Komentář k bratru Váhalovi

Vážení bratři a sestry ve sborech BJB,
rád bych v rámci této komunikační platformy reagoval na příspěvek bratra Váhaly, spolupracovníka sboru BJB Kroměříž.

Pro porozumění – kurzívou jsou označeny komentáře bratra Váhaly a standardně jsou moje reakce.

Na prvním místě bych rád bratra Váhalu přivítal v naší internetové diskuzi, byť tato forma není pro mnohé z vás dostatečně kultivovaná pro naši teologickou diskuzi.

V úvodu svého příspěvku bratr Váhala naznačuje čtenáři, že je zřejmě nespokojen s kvalitou a propracovaností mého předešlého příspěvku. Je nutno mu dát za pravdu v tom, že v mém předešlém příspěvku je ledacos k dovysvětlení, mnoho věcí skutečně není dovedeno do patřičných teologických závěrů. Nebylo to ani mým cílem. Tento příspěvek neměl být a není teologickou studií. Kdyby měl takovou ambici, musela by to být multioborová studie na několik desítek stran, ale to by se zřejmě na tento druh komunikace opravdu nehodilo.

Vidím však, že příspěvek pana Váhaly tento problém „nedostatečné propracovanosti a kvality“ o mnoho neposunul. Možná, že stejně jako mnozí bratři i autor tohoto příspěvku stojí na představě, že vsunutím biblických veršů do vlastních myšlenek se jeho úvaha stává biblickou a tím tedy také autoritativní. Dle mého názoru je takový způsob práce nešťastný, protože neumožňuje vidět v textu to, co tam opravdu je, ale to, co tam chceme vidět. O to více jsem překvapen, když při tom, jak autor používá časté mnohoznačné pojmy a jednostranné interpretace, vlastně očekává, že čtenář bude vidět v textu to samé jako autor.

Nyní bych se rád pozastavil nad některými otázkami, které mě napadají při čtení jeho příspěvku.

K bodu A: řádná interpretace slova (pravdy)

Je přesvědčení o "jedné interpretaci pravdy" opravdu iluzí? Jsem rád, že autor pochopil rozdíly, které setrvávají mezi BJB a ŘKC a rozhodl se podpořit návrh na ukončení spolupráce s ŘKC. Toto asi autor neměl na mysli, když svůj článek psal. Moje (ne)pochopení toho co autor říká, ilustruje, že pokud člověk přestane hájit základní pojem autorského záměru a odevzdá toto rozhodnutí čtenářům (jak to propagoval Jacques Derrida a další postmoderní autoři), jakákoliv komunikace se stává téměř nemožnou. I autor příspěvku psal s určitým záměrem a očekával, že jeho čtenáři mají schopnost najít "jednu interpretaci" slov. Pokud by o tom nebyl přesvědčen, bylo by pro něj zbytečné vůbec něco psát. Je proto zcela nelogické na jednu stranu propagovat myšlenku mnoha interpretací a autorských záměrů, a pak zcela paradoxně, použít pravý opak (tj. systém jedna intepretace) na vyjádření své myšlenky. Toto je při nejmenším nekonsistentní.

Chápu, že v mnohých případech je pro správné dekódování přenesené informace nutné znát cosi jako autorův záměr. Na druhé straně si kladu otázku, zda tomu je tak vždy a bezpodmínečně. Kladu si obecnou otázku, zda výroky samy o sobě nemohou plně poskytnout informaci, aniž by byly přímo závislé na záměru autora. Realita se mi zdá být i taková, že v mnohých případech se sdělení stává jaksi samonosným. Působí přece samo o sobě, někdy ve formě obrazu, jindy hudby a dokonce i samotného textu. Je to přece celá oblast přírodních věd, kde se jeví informace samy o sobě jako samonosné. Pascalův, Archimedův či Newtonův zákon přece také není závislý na původní intenci jejich autorů. Zákony jsou pravdivé bez ohledu na důvěryhodnost těch, kdo s nimi přišel. Musím tedy věřit, že byl Pascal či Newton neomylný, abych věřil v jejich zákony?

A je-li kde životní pravda, kterou život sám ověřuje a ověřil po staletí, proč se musím toliko trápit s tím, jakým komunikačním kanálem tato pravda přichází? Jsou skutečně věci napsány v bibli, a proto jsou pravdivé nebo jsou pravdivé, a proto jsou v bibli? Toto jsou otázky, které si musí každý inteligentní člověk sám položit a když si je položí, zjistí, že na velikost lidského zápasu volba způsobu boží komunikace s člověkem nemá takový vliv. Bolest lidského rozhodnutí pro víru je ta sama, ať již věřím v doslovnost nebo v jiný způsob toho, co všichni nazýváme inspirace Písma. Při tom všem samozřejmě uznávám, že rozdílnost náhledu na komunikační kanály Boží vede i k rozdílnému pojetí forem zbožnosti. Jsem toho názoru, že ani samotné svědectví o Božích činech od nás nevyžaduje slepou důvěru ve svědectví samotné, nýbrž nás vede k pozorování, posuzování a důvěru v toho, který za vším stojí.

Vrátím-li se k tématu důležitosti pochopit autorův záměr, tak mám pocit, že pan Váhala sám prokazuje, že v mnohém moje myšlenky nepochopil (tedy sám si je interpretoval) a přesto na ně poměrně bez ostychu a sebevědomě reaguje. Kdyby pochopil můj záměr, jistě by se jeho příspěvek hrnul jinou cestou, ale chápu, že kterákoliv napsaná informace jenom proto, že je napsaná, nemusí být ještě schopna přenést moji myšlenku do světa druhého člověka. Každá informace přece vždy nese jistý stupeň neurčitosti a tím je zákonitě vytvořen prostor pro množství interpretací.

Pokud ovšem pan Váhala od počátku myslí tím autorem Boha Hospodina a pokud myslí, že patří mezi ty, kteří pochopili záměry tohoto autora, který je jindy nazýván studnicí moudrosti, tak to mu samozřejmě upřímně blahopřeji, neboť žádnému jinému smrtelníkovi se to ještě nepovedlo.

Odvolávání se na historii křesťanství jako příklad podporující mnohočetnost interpretací je přinejmenším naivní. Tento argument spíše podporuje, nežli oslabuje přesvědčení o "jedné interpretaci pravdy." V teologickém světě debat, herezí, a doktrín bylo přesvědčení o poznatelnosti a pochopení správného záměru biblického textu nepostradatelné. Pokud by tomu tak nebylo tak by k dnešní církvi patřili potomci Areiose (SJ), modalisté, či mormoni a koncil v Nice by byl hloupou fraškou kvůli jednomu písmenku (homoiousios vs.homoousios). Protože věřící byli přesvědčeni o správné a jednotné interpretaci Bible nejsou dnes tyto hereze součástí křesťanské věrouky. Námitka, ve smyslu že otrokářství bylo původně odůvodněny biblicky, byla již v minulosti adresována (např. Tim Keller, Reason for God, str. 62-65.)

Pan Váhala předesílá trochu svérázné pojetí dějin dogmatu. K jeho pojetí dějin dogmatu bych jenom prostě konstatoval, že by autor článku měl vzít v potaz rozdíl mezi „pravdou“ a interpretací pravdy. Ano, církev je povolána k tomu, aby zápasila o pravdu jak pro sebe, tak pro svět. Tento boj patří neodmyslitelně k církevnímu poslání a patří také k individuálnímu zápasu každého z nás. Ano, proto máme koncily, které nachází svoji písemnou podobu v dekretech, kanonickém právu či dogmatice, proto máme synody, které nachází svoji písemnou odezvu v různých konfesích, nebo sjezdy delegátů nacházející svoji písemnou odezvu v základních dokumentech. Na druhé straně snad nebudu zas tak naivní, když řeknu, že historie nás učí, že těsně s tímto posláním hledat pravdu se do církve již od učednických počátků dere snaha „mít“ pravdu. Snaha mít pravdu je vlastně výrazem lidského velikášství a pýchy, protože když mám pravdu, když ji vlastním, usurpuji si právo být víc než ti, kteří se podle mého pochopení mýlí, tím jsem automaticky lepší, i když to explicitně neříkám, jsem ten svatější, horlivější a mám snad i právo na soud ostatních ve jménu ochrany Boží pravdy.

Toto pokušení ovšem již v poslání církve není. Mám za to, že v bibli jde mnohem více o opravdovost než o strnulou a přesnou pravost. Myslím, že vidět v Ježíši karatele nepravého teologického poznání u saducejů nebo farizejů je velmi troufalé a jednostranné. Vždyť přece dominantní kritika těchto skupin nebyla k mému překvapení v jejich učení, ale praxi. Tento překvapující fakt byl pro některé vykladače NZ tak silný, že je vedl dokonce k názoru, že Ježíš musel mít farizejské vzdělání, neboť jinak by se opravdu musel dostat do názorového sporu. U Ježíše však vidíme přinášet spíše nové perspektivy ve věcech „staré víry“ než nové dogmatické učení. Stojím za názorem, že opravdovost je bibli více než „přesné poznání“.

Vždyť první na řadě byli učedníci, kteří byli opravdoví tak, jak opravdoví uměli být, ale z pravověrnosti nebo z přesného poznání bych je opravdu nepodezříval.

Kromě toho opět historická zkušenost církve je, že každé rozhodnutí ve věcech přesnosti a pravosti křesťanské víry zanechalo a zanechává teologická rezidua - tedy zbytky původní přesvědčenosti víry. To jsou ti SJ, Unitáři, liberálové apod., kteří se znovu a znovu vracejí ke starým dogmatickým sporům. Jinak řečeno, pravost víry se evidentně nedá nařídit, nedá se rozhodnout ani z moci papeže ani z moci císaře ani z moci synodu či sboru BJB, odkudkoliv.

Jelikož se bratr Váhala prezentuje jako doktorand, předpokládám, že se jistě podrobně seznámil s průběhem koncilu v Nicai a koncilech následujících. Ano, církev právě tam zápasila o pravdu, to bylo v pořádku, ale z historie také víme, že ten zápas doprovázely události mocenské povahy, jako například vyhnanství Athanasia a potom Aria podle toho, kdo byl zrovna u kormidla. Budeme snad i k těmto aktivitám klást vavříny vítězství? Není to prohra biblické lásky ve jménu dogmatické pravdy (v tomto případě) biblické trojice? Neprovázely tyto prohry celé dějiny církve? Nejsou právě tyto prohry ty, které v konečném důsledku vzaly církvi její mocenský monopost ve světě, který měla již od konstantinovského převratu? Viz dějiny od osvícenství až po I. Vatikán.

Stojím za názorem, že pravda se má a dá hledat v dialogu, protože pravda není dle mého názoru otázkou předně textu ale života. Samotný Bůh přichází, aby nás pozval k dialogu. Nejprve to archaicky vidíme u Adama, a potom v celé bibli Bůh s člověkem rozmlouvá. Výzva "pojďte a projednejme to spolu" (Iz 1, 18) je pro mne důkazem, že evangelium se táhne celou biblí. NZ nás také nenechává na pochybách o znacích pravého křesťana. Proto nás poznají po lásce nikoliv podle pravosti našich doktrín.

Apoštol Pavel také asi nechtěl zcela unifikovat křesťanské učení, když apeluje na silné (kteří věděli, jak na to), aby trpělivě nechali růst ty ostatní a nebyli jim kameny úrazu. Na jiném místě přece také vidíme, že apoštol Pavel nechává to konečné osvětlení pro ty čtenáře jeho listu, kteří smýšlí jinak, na Bohu, nikoliv na církevní autoritě (viz F 3, 15). Dokonce se u Pavla najde místo i pro křesťanské rebely (1 K 11), kteří umíněně trvají na učení, v tomto případě zřejmě v otázce žen v církvi a ani tady se Pavel, na rozdíl od mnohých našich bratrů, nedovolává své autority ani nepřichází s konečným verdiktem, ale dovolává se na fakt, že daný, zřejmě umíněný postoj, není obyčejem ani v okolních církvích. To přece znamená, že zde se nabízí byť umíněná, ale pořád legitimní různost. To, že smýšlíme rozdílně o mnohých textech i o jejich vzniku a významu, se zdá být biblicky zanedbatelné v porovnání s opravdovostí životní víry, která formuje náš vlastní každodenní život. Kritické zkoumání přítomnosti v pastorační oblasti ukazuje, že zápasy víry jsou stejně náročné a unavující pro konzervativce jako pro liberály. Rozdíl se tak zdá být akorát v jejich různé rétorice. Zajímavá je v tomto smyslu studie „Red States, Blue States, and Divorce: Understanding the Impact of Conservative Protestantism on Regional Variation in Divorce Rates“ od Jennifer Glass PhD, University of Texas a Philip Levchak PhD. University of Iowa, American Journal of Sociology January 2014 str. 1 – 44.

K bodu B: křesťanská láska

Autor, se svými komentáři také dotýká otázek, co lze a nelze, dle jeho názoru, považovat za biblickou lásku.

Mám pocit, že v této věci jsme se s kolegou Váhalou dostatečně nepochopili. Jistě jsem nechtěl udělat seznam, co konkrétně je možné považovat za lásku a co nikoliv. Já jsem se pouze pokusil položit naprosto biblicky legitimní otázku, a sice, zda si křesťanskou lásku nepleteme s „kamarádšoftem“. Tedy zda si jako církev nehrajeme na velikou lásku k druhým, ale jenom na lásku podmíněnou tím, že druzí dělají a říkají to, co se nám líbí. Mám pocit, že pan Váhala uvažuje v příliš předpřipravených a uzavřených myšlenkových okruzích a tím mi podsouvá záměr, který osobně nesdílím.

Naznačuje snad autor, že přesvědčení o správné interpretaci textu (Bible) je znakem nebiblické lásky?

Přesvědčení o pravosti vlastní interpretace samo o sobě nemůže být neláskou, protože je to niterný postoj víry, také proti tomu nic nenamítám. Jak jsem již zmínil, nevadí mi ti, kteří věří v doslovnost a neomylnost biblického textu. Lásku ovšem ztrácíme ve chvílích, kdy jsme pro vlastní přesvědčení ochotni hubit svobodu přesvědčení jiných. To je to, proti čemu vznáším námitku. V tomto smyslu v praktické rovině nerozumím například tomu, proč ti, kteří tak neomylně věří, nedělají svoji misii, nezískávají své ovečky na cestu spasení a nejsou tak tím nejlepším dokladem toho, že tato cesta je opravdu požehnaná. Proč a z jakého důvodu jim jde o rozhodování o tom, co se děje jinde, ačkoliv z druhé strany jim nejde žádného protivenství.

Proč se musí angažovat tam, kde je o to nikdo neprosí, a proč musí odpovídat tam, kde se nikdo neptá?

Vidí snad biblickou lásku v rozporu s dialogem, který se vyznačuje učitelským postojem jednoho ke druhému, je množinou samostatných monologů, pokusem přesvědčit ostatní na svoji stranu? Pro třetí bod bych navrhoval změnit slovíčko dialog na něco jiného, třeba -- rande. To myslím lépe vystihuje autorovo očekávání od takových setkání. Dialog, zvláště v teologickém kontextu se většinou vyznačuje učitelským postojem, monology a přesvědčováním (Ježíš a Nikodém [Jan 3] a nebo Pavel v Athénách [Skutky 17]). Následující vysvětlení, že je třeba se poučit z toho kam takové "dialogy" vedou s nevěřícími (stoupenci jiných náboženství) nebere v potaz zaslepenost lidského srdce, nepochopení a odpor k duchovním věcem (1 Kor. 2,14), ve kterém nadchází změna pouze z Boží milosti. Pokud tomu tak není, museli bychom konstatovat, že apoštol Pavel se zřejmě nikdy nepoučil. Přestože byl mnohokrát bit a kamenován (2 Kor. 11,25) neúnavně kázal, učil, a dělal to samé a dokonce se zapřísahával, ať je sám zatracen, pokud by se to změnilo (1 Kor. 9,16).

Dle mého názoru se dialog opravdu nevyznačuje učitelským (autoritativním) postojem. Dialog pro mě znamená dia - Logos tedy skrze slovo. Jde o cestu, která prochází názorem druhého, nedívá se na něho svrchu, nevyslechne jej ze slušnosti, aby jej mohla zavalit vlastními úvahami. V dialogu přece nesmí jít o setkání dvou uzavřených a přesvědčených světů, ale o otevřenost a třeba i schopnost nechat si svůj svět poopravit. Kdo z nás je tak přesvědčený o neomylnosti svého světa, že žádného takového dialogu nepotřebuje? Dialog s druhými nás učí lépe myslet, protože čechrá naše vlastní myšlenky a dává nám nové podněty. Dialog víří bažiny našich zatuchlých stereotypů, pokládá nám nové otázky i tam, kdy jsme si mysleli, že máme již konečnou odpověď a tím nás nutí hledat odpovědi nové.

Je-li pro kolegu Váhalu dialog něco jiného, potom se ptám, jakou autoritou takto posunuje význam tohoto slova. V NZ se toto slovo několikrát vyskytuje v souvislosti s rozmluvou a u apoštola Pavla je odděleno od přesvědčování (viz Sk 18,4; 19,8; 20,7; 24,12;). Ani v jednom z těchto míst bych však učitelskou nadřazenost příliš nehledal, neboť bylo třeba zúčastněné posluchače přesvědčovat, což je více než známkou vlastní autority známkou otcovského přístupu. Apoštol Pavel obecně zachází s tzv. biblickou autoritou vzhledem ke své osobě velice opatrně. Kromě toho dialog je pojem starší než NZ, a tak je snad třeba vnímat také významově originálnější verzi, protože zrovna dialog hrál důležitou roli ve způsobu vývoje myšlení a způsobu práce především v řecké filozofii. Mám tedy zato, že vaše zjednodušení tohoto pojmu opět k jasnějšímu cíli nevede. To, co autor článku považuje za biblický dialog tak dle mého názoru jako dialog pojaté není a místa, kde o dialog jde, jsou v článku bratra Váhaly opominuté.

Následující vysvětlení, že je třeba se poučit z toho kam takové "dialogy" vedou s nevěřícími (stoupenci jiných náboženství) nebere v potaz zaslepenost lidského srdce, nepochopení a odpor k duchovním věcem (1 Kor. 2,14), ve kterém nadchází změna pouze z Boží milosti.

TOTO TVRZENÍ MŮŽE VYSVĚTLOVAT, PROČ LIDÉ Z CIZÍHO NÁBOŽENSTVÍ NEUVĚŘÍ PODLE NAŠEHO SCHÉMATU, ALE NEVYSVĚTLUJE TO, PROČ SE KVŮLI TOMU MUSÍME NAVZÁJEM NENÁVIDĚT NEBO SE JEDEN NAD DRUHÝM POVYŠOVAT!!!

Druhý bod nám poskytuje podobné dilema, pokud nám jde o to definovat lásku biblicky. Jak Ježíš tak i třeba apoštol Jan vyzývali věřící, aby se milovali bratrskou láskou, protože jsou v Kristu (1 Jan 4,21 nebo Gal. 6,10). Je možné, že autor článku chtěl naznačit spíše myšlenku, že milovat "pouze" (v dnešní ekumenické době celkem kontroverzní slovíčko) své bratry a sestry v Kristu a nikoho jiného je nebiblické. Pokud by to tak nevyjádřil tak bych souhlasil. Křesťané jsou povoláni milovat nejenom své bližní v Kristu, ale také své bližní, kteří v Kristu nejsou. Snad není zapotřebí si vysvětlovat jak taková láska k vlastním (křesťanům) a nevlastním (nevěřícím) má vypadat. Na druhou stranu je potřeba rozhodnout na základě čeho tyto skupiny definujeme. Riziko je, že pokud naše rozlišení stojí na špatném základu, naše pokusy milovat budou vlastně skutky nenávisti. Jak by to vypadalo, pokud bych se např. rozhodnul, že mormoni jsou křesťané jako já. Začal bych se k nim chovat (milovat) jako k věřícím a přestal bych jim zvěstovat. V očích světa by moje chování vypadalo jako velice milující, ale v očích Božích by to byla nenávist, které jenom mylně utvrzovalo skupinu nevěřících ve lži, vyúsťující ve věčném zatracení a odloučení od Boha.

Chceme-li definovat lásku biblicky, tak potom prosím systematicky a nikoliv výběrově, protože se nám to hodí do interpretace. Je sice líbivé, že budeme hledat texty, ale vzhledem k tomu, že biblická láska začíná v Gn 1, 1 a končí ve Zj 22, 21, a také vzhledem k tomu, že biblická láska je vyjádřená explicitně i implicitně, tak jsou naše výběry textů téměř vždy odsouzeny k účelovosti.

Co je to tedy biblická (pravá křesťanská) láska? To je velice rozsáhlý pojem, který obsahuje mnohé dimenze a není prostor, abychom jej zde do detailu řešili, ale v kontextu autorova příspěvku bych rád zdůraznil, co již částečně zaznělo. Křesťanská láska vůči věřícím i nevěřícím by měla být imitací lásky Krista (1 Kor. 4,16). Ten jak je vidět z evangelií je přesvědčen o jednotné interpretaci Písma, miluje jednak nevěřící, ale hlavně také své ovečky (Jan 10,10) a neváhá poukázat na teologické chyby, pokud se vyskytnou. Přesto však zůstává dokonale milující.

U tohoto tvrzení bych si jenom položil systematicko - teologickou otázku, zdalipak je skutečně naším cílem imitace Krista? Je skutečně cílem křesťanského života imitovat, tedy vzdát se toho kým jsem a imitovat někoho, kým nejsem? Nepřivádí nás Kristus právě k nám samotným, k našemu původnímu „Adamovskému“ lidství? Jistě mi předestřete texty typu "nežiju již já, ale žije ve mně Kristus" nebo "již nepatřím sobě, ale Kristu" apod., ale i kdybych tyto slova vzal doslovně, již by to přece nebyla imitace. Imitace byla od pradávna problémem člověka, dělat se někým, kým nejsem, vede člověka ke smrti, protože si před Bohem pořád na něco hraje.

1 List Janův říká, že máme chodit jako On, ale pochybuji o tom, že zde je nabídka k imitaci. Chodil Ježíš po svých cestách proto, abychom po nich chodili i my, nebo chodil po cestách, po kterých jsme měli chodit my, ale rozhodli jsme se bloudit jinde? Snadněji řečeno, je ta cesta Ježíšova dobrá proto, že je Ježíšova nebo proto, že je „lidská podle původního záměru Božího?“ Máme si tedy hrát na Ježíše, nebo jít zpět k původnímu lidství společně s Ježíšem? Není tak snaha o imitaci Krista dopředu odsouzená k nezdaru a to z přirozených zákonitostí? Tu imitaci nekritizuji, protože jak jsem zmínil, je to pro mě teologická otázka, na kterou prostě jenom nemám tak jednoduchý názor jako kolega Váhala.

Riziko je, že pokud naše rozlišení stojí na špatném základu, naše pokusy milovat budou vlastně skutky nenávisti. Jak by to vypadalo, pokud bych se např. rozhodnul, že mormoni jsou křesťané jako já. Začal bych se k nim chovat (milovat) jako k věřícím a přestal bych jim zvěstovat. V očích světa by moje chování vypadalo jako velice milující, ale v očích Božích by to byla nenávist, které jenom mylně utvrzovalo skupinu nevěřících ve lži, vyúsťující ve věčném zatracení a odloučení od Boha.

Bratr Váhala mluví o riziku, že naše milování druhého nebude stát na biblickém základě a tím se naše milování stane nenávistí, protože druhého „nezachráníme“. Tak prvně je mi tento názor trochu vzdálený proto, že nás staví do role toho, který rozhoduje o spasení ostatních, jako by záviselo na naší schopnosti něco spásonosného prezentovat. Potom bych se chtěl také zeptat, proč by měl náš nadstandartní vztah s člověkem jiného náboženství nebo nevěřícím být komplikací našeho zvěstování? Jistě to brání učitelskému a kazatelskému způsobu zvěstování, alespoň tak, jak jsme na něj zvyklí. Naši společnost bez vzájemného vztahu vzhledem k historickým a kulturním souvislostem sotva jako církev oslovíme. Svému dobrému příteli přece dokáži říct také to, co se mu nebude líbit. Jistě chápu, že je náročné si takový vztah vybudovat, je mnohem jednodušší si odříkat to svoje „vhod či nevhod“ a jít zase o dům dál s tím, že mám zase splněno. Tu není třeba mnoho argumentů, budoucnost v naší zemi sama naznačí, jak to dopadne s naším oblíbeným „kazatelským typem“ evangelizace.

Jsem jistě přesvědčen, že člověku se má zvěstovat vhod či nevhod, snad se tím evangelium liší od diplomatického protokolu. Zřejmě si jenom pod pojmem zvěstování představuji něco trochu jiného, než „valit do lidí“ bibli. Zvěstování je pro mě dynamickým dějem, nikoliv statickým vyučováním biblických pouček. Zvěstuji již tím, že jsem druhému člověkem, když mě právě takového potřebuje a to žádná biblická hodina ani biblické studium nenahradí.

K bodu C: tolerance

Duch tolerance (teologické plurality) jaký je zdůrazňován ve článku, tak jako v případě biblické lásky, znovu postrádá na definiční kvalitě. Ačkoliv autor jasně neudává, jak definuje teologickou pluralitu (toleranci) jeho poznámky jako např. iluze jedné interpretace nebo že "interpretační pokusy Božího zjevení mohou být četné" dávají najevo, že jeho smýšleni, ať si to uvědomuje nebo ne, je ovlivněno tzv. novou tolerancí.

Jsem podiven nad tím, že bratru Váhalovi stačí letmé seznámení s několika myšlenkami, které jsem prezentoval na to, aby mě sociologicky diagnostikoval a zařadil mě do jakési sociologicky zatím neuznané skupiny ideologických vyznavačů. Jelikož je bratr také zástupcem „magisteria“ CBI, tak bych očekával přece jenom trochu jiný akademický standart.

Tak jenom tedy okrajově z touhy dovysvětlit. Nejsem zastáncem povinnosti uznávat pravdu všech a naopak uznávám, že i v současné době má člověk právo říct jasné ne, nedozrál–li do jakéhokoliv rozhodnutí náboženského, politického či společenského. Ve svém příspěvku jsem naznačil, že netoužím po tom, aby všechny sbory vyznávaly stejně. Jenom jsem předeslal naši společnou situaci tak, jak ji vidím. Začal jsem přece tím, že jsme na křižovatce a máme v zásadě dvě možnosti. Zůstat spolu, nebo se rozejít. Ani jedna z těchto možností nebude ze světa Božího království, protože obě budou bolet. Chtěl jsem pouze to, abychom jako Jednota viděli tyto možnosti a dokázali je vidět také v dlouhodobější perspektivě.

Mám zato, že jestli se Jednota bude tvářit, jako že se nic neděje, zůstane v našich kruzích „špatná nálada“, lidi budou unaveni a otrávení z neustále opakujících se neřešitelných sporů a to naši církev k lepším zítřkům nedovede. Jestli příjme církev výzvu fundamentálně mýšlejících bratrů, rozpadne se, protože vždy tu bude zbytek těch, kteří budou smýšlet jinak, a kteří budou chtít udržet svobodu jako Bohem daný dar. Kromě toho v takovém případě zřejmě vznikne nepočetná skupinka „svatých“, tedy sekta v pravém smyslu tohoto slova, se kterou mnozí nebudou chtít mít nic společného. Jestli zůstaneme pohromadě, můžeme fungovat dál, i když s vědomím, že jedni si budou myslet o druhých, že nejsou ti praví. Já jsem deklaroval, že jsem pro tuto variantu s tím, abychom se učili žít s těmi, kteří nesdílejí naše teologické postoje.

PRÁVO NA NESOUHLAS jsem nikomu z vašich kruhů neodebral, ale chci, aby bylo jasné, že toto vaše právo při všech biblických pozlátkách nesmí narazit na moje právo něco si myslet jinak. Každý sbor má právo si ujasnit vlastní teologické principy, na kterých bude stát a tím se také rozhodnout, které hodnoty jsou pro něho více, zda svoboda a tím láska, a tím také společenství nebo jasná, jednoduchá a svérázně pojatá pravda, která bude vykoupena vzájemným rozkolem.

Je paradoxní, že nová tolerance, která se snaží propagovat image pochopení, solidarity, a rovnoprávnosti je ve skutečnosti velice netolerantní a arogantní. V teologickém kontextu se nová tolerance vyznačuje, právě tím co je v některých místech vidět i v příspěvku. Pravá tolerance, která jak doufám charakterizuje tuto reakci je založena na přesvědčení, že určité názory jsou z biblického hlediska nadřazené, že autor má právo se vyjádřit, ostatní mají právo s respektem reagovat a neupírat mu jeho názory i když je třeba vůbec nesdílí. (Detailní studii na toto téma lze najít v D. A. Carson, The Intolerance of Tolerance)

Ano, mohou snad být jisté biblické pravdy nadřazeny jiným, ale problém je opět v tom, kdo tak stanoví, soudě podle rozmanitosti křesťanské náboženské scény tento problém nebyl za 2000 let uspokojivě vyřešen.

Jak jsem již zmínil, neodepírám teologický názor komukoliv. Naše situace ukazuje, že konzervativně smýšlející bratři měli již mnohokráte možnost svobodně vyjádřit své teologické postoje – učinili tak a druhá strana myslím s respektem reagovala. Kdyby to takto skončilo, bylo by to dobré, ale různé v poslední době proběhlé osobní útoky svědčí dle mého názoru o tom, že jedna strana chce příliš přesvědčit o své pravdě a tím vědomě či nevědomě strhnout křehkou základnu našeho bratrství. Kdyby tomu tak nebylo, neměl bych jistě důvod na tyto teologické různosti vůbec reagovat. Myslím, že na osobní rovině mohou být mezi fundamentálními bratry ti, které bych rád respektoval a mohl bych tak učinit s klidným srdcem, i když mám jiný teologický názor. Současná reprezentace těchto sborů však svým jednáním můj respekt zahání. Klamné informace o druhých, polopravdy (třeba z nevědomosti), veřejné pomluvy a osobní útoky proti kazatelům na sborech mi jako snaha o získání respektu nepřijde.

Je samozřejmě možné, že ještě jsme nedozráli ke vzájemné lásce, možná to všechno uvidíme jinak za pár let, a možná je třeba se jenom naučit komunikovat v různosti a v pokoře. Je-li tomu tak, bude zase dobře třeba za pár let. Jestli je však respekt nemožný z vlastního přesvědčení o vlastní pravdě jedné strany, potom jenom říkám, že nás nečeká zrovna krásná a lehká budoucnost.

K bodu D: baptistické kořeny

Autor naznačuje, že řešení teologických otázek, a jejich následná praktická aplikace, by se měly dít tak aby to odráželo baptisticky charakteristické rysy. Zvláště je zde pak vychválen způsob, jak byla situace řešena baptistickým sborem Praha 4. Pro jistotu jsem si ověřil kontext a pravděpodobně se jedná o reakci na nepřijetí sboru Chelčického na posledním SD. Trvalo by moc dlouho probírat příspěvek pražského sboru tak jen shrnu, co si myslím, že autor ohodnotil jako kladné a na co poukazoval ve svém příspěvku. Autorovy se zřejmě líbilo to, že pražský sbor zavrhl odmítnutí přijmout sbor Chelčického do BJB kvůli rozlišné teologii. S tím, že přijmout a akceptovat rozdílné teologie, nebo různá pochopení biblického svědectví, je charakteristickým rysem baptistů a to i z historického hlediska. Nechci zde řešit otázku nezačlenění uvedeného sboru do BJB, neboť sbor a jeho učení neznám. Poukazuji na tento způsob myšlení v kontextu diskutované ekumeny, kde ho také autor vyjádřil. Podle jeho názoru bychom měli ekumenickou spolupráci s ŘKC vidět tak jak pražský sbor vidí začlenění sboru Chelčického do BJB, tudíž být otevření a vstřícní ke skupinám, které se od nás teologicky liší. To je přece odkaz našich baptistických předků. Jenže tohle bych zrovna netvrdil. Zaprvé takovýto výrok ignoruje důležité teologické třídění (traige) a zadruhé to neodráží odkaz, který nám zanechali naši baptističtí předchůdci. Pokud klademe důraz na to zůstat věrni baptistickým ideálům tak samozřejmě souhlasím. Co to ale opravdu znamená? Ve zveřejněných zásadách BJB (http://www.bjb.cz/ke-stazeni/category/1-dokumenty-bjb), se píše následující, "Baptistické sbory navazují na svědectví a praxi prvotní církve a duchovní protestantské reformace v Evropě. K jejím ústředním principům se hlásí. Nemají závazné církevní konfese, vyznavačské dokumenty prvních století církve (Apoštolské vyznání víry, Nicejsko-cařihradské vyznání a Chalcedonskou definici) však pokládají za svědectví křesťanské pravdě." Z tohoto stanoviska vyplývá několik věcí. Ano čeští baptisté nemají oficiální konfesi. To není ryze baptistická zásada, kterou se každá baptistická denominace řídí, neboť z historie lze vypozorovat mnoho baptistických konfesí (např. Londýnské konfese 1644 a 1689). Přestože BJB nedisponuje oficiálním dogmatem, hlásí se k věrouce a doktrínám evropské reformace (ne Katolické proti-reformace) a vyznáním prvních století církve (ta jsou celkem obecná a většinou řešila hereze ohledně christologie). To je velice závažné a závazné prohlášení, které se zasazuje o určitý teologický postoj a má vliv na současnou diskuzi o ekumenické spolupráci s ŘKC. Stačí se zaměřit na čistě baptistické odkazy reformace, jako byla např. Londýnská konfese 1869. Jak by BJB měla řešit současnou situaci o ekumeně, aby také zároveň zachovala své odvolání na evropskou protestantskou (baptistickou) reformaci? Stačí si tuto konfesi přečíst a je hned jasné, že základní přesvědčení autora dopisu (o autoritě a neomylnosti písma, jedné interpretaci pravdy, čí nové tolerance ŘKC teologie) je v jasném rozporu s výše uvedenou konfesí. Zkrátka, svými postoji se autor vzpírá zásadám, které BJB oficiálně zastává. Je samozřejmě možné, že se autor může těmto zásadám (věroukám) přizpůsobit, nebo je oficiálně přepsat, nebo opustit BJB a začlenit se do denominace, která sdílí jeho věrouku. Každopádně odvolávat se na to co by BJB měla historicky zastávát, by nevedlo (pokud chceme být konsistentní) k ekumenické spolupráci, jakou si autor představuje ba naopak (jsem samozřejmě ochoten prodiskutovat jednotlivé body odkazů evropské reformace a porovnat je s věroukou ŘKC).

Měl jsem za to, že historie baptistů stejně jako jejich teologická profilace jsou procesy trochu složitější, než je zde předloženo, na druhé straně se přiznám, že jsem se těmito věcmi podrobněji nezabýval, protože stojí trochu stranou mého profesního zájmu. Jsem ale přesvědčen, že na téma historie a teologického pozadí baptistů bylo již učiněno několik kvalitních studií jako například publikace „Baptistické zásady, jejich kořeny a okolnosti vzniku“. Tuto oblast nechám raději na povolanější, budou-li chtít se k této věci vyjádřit.

Opravdu si myslím, že autor má pravdu, když konstatuje, že stojíme na prahu důležitého a historického rozhodnutí, které rozhodne kterým směrem se BJB bude v budoucnu ubírat. Rád bych tímto příspěvkem apeloval na všechny, kteří jsou ochotni naslouchat a hluboce přemýšlet o současné situaci. Modlím se, aby vám Bůh pravdy dal moudrost a milost oddaně následovat jeho Syna a našeho pána Ježíše Krista.

Tak tady je místo vzácné shody a tedy dodávám jenom AMEN

S bratrským pozdravem

Ivan Stanko, kaplan AČR