|
| | | Kdo je Online | Právě je 41 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde |
| | | |
| |
|
Fundamentalisti: Musí být současné proroctví stoprocentní?
Posted on Středa, 27. květen 2015 @ 21:51:31 CEST Vložil: Mainstream |
poslal Nepřihlášený Úvod
Bible nemůže být neomylným Božím slovem! K tomuto závěru jsem
dospěl poté, co jsem si přečetl několik pojednání od fundamentalistů.
Pokud by jím byla, pak by přece všichni fundamentalisté museli dospět ke
stejnému učení a biblické školy a univerzity fundamentalistů by se musely
shodovat. Namísto toho tu máme v podstatě arminiánské fundamentalisty
dispenzacionalisty, kteří ale věří věčné vytrvalosti
svatých. Pak zde máme kalvinistické
fundamentalisty amilénialisty, kteří věří všem pěti bodům
kalvinismu, ale odmítají doslovné milénium. A ještě vedle nich pak
máme kalvinistické
fundamentalisty dispenzacionalisty, kteří ovšem doslovnému
miléniu věří.
Všechny tyto skupiny, přes tyto rozdíly, spojují dvě základní věci, a
to, že Bible je stoprocentně pravdivá ve všech jejích aspektech a že
zázračné duchovní dary pominuly. Jsou tedy cessacionisty. Zřejmě
jednohlasně pak tvrdí, že pokud by zde dnes byli proroci, jejich proroctví
by přeci byla stoprocentní. A to je v podstatě možná i to
jediné, co je krom víry v biblickou neomylnost dokáže spojit na jedné
konferenci. Samozřejmě, říkám to s nadsázkou, protože všechny
křesťany spojuje Pán Ježíš Kristus.
Ovšem jejich argument o stoprocentním proroctví mne vskutku
přesvědčil o vymizení prorockého daru, protože žádné
stoprocentní proroctví jsem zřejmě ani nikdy neslyšel. Nicméně pochopil
jsem, že ani Bible není stoprocentní, protože právě tito fundamentalisté
by se museli stoprocentně shodnout minimálně ve svém učení. Mají přeci
stoprocentní Boží slovo a logicky pak musejí dojít pouze ke stoprocentně
pravdivému výkladu. Jestliže se ovšem neshodují v soteriologii a
eschatolgii, pak to přeci stejně tak znamená, že Bible není
stoprocentní.
Poznáváme z částky
Kdo jste dočetli až sem, pak doufám poznáte, že úvod článku je
ironický. I já věřím, že Bible je neomylné a ve všech aspektech
pravdivé Boží Slovo. A to jak teologicky, historicky i vědecky.
Chyba tudíž není na straně Bible, ale nás, lidí. Pokud například dáme
závaží o hmotnosti 1×10–9 mg na pět rozdílných vah,
dostaneme i pět rozdílných výsledků minimálně na pátém
desetinném místě. Vina není na straně závaží, to je stále stejné, ale
váhy mají různou chybu měření. Jestliže tedy člověk nedokáže
stoprocentně spolehlivě interpretovat ani psané Boží slovo, proč chtít
po člověku, aby stoprocentně interpretoval Boží vnuknutí, kdy Bůh mluví
Duchem svatým k srdci člověka?
Nebudu se nyní zabývat funkcí proroctví, které je k napomenutí,
povzbuzení a poučení (1 K 14,3). Snad si to uvědomují
i cessacionisté. Zřejmě ale mají ve své kritice na mysli prediktivní
proroctví nebo dokonce jen zjevení, vnuknutí či sen, které nevychází
z litery Písma. Proroctvím totiž může být i pouhé přečtení
biblického oddílu, který člověka z moci Ducha svatého zasáhne nebo
jen slovní povzbuzení a potvrzení (Sk 15,32).
Fundamentalisté pak dnes tvrdí, že není možné doložit, že by
v novověku bylo lze objevit pravdivého proroka nebo proroctví. Protože
(zejména někteří reformovaní fundamentalisté) mají tendenci považovat za
ortodoxní křesťany jen ty, koho považují za kalvinisty resp. za stoupence
„Boží svrchovanosti“, mezi které řadí Augustina, Husa,
Komenského, Spurgeona ad. [1], pokusím se doložit, že právě tyto postavy
jejich cessacionismus nepodporují.
Aurelius Augustinus
Augustin byl vynikajícím teologem a jedním z pilířů
římskokatolické církve. Proslul svojí teologickou konstrukcí
o dědičném hříchu, predestinaci a amilénialismem. Byl také
typickým západním teologem reflektujícím pojetí svaté Trojice.
O této problematice napsal řadu pojednání. Ač je historií hodnocen
jak ten, kdo mluvil o redukci charismat v poapoštolských dobách,
při svém intenzivním promýšlení Trojice měl jednou v noci sen,
který rozpoznal on i církev jako prorocký. Uviděl v něm malého
chlapce na břehu moře, který se malou lžičkou snažil přelít mořskou
vodu do jámy v písku, kterou vyhloubil. Augustin se chlapce ve snu
nechápavě zeptal, co dělá. Poté k němu zazněl hlas, který mu řekl
– parafrázuji: „Spíše se jemu podaří přelít moře, než tobě
pochopit Trojici“. Augustin věřil, že k němu promluvil Bůh.
[2]
Od té doby zřejmě přestal se scholastickými spekulacemi a podobně jako
východní otcové uznal, že v Trojici je přítomné mystérium, které
je člověku nedostupné.
Když si vezmeme, že základní křesťanská doktrína byla usměrněna
zjevením, nevím, jak by dnešní fundamentalisté reagovali na podobné
prohlášení. Podotýkám, že Augustin byl vysvěcen za kněze v roce
391 a o dva roky později byl v Hippo Regius verifikován kánon
Nového Zákona, jehož knihy byly již minimálně dvě století sepsány.
A to není vše, Augustin se sám obrátil na základě hlasu, který
slyšel, když si prohlížel coby filozof Bibli:
„Líbezný dětský hlas opakoval slova: „Vezmi a čti!“ (Tolle,
lege!). Augustin nemohl pochybovat o tom, že se ta slova týkají jeho a
knihy, kterou právě četl a která opakovaně vyvolávala jeho vnitřní
zápasy. Otevřel tedy Pavlovy listy – o ně totiž šlo – a narazil
na úryvek Řím 13,13n: „Veďme počestný život jako ve dne; ne
v hodováních a pitkách, ne v necudnostech a prostopášnostech, ne
ve sváru a závisti. Ale oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte
o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti.“ [3]
Jan Hus
Osobně jsem přesvědčen, že Hus byl jedním z největších
českých myslitelů a teologů, kterého fundamentalističtí kalvinisté
považují „za svého“. Nicméně i on prožíval sny a vize.
Například v dopise z vězení ze dne 5. března 1415 žádá
Hus Jana z Chlumu o výklad snu:
„Vyložte mi sen této noci. Viděl jsem, jak v Betlémě zničiti
chtěli všecky obrazy Kristovy a ničili je. Já následujícího dne jsem
vstal a viděl jsem mnoho malířů, kteří zhotovili krásnější a
četnější obrazy, na které s radostí jsem patřil. A malíři
s mnohým lidem mluvili, ať přijdou biskupové a kněží a ničí je
nám. A na to mnozí zástupové se radovali v Betlémě a já
s nimi. Probudiv pak se, pozoroval jsem, že se usmívám. Rovněž
rozhlásili již mnohým lidem, že písmo v Betlémě zničiti chtí.
Pošlu Vám opis traktátů, který jsem dvojnásob přepsal. [4]
Hus dále uvedl, že malíři v onom snu jsou kazatelé evangelia,
kteří povstanou po něm, a vykreslí Krista ještě lépe než on. Jako
proroctví o luterské reformaci jsou chápána též Husova slova na
adresu koncilu. „Dnes pečete hus, ale přijde labuť, kterou nebudete
moci upéci.“ [5] Při svém věznění pak měl různé vize, které
přisuzoval duchovnímu boji.
Jan Ámos Komenský
Byl to právě Komenský, kdo interpretoval slova Jana Husa jako proroctví
o budoucí obnově církve [6] a byl to Komenský, kdo byl až nadmíru
otevřen zjevením a proroctvím své doby. Každý, kdo byť namátkou četl
Komenského, musí doznat, že nebyl cessacionistou ani náznakem. Zašel tak
daleko, že byl otevřen snad až esoterickým vizionářům jako byli Kryštof
Kotter, Kristina Poniatowská a Miluláš Drabík. S literární reflexí
těchto často nenaplněných proroctví se můžeme setkat v jeho knize
Lux in tenebris.
Ale i sám Komenský vystupoval jako prorok. Jeho mocný spis „Kšaft
umírající matky jednoty bratrské“ je prorockým spisem, kde Komenský
vystupuje téměř jako starozákonní prorok, odkazující do budoucna
církvím dědictví Jednoty bratrské [7]. Přesto se zejména kalvinističtí
fundamentalisté od Komenského nedistancují, ale naopak se jej dovolávají
jako ortodoxního stoupence predestinace.
Charles Haddon Spurgeon
Snad nikdo není současnými kalvinistickými fundamentalisty citován
více, než londýnský kazatel Charles Haddon Spurgeon. V archivu jeho
kázání si o něm můžeme přečíst zajímavou příhodu:
„Jednoho nedělního večera pohleděl pan Spurgeon směrem ke galerii
a pravil: „mladý muži, ty rukavice, co máte ve své kapse, nejsou
zaplacené“. Po bohoslužbě za ním přišel mladík a snažně ho prosil,
aby o tom více nemluvil. Tyto okolnosti jej nakonec vedly
k obrácení.“ [8]
A byl to koneckonců i Spurgeon, kdo měl problém
s kalvinisty, kteří tvrdili, že duchovně mrtvý člověk nemůže
činit modlitbu pokání. Fullerton pak věnoval neobvyklým událostem
v životě Spergeona celou kapitolu své biografické knihy. [9]
Uvedl jsem tedy čtyři Boží muže, na které se odvolávají dnešní
reformovaní cessacionité. Mohl bych samozřejmě uvést celou řadu
naplněných proroctví z církevní historie, ovšem zde figurují
i nekalvinisté, což pro mnohé nebude tak průkazné.
Přesto, například reformátor Savonarola ve Florencii předpověděl svoji
smrt [10]; puritánští kazatelé, tedy kalvinisté, Robert Owen a Richard
Baxter předpověděli zkázu Londýna. Když pak v roce
1666 zachvátil Londýn rozsáhlý požár a tisíce lidí zemřelo, Owen
právě zde spatřoval Boží soud [11]. Na základě varovného proroctví
opustila řada křesťanů Arménii a zachránila si život před Tureckým
pogromem [12]. David Wilkerson prakticky na den předpověděl bankrot
hypercharismatické televizní stanice PTL, když její šéf Jim Bakker
odmítl činit pokání [13] a je znám případ dělníka Konderly
z Třineckých železáren, který na Boží pokyn odmítl odejít do
krytu při náletu amerických bombardérů, které pak přeletěly, aniž se
cokoliv stalo [14]. A já sám jsem měl zjeveno, že budu vyloučen
z církve, což jsem ihned po svém zvolení starším oznámil vedení
sboru, které se mi smálo a později mne obvinilo, že jsem proroctví
špatně pochopil (šlo prý o varování) nebo jsem se sám snažil
proroctví naplnit i když všichni věděli, že jsem se až zoufale
snažil vyloučení zabránit.
Zde je ovšem nutno podotknout, že proroci opravdu nejsou bezchybní.
Wilkerson byl později alarmista a prorokoval i věci, které se zatím
nikdy nestaly [15] a na Konderlovo proroctví, které se nikdy nenaplnilo, se
vystěhovaly desítky lidí do Polska [16]. Stejně tak obdarování kazatelé
učí občas hereze. V proroctví tak můžeme udělat dvě chyby:
odmítat je a uhášet Ducha nebo je nekriticky přijímat.
Současná krize proroctví
Co však je opravdu problémem, že dnes je medializováno spoustu
falešných a často i blasfemických proroctví, ze kterých nikdo
nečinil pokání. Mám pochopení pro ty, kdo se straní duchovních darů a
jsou obezřetní. Nemám však žádné pochopení pro ty, kdo se dovolávají
svědectví Písem a tvrdí, že 1 K 12, Mt 16 nebo 1 Tes
5,20 dnes již neplatí. Jako by Nový Zákon ve své plnosti platil jen
dvě či tři století. Opravdu se tito teologové nebojí biblického
varování Zj 22,19?
Jestliže ani oni sami se nedokáží mezi sebou, na základě psaného a
podle nich stoprocentně pravdivého slova dohodnout na správném výkladu
predestinace nebo milénia, proč chtějí, aby proroctví byla interpretována
se stoprocentní přesností?
Ať už k nám Duch svatý mluví prostřednictvím psaného nebo
zjeveného slova, vždy jsme to koneckonců my, kteří jej nedokáží plně
přijmout, interpretovat nebo vhodně předat. Snad i proto nemá být
proroctvím pohrdáno a má být rozsuzováno církví. Uvedu zde čtyři
biblické příklady, ve kterých dělají proroci nebo ti, kdo mají prorocký
dar, nejčastěji chybu.
1. Příklad – částečné poznání
Při jedné misijní cestě měl Pavel vidění:
Skutky apoštolské 16:9: „Tam měl Pavel v noci
vidění: Stanul před ním jakýsi Makedonec a velmi ho prosil:
„Přeplav se do Makedonie a pomoz nám!“ Po tomto Pavlově vidění
jsme se bez váhání chystali na cestu do Makedonie, protože jsme usoudili,
že nás volá Bůh, abychom tam kázali evangelium.“
Misionáři zde na základě Pavlova vidění vytyčili svoji misijní
strategii. Je zde ovšem vidět, že Pavel předložil své vidění, které se
stalo předmětem kolektivního zkušování. Výklad proroctví nebyl
autoritativní, byl učiněn kolektivní úsudek. Jsem přesvědčen, že takto
bychom měli k podobným proroctvím přistupovat i my. Mnohdy
potřebujeme rozsouzení církve k tomu, abychom zjevení správně
pochopili. Bůh mluví k člověku pravdivě, ale člověk často
nerozumí.
Například když Ježíš mluvil ke svým učedníkům, často mu ani oni
nerozuměli. Znamená to snad, že jeho slova nebyla stoprocentně pravdivá?
Nebo byla chyba na straně učedníků? Jsme snad dnes, když máme Ducha
svatého, na tom o tolik lépe, že rozumíme na sto procent? Jestliže
ano, ptám se fundamentalistů: bude milénium obrazné nebo doslovné?
A prosím, aby došli shody jak teologové z řad
fundamentalistických amilénialistů tak dispenzacionalistů.
A pakliže se na sto procent neshodnou na základě psaného slova, proč
by měl stoprocentně správně porozumět člověk na základě Božího
vnuknutí?
Ani velký prorok Daniel plně nechápal to, co mu bylo zjeveno a
z čeho nyní dispenzacionalisté činí doktrínu, o které sám
Daniel zřejmě neměl ponětí a neustále se anděla ptal, co to znamená,
až nakonec dostal odpověď, že slova zůstanou zapečetěná až do doby
konců (Da 12,9).
Prvním omezením proroctví je tedy to, že prorok často nemusí svému
zjevení vůbec porozumět a musí vyčkat rozsouzení církve nebo času,
případně obojího. O částečném poznání píše i Pavel:
1 Korintským 13:8–12: „Láska nikdy
nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání
– to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné,
i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to,
co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako
dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se
stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako
v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří
v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako
Bůh zná mne.“
Celá 13 kapitola je věnována duchovním darům, zejména uvozuje
proroctví. Až do příchodu Pána proto bude naše poznání jen
částečné, kdy poznáme plně. Zatím poznáváme z částky a
z částky prorokujeme. Nebo snad chce někdo tvrdit, že zná již Boha
stejně plně, jako Bůh zná jeho? A koneckonců podle tohoto oddílu
i Pavel prorokoval jen částečně, což ovšem neznamená, že
mylně.
2. Příklad – špatné porozumění
Pavel měl již záhy po svém obrácení zřejmě zjeveno, že ho čeká
žalář a pouta. Při jeho misijní cestě, kdy se vracel do Jeruzaléma, mu
Duch svatý město od města ukazoval, že ho čeká utrpení. Avšak když se
setkal s učedníky v Týru, kteří měli dar proroctví, tito mu
řekli pravý opak.
Skutky apoštolské 21:4: „Vyhledali jsme učedníky a
zůstali jsme tam sedm dní. Ti z vnuknutí Ducha říkali Pavlovi, aby
nechodil do Jeruzaléma.“
Na další štaci v Cesarei se ještě objevil osvědčený Agabos,
který Pavlovi prorokoval, že bude svázán a vydán pohanům a rovněž
učedníci i další misionáři v Cesarei na Pavla naléhali jako ti
v Týru, aby do Jeruzaléma nechodil. Jaká však byla Pavlova reakce?
Skutky apoštolské 21:13–14: „Ale on
odpověděl: „Proč pláčete a působíte mi tím větší bolest?
Vždyť já jsem připraven nejen nechat se svázat, nýbrž i zemřít
v Jeruzalémě pro jméno Pána Ježíše!“ Protože se nedal
přemluvit, přestali jsme naléhat a řekli jsme: „Děj se vůle
Páně!““
Jinými slovy Duch svatý ukazoval učedníkům, že Pavel bude trpět a ti
z toho vyvodili jediné: není Boží vůle, aby Pavel chodil do
Jeruzaléma. A to je další problém proroctví. Bůh mluví, ale
poslouchá člověk. Ruku na srdce, stalo se vám někdy, že jste nějakou
biblickou pasáž pochopili úplně jinak, než byla zamýšlená? Například
Písmo říká: „jazyky mluvit nebraňte“ a mnozí to vykládají
„zabraňte mluvit jazyky“. Písmo říká: „proroctvím nepohrdejte“ a
mnozí exegetují: „proroctví zavrhněte“. Písmo říká „nemocné
uzdravujte“ a mnozí čtou „ani se o to nepokoušejte“. Písmo
říká „nic nepožadujte zpět“ a mnozí čtou „vše si vymocte
nazpět“ a mohl bych pokračovat.
Jestliže tedy nejsme sto porozumět ani tak jednoznačným přikázáním
Písma, které si můžeme číst hodiny dokola v různých překladech
i v originále, proč by tomu u zjeveného slova, kdy Bůh mluví
Duchem svatým do našeho srdce, mělo být jinak? A tak asi největší
chybou některých proroctví je špatný výklad a vlastní předporozumění.
V daném případě učedníků v Týru přece Bůh nechce, abychom
trpěli. Opravdu?
3. Příklad – spoléhání na zkušenost
Ve Starém Zákoně byl úřad proroků odlišný od pojetí v Novém
Zákoně. Proto bych nikomu nedoporučoval doptávat se dnešních proroků.
Všichni totiž máme stejného Ducha a kompletní Písmo. Ve Starém zákoně
tomu tak ovšem nebylo. Když chtěl král činit závažná rozhodnutí, radil
se s proroky, kteří se doptali na slovo od Boha. Proto když se David
rozhodl stavět chrám, zavolal si Nátana. I tak zde ale můžeme najít
určité analogie – lidé často spoléhají na svoji zkušenost více,
než na aktuální Boží vedení.
2 Samuelova 7:2–3: „…tu řekl král proroku
Nátanovi: „Hleď, já sídlím v domě cedrovém, a Boží schrána
sídlí pod stanovou houní.“ Nátan králi odvětil: „Jen udělej
vše, co máš na srdci, neboť Hospodin je s tebou.““
Nátan měl prorockého ducha, který byl již vycvičen
k rozpoznávání Boží vůle. Domnívám se, že znal Davida
i Hospodina a bylo mu předem zřejmě jasné, že pokud David požádá
o něco, co je bohulibé, úspěch a požehnání jsou předem
zajištěny. Proto se asi spolehl na svou zkušenost a intuici a odpověděl
dříve, než se stačil Boha doptat. To ovšem mohlo skončit katastrofou.
Bůh však tento jeho poklesek přehlédl a zasáhl:
2 Samuelova 7:4–13: „Ale té noci se stalo slovo
Hospodinovo k Nátanovi: "Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Toto
praví Hospodin: Ty mi chceš vybudovat dům, abych v něm sídlil?…
Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat
tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho
království. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský
trůn navěky.“
Dále se v Bibli dovídáme, že David vedl mnoho válek, prolil mnoho
krve, a proto nemohl stavět Boží dům. Nátan tedy podlehl pokušení, že
zná Boha natolik, aby mohl prorocky promluvit dříve, než se doptal
Hospodina a dal Davidovi mylnou informaci, chcete-li, falešné proroctví
(mluvil totiž za Boha a přislíbil Davidovi Boží přízeň a požehnání).
Nátan však nebyl ukamenován, ale Bůh si počkal, až bude na lůžku motor
jeho tělesné mysli vypnut a promluvil k jeho srdci. Osobně považuji za
velkou chybu, kdy lidé prorocky obdarovaní mluví v Božím jménu na
základě svého pocitu, své předchozí zkušenosti bez toho, aby si
skutečně ověřili, zda k nim mluví Bůh.
4. Příklad – nečistý duch
Poslední příklad je asi nejhorší a obávám se, že je mezi charismatiky
dnes značně rozšířený. Nejde zde o nerozsouzení ani o špatný
výklad nebo neporozumění jako v předcházejících příkladech. Jde
o situaci, kdy mluví nečistý duch, který se vydává za Ducha
svatého. Mluví o tom jasně apoštol Jan.
1 Janův 4:1: „Milovaní, nevěřte každému
vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho
falešných proroků vyšlo do světa.“
Jan (stejně jako Ježíš, Pavel, Petr a Juda) mluví i o apostasi
poslední doby (srv. 2 J 2:18), která nastává na sklonku věků (např.
Mt 24:11, 2 Tes 2:3). Pokud by v poslední době mělo proroctví
ustat, jistě by Jan nemluvil o zkoumání duchů, ale řekl by jednoduše
„nevěřte žádnému proroku, protože všichni budou falešní“. Osobně
Janova slova vztahuji na lidi jako William Branham, Benny Hinn, Rick Joyner,
Kenneth Hagin, Paul Cain, Ed Traut a mnoho dalších. Troufnu si to tvrdit
proto, že tito „proroci“ zastávají heretická učení, mají často
okultní prožitky s mrtvými a někdy končí v nemorálnosti.
Avšak i nám se může stát, že zaslechneme hlas nepřítele, anděla
světla, který se bude vydávat za Ducha svatého. Kdy k tomu může
dojít? Pokud se například budeme chtít blýsknout nějakým duchovním
darem, může nám satan do srdce vložit vnuknutí, která povedou
k destrukci nás nebo církve, podobně, jako když ďábel vnukl Davidovi
do srdce, aby ve své pýše sečetl lid. Jakub říká, že když se budeme
chtít chlubit, pak náš jazyk bude podněcován nesvatým ohněm, pekelným
plamenem:
Jakubův 3:5–9: „Tak i jazyk je malý úd,
ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může
zapálit veliký les! I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy,
poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným
plamenem“.
Osobně rozpoznávám v metafoře pekelného plamene démonský vliv,
který bude chtít podnítit náš jazyk nejprve k slovům a
v důsledku toho i ke skutkům, které na nás přivolají Boží
hněv jako v případě Davida, kterého Bůh za jeho rozpínavost a
pýchu později soudil. Pamatujme, že Duch svatý, po jehož darech máme
horlivě toužit, je dán k tomu, aby vyvyšoval Krista. A to je
i jeden z mnoha bodů, které sdílím s kalvinisty, že vše
má být k Boží slávě.
Co je ovšem nutné dodat, že proroctví není pokračováním věroučného
zjevování, neboť k tomu nám je dán apoštolský základ, který
položili bibličtí apoštolové. Pokud jakékoli proroctví vede věroučně
mimo Písma, je třeba ho do důsledku odmítnout. Duchovní dar nás tedy
může vést skrze poznání i skrze proroctví k lepšímu
pochopení a osvětlení Písma, ale nikdy ne mimo ně. V tom mají
cessacionisté samozřejmě pravdu.
Závěr
Co z toho všeho plyne? I já patřím k těm, kteří věří
v neomylnost Písma. Avšak uvědomuji si jeho hloubku a mnohovrstevnatost.
Má lidskou i Boží stránku, stejně jako Kristus je Boží
i lidský Syn, i když je celé vdechnuté Bohem. Písmo pro mne
není matematicko fyzikálními tabulkami, abych jeho pravdivost měřil
v procentech. Biblická pravda je dynamická, je jí sám Kristus.
V Bibli je mnoho zdánlivých antitezí, které teprve Duch svatý může
sladit tak, aby nám byla pochopitelná. I přesto bude naše poznání
částečné a budeme vidět jako v zrcadle, které v antice
odráželo ne zcela detailní obraz jako dnes. Poznání je jako odraz
skutečnosti v naleštěném kovu (antickém zrcadle), nikoliv rentgenová
3 D projekce.
Nedomnívám se ani, že Písmo je souborem ekvivalentních veršíků,
z kterých si mohu sestavit libovolný kontext na základě svého
předporozumění. Moc Ducha svatého nelze nahradit Písmem, stejně jako
Písmo nelze nahradit Duchem svatým. Obojí je třeba a působí spolu, neboť
Slova jsou duch a obojí ukazuje na Krista. Ke svému životu, povolání,
službě i ke každodennímu rozhodování potřebuji moudrost a radu
Ducha svatého. Bible mi ukazuje principy, ale nikde jsem se nedočetl, že
Aleš Franc má kázat a psát články a přesto jsem přesvědčen, že
naplňuji Boží vůli – byť s chybama a nedokonale. Nikdy ne na sto
procent. Pokud káži, potřebuji nutně Ducha svatého i proroctví,
které ovšem nevidím primárně jako předvídání budoucnosti, ale jako
propůjčený dar vidět – rozhodne-li se Bůh – svět jeho, nikoliv
lidskýma očima. Proto máme všichni usilovat o to, abychom
prorokovali.
Pravé proroctví potřebujeme o to víc, protože žijeme v době
exploze falešných proroků. Vzdát se prorockého daru je podobné jako
odzbrojit, když se nepřítel začíná po zuby ozbrojovat. Eliáš se
Bálovým prorokům postavil v moci Ducha. Stejně Jan Křtitel volal
herodiány a farizeje prorocky k pokání mocí Ducha. Již tehdy ovšem
byla učení, že mimořádné věci ustaly a budou obnoveny až
s příchodem Mesiáše. Podobně už Jozue měl problém, když Eldad a
Médad prorokovali. To mohl přeci jenom Mojžíš a lidí s ním, ale
již nikdo jiný! Spolu s Mojžíšem a Pavlem je třeba i dnes
zvolat: „kéž by všichni prorokovali!“
Protože nejsem fundamentalista, mohu si navíc dovolit věřit celé Bibli
v tom, co říká o uzdravování, proroctví i o jazycích,
divech a zázracích. Tato znamení totiž mají provázet církev. Někteří
fundamentalisté, aby se zbavili nevyhovujících veršů, například Mt 16,
17, využívají biblické kritiky, kterou jindy tak nenávidí. Případně
jsou přesvědčení, že tento příkaz platil do sepsání Bible. Tedy
necelých sto let. Jiní věří, že všechny instrukce o proroctví,
uzdravování a používání duchovních darů platila jen do uzavření
kánonu ve 4. století. Jsem opravdu rád, že mohu věřit celé Bibli a Nový
Zákon pro mne není skanzenem toho, jak církev žila během prvních třech
století.
Budoucnost?
Dovolím si malý odhad budoucnosti. Jednota fundamentalistů cessacionistů
se podle mne během pár let rozpadne, i když bude ještě chvíli
kulminovat. Spojuje je totiž společný nepřítel a to je charismatické
hnutí resp. jeho současná degenerace. Proto se možná nyní shodne
kalvinista i arminián (chcete-li jednobodový kalvinista),
dispenzacionalista i amilénialista pokud je jejich společným učením
cessacionismus. Jsem však přesvědčen, že v budoucnu – a v USA
tomu tak již je – se tato jednota zhroutí, protože pravdu přeci mají
„jen“: pětibodoví kalvinisté, amilénialisté,
dispenzacionalisté (dosaďte si). Nebo se mýlím?
Avšak jestliže je k sepsání předmluvy ke knize
kalvinistického fundamentalisty (zřejmě za účelem jejího
zdůvěryhodnění) původně žádán ekumenik a později představitel
manažerského hnutí (navíc oba kontinualisté) od nichž je zřejmě třeba
se biblicky „separovat“, obávám se, že za tím nejčistším
biblickým fundamentalismem může být i současný americký
pragmatismus. Zřejmě tak lze rozšířit portfolio o knihy dalšího
Američana v dalších církvích. Těch od charismatických Američanů
už máme dost…
Poznámky a literatura
1. Steiger Pavel, Napsali jste nám, Zápas o duši, říjen, 62, 1999
– http://www.hcjb.cz/…dc6206.phtml
(Zde je ovšem nutné dodat, že historičtí kalvinisté jako Spurgeon nebo
nověji u nás například Steiger měli a mají široké srdce pro
křesťany rozdílných proudů a takovýchto postojů jsem si u nich
nikdy nevšiml.)
2. Fernando Lanzi, Gioia Lanzi, Saints and Their Symbols: Recognizing
Saints in Art and in Popular Images, Liturgical Press, 2004
3. Augustin, iEncykopedie.cz – http://www.iencyklopedie.cz/augustin/
4. Hus Jan, Listy psané v Kostnici 1415 z vězení. Listy
Husovy upravil a přehlédl Bohumil Mareš a vydal roku 1911 jako 3.
vydání. Comenius 1891 a Samostatnost 1901 – http://lide.cb.cz/…_listy_d.htm
5. Jan Amos Komenský. Stručná historie církve slovanské – http://texty.citanka.cz/…ecsl1–2.html
6. Jan Amos Komenský, Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, dr.
Josef Staněk, F. Obzina Vyškov na Moravě, 1935-http://www.dkd.cz/dila/_Ksaft_umirajici_matky_Jednoty_Bratrske_9216.TXT
7. Tamtéž
8. Fullerton W. Y., Charles Huddon Spurgeon A Biography. The Spurgeon
Archive – http://www.spurgeon.org/misc/bio13.htm
9. Tamtéž
10. Duewel Wesley L. Oheň probuzení, Eirënë, 1997
11. Wilkerson David, America´s Last Call, Wilkerson Trust Publication,
Lindale, Texas, 1998
12. Shakarian Demos, Sherrill John a Elizabeth, Nejšťastnější lidé
na zemi, Křesťanský život, Albrechtice, 2006
13. Wilkerson David, Šalomounova církev, WCPS, 19. prosince 1994 –
http://www.tscpulpitseries.org/…s941219.html
14. Bieszczady, Příběh náboženské emigrace z Československa
přelomu 60. a 70. let 20. století, Ceská televize – http://www.ceskatelevize.cz/…-bieszczady/
15. David Wilkerson Economic Collapse then A Russian Invasion –
http://americaslastdays.blogspot.cz/…se-then.html
16. Gamrot Česlav, Na začátku bylo nadpřirozené vnuknutí, Brána, 15
(6) 2012, s. 20–21 – http://www.cb.cz/…s/2012–6.pdf
Zdroj: www.apologet.cz
|
|
| |
| |
| | | Hodnocení článku | Průměrné skóre: 0 Hlasů: 0
|
| | | |
|
|
Re: Musí být současné proroctví stoprocentní? (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1) Vložil: demagog v Čtvrtek, 28. květen 2015 @ 23:00:03 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | To, že lidí jsou omylní a tudíž při výkladu Bible mohou přicházet k různým výkladům, není důkazem pro omylnost samotné bible. Nakonec, stále poznávme pouze z části. Tudíž si osobě myslím, že základní premisa článku je chybná, tudíž je chybný článek celý i s jeho vývody... |
Re: Re: Musí být současné proroctví stoprocentní? (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1) Vložil: demagog v Čtvrtek, 28. květen 2015 @ 23:03:14 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Aha, tak jsem asi nepochopil ironii autora :-) |
]
Re: Musí být současné proroctví stoprocentní? (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1) Vložil: bask v Pátek, 29. květen 2015 @ 14:10:05 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Konečně jasné slovo! Proroctví prostě musí pokračovat, jinak bychom byli ztraceni. Byli bychom odkázáni jenom na Písmo a náš život by se nejspíš zhroutil. Netušili bychom, jestli máme ráno vstávat do práce, jestli máme milovat svou ženu a vychovávat své děti, nevěděli bychom, jestli máme do shromáždění, a svědčit lidem o Kristu. Možná se z nás dokonce stanou mrzutí fundamentalističtí kalvinisté…Tenhle článek výstižně ukazuje, proč charismatické hnutí nepatří do evangelikálního hnutí, ale musíme ho postavit mezi ostatní křesťanské sekty, jako jsou např. římští katolíci nebo adventisté. Evangelikálové totiž – a je jedno, zda jde o nové evangelikály, nebo klasické (kteří jsou dnes obvykle označovaní jako fundamentalisté) – trvají na tom, že Písmo je dostatečné jak pro učení (doktrínu), tak i pro křesťanský život – Písmo je rozhodujícím faktorem. To je doktrína Sola Scriptura (která nijak nepopírá učení o Duchu svatém). Naproti tomu autor článku vysvětluje, že co se týče učení, je Písmo dostatečné a skrze proroctví už nepřijde žádné nové zjevení doktríny, ale pro praktický život potřebuje křesťan něco víc, než jen samotné Písmo. Ovšem Písmo samotné říká, že je celé „vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku“ (2Tm 3,16-17 ČSP). Boží slovo připravuje ke každému dobrému činu. Neexistuje dobrý čin, kvůli kterému byste museli jít někam jinam než do Písma. V souvislosti s proroctvím bychom si měli položit několik otázek: 1. Snížil Bůh svůj pohled na morálku? Starozákonní prorok musel žít morálním životem, jinak byl označen za falešného proroka (např. Jr 23,14-16). Změnil Bůh morální standardy novozákonních proroků? Zatímco pro starší církve platí, že musí být bezúhonný, prorok může chybovat (stačí se podívat na morální profil mnoha současných proroků)? 2. Povoluje v novozákonní době Bůh doktrinální odchylky?Starozákonní prorok musel prorokovat v souladu s dostupným zjevením (Dt 13,2-6), musel být ortodoxní v otázce učení. Podle toho, co píše autor článku, se zdá, že dnes to Bůh až tak vážně nebere. Resp. na začátku článku tvrdí, že ne a na konci, že ano. Mluví Jakub (Jk 3,1-2) o závažnosti Božího soudu těch, kdo učí, z nějakého rozmaru? Nebo snad dnešní proroci neučí? 3. Změnil Bůh svá kritéria na přesnost proroctví? Starozákonní prorok musel prokázat svou pravost tím, že prorokoval věci, které se staly. Pokud se nestaly, měl být označen za falešného proroka a měl zemřít (Dt 18,20-22). Ale novozákonní proroci se mohou mýlit! Jejich proroctví se naplnit nemusí, a přesto neztratí kredit proroka. Hm… To přece není tak hrozné, když desítky rodin prodají své domy a vystěhují se do jiného státu, aby zjistili, že se prorok prostě netrefil… Vždyť ten prorok říkal jenom „Boží slovo“ – nebo snad prorokoval něco jiného, co Božím slovem nebylo? 4. Kdy se změnila definice proroctví? Starozákonní proroctví bylo vždy přímým inspirovaným slovem od Boha. Novozákonní proroctví je podle autora pouze předpovídáním budoucích věcí (neboť učení už máme v Písmu). Zajímalo by mě, jestli se to změnilo předtím, než byl napsán Nový zákon nebo až potom, protože jestli to bylo už předtím, pak je možné, že celý Nový zákon je pravdivý třeba jen z 20 % (v podobné míře se naplňují proroctví charismatických proroků). Jestli to bylo ale až potom, je zajímavé, že o tom Nový zákon mlčí. 5. Prorokují tedy proroci Boží slovo nebo ne? A pokud ano, je potřeba ho poslechnout? Mám za to, že neposlechnutí Božího slova vždy bylo pokládáno za hřích. Ale když je to omylné Boží slovo… A je to ještě Boží slovo, když může být omylné? A co když poslechnu to, co se ukáže, že to nebylo Boží slovo? Asi se do toho moc zamotávám…
6. Staví autor na Božím slově nebo na zkušenostech?Písmo cituje a pěkně... Je úsměvné, jak se autor snaží dovolat tradičních autorit, jako byli Augustin, Hus, Komenský, Baxter, Owen (který se mimochodem nejmenoval Robert, ale John, a jeho kniha „ Obrana svatého Písma proti fanatikům“ je dostatečnou odpovědí autorovi článku) nebo Spurgeon. Je to úporná snaha obhájit vlastní názor na úkor historie. Žádný z výše jmenovaných se nikdy neoznačoval za proroka, ani nechtěl prorokovat a neprorokoval – ne že by proroky neznali nebo nevěděli, co proroctví je, ale právě proto, že to věděli a měli v tom (až na výjimky) celkem jasno. V našem městě je několik čarodějnic, a každá z nich je schopná předpovědět vám budoucnost s mnohem větší mírou pravděpodobnosti, než jak to dělají charismatičtí proroci. Je to snad také důkaz toho, že proroctví dnes musí pokračovat?
|
|
| |
|
|