Duben roku 2003 jsem strávil v USA. Tento měsíc byl jedním z nejdůležitějších pro formování mého věroučného směřování. Do té doby jsem byl tradičně evropsky protiamerický a byl jsem přesvědčen, že všechno křesťanské zlo pochází z USA. Avšak pár dní mezi americkými křesťany mne přesvědčilo o opaku a stal jsem se obhájcem USA. Dnes navštěvuji sbor, který založili američtí misionáři.

Americká zkušenost

Jednoho dne jsem v USA také navštívil letniční teologickou vysokou školu (nebudu ji jmenovat). Při tom všem mne zaujaly dvě osoby. Jednou z nich byl profesor teologie, který se těšil asi pěti doktorátům. Nechal mne u sebe bydlet a odpovídal trpělivě na všechny mé možné i nemožné teologické dotazy. Obdivoval jsem jeho trpělivost a erudici. Druhý byl profesorem církevní historie a přiznám se, že zřejmě má angličtina na něho neudělala velký dojem. Alespoň mi to tak připadalo.


Ke změně došlo, když mne vezl autem k prvnímu profesorovi. Trochu jsem se asi k jeho nelibosti a nepokorně a netaktně rozpovídal o historii křesťanství v USA (zřejmě jsem se považoval za znalce) a dokazoval jsem mu věroučné a historické souvislosti mezi hnutím Pozdního deště a probuzením v Pensacole. Zjevně nesouhlasil, ale taktně mlčel. Bylo to něco podobného, jako kdyby mne nějaký student teologie poučoval o přípravě potahovaných tablet. Mlčel tuším do chvíle, než jsem začal citovat usnesení generálního koncilu Assemblies of God z roku 1949 a nastínil mu jeho reflexi v tehdejších usneseních věroučné komise stejné církve a koktal něco o pozdějších historických souvislostech. Zastavil auto u okraje silnice a dlouze – za což ho obdivuji – si od cizince, neteologa, nechal vysvětlovat některé souvislosti. (Na druhou stranu, nastudované jsem to opravdu měl a zatímco v ČR mne mnohem méně erudovaní lidé v církvi umlčovali, tady mi někdo naslouchal). Později jsem zjistil, že první, sečtělý a vzdělaný profesor, byl konzervativní kalvinista, ale zřejmě ten nejmírnější a nejvíce shovívavý, jakého jsem kdy potkal. Druhý byl klasický letniční.

Na jedné veřejné přednášce se mne pak jeden hodnostář této univerzity zeptal, jaké Američany v České republice (zřejmě v našich kruzích) nejvíce známe. Tenkrát jsem odpověděl, že asi Kennetha Hagina a Bennyho Hinna. Na tvářích vyučujících jsem zahlédl zděšení. Jeden z nich to nevydržel, povstal a za americké křesťany se mi před studenty omluvil za to, co USA do Evropy exportují.  Také jsem chvíli mluvil s děkanem dané školy. Řekl mi, že byl v ČR svědkem vystoupení Claudio Freidzona a že na dotaz představitele církve odpověděl, že pokud se vyvalí láva na povrch země, nedá se již odstranit. Při soukromém setkání s tamními teology snad nikdo neskrýval znepokojení nad Torontským požehnáním, které v té době doznívalo v letničních sborech.

Z USA jen extrémy

Proč to ale píšu? Přestože jsem zde i jinde opakovaně vyjádřil vděčnost za Američany, v Evropě a zejména v ČR se opravdu setkáváme spíše s extrémy. Charismatismus nejhrubšího zrna infiltroval ČR, zatímco v USA je často na pokraji klasického letničního hnutí. Podotýkám, že stále mluvím především o rámci tohoto hnutí. Přesto jsem se v USA setkal i s extrémní reakcí na extrémní charismatismus. Byl jím tzv. „biblický fundamentalismus“.

Podotýkám, že toto hnutí neztotožňuji s verbální a neomylnou inspirací Bible, ve kterou věří i letniční. K Bibli, jakožto fundamentu, má podle mne daleko a se starým anglo-americkým evangelikalismem 19. století nemá již možná mnoho společného. Za fundament považuje své cizelované, často úzkoprsé doktríny.

Jednalo se o hnutí, jehož snad nejpodstatnějším důrazem bylo oddělit se od každého, kdo věřil jinak, než oni. Jednalo se především o cessationisty, kteří si Bibli okleštili o zázračné duchovní dary. Vzpomínám si, že toto hnutí vydávalo nesmírnou energii k tomu, aby se distancovalo od všeho, co jeho představitelé viděli jinak a psali dlouhé kritiky na vlastní sbory, pokud náhodou v jejich řadách kázal například někdo s darem jazyků. Zřejmě by za jejich kazatelnu nepustili ani apoštola Pavla, v němž vidí jakéhosi kryptocessati­onistu, pokud by je jako korintské křesťany pokáral, aby jazyky mluvit nebránili.

V té době jsem si řekl, že toto hnutí, v jeho současné mutaci, zatím do ČR nedorazilo, ale předpokládal jsem, že extrémní charismatimus povede nutně k extrémnímu anti-charismatismu. Holt, my lidé vždy tíhneme k extrému. Napadlo mne, že až tato vlna přijde, zřejmě i za ní budou stát (stejně jako u extrémního charismatismu) američtí misionáři a americké paracírkevní organizace. Zřejmě si už v ČR autentické křesťanství bez importu „made in USA“ nedokážeme představit.

Vlastní tradice jako ochrana před extrémy

Kdysi mi jeden křesťan řekl, že v Itálii je málo McDonaldů, protože Italové mají špagety a pizzu. Protože v ČR nic takového nemáme, je u nás doslova ráj těchto zařízení (nic proti fástfůdům!). A podobně, protože u nás křesťanství ztrácí autenticitu, je zde místo pro americké extrémy. Nicméně Čechy mají úžasnou křesťanskou tradici. Je škoda, že například nejstarší a v Čechách původní reformovaná církev charismaticky upgradovala a jiní se snaží českou tradici oživit duchem amerického extrémního Prorockého hnutí. Chtěl bych tedy české křesťany vyzvat: odložme Warrena, Prince, Osteena i mně milého Wilkersona; nebo z opačné strany McArthura, Pippera, Sproula a další. Nebo alespoň na chvíli. Někteří z nich nám jistě mají co říci, ale jsou příliš spojeni s anglo-americkou kulturou.

Zkusme si ale nyní namísto toho vzít do ruky Husa, Komenského nebo Chelčického. Kdekdo zná kázání amerických velikánů, ale kdo zná Milíče, Jakoubka a další? Před časem jsem musel dělat doktorandskou zkouška z české reformace a byl jsem udiven, že například stejné problémy s autoritou, jakou řeší členové například v letniční církvi, musel Hus řešit již před půl tisíciletím. Že stejné problémy, které dnes nastolují restituce, najdeme třeba u Chelčického. Oba by dnes byli nepochybně odmítáni. Inu, prorok není beze cti, leda ve své vlasti…

Extrémismus bývá pragmatický

Znovu opakuji, nemám naprosto nic proti Americe, naopak! Jako Čech jsem USA vděčný za naši státnost, za to, že nemluvíme německy nebo rusky. Antiamerikanismus se mi z duše protiví! Ale věřím, že Bůh neobešel naši zemi a že i nám dal evangelisty, proroky, učitele… A to jak v historii, tak dnes. Možná jen stačí přestat hledět přes Atlantik a trochu se podívat kolem sebe a do své historie. Mnozí totiž přejímají jen extrémy, a proti americkým extrémům (které mohou být v USA okrajové) bojují dalšími americkými extrémy (které stejně tak mohou být v USA okrajové).

Když dnes uvidím nějaký extrémně vyhraněný sbor, zpravidla s jistotou zde naleznu nějakého amerického misionáře v pozadí, který sem vnáší své americké specifikum. A tak zkušujme misionáře a věrozvěsty; jsou to opravdu služebníci nebo dealeři knih a produktů extrémních amerických spisovatelů? Na jedné knize od amerického separatisty dokonce existuje předmluva amerického misionáře, který by byl jistě tímto autorem kritizován pro jeho ekumenickou a možná i charismatickou orientaci. Nebo zde jde ještě o něco jiného a když je třeba protlačit knihy do těch správných kruhů, je možné udělat z nekompromisního extrému výjimku?