Jan Kalvín se formálně považoval za Lutherova žáka, a i když se sám s Lutherem během svého života nikdy nesetkal, jeho učení bylo formováno doktrínou ospravedlnění z víry pouhou milostí. Vzhledem ke svým schopnostem a pracovitosti je Kalvín považován za největšího teologa reformace. Jeho systematicky rozpracovaná dogmatika je známá pod pojmem “reformovaná teologie” resp. “kalvinismus” a jeho učení o správě a řízení církve dnes chápeme jako “presbyterianis­mus”.

Kalvínovo učení však – ostatně jako učení všech církevních reformátorů a význačných teologů – má i církevní přesah. Svými úvahami a pozdější duchovní praxí Kalvín položil základy pro občanské svobody projevu, tisku a vyznání, zákazu sebeobviňování, nezávislosti soudní moci a presumpce neviny. Leopold von Ranke proto mluví o Kalvínovi jako o “faktickém zakladateli Ameriky” a Max Weber v knize “Protestantská etika a duch kapitalismu” uvádí, že kapitalismus se vyvinul z protestantských kořenů kalvinismu, zejm. důrazu na pracovitost, šetrnost, hospodárnost a preciznost. Pozdějším ustanovením svobodného politického a ekonomického uspořádání vznikla i myšlenka svobodného trhu a hospodářské konkurence, snažící se co nejlépe naplnit potřeby bližního.

Dá se přitom přesvědčivě doložit, že Rankeho i Weberovy úvahy jsou až extrapolací Kalvínových myšlenek, resp. jejich aplikací v novém prostředí amerického puritanismu, kde teprve došlo k odluce církve a státu. Původní koncept Kalvínovy ženevské teologie byl silně klerikální a znal i donucovacích prostředků víry směrem k ženevskému obyvatelstvu. Přestože John Knox viděl Ženevu jako “nejdokonalejší Kristovu školu, jaká byla na zemi od doby apoštolů”, církevní historikové se obecně shodují v tom, že v uplatňování církevní moci státními prostředky Kalvín neváhal uplatnit i hrdelní trest pro kacíře.

Hunt proto Kalvína kritizuje za snahu vybudovat Boží království na zemi a v jeho praxi vidí počátky soudobého amerického teonomismu.

Antropologie

Kalvínovy teologické názory nelze hlouběji pochopit, pokud se neseznámíme s jeho antropologií. Člověk je podle něho totálně a nenapravitelně zvrácený, neschopný učinit cokoliv dobrého. Kalvín, ostatně jako Luther nebo Zwingli, přitom vycházel z učení církevních otců, zejména Tertulliana, Augustina a Anselma. Jeho důraz však byl specifický v tom, že dědičný hřích nebyl pouze “nedostatkem dobra”, jak později rozvinul Tomáš Akvinský, ale “totálním porušením lidské přirozenosti.” Podle Kalvína proto člověk jedná jako aktivně zlé stvoření a vše dobré, co člověk učiní, je pouze projevem obecné Boží milosti.

Kalvín přitom, více než kdokoliv jiný, rozvinul Augustinovo učení o predestinaci a zastával dvojí předurčení. Vyslovil nahlas tezi, že člověk je předem Bohem vyvolen k věčnému životu a že “zavržení je vědomé a cílené Boží rozhodnutí.” Zatímco Luther v tomto aspektu zastával učení o “Božím předzvědění”, Zwingli nepřisuzoval zodpovědnost za hřích Bohu a Melanchton i v tomto bodě standardně váhal. Kalvín pak zcela zavrhl koncept svobodné vůle člověka a rozhodování se v otázce přijetí spásy viděl jako aktivní a účinnou Boží milost bez jakékoliv možnosti člověka danou věc ovlivnit.

Soteriologie

Pojetí spásy zde úzce souvisí s antropologií a Kalvín ji rozvádí ve své 3. knize Institucí. Souhlasí přitom s Anselmem, že Kristova oběť byla svrchovaným rozhodnutím Božím a vidí ji jako nejlepší cestu k vykoupení člověka. Tím se vyhýbá tezi, že by Kristova oběť byla výsledkem pouhé “nahodilé Boží vůle”, jak učil Scotus. Samotnou spásu resp. její přijetí nelze člověkem ovlivnit a je zcela závislá na svrchovaném Božím rozhodnutí. Kalvínovi žáci pak toto učení definovali jako “neodolatelná Boží milost”. Tu prý nelze z vlastní snahy získat ani odmítnout, neboť člověka zcela ovládne a podmaní si ho, a jelikož neexistuje svébytná svobodná vůle, nelze ji ani ztratit. Z toho logicky plyne, že Kristova oběť byla cíleně přinesena pouze za svaté, resp. Bohem vyvolené, u kterých se stává účinnou. Žáci a následovníci Kalvína pak toto pojetí definovali jako “limitovaná oběť smíření.”

Eklesiologie

Kalvín mohl své myšlenky realizovat během svého působení v Ženevě, jejímž se stal de facto duchovním vůdcem. Po celou dobu svého působení se přel s městskou radou o míru pravomocí, kterou chtěl uplatňovat nad místním církevním společenstvím. O těsném sepětí “trůnu a oltáře” zde svědčí i skutečnost, že mezi nimi docházelo k častým sporům o to, komu náleží právo exkomunikace. Tato exkomunikace zároveň občany připravovala o jejich občanská práva. Podstatnou složkou Kalvínovy eklesiologie byla existence laických starších, kteří vedle pastýřů, učitelů a diakonů, vykonávali dozor nad osobní zbožností obyvatel Ženevy a tvořili městskou konzistoř. Jejich autorita sahala až tak daleko, že měli pravomoc kontrolovat církevní docházku, zaznamenávat rodinné hádky, hraní karet, neuctivé poznámky o kazateli nebo zanedbaný, či podle nich neodpovídající zevnějšek.

Tato forma klerikalismu, zasahující do nejintimnějšího soukromí obyvatel Ženevy, pak mnohé vedla ke kritice kazatelů a starších, kteří se vměšovali do rodinných záležitostí, což se trestalo. Nicméně Ženeva v té době získala na významu a stala se načas výkladní skříní evropského protestantismu. Kalvinismus se tak navždy zapsal do dějin církve jako forma úzkého sepětí státu a církve.

Eschatologie

Jako téměř ve všech systematizovaných a ucelených teologických systémech vychází i eschatologie jako průsečík ostatních disciplín systematické teologie. Ericson uvádí, že z hlediska moderní eschatologie bývá Kalvín, spolu s Augustinem a Warfieldem, řazen hned ke dvěma základním eschatologickým modelům, a to amillenialismu a postmillenialismu. Zatímco klasický premillenialismus byl sdílen v prvních stoletích dejin církve apogologety jako Justinem Martyrem, Tatianem, Irenejem nebo Tertulianem, amilenialismus resp. později postmilenialismus se začal objevovat s instituciona­lizací církve.

Je to ostatně logické, neboť tam, kde křesťani museli čelit pronásledování, tam vyhlíželi zaslíbení Kristova příchodu a nastolení Království spravedlnosti, a toto království doslovně ztotožňovali s miléniem resp. Tisíciletým královstvím, popsaným Janem v knize Zjevení. Nicméně tam, kde církev rostla a získávala na věhlasu, chtěli křesťani šířit Boží království na zemi, jehož rozvoj by vyvrcholil příchodem Krista (postmilenialisté) nebo milénium viděli symbolicky jako věk církve, resp. věk Božího království (amilenialisté). Je tedy logické, že Kalvín, který v Ženevě realizoval instituci Božího království, včetně represivních orgánů pro vynucení církevní kázně, inklinoval k tomuto pojetí.

Dnes na Kalvínův posmilenialismus navazují američtí teonomisté, kteří vidí jádro křesťanské zvěsti v osvojování si sekulární společnosti církevních principů, což teonomisté chápou jako evangelizaci světa. Ta se v důsledku uskutečňuje například skrze christianizaci politického spektra, resp. vzestupem a početním růstem politicky angažovaných křesťanů. Tato christianizace má vyvrcholit druhým příchodem Krista. Teonomismus dnes dochází odezvy zejm. v charismatickém a neo-evangelikálním hnutí a ve svém důsledku se hlásí ke kalvinismu.

Pětibodový Kalvinismus

Následovníci Kalvína posléze zformovali jeho učení do pěti bodů, které se staly základními pilíři kalvínské teologie, a které byly potvrzeny na slavném Dortském synodu (1618–19) jako ortodoxní učení v disputaci s učením Jakuba Arminia, který se snažil biblicky ospravedlnit svobodnou vůli člověka v jeho rozhodnutí následovat Boha. Pět bodů kalvinismu by se dalo shrnou následovně: 1) naprostá zkaženost, 2) nepodmíněné vyvolení, 3) omezené smíření, 4) neodolatelná milost a 5) vytrvalost svatých.

Jinými slovy člověk je nepodmíněně Bohem vyvolen milostí, které nemůže odolat, tak je jednou provždy spasen a svoji záchranu již nemůže nikdy ztratit. Kristus proto zaplatil pouze za tyto vyvolené.

Závěr

Kalvinismus si během bezmála půl tisíciletí své existence vybudoval nesmírný teologický respekt a uznání a jeho vliv je dodnes vidět v řadě průmyslově rozvinutých oblastech světa, jako jsou USA, Anglie, Holandsko nebo Švýcarsko. Dodnes má prestižní teologickou a intelektuální základnu představovanou řadou špičkových, konzervativních teologů. K u nás nejznámějším patří například P. Masters, J. L. Packer nebo J. M. Boice. Přesto se dodnes kalvinismus nevyhýbá ostré kritice, ať už metodistů, Wesleyem počínaje, až po současné americké fundamentalisty.

Předmětem kritiky bývá fakt, že kalvinismus klade důraz na silné, jednorázové obrácení, které již není možné ztratit. Podle Cekova však kalvinisté často ignorují řadu biblických veršů, které právě před odpadnutím, resp. ztrátou spasení, varují, a tyto případy pak nutně připisují nedokonalému, resp. pouze formálnímu obrácení. Kalvinista si tak paradoxně nemůže být nikdy jist, byť trvalým darem spásy, protože ten se projeví až tehdy, když dojde konce své životní pouti a zachová si tak víru. Proto lidé v Bibli, jako byli Bohem povolání a posvěcení kněží jako Dátan a Chóre, a kteří nakonec zahynuli pro svou vzpouru, buď nebyli nikdy vyvoleni nebo nakonec vešli. Opravdové obrácení je během života proto možné posoudit jen dle svatého a morálně bezúhonného života. Ten není veden s cílem vejít, ale pouze spásu demonstrovat. Tato jistota spásy, obdržená skrze “neodolatelnou milost”, je však paradoxně založená na demonstraci viditelných “skutků”, a může být formou legalismu, byť doktrína predestinace a neodolatelné milosti takovéto spekulace teoreticky již předem vylučuje.

Mezi další body, které se stávají terčem kritiky kalvinismu, je pak učení o omezeném smíření, jakoby Kristus zemřel pouze za určitou vyvolenou skupinu lidí, a učení o predestinaci, jakoby člověk s Bohem nespolupracoval na své záchraně, ale byl pouhou loutkou v rukou svrchovaného Boha.

Literatura

Berghof, L., Dějiny dogmatu, Návrat domů, Praha, 2003
Enns, P., The Moody Handbook of Theology, Moody Press, Chicago
Erickson, J. M., A Basic Guide to Eschatology, Bakker Books, 1999
Hanes, P., Dejiny kresťanstva, PF UMB, Bánská Bystrica, 1998
Hunt, D., White J., Debating Calvinism : Five Points, Two Views, Multnomah, February, 2004
Hunt, D., What Love Is This? Calvinism's Mis­representation of God, Loyal, April 1, 2002
Kennedy, D. J., Newcombe J., What If The Bible Had Never Been Written?, Nashville, Thomas Nelson, 1998
Lane T., Dějiny křesťanského myšlení, Návrat domů, Praha, 1996
North, J. B., Dějiny církve, Návrat Domů, Praha, 2001
Šoltésová, V. a Robertson, G., R.: Misiológia so zameraním na rómske komunity, Banská Bystrica, PF UMB, 2004
Weber M., The Protestant Ethic and the Spirit of Capitalism, Routledge; 2 edition, May 23, 2001

Zdroj: www.apologet.cz