Jen málokteré teologické téma se dočkalo v dějinách církve tolika karikatur, jako Kalvínovo učení o predestinaci. Ženevský reformátor bývá v této věci nepochopen, jeho výpovědi o vyvolení a předurčení bývají vulgarizovány a překrucovány. Jeho jméno se stalo symbolem zbožného fatalismu a nespravedlivého determinismu. Jeho nauka o Boží svrchovanosti bývá označována jako „křesťanský islám“.

Není pravda, jak se někteří domnívají, že učení o predestinaci je vůdčím principem Kalvínovy teologie. Není pravda, že Kalvín byl posedlý touhou vytvořit uzavřený teologický systém a že veden touto ambicí dovedl učení o predestinaci až do absurdních, nelidských důsledků. Kalvín byl především biblista. Napsal komentáře k většině starozákonních knih a ke všem novozákonním spisům (s výjimkou Zjevení). Své hlavní teologické dílo, Instituci, průběžně (pětkrát) přepisoval a upravoval ve světle svého prohlubujícího se poznání Bible.

Není možné Kalvína obviňovat z toho, co o tajemství vyvolení říká apoštol Pavel, a co Kalvín pouze jako bohabojný čtenář Písma vykládá a komentuje. Není možné ukazovat prstem na Kalvína a pominout skutečnost, že k úplně stejným závěrům jako on dospěli v otázce predestinace oba nejvlivnější Kalvínovi učitelé, Augustin a Luther.

Naopak je třeba zdůraznit, že Kalvínova formulace učení o predestinaci je vedena pastýřskou starostí o znepokojené a utrápené ovečky. Učení o predestinaci má poskytnout věřícím ujištění o Boží svrchovanosti a přízni. Má je vysvobodit z tápání a nejistoty. Má je chránit před pošetilou a sebezničující snahou zasloužit si spásu vlastní zbožností.

Také se sluší poznamenat, že pasáž o předurčení se v Kalvínově Instituci nachází v těsné blízkosti pojednání o modlitbě, kde nenajdeme ani stopy po nějakém zbožném fatalismu a kde jsou věřící naopak povzbuzeni k nad)jnému očekávání, že jejich přímluvné modlitby budou vyslyšeny.

Dále je třeba připomenout, že Kalvín nikdy netvrdil, že Bůh některé lidi, ba snad dokonce většinu lidstva, svévolně a nespravedlivě zavrhuje. Stejně jako před ním Augustin a Luther, Kalvín dospěl na základ) četby Písma k přesvědčení, že ti, kdo nebudou spaseni, nesou důsledky své vlastní, nikoli cizí viny. Luther i Kalvín prostě zcela přiznaně navazují na Augustinův výklad Pavlova učení o Pádu a jeho důsledcích. Každý člověk má v tomto pojetí podíl na Adamově Pádu, a lidstvo jako celek, tedy každý jednotlivý člověk, ztratil v důsledku Pádu svobodnou vůli. Z tohoto důvodu nikdo není schopen „chtít Boha“. Po Pádu prostě nedokážeme chtít dobro pro dobro samo.

Jistě můžeme subjektivně zakoušet touhu po spáse či po Bohu, ale vesměs z nepříliš ušlechtilých důvodů, jako je strach ze smrti nebo z pekla, touha po smyslu života, po nesmrtelnosti atd. Skutečně čisté, nesobecké motivy nemáme k dispozici. Naše vůle je jako zmagnetovaný kompas, nemůže ukazovat k Severu. Proto je nezbytné, aby k uzdravení a napřímení naší vůle došlo z Boží iniciativy. Nejsme schopni ze své vůle říci Bohu ano, i to prosté ano vůči Bohu je jeho darem.

S tímto výkladem Pavlova učení je jistě možné nesouhlasit, ale má-li být takový nesouhlas něčím víc než projevem povrchnosti, je třeba jít opravdu do hloubky, otevřít Písmo a předložit jiné, přesvědčivější odpovědi na otázky, se kterými Augustin, Luther i Kalvín poctivě a čestně zápasili.

Pavel Hošek

Zdroj: časopis Církve bratrské "Brána" 2009/9