Mnozí z nás si kladou otázku nad tím, proč církev u nás stagnuje, co se početního růstu týká a mnozí si pokládáme otázku, co s tím. Jedním z návrhů řešení, je zakládání nových sborů. Jedná se o fenomén, který se odehrává na mnoha místech světa a ukazuje se, že i toto (pochopitelně nejen toto) může být jedna z cest jak napomoci skeptickému středoevropanovi najít cestu do církve. V současné době existuje několik skupin, které se o zakládání nových sborů pokouší i v české kotlině. To, jak moc je tato věc pro ČR přenosná a aplikovatelná záleží především na tom, jaké se zakládáním nových sborů budou zkušenosti.

Já sám jsem byl u založení dvou nových sborů, z nichž si oba dva vedou dobře. Neprošli jsme žádnou formální přípravou jak na to, ale nějak intuitivně se oba dva sbory podařilo založit. Snad i proto za mnou chodí křesťané a ptají se, co si o zakládání nových sborů myslím. Pokusím se proto popsat několik pozorování, které jsem sice nikde nevyčetl, ale i tak mohou být přínosem. Kvůli vyváženosti se pokusím uvést negativa resp. nebezpečí a pozitiva.

Nebezpečí

Založení nového sboru může narušit sbor stávající, pokud odejde příliš mnoho klíčových lidí.

Nový sbor je v nebezpečí toho, že bude založen na základě vymezování se vůči sborům „tradičním“. Tedy na základě myšlenky „nebudeme to dělat (tak blbě) jako oni. Jenže toto myšlení je počátek konce. Na negaci se nedá stavět.

Nový sbor obyčejně nastavuje nové formy v podobě neformálního kázání, hudby, různých druhů služby atd. Toto všechno je sice dobře, jenže brzy zjistíte, že se jedná o oblasti v zásadě málo podstatné a že sebelepší hudba, ani náhlavní mikrofon (který používám) nenahradí oblasti, jakými jsou věrnost, obětavost, vytrvalá modlitba atd. Časem vás nedostatek těchto oblastí může dohnat a vy zjistíte, že jste zcela tradiční společenství pouze s tím rozdílem, že vyluzujete více decibelů hudby a při vašem kázání lidé mohou popíjet coca-colu.

Nové sbory se skládají spíše (ne pouze) z mladých lidí a rodin s malými dětmi. Tato jedno-generačnost může být problémem, protože se vytrácí širší pohled na církev jako na rodinu a protože chybí moudří rádci.

Nové sbory mohou přitahovat církevní turisty, kteří nikde nevydrží. Lidí všelijak zraněné, nespokojené, kteří si ale svoje problémy nesou do jakéhokoli společenství. Sbor díky těmto lidem roste, ale časem toto může zapříčinit problémy.

Nové sbory se mohou místo misijního zaměření stát místem pro nespokojené členy jiných sborů. Jenže smyslem zakládání nových sborů není – poněkud tvrdě řečeno, tunelování sborů stávajících.

Často v nových sborech není moc mládeže, dorostu a někdy ani dětí, což může být hodně těžké pro děti těch, kdo sbor zakládají, protože nemají křesťanské kamarády. Zde doporučuji spojení s jiným sborem, co se práce s mladými týká.

Když je vás málo, stačí pár nespokojenců, nějaká hereze a máte zavařeno na velké problémy. Velký sbor je sice někdy až moc stabilní, ale jen tak něco ho nevychýlí. Malý sbor či skupina někdy připomíná vratkou kánoi. Dobře se kormidluje, ale snadno se může převrátit.

Tolik k určitým nebezpečím, které by nás ovšem neměli odradit. Jaké jsou výhody?

Především to, že na začátku nic není zásadní problém. Vše je nové, vše je dobrodružství, jste plni elánu, většinou zakládají nové sbory lidé nadšení a to s sebou nese výhody a dynamiku.

Nový sbor ví, že musí dělat misii. Žel, toto se časem někdy vytrácí, ale na počátku toto bývá jasná priorita, což sbor nepochybně oživuje.

Nový sbor je podobný jako nový dům. Jak známo, je snadnější stavět na zelené louce, než opravovat. Pokud jsou dobří vedoucí, je velikou výhodou, že některé oblasti nemusíte řešit, ale hned na začátku můžete nastavit a formulovat určité oblasti jinak – k obrazu svému a jak věříme, především Božímu.

Protože jsou nové sbory většinou menší, co se počtu týká, je někdy snadnější pozvat nové lidi – především ty, kdo preferují neformální a osobní prostředí.

Protože na nový sbor většinou odcházejí lidé s podobnou vizí církve, bývá snadnější se mezi sebou domluvit. Toto netrvá navždy, ale zpočátku to tak je.

Dost často se nové sbory zakládají kolem nějaké osobnosti nebo osobností, které založení vedou. Sociologie (tuším Weber) by je klasifikovala jako osobnosti charismatické. Tito mají přirozené sklony k vedení, a třeba dodat, že mnohokrát se jedná o skutečně obdarované lidi, kteří jsou v prvních fázích pomocí. Problém je ale v tom, že charisma nedává legitimitu. Proto je potřeba, aby časem tito vedoucí byli i potvrzeni, voleni, vykazatelní atd. Pokud se tak stane, jen dobře.

Tolik k výhodám a nebezpečím. Jistě by se jich našlo mnohem více, jenže blog nemá překročit dvě strany A4...

Co osobně považuji na základě založení dvou sborů za klíčové? V čem jsem se poučil? Kde je tajemství založení Dejvic a P13? A naopak kde jsme to prokaučovali a byli neúspěšní?

Aniž bych pěstoval kult osobnosti, myslím, že velmi záleží na vedoucím a na zakladatelském týmu. Musí se jednat o lidi flexibilní, zároveň lidi „zocelené společným bojem“. Co tím myslím? To, že tito lidé spolu něco prožili ve službě. Kdo mě zná, ví, že jsem skeptický k přemíře konferencí, informací atd. Ty mi dávají smysl až tehdy, když informace proměníme ve skutek. Když jsme zakládali nové sbory, měli jsme za sebou desítky evangelizačních akcí a to nás spojilo…

Velmi bych si dával pozor na negativní vymezování se vůči tzv. „tradičním sborům“ a snažil bych se, aby nový sbor byl od počátku součástí církve. Tu bych před členy nového sboru nikdy neshazoval – podobně jako před dětmi nekritizuji učitele.

Stále dokola bych zdůrazňoval, že zakládáme sbor, nikoli tunelujeme stávající sbory. Rozlišoval bych mezi tím, kolik lidí přišlo z misie a kolik odjinud. Pokud by převažovali lidé z církve, pak bych měl odvahu tuto realitu nazvat minutí se cílem – tedy evangelizačním cílem.

Pokusil bych se setkat s někým z Čech (i odjinud), kdo založil nový sbor nebo sbory a kdo byl v tomto úspěšný. Tedy zde platí to, co v každém oboru lidské činnosti – učit se od druhých, kterým se daří nebo dařilo.

Více bych se modlil a postil, více bych hledal Boží vůli a méně se spoléhal na svoji intuici.

Snažil bych se o udělení požehnání od sboru, z kterého bych odcházel.

Poznal jsem, že bylo dobré, když vedoucí byl ordinovaný kazatel. Ani to pochopitelně není záruka, ale moje omezená zkušenost to potvrdila.

Protože ne vždy nový sbor zaplatí kazatele, je výhodou, může-li se dotyčný uživit alespoň částečně v civilním sektoru. Toto ale záleží na specifické situaci toho kterého společenství…

Za těmito dvěma listy je nějakých 20 let a jak jsem psal, dva sbory. Zároveň mnoho lidí, od kterých jsem se učil. Mám naději, že nějaké sbory v Čechách vzniknou a že budou tou nejlepší pozvánkou něco takového zkusit.

David Novák

Zdroj: http://david-novak.blogspot.cz/