poslal Nepřihlášený Nedávno jsem se musel zamyslet, jak vlastně chápat ekumenismus. Zda
čistě etymologicky, tedy podle původu tohoto slova nebo podle obsahu, který
mu dali teologové. V podstatě jsem zjistil, že ekumenismus je dvojího
typu.
Podle jednoho z nich se považuji za člověka ekumenicky
otevřeného, který je všema deseti pro spolupráci a vzájemné setkávání
mezi křesťany těch nejrůznějších tradic, kteří vyznávají Boží
inkarnaci v Kristu a svatou Trojici.
Je ovšem i ekumenismus,
u něhož se pokládám za zásadního odpůrce. To je ekumenismus, který
v podstatě vidí ekumenismus prvního typu za příležitost, jak ostatní
přesvědčit o své pravdě, svém učení nebo jak je začlenit do své
eklesiologické koncepce.
Ekumenismus prvního typu je obvykle odpovědí na
nastalé potřeby. Například na Slovensku se čtyři evangelikální církve
domluvily a založily katedru teologie při vysoké škole. Nikomu zde není
vnucována exkluzivistická konfesionalita ani nemusí sdílet předkládané
věroučné specifikum. Dalším příkladem je například organizace Teen
Challenge, která nabízí církvím pomoc se závislými, nevnucuje nikomu
skrytě své učení a slouží pod konkrétní církví v dané oblasti.
Pak sem jistě můžeme zařadit služby jako Royal Rangers nebo Gedeony apod.
Z teologických konceptů je to například Biblická společnost a
původně Evangelická Aliance, před jejím příklonem k manažerskému
konceptu. Všude vás v těchto institucích berou jako partnera,
nevnucují vám žádné své pojetí a v rámci jistých obecně
dohodnutých a sdílených hranic je zde respektována konfesní pluralita.
Pak je ovšem ekumenismus druhého typu, který jeho protagonistům slouží
k tomu, aby v jeho rámci prosadili své důrazy, o kterých
jsou z celého srdce a v dobré víře přesvědčeni, že jsou
prospěšné. Sem patří zejména snahy římskokatolické církve, jejichž
cílem je, aby ostatní křesťané přijali papežský primát. Patří sem
charismatický ekumenismus, jehož cílem je často předat ostatním své
pojetí duchovních darů a přispět k „obnově církve poslední
doby“. Patří sem hnutí Apoštolské reformace, které skrze navazování
vztahů chce církvím nabídnout úřad „apoštola“, o kterém se
věří, že je posledním stupněm reformace před příchodem Krista.
A v neposlední řadě sem samozřejmě patří adventistický
ekumenismus, který má za cíl přesvědčit ostatní církve, aby začaly
světit sobotu a přijaly učení Ellen Whiteové.
Jak tyto věci od sebe oddělit? Předně si myslím, že úmysly obou typů
ekumenismu jsou dobré. Rozdílná je jen etika a způsoby práce. Pokud
například organizace XY uspořádá konferenci o Izraeli, mělo by být
cílem opravdu poučení o Izraeli. Neměla by to být jen zástěrka
nějakého apoštola navázat vztahy s vedoucími, které chce později
apoštolsky směřovat. Pokud například nějaká charita uspořádá
seminář o pomoci trpícím v zemích třetího světa, mělo by ji
jít skutečně o tuto věc a nikoliv o to přiblížit se
protestantům a získat je později pro podporu úřadu římského biskupa a
eucharistického pojetí svátostí.
Jinými slovy člověk by neměl mít skryté úmysly. Absolutně nemohu
souhlasit s nevyřčeným heslem mnohých paracírkevních organizací,
že účel světí prostředky. Nesvětí! Ba naopak, použité prostředky ve
skutečnosti vypovídají o skutečných cílech.
Na druhou stranu i já sdílím učení, které je v mnohém
exkluzivní. Věřím v křest Duchem svatým jako v následnou a
neopakovatelnou zkušenost po znovuzrození, která je potvrzena mluvením
v jazycích. Pokud bych chtěl ale pro tuto zkušenost získat další
křesťany, zřejmě bych o tom napsal článek nebo uspořádal
konferenci. Rozhodně bych ale neudělal konferenci pod názvem „Efektivní
evangelizace pro 21. století“ a na ní pak zúčastněným nesdělil, že
podmínkou úspěšné misie je přijetí křtu Duchem, a poté na
mládežníky nevkládal ruce. Takové jednání bych jednoduše považoval za
podraz.
Pokud tedy budete chtít uspořádat cokoliv, nic neskrývejte. Kurzy
o zdravé výživě, jejichž cílem je pak šířit nauky E. Whiteové
jsou eticky nepřijatelné stejně jako navazovaní vztahů s apoštolem,
který chce být později uznán daným společenstvím jako jejich vedoucí. Nijak nepopírám, že je třeba navazovat vztahy nebo šířit osvětu.
Nepovažuji například za užitečné všem sousedům říci, že je zvu na
návštěvu proto, abych je přivedl ke Kristu. Na druhou stranu bych se tím
neměl tajit a o svém úmyslu je nakonec informovat.
Úplně jiná věc
je ale ve vztahu k ostatním křesťanům. Postoj typu já toho vím více
než vy a vy potřebujete mít to, co mám já, a proto za tímto účelem
využiju téměř jakoukoliv záminku, mi nepřijde fér. Vždy bych měl mít
tolik pokory, abych si nezavřel dveře k tomu být sám poučen. Vždyť
to mohu být nakonec já, kdo se může mýlit a kdo potřebuje korekci.
K tomu ale potřebuji mluvit o tom konkrétním tématu. Pokud ho
budu do poslední chvíle skrývat, pak je ani nemohu s ostatními sdílet
a být konfrontován. Takové jednání není ničím než manipulací a ta má
již velmi blízko k čarování.
Tedy, usilujme o ekumenismus, ale přistupujme k ostatním jako
k partnerům a řekněme jim o svých cílech a záměrech
otevřeně. Pokud mi chce například někdo pomoci jen proto, aby se mi mohl
stát „apoštolem“ nebo ze mne učinit „papežence“, případně
„ctitele soboty“, budu mít velkou pochybnost o jeho nezištnosti a
upřímnosti jeho skutečných motivů mi pomoct.
www.apologet.cz