Jeden z nejodváženějších experimentů, které z Reformace vyšly - i když také skončil nezdarem jako všechny ostatní pokusy - byla vlastně teokracie zřízená Kalvínem v Ženevě, do které se  přistěhoval v roce 1536 ve stáří 27 let. Jeho charakteru se nedalo nic vytknout. Člověk téměř cítí bezmocný povzdech papeže Pia V když říká: "Síla tohoto heretika spočívá v tom, že peníze pro něj neznamenají nic. Kdybych měl takové služebníky, moje vláda by se  rozšířila od moře k mořím". (Philip Schaff, "History of the  Christian Church: The Swiss Reformation", 1893).

Kalvínovo manželství bylo čisté, plné lásky a věrnosti. Skromný plat 100 korun za rok mu stačilo na šetrný život, jehož  cílem bylo království založené na vládě Boží a jednoduchém,  poctivém žití... Pro nepřátele Kalvína musela být jeho dokonalá  neúplatnost skutečnou frustrací! ... Kalvínův genius byl pozdviženým oceněním Boží slávy. Jeho pohled byl skutečně pohled na Boha, jako na střed veškeré existence. A čím více člověk chápal  Boží majestát, tím jasněji viděl vlastní nedostatky. Kalvín to popsal velmi srozumitelně v "The Institutes of the Christian Religion". Kniha byla původně napsaná jako výzva Francisovi králi Francie, aby se poctivě a nezaujatě podíval na víru a aspirace francouzských Protestantů. Nakonec se stala obhajobou protestantské doktríny všeobecně a predestinace zvláště.


Ovšem i v tomto hrála svou roli politika: Kalvín doufal získat podporu katolického Francise, který se právě chystal sjednat spojení s lutheránskými princi, proti katolickému císaři Karlu V. Kalvínovo přesvědčování a i styl byly myšlenkově bohaté a přijatelné pro ty, kteří viděli praktické výsledky. "Lutheránská víra" se zdála být v mnoha případech příliš vzdálená standardu čistého Božího života. Luther sám napsal opovržlivě že "sedláci, občané i šlechta jsou ještě lakotnější a mají ještě méně disciplín než za papežů". (E.H.Broadbent, "The Pilgrim Church", 1955). To přiznání pochopitelně potěšilo Katolíky, ale pro Kalvína to bylo dalším důkazem, že ani Katolicismus, ani Protestantství ale pouze Boží milost je schopná vyprodukovat čisté životy: "Mysl člověka se tolik odcizila Boží spravedlnosti, že počíná, touží po tom a vytváří  pouze to, co je bezbožné, perverzní, nečisté, hanebné" (John T. McNeil, "John Calvin's The Institutes of the Christian Religion").

Člověk se diví, kde vzal Kalvín čas psát tak hluboce a tak mnoho. Jeho díla jsou nejenom v kontrastu k tomu sebe oceňujícímu systému, kterému se říká Křesťanství dnes, ale zároveň nás usvědčují z mělkosti a hříchu právě tak, jako přesvědčily čtenáře jeho dnů... Potom co nás přesvědčil o naší zkaženosti a nutnosti  volat k Bohu jako jediné naději, Kalvín šel dále: Omezil tuto milost svou doktrínou o predestinaci, což je ústředním učením Kalvínismu. "Jak Písmo jasně ukazuje, tak i my učíme, že Bůh vybral pro svůj věčný a neměnný plán ty, které už dávno předurčil pro spásu a ty, které na druhé straně předurčil ke zkáze. Proto  usuzujeme že pokud se týká spasených, tento plán byl založený na milosti, která byla udělena zdarma, bez ohledu na lidskou hodnotu. Podle Jeho spravedlivého, i když pro nás nepochopitelného soudu uzavřel bránu k životu těm, které odevzdal ke zkáze". Calvin, "Institutes").

DOBRÝ Z PŘINUCENÍ

Nikdo nebude popírat že Bůh má právo - jako Stvořitel a Pán vesmíru, rozhodovat suverénně o všem, podle vlatní vůle. Ani nebudeme popírat Jeho právo poslat za hříchy do pekla. Ovšem, Písmo jasně učí, že "Bůh nechce, aby kdokoliv zahynul" 2 Petr 3:9, ale "přeje si, aby byli všichni spaseni a poznali pravdu". 1 Timoteovi  2:4. Kristovo prohlášení k Nikodémovi, že "Bůh neposlal svého Syna svět odsoudit, ale aby skrze Něj svět mohl být zachráněn" Jan 3:17, se zdá zahrnovat každého! V žádném případě to nepřipouští ideu, že Bůh se rozhodl ponechat některé lidi v jejich hříchu! Kalvinismus takto reprezentuje vážnou kontradikci a my budeme tento problém řešit později.

Pakliže zlo, které vidíme všude kolem nás je z Boží vůle, potom Kalvín odmítl mít to zlo pod svou vládou! Pokusil se odvážně donutit Ženevany, aby žili podle biblických standardů bez ohledu na  to, zda byli k takovému životu Bohem předurčení nebo ne! Dobrota, kterou Kalvín učil, mohla přece přijít pouze z Boží milosti, zatím co Kalvín se ji pokusil vytvořit donucením! Jednota víry i pro ty,  kteří žádnou víru neměli, se stala zákonným nařízením...  Svrchovaným orgánem jak v náboženských, tak i civilních věcech byla městská rada, nad kterou měl Kalvín kompletní kontrolu. Souhlas s vyznáním víry podle městské rady, byl podmínkou pro obdržení občanství a podrobení se sociálním a morálním nařízením, bylo podmínkou pokračující platnosti tohoto občanství.

Výsledek, který se ukázal nejenom v zbožnosti ale také v prosperitě, lákal kdekoho do Ženevy. Jeden pastor z Luteránského Německa napsal v r.1610: "V tomto městě je institut, který který týdně vyšetřuje i malé  přestupky občanů. Nikdo nekleje, nehraje hazard, nežije v luxusu. Podvod je zakázaný a o velkých hříších se neslyší. Jaký nádherný obraz křesťanského náboženství! V slzách si  musím přiznat, že přesně toho je zapotřebí v Německu - a je to  totálně zanedbáváno! Kdyby nebylo rozdílu v náboženství, zůstal  bych v Ženevě do smrti". (Schaff, "History") ... Na chování se dohlíželo právě tak, jako na víru, protože dobré chování bylo cílem správné víry. Kalvín sám - přísný a tvrdý, snil o společnosti tak dobře regulované, že její ctnost bude důkazem správné teologie a zahanbí Katolicismus, který vytvořil a toleroval luxus a uvolněnost Říma. (Durant, "Reformation").

Některé restrikce vynucované v Ženevě, se zdály být na hranici směšnosti! Políbení dítěte na noc, příliš mnoho talířů na stole, příliš vysoký účes, příliš mnoho krajek, zakázaná barva šatů  - to všechno bylo důvodem k "pohovoru" a respektivě k trestu.  V určitém smyslu Sovětský Svaz za Gorbačeva, hlavně za doby "glasnosti", byl lákavější než Kalvínská Ženeva: Zvláštní třídou byly "zločiny  proti Kalvínovi. Bylo zločinem se smát při jeho kázání, bylo zločinem hádat se s Kalvínem na ulici. A začít teologickou kontroverzi s Kalvínem se mohlo ukázat  být velmi vážným zločinem. Ve skutečnosti tato nařízení se nedala dodržet. Každý musel navštěvovat kostel. Nikdo nesměl opustit město  bez udání důvodu, který byl přijatelný sněmu.

Skupiny "věrných"  měly právo vstoupit do cizích domů, vyzkoušet služebnictvo z katechismu, přikázat rodičům aby poslali děti do školy. Mučení bylo běžným jevem u kriminálních procesů, ta nejmenší odchylka od pravověrnosti byla okamžitě trestána. Za šedesát let bylo v Ženevě upáleno 150 heretiků! Rodiče udávali své děti nejenom pro malé přestupky, ale i pro zločiny! Udavači byli všude. Ještě nikdy nebyla společnost pod takovými zákony! Morální chyby byly pronásledované velmi přísně. V době vrcholu vlády sněmu, přes 400 lidí bylo obžalováno pro morální přestupky za jeden rok v Ženevě. Tresty se pohybovaly od vyhoštění až po useknutí hlavy. Urážka  Boha, modloslužebnictví či smilstvo byly hlavní zločiny. Jeden z popravených bylo dítě, které usvědčili z udeření rodiče! Člověk jménem Gruet byl mučený po dobu tří let, přiznal se a byl popraven za vyvěšení neuctivého plakátu na Kalvínovu kazatelnu. 

ODVÁŽNÝ POKUS O REKONSTRUKCI SPOLEČNOSTI.

Poslušnost, kterou Bůh podle Kalvína mohl předurčit ale nepředurčil, se Kalvín rozhodl vynutit - ne skrze milost - ale skrze to nejtvrdší uplatnění zákona. To kdysi tak noblesní: "Sola  Scriptura" se tak nějak proměnilo v "Sola Kalvinismus". A znovu přišla doba, kdy mohla být Bible vykládána pouze vládnoucí církevní  autoritou: Nové kněžstvo, se stalo pod Kalvínem mnohem mocnější než kterékoliv jiné od dob starodávného Israele. Skutečným zákonem  křesťanského státu - řekl Kalvín - musí být Bible. Kněžstvo je tím  vhodným vykladačem tohoto zákona. Civilní vláda je tomuto zákonu podřízená a musí jej vynucovat tak, jak byl vyložen.

Kalvín byl tak důkladný jako kterýkoliv papež v odmítnutí individualismu víry! Zcela odmítl princip soukromého posudku, kterým toto náboženství začalo. On viděl fragmentaci Reformace na stovky sekt - v Ženevě nedovolil ani jednu. Zde bylo shromáždění učených, kteří formulovali víru. Komu se to nelíbilo, ten se mohl vystěhovat. Stálá nepřítomnost při protestantských službách, nebo odmítání přijímání podléhalo trestu. Hereze se stala opět  velezradou proti státu a byla trestána smrtí. Katolicismus, který toto kdysi učil, se sám stal herezí....

Michael Servetus, který unikl z vězení katolické Inkvizice, byl upálený na hranici v kalvínské protestantské Ženevě za to, že  popřel Trojici. R. Tudor Jones komentuje trakt, který Kalvín napsal, aby obhájil toto rozhodnutí (The Defence of the orthodox faith in the Sacred Trinity) takto: Je to Kalvín, který skutečně mrazí.  Tento dokument je právě tak hrůzný, jako Lutherův trakt proti vzbouřeným sedlákům. (R.Tudor Jones, "The Great Reformation"). I když Kalvín byl - bezpochyby velkou osobností, nepochopil  to hlavní: Nebyl ochotný povolit tu stejnou svobodu, jakou jasně povoluje Bůh! Kalvín nevěřil, že člověk má sílu volby uposlechnout  Boha a rozhodnout se pro dobro - ale jeho pokus donutit lidi, aby byli dobří, se nepovedl!

...Pavel prezentuje toto dilema těmito slovy: ..neboť chtít dobro dokáži, ale konat nedovedu". Římanům  7:18. Nejde o to že by člověk nemohl vidět pravdu, a dokonce po ní  toužit, ale to že mu schází síla, kterou může dodat pouze Bůh...  Tato síla nemůže být vytvořena zákonem ale milostí, láskou a skrze naplnění Svatého Ducha. Zatím co Kalvín měl jistě velikou lásku pro Boha, ukázal velmi málo milosti v jednání se svými bližními ve prospěch Boha.

Jak Luther, tak i Kalvín se opíral o moc bezbožných vládců, něco, co kdysi reformátoři v Římě odsoudili. Proč měl být použit světský meč k donucení neochotných, které Bůh nezvolil pro svou milost nikdo nikdy nevysvětlil! Dopis, datovaný 22 října 1548 Lordu  Somersetovi, zkorumpovanému poradci krále Edwarda, je obzvláště odhalující. Kalvín poukazuje na ty, kteří Edwardovi oponují jako na "tvrdohlavé přívržence pověr římského Antikrista". Kalvín dále pokračuje v radě, jak jednat s rebely proti Koruně a s doktrinálními heretiky: "Takoví si zaslouží potlačení mečem, který je věrný vám, protože oni neútočí pouze na krále ale také na  Boha, který krále na trůn posadil a vás pověřil ochranou - jak jeho osoby, tak i jeho majestátu." (Beard, "Reformation"). Bylo to víc než ironické, když dva hlavní reformátoři byli tak neústupní při uplatňování diktatury nad Protestanty - stejné diktatury, kterou používal Katolicismus a který byl příčinou Reformace.

Zatím co Luther i Kalvín upadli do stejného omylu tím, že uzavřeli partnerství se světskými autoritami nikdy nebude protestantská kongregace či denominace mít moc nad králi země jako kdysi měl a stále má Katolicismus. Protestanté neměli papeže, ani netvrdili, že jsou branou do nebe. Protestanté poukazovali lidi na Krista jako na "cestu, pravdu a život". Bylo na každém jednotlivci  aby uvedli ve skutečnost svou spásu" Filipským 2:12. Strachem z Boha - ne z církevních autorit...

Ještě nikdy v historii se nikdo nepokusil o tak odvážnou "rekonstrukci" společnosti jako se stalo pod zdatným vedením Kalvínovým. Ani nikdy nikdo nebyl tak kvalifikovaný jako on - ani nikdy nebyly takové příhodné podmínky pro takový pokus. A přesto Pokřesťanštění neuspělo ani v malé oblasti Ženevy, ze stejného důvodu, pro který by se setkalo s neúspěchem dnes. Pouze malá část lidstva je ochotná (předurčená, podle Kalvína) přijít v pokání ke Kristovi, aby byla znovu narozená v Duchu Božím. Jen tak je člověk schopný uposlechnout Boží zákony. Mnohé Písmo to objasňuje: "Neboť  co bylo nemožné zákonu, protože tělo bylo slabé, poslal Bůh svého  Syna v lidské podobě jako oběť za hřích a odsoudil hřích v těle, aby požadavek Zákona byl naplněný v nás, kteří chodíme podle Ducha  a ne těla... Myšlení těla je v nepřátelství s Bohem neboť se Jeho  zákonu nepodřizuje. Ti, kteří jsou v těle, se Bohu zalíbit nemohou.  Ale vy nejste v těle, protože Duch žije ve vás". Římanům 8:3-8

OVCE MÍR V DŽUNGLI NEUDRŽÍ!

Lidská hříšnost vytvořila nemožné dilema. Ti, kteří se dnes snaží pokřesťanštit svět tím, že se spojili s bezbožnými - ať už cíl je jakkoliv dobrý - se jednou dostanou před stejný problém. Srdce, dokonce i "pokřesťančeného" člověka je stále "nade vše zrádné a zoufale zkažené". Jeremiáš 17:9. Jak poznamenává Roland H.Bainton v knize o životě Martina Luthera: "Donucování nelze eliminovat, protože společnost nelze pokřesťanštit" (Bainton, "Luther").

A přes ty všechny zkušenosti z minulosti - novou visí evangelických církví v USA, je rozjet se na mrtvém koni za "vítězstvím"! Zdá se to být podivné a neskutečné, ale ten nemožný cíl pokřesťanštění světa, se dnes předkládá jako pravý smysl Velkého Poslání! "Dnešní Křesťanství musí převzít společnost právě  tak, jako kdysi ji převzal Katolicismus a jak se Protestanství pokoušelo". Prostě splnit "Bohem určenou vedoucí úlohu aby "Boží vůle byla na zemi, jako je na nebi". (Manifesto Covenant of the Coalition on Revival, April 25 1987).

Bainton dále cituje ještě stále bojovného Luthera, který však  již ztratil iluze, a jehož slova by si měl uvědomit každý, kdo hledá tu stejnou "rekonstrukci" společnosti, která nevyšla ani  reformátorům, ani jiným, kteří se o ní kdy pokoušeli: Svět a lidské  masy jsou a budou vždy nekřesťanské, přesto že byly pokřtěné a jsou nominálně křesťanské... A proto člověk, který by se odvážil vládnout celé společnosti nebo světu skrze evangelium - by byl jako ovčák, který dá do jedné ohrady vlky, lvy, orly a ovce. Ovce sice mír udrží, ale samy dlouho nevydrží!! Svět nemůžete ovládnout růžencem! (Bainton, "Luther").

Není dobrým znamením skutečnost, že Rekonstrukcionisté, jejichž vliv roste ze dne na den, mají Kalvína jako svého hrdinu "bez chyby" a doufají přemodelovat společnost podle Kalvínova experimentu, který neuspěl.... Je možné zapomenout? Navzdory všem extrémům a nedůslednostem, Reformace vykonala mnoho dobrého.

Tisíce lidí nikdy nesouhlasilo s výstřednostmi Luthera či Kalvína a ani nesouhlasilo se spojením církve a státu. Mnoho Křesťanů také rozpoznalo a odmítlo zbytky Katolicismu, které si Protestanství ponechalo. Eventuálně z Reformace vyšly nezávislé skupiny jako Baptisté, různí "Bratři" a "Svobodné" církve, které nakonec zplodily evangelické hnutí, dnes dominující americkému Protestantismu.

E.H.Broadbent píše: Lidé se většinou domnívají, že když se Reformace realizovala, rozdělila Evropu na Protestanty a Katolíky. Není tomu tak! Velký počet Křesťanů, kteří nepatřili ani k těm, ani k oněm, byl zcela přehlédnut. Vytvořily se nezávislé církve, které nespoléhaly na světskou moc. Byly tak početné, že Státní církve se obávaly o své  posice a někdy i existenci.... Důvodem, že tak důležitá hnutí mají  jen malé místo v historii té doby je skutečnost, že Velké církve Státu - Protestanté i Katolíci - zničily podstatné části literatury "Bratrů", (jak se většina z nich nazývala), a přepsaly tak historii v negativním smyslu.....

Reformace odstranila očistec, odpustky, obrazy svatých, kult  svatých, modlitby za mrtvé a většinu korupce, která vznikne vždy, když se lidé bezpodmínečně podřídí elitní hierarchii... Vlastně zůstaly pouze dvě nařízení: Křest a Eucharistie (později známý pod  názvem "přijímání", či "Večeře Páně"). Obě tato nařízení se stala příčinou vleklého sporu a rozpolcení uvnitř Reformace a přispěla  k hrůzné podívané válek a mučednictví mezi samotnými Protestanty. Jednota víry, dokonce i mezi těmi kteří stejnou víru vyznávali, nebyla snadno dosažitelná!