„Zabít člověka neznamená chránit pravověrné učení. Znamená to prostě zabít člověka. Když Ženevané zabili Serveta, neochránili tím pravověrné učení. Prostě zabili člověka.“
(Sebastian Castellio - „Contra libellum Calvini“)

Mezi desítkami a stovkami obdarovaných a obětavých reformátorů jistě výrazně vyčnívá tvůrce švýcarské reformace Jan Kalvín. Kalvínovo nasazení pro Boží věc, pronikavost myšlenek, organizační talent i jeho samotná role v dějinách jsou vpravdě pozoruhodné. Při bližším pohledu na jeho vystoupení člověk žasne, obdivuje, je povzbuzen, ale i závidí.

I Jan Kalvín byl nicméně člověk z masa a kostí. I v jeho působení najdeme množství temných míst. Ani on se přirozeně nevyhnul sporným rozhodnutím, omylům, slabostem. Mezi temnými momenty v jeho působení stojí patrně na prvním místě Kalvínův střet se španělským humanistou Miguelem Servetem. Zprvu nenápadná konfrontace, která měla své kritické vyústění až na ženevské hranici.



Miguel Servet se narodil patrně r. 1509 (stejně jako Kalvín) ve španělském městě Villanueva di Sijena. Měl zámožné rodiče, a tak už od dětství se mu dostalo vybraného vychování a vzdělání. Již velmi brzy projevil svou pronikavou inteligenci i tvůrčí talent. Kromě práva, matematiky a astrologie si přirozeně kladl základní otázky po podstatě lidského života i celého Vesmíru. Začal se proto věnovat teologii a filozofii.

Servet vyrůstal v době úsvitu evropské evropské reformace a humanismu – jeho zvídavost se tedy mohla nebývale svobodně rozvíjet. Ve shodě s reformačním duchem se snaží navrátit k pravdivým základům křesťanské víry a očistit ji od pozdějších nánosů středověké církve. Podobně jako hlavní teologové reformace vychází i Servet při své snaze především z poctivé četby a práce s Písmem. A právě studium Písma ho záhy přivedlo také ke střetu s některými autoritami v čele reformace.

Ve věku raných dvaceti let píše Servet své první teologické pojednání a ihned si zadělává na potíže. V knize „O omylu trojice“ otevřeně kritizuje tradiční křesťanské učení o trojjediném Bohu a označuje jej za dodatečný a umělý výmysl středověkých učitelů církve. Není bez zajímavosti, že kromě biblického zdůvodnění odmítá Servet trojici také z misijních důvodů. Podle jeho pozorování trojice brání v konverzi španělským Židům a Muslimům, které potkával ve své vlasti.

 V Servetově pojetí je tedy BAh jen jeden a nikoli tři, jak dosvědčuje celý Starý i Nový zákon. Učení o trojici je směsí pohanského modlářství a řecké filozofické spekulace. Ježíš Kristus jistě je Boží syn, ale je jím pouze proto, že si jej za syna vyhlédl a pomazal Hospodin – jediný a svrchovaný Bůh. Ježíš je tedy „pouze“ výjimečný člověk, adoptovaný do Boží rodiny jako jedinečný předchůdce nás ostatních.

Není divu, že Servetovo pojednání vzbudilo okamžité pobouření a jeho autor byl brzy vyzván, aby svůj teologický útok na trojici odvolal. Servet svou chybu uznal a přislíbil přepsání. V opravené verzi („Dialog o svobodné trojici“; r. 1532) zmírňuje svou kritiku, ale fakticky své přesvědčení o nepravdivosti trojičního učení neodvolává. Po tomto napětí se nicméně Servet, na domluvu některých teologů i přátel, stahuje z veřejného teologického působení. Nadále se věnuje především matematice a nově také lékařské vědě. Právě v této oblasti se brzy osvědčuje jako velmi nadaný badatel. Jeho schopnosti nejlépe potvrzuje fakt, že jako první v historii detailně prozkoumal a popsal malý krevní (nebo také plicní) oběh. Jeho srdce však stále hořelo základními otázkami po Bohu i podstatě člověka.


V roce 1546 se proto rozhodne napsat samotnému Janu Kalvínovi a jeho životní příběh tak nabere nečekaný směr. Servet Kalvínovi sděluje své hlavní věroučné postřehy – o trojici a také o lidské přirozenosti, která prý není osudově zasažena dědičným hříchem. Kalvín reaguje zprvu věcně a snad i laskavě – posílá Servetovi své stěžejní dílo – Instituci, aby opravil jeho pohled.

Servet se však nedá, odpovídá ostřeji a zprvu nevinná teologická výměna názorů se rychle mění v ostrou osobní roztržku. Věci pak dostávají rychlý spád. Kalvín se zasazuje na dálku o obžalobu a uvěznění Serveta ve Francii. Tomu se daří uprchnout a má namířeno do Itálie. Z nejasného důvodu však volí cestu přes Ženevu. Při nedělní bohoslužbě je pod Kalvínovou kazatelnou uprchlík Miguel Servet rozpoznán a znovu uvězněn. Během pár dní je obžalován z hereze a městskou radou odsouzen k veřejnému upálení. 27. října r. 1553 je na hlavním ženevském náměstí k zadostiučinění mnohých rozsudek slavnostně vykonán.

Upálení Miguela Serveta je jedinou oficiální popravou z důvodu šíření falešného učení, která byla během první vlny evropské reformace provedena. Mnozí další bludaři však byli pronásledováni, vězněni, vyhánáni ze svých domovů, linčováni a jinak ponižováni. Jakkoli se nám to může zdát nepřípustné, bylo toto jednání přijímáno povětšinou se samozřejmostí, mnohdy i s nadšením a vděkem.

Bezprostředně po Servetově procesu se ozval jediný vážný hlas proti. Patřil dalšímu humanistickému vzdělanci Sebastianu Castelliovi. Tento člověk se v žádném případě nezastával ani názorů ani způsobu vystupování Miguela Serveta. I on ho považoval za kacíře. Castellio se však rozhodně zastal něčeho mnohem podstatnějšího – Servetova lidství a jeho holého života.

Dnes už neupalujeme lidi na hranici za to, že pojímají či praktikují svou víru odlišně od nás. Přesto i my umíme nešťastně povýšit leccos nad hodnotu člověka, kterého nám Pán Bůh přivádí do cesty. Modlím se, aby tomu tak nebylo. Modlím se, aby pro mě bylo lidství druhých lidí vždy přednější než moje pochopení pravdy, než můj výklad Boží vůle. Ano, i než pravověrné učení.

Matěj Hájek

Zdroj: časopis Církve bratrské "Brána" 2009/9