia.

Tento postoj posílí i skutečnost, že někteří stoupenci duchovních darů a pochybovači o kalvínském smíření, nacházející azyl v neo-kalvinismu, se stáhnou, hnutí opustí a vrátí se k hříšnému způsobu života. Nalezli i zde rozpory v nauce, která se zdála neochvějná a ztratili totiž veškeré iluze. I když to bude jen malá části lidí, některými to bude interpretováno jako potvrzení toho, že skutečně nebyli nikdy vyvoleni. Nicméně v hnutí bude nadále vysoká míra tolerance a kultivovanosti a nikdo takové otevřené prohlášení nepřipustí. Ovšem doktrína o predestinaci je v reakci na tuto skutečnost posilována. Vždyť – kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. A kdyby skutečně patřili Bohu, nemohli by odpadnout!

S tímto předporozuměním je v hnutí rozvíjeno i studium Bible. Každý verš v Bibli je třeba prozkoumat z hlediska pětibodového kalvinismu. Tedy, Bible a jen Bible, ale prismatem neo-kalvinismu. To ovšem začíná způsobovat řadu konfliktů. Opravdu lze oddiskutovat verše, že Bůh chce, aby každý došel spásy jen tím, že se řekne, že „každý“ není „každý“? A jestliže „každý“, kdo v něho věří, nezahyne, proč zde náhle „každý“ znamená „každý“….? A – pokud by „každý“ nebyl „každým“ i zde, neznamená to pak, stejnou logikou, že tento „každý“ může ztratit víru a tím i spasení?

Jiní začínají pochybovat i o tom, zda jsou opravdu vyvoleni, když ti, kteří je vedli k víře, odpadli a je o nich řečeno, že nikdy nebyli vyvoleni. Když tedy byli takto obdarovaní lidé nevyvolenými, jak mohu být vyvolen já? A tak v hnutí začíná narůstat nevyslovený důraz na záslužnictví. Abych prokázal své vyvolení, musím mít skutky, které toto vyvolení potvrzují! A tak zatímco se stále dokola před zákonictvím varuje, v obavě o evidenci svého vyvolení narůstá obava přiznání si vlastních hříchů na jedné straně a vykazování se dobrými skutky jako důkazu vyvolení na straně druhé. K tomu však nedojde ze dne na den, ale jde o logický vývoj za předpokladu, že se pravost víry ztotožní s neo-kalvinismem.

Zároveň ale v hnutí dojde logicky i k dalším posunům. Co s těmi, kteří jsou vyvoleni a zatím neuvěřili? Patří k Božímu lidu nebo ne? A jak je to s eschatologií? Je doba konce nebo není? A jaká je úloha evangelia ve společnosti? Nakonec dojde k oživení postmilenialismu. Žijeme přeci v Božím království, Satan je spoután a my máme vládnout s Kristem. Ale jak? A zde dojde k průsečíkům s novodobým charismatismem.

Jsme sice vyvoleni z milosti a spolupráce na své spáse by bylo záslužnictvím, nicméně je třeba uvést principy Božího království (které už nepřichází z milosti), aktivním úsilím do společnosti. Máme tak svojí víru uplatňovat prostřednictvím vlivu ve společnosti, která je směsicí vyvolených a nevyvolených, z nichž někteří ještě nepodlehli neodolatelné milosti. Vždyť milénium je už nyní, nejde o budoucnost. Den je jako tisíc let. A tak zatímco se v hnutí logicky obhajuje den v 1. Genesis jako opravdový 24 hodinový den (proti relativizaci typu, že den je jako tisíc let), ve Zjevení je tisíc let alegorizováno a zrelativizováno (vždyť tisíc let je jako den). Zcela podle věroučného předporozumění. Někteří si začínají velkých podobností v eschatologii s charismatiky a dokonce s liberály a katolíky všímat. Ostatně nejde o nic nového. Hnutí Rekonstrukce v USA, jehož cílem je obnova společnosti, stojí na dvou pilířích – kalvinismu a charismatismu.

V další fázi se neo-kalvinismus začne orientovat ekumenicky, protože nově uvidí svůj misijní úkol naplňovat vizi Království. Vždyť obsahuje i vyvolený Boží lid, který ještě nedospěl k pokání. To ovšem nelze uspíšit, protože nezáleží na tom, kdo se snaží… To ale neznamená, že nelze uplatnit Boží zákon na společnost, jejíž součástí jsou vyvolení, kteří zatím nebyli přemoženi neodolatelnou milostí… Vyvolení, kteří zatím nedospěli k pokání, jsou de facto totožní s Rahnerovou definicí anonymních křesťanů. Pozvolna se tak otevírají i dveře k neoliberalismu.

Zde jde jistě o spekulace a dohady a hlavně o konstrukce. Ale cožpak i teologie neo-kalvinismu nestojí na konstrukcích!?

Dějství čtvrté (Solus Christos)

Zatímco první a druhé dějství vychází – snad alespoň z části – z přítomnosti, třetí dějství je mojí spekulací, či spíše fantazií. Nejinak je tomu i se čtvrtou částí. Nazývám ji režií dle chápání Dr. Lloyda, kterou bych sám uvítal. Znamenalo by to, že odkaz reformace nebude zprivatizován neo-kalvinisty, kteří své učení vypreparovali z knih reformátorů. Pomíjí se zde Malanchtonovo popírání predestinace, absence explicitní teorie omezeného smíření u samotného Kalvína nebo Zwingliho váhání v této věci. Ostatně čerpat, navíc selektivně, svoji nauku od reformátorů z 16. století může být nebezpečně jednostranné. Každá doba má své výzvy a byli tu nejen Kalvín, ale i apoštolští otcové, apologeti, církevní otcové, středověcí mystici jako Kempenský apod. Můžeme si z jejich děl vyzobat kalvínské myšlenky a ignorovat arminiánské myšlenky? Ostatně tito myslitelé vůbec netušili, že nějaký pětibodový kalvinismus v novověku vznikne.

Nelze říci „Sola scriptura“ a myslet tím „závěry Dortské synody“. Návrat k Písmu znamená návrat opravdu k Bibli, nejen k reformátorům. Existují učení jako křest novorozenců, idea státní církve, konfirmace, hierarchie kléru apod. To vše je u reformátorů, dle mého soudu, třeba opustit. Nezachrání nás ortodoxie ani neoortodoxie… Je to jen a jen „Solus Christos“. Písmo, jakkoliv neomylné, nás vždy povede ke Kristu. Kánon je odvozen od kanónu, nástřelu a zaměření na Krista. Bible nás vždy povede k živému vztahu k Bohu a Písmo vždy bude nad všemi církevními koncily, dokonce i nad Dortským synodem. A to ve všech důsledcích. Pneumatický důsledek vzkříšeného Krista nelze uzavřít do drátěné košile neo-kalvínského dogmatu.

Byl jsem v letničních a potažmo arminiánských kruzích nepopulární pro své volání po návratu k reformaci, k ortodoxii, ke krédům, k christologii staré církve. Nicméně všechny tyto věci nás mají vést hlouběji k Písmu a nikdy nesmí být nad ním. Můžeme mít pocit, že se nám to nikdy nestane, ale zřetelně sleduji tendence k tomu vidět Písmo prismatem Dortské synody, jako kdyby šlo o nejdůležitější moment v reformaci. Nicméně Dort byl století po reformaci, přesně sto let poté, kdy Luther zveřejnil svých 95 tezí. Nejsem si jist, jak by zde reformátoři hlasovali. Obávám se, že by byli minimálně rozpolceni. Navíc málokde se uvádí politický rozměr synodu a status Armina, jako osoby „non grata“, čímž bylo podle některých historiků rozhodnutí této synody „predestinováno“.

Ve svém hnutí sleduji, že něco podobného se stalo se svobodomyslným otcem arminianismu v 19. století, Johnem Wesleym, který „myslel a nechal myslet“. Ctím a respektuji ho, ale neklaním se před ním. Jeho učení o „plném posvěcení“ -nalézám dokonce jako neortodoxní. Podezřívám ho totiž, že pouze zreformoval východní doktrínu o deifikaci, se kterou se musel setkat při svém horlivém studiu církevních otců.

Dnes ovšem vím, že ve své době čelil kalvínskému tlaku, který ztratil misijní náboj Bunayna, Edwardse a Knoxe, kteří bezesporu patří k výkladní skříni kalvinismu. Wesley jednoduše ignoroval ideu, že někteří jsou z Božího rozhodnutí nevyvolení – zkarikuji-li to – „jsou vyvoleni pro peklo“. Jak řekl jeden metodista: „když získáte pro Krista nevyvoleného člověka, Bůh vám to odpustí“. I Wesley toto učení ignoroval a vedl ke Kristu zástupy. Ale nejen on, ale i kalvinista Whitfield a před ním kalvinista Edwards.

V té době ovšem kalvinismus, zdá se, „dotáhl“ své učení do důsledku a opravdu uvěřil, že na spáse nelze spolupracovat snad ani evangelizací. Podobně jako arminianismus, který dnes vyrábí křesťany podle daných strategií a zcela ignoruje vskutku biblické učení o vyvolení. Čím lepší strategie, tím více lidí se obrátí. Jednoduše i Bůh to musí, zřejmě retrospektivně, respektovat.

Wesley se kalvinismu ve svém učení bránil dalším krajním důrazem: Na silný tlak reagoval silným protitlakem. Zřejmě tomu jinak ani být nemůže. Uplatňovat ovšem se stejnou vehemencí Wesleyho důrazy by podle mne bylo hlubokým nepochopením úlohy dogmatu v historii církve. Nicméně umírněný kalvinismus může být velmi dobrou protiváhou dnešním marketingovým strategiím a degradačním snahám, činícím z evangelizace jen „správnou techniku“.

ZÁVĚR

Co tedy říci závěrem? Nejsem kalvinista a už vůbec ne neo-kalvinista a dokonce se divím, že jím někdo může být. Na druhou stranu nemohu nevidět obrovský kus práce a ovoce lidí jako Spurgeon nebo Whitfield. Kde bychom však byli, kdyby po celá staletí zde nebyli lidé, kteří jim tvořili protipól, jako Melanchton (největší teolog reformace), později Torrey, Moody, Finney a další? Myslím, že lidský mozek nepochopí svobodnou vůli a Boží svrchovanost a má tendenci pro jedno nevidět druhé. „Hyper-kalvínský Bůh“, patrně, není natolik svrchovaný, aby mohl svrchovaně vládnout i při zachování svobodné lidské vůle. Aby mohl být svrchovaný, je třeba ji odstranit. „Hyper-arminiánský Bůh“, zdá se, také nemůže jít proti lidské vůli a jej jí omezen. Musí ji respektovat. Jaká opovážlivost! Pro jedno vypouštíme druhé.

Ale Bůh je jen jeden! Asi bych se nesetkal s přijetím ani u jednoho z těchto dvou táborů, ale svrchovaný Bůh není omezen lidskou, svobodnou vůli. Vládne svrchovaně i skrze lidskou autonomii. Lidskou svobodu si používá ke svým záměrům a srdce krále si naklání jako potůčky vod. K tomu, aby Bůh hyper-kalvinismu, zřejmě, mohl být svrchovaný, musí nejprve hřích zbavit člověka svobody volby. Bohu se zde nedá odolat, nedá se Ho odmítnout a nedá se Ho ani opustit. Milost se zdá být donucením, či je třeba Boží vůli člověku do srdce, proti jeho přirozenosti, implantovat. Jaká karikatura svrchovaného Boha, který prý musí dát člověku narkózu jeho dobroty, aby člověka přiměl k poslušnosti. Bůh ovšem učiní úplně všeho, čeho si zamane, ale žádá dobrovolnost. Není nikdo, natož svobodná lidská vůle, aby ho mohla omezit. Ale zároveň není uctivé tvrdit, že pokud by svobodná vůle existovala, omezovala by Boží svrchovanost. A protože jsme jen lidé, kteří to nikdy nevystihnou, nikdy nepochopí, protože pochopit Boha by znamenalo být jako On. Vždy tu budou dva tábory, které se budou snažit nalézt logické vysvětlení něčeho, co lidi přesahuje.

Všiml jsem si, že Pán Bůh, vědom si našeho omezení, zachovává pravdu v protikladech, někdy i zdánlivě neslučitelných. Aby bylo zachováno dobro, je zde systém politických stran, jsou zde zaměstnavatelé i zaměstnanci, vedení firem i odbory. Já osobně se politicky kloním k pravici a teologicky tíhnu k arminianismu. Netvrdím, že tak to je, ale vystihuje to blíže to, čemu věřím. Obával bych se však společnosti, kde by vládla jen pravice bez možnosti opozice nebo kde by byl jen kalvínský důraz. Člověk ve své zkaženosti vše „dotáhne“, „předůrazní a překroutí“. Proto jsem přesvědčen, že jen antagonismy a důrazy, které se vyvažují, mohou alespoň trochu zachovat a vyostřit naše částečné poznání. Proto píšu do kalvínského časopisu, a proto jsem uvítal kalvinistickou konferenci v arminiánské modlitebně.

Zdroj: www.apologet.cz