Jsem toho názoru, že církev řeší věci, které čas vyřešil za ni. Říkám to sebekriticky. Kdykoliv se najde nějaká výzva, většinou si církev najde důvod proč to zatím neřešit. Snad je v tom jistota, že na to jednou přijde čas. Ale nic se neřeší dopředu a téměř nic se neřeší včas. Výzvy moderního světa nás předjely jako raketoplán.

Jistě, je to trochu osobní. Není to tak, že chci slyšet ke všem otazníkům doby vyjukané „Ano!“ Jenže „Ne! Bez diskuse!“ mi připadne chybné. Ani „Až si to začne myslet většina. Do té doby nic!“ není moudré. Proto se usmívám, když se na veřejnosti objevují církevní stanoviska. Myslíte, že na ně život čeká? Například přístup k manželstvím, která jsou v pořadí už druhá u jednoho či obou manželů. Církevní řeč jim někdy říká civilní manželství poté, co se rozpadlo svátostné manželství. Citlivé to je daleko více u církví, kde je manželství svátostí, ale otazníky lze číst i u těch církví či náboženských společností, které říkají, že je to první ze stvořitelských řádů Tóry, který Kristus Pán potvrdil. A nic víc.

Ještě, než se pustím k debatě samotné, napíšu určité pozorování. Papež František si začal sympaticky říkat římský biskup a chová se tak. Je bratrem a služebníkem. Zvýraznil tím to, co bylo jistě skutečností i před ním. Totiž, že životem církve daleko více hýbou biskupové a někde i samotní kněží. Když biskup, či společenství biskupů, chce vést církev jinak než papež, téměř to vypadá, že biskupy nikdo nezastaví. Ani oficiální vyjádření Svatého stolce. Zavazuje je jen potud, jak si jej vyloží. V našem evangelickém prostředí je to jasné dopředu. Nesnažíme se tvářit, že by byly ve všem stejné názory. Je to totiž lidské a dopředu to naznačuje, že je třeba rozhovoru. Nic není jasné dopředu. 

Manželství je svaté

To znamená nedotknutelné, patřící Pánu Bohu. Když se lidé berou před úřadem a nebo v kostele, až na zbožné či nezbožné spekulantské výjimky, chtějí všichni zůstat spolu. Chtějí lásku! Všichni po mně chtějí, aby v řeči novomanželům byla slova o lásce a já jim to upřímně věřím. A všechny sňatky jsou uzavřené před Pánem Bohem. Protože on je všude. Na radnici či v kostele. A není jenom pro nevěřící. Manželství je jeho know how a nedá si na něj sáhnout. Lidské selhání a novátorské výmysly mu to také nezkazí. Lidé mohou opět vymyslet otevřené rodiny, nové koldomy, kde jsou všichni všech. Lidé si mohou vymyslet vztah dvou mužů či zase žen a říkat mu manželství a spoustu jiných možností. Prosím! Ale manželství muže a ženy z knihy Genesis tím není a nebude narušeno. Jednou si každý svoje verze budeme muset zodpovědět.  

Selhávají oba

Nepřipadne vám zvláštní, že v církvích je více opuštěných žen než mužů? A nenapadlo vás, že to nikdy není úplná pravda, že by opouštěli manželství muži? Dnes už určitě ne. Potíže ve vztazích rostou a pak jednou přetečou a bývá společenskou objednávkou najít viníka. Nerad této společenské objednávce dělám služebníka. Trpí oba! A nejvíce děti, pokud tam jsou. Trpí i širší rodina.

Navíc, jsou někdy manželství, v nichž možná jeden a nebo oba vůbec na párový život neměli. Možná nebyli zdrávi. Ale kdo to rozsoudí? Někdy zanikla manželství jednoduše proto, že se nenaplnila tři pravidla Mojžíšova zákona. Ženě se nesměla upřít strava, ošacení a manželské právo (Kniha Exodus 21, 10). V naší době musíme tato pravidla chápat v přenesené formě i významu pro oba partnery. Dávno nejsme nomády. Prostě tím vším chci říci, že trestat za rozpad manželství oba či jednoho odloučením od samotného centra křesťanství - od Večeře Páně - je necitlivé a možná proti smyslu celé Bible, nejenom evangelia.   

Co pomůže?

Jednoznačně uzdravení ze svých chyb a z ran, které si v minulém manželství navzájem partneři způsobili. Je odvážné shazovat viníky a je opovážlivé být svědkem manželství, ve kterém se bez poznání vlastního podílu znovu zaslibuje dalšímu partnerovi či partnerce naprosto nevinná oběť z předchozího vztahu. Tedy, není na mně, abych to odsuzoval, manželství je institut Boží a on sám si to pohlídá. Jen tomu neumím být svědkem. Pastýř se musí rozhodovat především podle pravdivé lásky. Církevní doktríny mu mohou jen zpevnit páteř, ale nezachrání jej.

Ještě lepší je manželství udržet, třebaže ne ideální a románové. Ve všech romantických filmech a knihách stále svítí slunce, bydlí se na zámečku, je přiměřeně zajištěn příjem a lidé jsou téměř krásní, určitě dobře oblečení. A to je samozřejmě hloupost. Je dobře do vztahů pustit více rozumu. Buď zůstat sám či sama a nebo nečekat nebe na zemi. Židovství a křesťanství je hodně přízemní. To nebe bude, až země nebude.  

Bez práv

K životu v církvi jsme se naučili přistupovat s určitými právy. Domáháme se jich. Je to tak dobře? Přicházíme přece všichni jako mizerní hříšníci a stejně tak jen z milosti bereme chléb a víno. Jen s údivem, že i s námi je počítáno, se účastníme společného života. Nemáme práva. Vlastně máme, ale těchto práv si musí být vědom především pastýř a jeho povinností je být ke všem spravedlivým. Snad proto bych si nedovedl představit, že budu jako rozvedený farářovat. To je pravidlo pro mne. Pokud bych neuměl uřídit sebe, těžko bych řídil druhé. Jen bych nerad, aby mne někdo odháněl od prostřeného stolu s chlebem a vínem a zbavoval jiných možností účasti na životě církve, či postihoval děti z jednoho či druhého manželství. Jsem si jist, že by to ani sám Kristus Pán neudělal. Proto to nebudu dělat druhým, ale budu je doprovázet.

Daniel Kvasnička, kazatel Církve bratrské

www.christnet.cz