Nejednota a rozpolcenost je pro naši dobu v mnoha ohledech typická. Na druhé straně stojí velká touha po jejím překonání. Dnes, šest set let po Kostnici křesťanstvo – snad spíš než tehdy – musí usilovat o jednotu a překonání nesvárů. Bohoslužba za smíření měla být bodem obratu, který by k tomuto cíli vedl. Šest set let po upálení reformátora měla být tato bohoslužba příležitostí pro české křesťany, aby vyznali viny svoje a svých předků a pozdravením pokoje dosvědčili vzájemné odpuštění. Měla naznačit cestu budoucí spolupráce, kterou nebude zastiňovat vzájemné obviňování z historických křivd. Jan Hus by dnes už neměl reprezentovat nejednotu českého křesťanstva.

Co ale znamená smíření a jak se dělá? Modlitba Páně na nás klade nárok odpouštět svým viníkům stejně jako nám odpouští Bůh. Tomu musí předcházet dialog, do kterého dobrovolně a ochotně vstupují obě strany. Je to součást smíření s Bohem. Mluvíme-li o upálení Mistra Jana Husa, je nutnou podmínkou smíření také vyrovnání s minulostí. Můžeme ale s čistým svědomím prohlásit, že jsme jakožto ekumenické společenství církví v otázce Jana Husa ve shodě, a proto můžeme slavit bohoslužbu za smíření?

Po zahájení bohoslužby byli účastníci seznámeni s historickým procesem hledání jednoty. V této retrospektivě byl ale vynechán výsledek rehabilitačního procesu, který proběhl v roce 1999. K rehabilitaci osoby Jana Husa ani k dohodě uspokojivé pro všechny strany tehdy totiž nedošlo.

Během bohoslužby zněly modlitby za to, abychom navzdory různým pohledům a názorům chápali Husovy reformační snahy. V rámci vyznání vin, které střídavě vedli představitelé různých církví, přišla řeč i na vinu Jana Husa, která na něm v jeho boji za pravdu ulpěla. Pokud bez hlubšího zkoumání tématu mluvíme o Husově vině v boji za pravdu, bagatelizuje se tím, za co v Kostnici zemřel. Důraz na různá hlediska v rámci bohoslužby, po které už by se nemělo hledět do minulosti, působí v tomto kontextu daleko spíš jako rezignace než jako shoda.

Ekumenické nadšení a naději přítomných věřících dusil monotónní, mechanický a necitlivý průběh celé bohoslužby. Papíry s programem byly rozebrány půl hodiny před začátkem, kdy byl kostel zaplněn teprve do jedné třetiny. Když nově příchozí věřící žádali o program, dostali odpověď, že se s takovou účastí nepočítalo a programy prostě nejsou. Následky pro vyznění celé bohoslužby přitom byly zásadní. Protože nebyly k dispozici texty písní, mohl zpívat jen ten, kdo zná zpaměti všech patnáct slok písně „Jezu Kriste, štědrý kněže“, což se týkalo jen několika málo příchozích. Jen představitelé církví a ta třetina příchozích, na kterou vyšly programy, mohli přečíst společné vyznání vin a předformulované znění odpuštění. Že se tak z hlavního bodu celé bohoslužby stala velmi exkluzivní záležitost, ukazuje, nakolik jsme (ne)pochopili, o co Janu Husovi a dalším reformátorům tolik šlo. V každém případě i díky tomu spíš než jako radostná ekumenická událost bohoslužba působila jako smuteční obřad.

Tento „historický okamžik smíření“ sledoval ze zadní části kostela televizní moderátor, což člověka v závěru bohoslužby vedlo k otázce, zda šlo skutečně o smíření a budoucnost v jednotě nebo spíš o gesto pro média, po kterém si zase každý prostě půjdeme svou cestou. O tom, co bohoslužba přinesla ekumenickému dialogu, lze jen spekulovat. Nazývat ji historickým bodem zlomu by ale každopádně byla lež.

Naše touha po překonání nejednoty křesťanů může být naplněna, jen pokud se přestaneme bát přemýšlet o těch problematických aspektech našich vztahů a pracovat na nich, i když to mnohdy může být nepříjemné. To je základ skutečného smíření. Nesmí zde být místo pro rezignaci a bagatelizaci. Jak dlouho ještě budeme nepříjemné věci zametat pod koberec v naději, že vylezou co nejpozději?

V rámci bohoslužby se zdůrazňovalo, že nemůžeme za to, co se stalo v minulosti, ale přesto musíme nést následky. Pro překonání nejednoty církve je důležité, abychom si vzájemně dokázali odpustit viny. Z tohoto hlediska byla ekumenická bohoslužba důležitou událostí a místem setkání. Bez poctivé reflexe historických událostí může být ale bohoslužba jen stěží historickým bodem obratu, který přinese spokojenost a pocit jednoty bez potřeby ohlížet se zpět. Pokud smíření znamená, že se Husův případ odkládá ad acta (pravděpodobně do roku 2115) bez jakékoli reflexe, budeme následky historických křivd muset nést i nadále.