poslal Nepřihlášený „Zabít člověka neznamená chránit pravověrné učení. Znamená to prostě zabít člověka. Když Ženevané zabili Serveta, neochránili tím pravověrné učení. Prostě zabili člověka.“
(Sebastian Castellio - „Contra libellum Calvini“)
Mezi desítkami a stovkami obdarovaných a obětavých reformátorů jistě výrazně vyčnívá tvůrce švýcarské reformace Jan Kalvín. Kalvínovo nasazení pro Boží věc, pronikavost myšlenek, organizační talent i jeho samotná role v dějinách jsou vpravdě pozoruhodné. Při bližším pohledu na jeho vystoupení člověk žasne, obdivuje, je povzbuzen, ale i závidí.
I Jan Kalvín byl nicméně člověk z masa a kostí. I v jeho působení najdeme množství temných míst. Ani on se přirozeně nevyhnul sporným rozhodnutím, omylům, slabostem. Mezi temnými momenty v jeho působení stojí patrně na prvním místě Kalvínův střet se španělským humanistou Miguelem Servetem. Zprvu nenápadná konfrontace, která měla své kritické vyústění až na ženevské hranici.
Miguel Servet se narodil patrně r. 1509 (stejně jako Kalvín) ve
španělském městě Villanueva di Sijena. Měl zámožné rodiče, a tak už od
dětství se mu dostalo vybraného vychování a vzdělání. Již velmi brzy
projevil svou pronikavou inteligenci i tvůrčí talent. Kromě práva,
matematiky a astrologie si přirozeně kladl základní otázky po podstatě
lidského života i celého Vesmíru. Začal se proto věnovat teologii a
filozofii.
Servet vyrůstal v době úsvitu evropské evropské
reformace a humanismu – jeho zvídavost se tedy mohla nebývale svobodně
rozvíjet. Ve shodě s reformačním duchem se snaží navrátit k pravdivým
základům křesťanské víry a očistit ji od pozdějších nánosů středověké
církve. Podobně jako hlavní teologové reformace vychází i Servet při své
snaze především z poctivé četby a práce s Písmem. A právě studium Písma
ho záhy přivedlo také ke střetu s některými autoritami v čele
reformace.
Ve věku raných dvaceti let píše Servet své první
teologické pojednání a ihned si zadělává na potíže. V knize „O omylu
trojice“ otevřeně kritizuje tradiční křesťanské učení o trojjediném Bohu
a označuje jej za dodatečný a umělý výmysl středověkých učitelů církve.
Není bez zajímavosti, že kromě biblického zdůvodnění odmítá Servet
trojici také z misijních důvodů. Podle jeho pozorování trojice brání v
konverzi španělským Židům a Muslimům, které potkával ve své vlasti.
V
Servetově pojetí je tedy BAh jen jeden a nikoli tři, jak dosvědčuje
celý Starý i Nový zákon. Učení o trojici je směsí pohanského modlářství a
řecké filozofické spekulace. Ježíš Kristus jistě je Boží syn, ale je
jím pouze proto, že si jej za syna vyhlédl a pomazal Hospodin – jediný a
svrchovaný Bůh. Ježíš je tedy „pouze“ výjimečný člověk, adoptovaný do
Boží rodiny jako jedinečný předchůdce nás ostatních.
Není divu,
že Servetovo pojednání vzbudilo okamžité pobouření a jeho autor byl brzy
vyzván, aby svůj teologický útok na trojici odvolal. Servet svou chybu
uznal a přislíbil přepsání. V opravené verzi („Dialog o svobodné
trojici“; r. 1532) zmírňuje svou kritiku, ale fakticky své přesvědčení o
nepravdivosti trojičního učení neodvolává. Po tomto napětí se nicméně
Servet, na domluvu některých teologů i přátel, stahuje z veřejného
teologického působení. Nadále se věnuje především matematice a nově také
lékařské vědě. Právě v této oblasti se brzy osvědčuje jako velmi nadaný
badatel. Jeho schopnosti nejlépe potvrzuje fakt, že jako první v
historii detailně prozkoumal a popsal malý krevní (nebo také plicní)
oběh. Jeho srdce však stále hořelo základními otázkami po Bohu i
podstatě člověka.
V roce 1546 se proto rozhodne napsat
samotnému Janu Kalvínovi a jeho životní příběh tak nabere nečekaný směr.
Servet Kalvínovi sděluje své hlavní věroučné postřehy – o trojici a
také o lidské přirozenosti, která prý není osudově zasažena dědičným
hříchem. Kalvín reaguje zprvu věcně a snad i laskavě – posílá Servetovi
své stěžejní dílo – Instituci, aby opravil jeho pohled.
Servet se
však nedá, odpovídá ostřeji a zprvu nevinná teologická výměna názorů se
rychle mění v ostrou osobní roztržku. Věci pak dostávají rychlý spád.
Kalvín se zasazuje na dálku o obžalobu a uvěznění Serveta ve Francii.
Tomu se daří uprchnout a má namířeno do Itálie. Z nejasného důvodu však
volí cestu přes Ženevu. Při nedělní bohoslužbě je pod Kalvínovou
kazatelnou uprchlík Miguel Servet rozpoznán a znovu uvězněn. Během pár
dní je obžalován z hereze a městskou radou odsouzen k veřejnému upálení.
27. října r. 1553 je na hlavním ženevském náměstí k zadostiučinění
mnohých rozsudek slavnostně vykonán.
Upálení Miguela Serveta je
jedinou oficiální popravou z důvodu šíření falešného učení, která byla
během první vlny evropské reformace provedena. Mnozí další bludaři však
byli pronásledováni, vězněni, vyhánáni ze svých domovů, linčováni a
jinak ponižováni. Jakkoli se nám to může zdát nepřípustné, bylo toto
jednání přijímáno povětšinou se samozřejmostí, mnohdy i s nadšením a
vděkem.
Bezprostředně po Servetově procesu se ozval jediný vážný
hlas proti. Patřil dalšímu humanistickému vzdělanci Sebastianu
Castelliovi. Tento člověk se v žádném případě nezastával ani názorů ani
způsobu vystupování Miguela Serveta. I on ho považoval za kacíře.
Castellio se však rozhodně zastal něčeho mnohem podstatnějšího –
Servetova lidství a jeho holého života.
Dnes už neupalujeme lidi
na hranici za to, že pojímají či praktikují svou víru odlišně od nás.
Přesto i my umíme nešťastně povýšit leccos nad hodnotu člověka, kterého
nám Pán Bůh přivádí do cesty. Modlím se, aby tomu tak nebylo. Modlím se,
aby pro mě bylo lidství druhých lidí vždy přednější než moje pochopení
pravdy, než můj výklad Boží vůle. Ano, i než pravověrné učení.
Matěj Hájek
Zdroj: časopis Církve bratrské "Brána" 2009/9