Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Notabene - Hydepark baptistů
Hledej
 
Je a Pavla   Vytvoření registrace
Článků < 7 dní: 6, článků celkem: 4672, komentáře < 7 dní: 11, komentářů celkem: 4304, adminů: 23, uživatelů: 2366
Orientační tabule
· Vstupní brána
· Cestičky
· Zákoutí
· Základy
· Kořeny
· Počteníčko
· Lavičky
· Kompost
· Altánek
· Pozvat do parku
· Parkové úpravy
· Máš slovo
· Cvrkot
· Na výsluní
 

Petr Chelčický

Martin Luther King

Hesla Jednoty bratrské

Hesla Jednoty bratrské


Přihlásit se
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Například posílání komentářu pod jménem, nastavení komentářů, manažer témat atd.

Hudba
Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Publikace

Počítadlo
Zaznamenali jsme

6 475 648

přístupů od leden 2004


Kdo je Online
Právě je 8 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Fundamentalisti
Na jedné výplatní listině - Philippian Fellowship

Misionáři, dealeři, donátoři a kongregacionalismus

fundamentální vs. fundamentalistický

Jak se dívat na křesťanský fundamentalismus?

Evangelikalismus jako globální náboženský fenomén II.

Baptismus mezi evangelikalismem, liberalismem a fundamentalismem

Americký evangelikalismus a fundamentalismus

Radikalismus a fundamentalismus


Kořeny
Kdo jsou baptisté?
Zřízení BJB 1930

Zásady BJB z r. 1929

VZNIK A ZÁSADY 1929
Vyznání víry z r. 1886
Apoštolské vyznání víry

Kořeny baptistického hnutí


Okno
www stránky evropských a světových baptistů

Základy

Základní dokumenty BJB v ČR


Texty: Evangelikalismus jako globální náboženský fenomén I.
Posted on Sobota, 05. září 2015 @ 19:33:10 CEST Vložil: Mainstream

Studie poslal Nepřihlášený

Evangelikalismus – protestantské křesťanství přizpůsobené situaci náboženského pluralismu

Účelem této studie je představit evangelikalismus jako globální náboženský fenomén a ukázat, jaké charakteristiky evangelikalismu přispěly k jeho rychlému růstu v nábožensky plura­litních společnostech v poslední čtvrtině tisíciletí. Zvláště  posledních desetiletích je růst evangelikalismu ve světě pozoruhodný; pozoruhodný je v některých zemích i jeho vliv na náboženský, ale i politický život společnosti (Casanova 1994; Martin 1999).

Dále tato studie nabízí k diskusi tezi, že pro institučně regulované náboženství jsou potřebné alespoň některé rysy podobné těm evangelikálním, aby  plu­ralitních společnostech rostlo, či alespoň ob­stálo. Jinými slovy řečeno, neevangelikální a nekřesťanské nábo­ženské instituce, které jsou relativně úspěšné v pluralitní společnosti, vykazují některé charakteristiky srovna­telné s charakteris­tikami evangelikalismu. Platnost této teze naznačuje (zatím nikoliv proka­zuje) několik příkla­dů v po­sledních částech práce. Stu­die se tedy pokouší jednak vymezit evangelikalismus a jed­nak ho nahlédnout jako určitý prototyp institučního náboženství, které je a bude patrně i nadále schop­no (právě díky svým typickým charakteristikám) konkurovat vlně obliby deregulovaného náboženského života v pluralitních společ­nostech tzv. postmoderní doby.

Převažující část studie je věnována snaze vymezit evangelikalismus pojmově, z hlediska křesťanské teologie i historicky, a zároveň poskytnout vhled do jeho šíře a rozmanitosti. V závěru jsou uvede­ny religionistické charakteristiky a předloženo několik příkladů náboženských spole­čenství, která si v pluralitních společnostech osvojila charakteristiky srovnatelné s charakteristikami evangelikalismu.

V této práci navazuji na několik zásadních děl na téma evangelikalismu: především na klasickou, velmi empatickou knihu amerického teologa a historika Randalla Balmera Mé oči spatři­ly slávu (Balmer 1993) s podtitu­lem Cesta do evangelikální subkultury v Americe. Balmer je jako uznávaná autorita na evangelikalismus také autorem obsáhlé Encyklopedie evangelika­lismu (Balmer 2004), která mi poskytla množství údajů, uvedených v této studii. Ke klasikům studia evangelikalismu patří také historik George Marsden, a to i jako editor (Marsden 1984), nebo sociolog James D. Hunter (1987).

Podobnou roli jako Balmer v případě celého evangelikalis­mu (roli bystrého, kritického, ale i empatického průvodce) pro mě hraje v případě fundamen­talistického křídla evangelikalismu kniha americká socio­ložky Nancy Ammermanové Věřící v Bibli. Fundamenta­lismus v moder­ním světě (Ammerman 1987), napsaná ostatně přibližně ve stejné době, na konci osmdesátých let. Za velmi inspirativní považuji kapitolu o roli fundamentalismu v americké spo­lečnosti v knize Josého Casanovy Veřejná náboženství v moderním světě (Ca­sanova 1994: 135–166). Speciálně fundamentalismem se zabýval již výše zmíněný Marsden (1980) a v další knize se věnoval také jinému směru v rámci evangelikalismu, tzv. novým evangeliká­lům (Marsden 1987).

Při práci na roz­sáhlém a nepřehledném poli pentekostalismu mi k orientaci v souvislostech posloužila některá hesla slovníku editovaného Burgessem a van der Maasem (Burgess – van der Maas 2002). Z českých děl oceňuji stručný přehled současné evangelikální teologie v knize Petra Macka Macek 2008). Byst­ré, i když někdy poněkud zjednodušující postřehy na téma evangelikalis­mu přináší esejistické dílo Martina C. Putny Putna 2010). Náboženskému pluralismu rozumím v podstatě v duchu výkladů Petera L. Bergera (Berger 1997, 2008).  

Pojem „evangelikalismus“


Evangelikalismus je v této práci chápán jako široké, vnitřně bohatě diferencované hnutí, kte­ré sestává z evangelikálních denominací jednotlivých církví), samostatných sborů, evangelikálních společenství uvnitř neevangelikálních denominací (např. silné evangelikální křídlo v rámci anglikánské církve) a tzv. paracírkevních organizací (více o nich je napsáno níže). Toto hnutí vychází z protestantského křesťanství a sdílí s ním naprostou většinu článků víry, pokud ne všechny.

Evangelikálové se od ostatních protestantů totiž sice liší některými teolo­gickými důrazy (jak je také uvedeno níže), ale daleko spíše než obsah víry je pro ně cha­rakteristic­ký způsob, jak víru prožívají, a pak především to, k jakým praktickým důsledkům je jejich víra vede. Jak napsal evangelikální teolog Donald G. Bloesch, „pro evangelikály není důležité jen to, co věříme, ale i to, jak věříme. Z tohoto pohledu tak není rozhodující pouze sama pravda víry, nýbrž přesvědčení, k němuž nás víra přivádí“ (Bloesch in: Macek 2008: 192, pozn. 7).

Výraz „evangelikální“ je navzdory své problematičnosti z jazykového hlediska v současné době již všeobecně používaný a patrně nenahraditelný. Připojuje se k dalším dvěma výrazům („evangelijní“ a „evangelický“), jejichž základ je v řeckém slově „euangelion“, které nese význam „dobrá zpráva“. V křesťanském kánonu a v křesťanské tradici se slovo „evangelium“ používá ve smyslu poselství o Ježíši Nazaretském jako mesiáši (Kristu), popřípadě ve smyslu literárního útvaru, jehož obsahem je toto poselství.

Zatímco slovo „evangelijní“ se neproblematicky vztahuje k evangeliu (ať už ve smyslu poselství o Ježíšovi, anebo ve smyslu literárního zachycení tohoto poselství), slova „evangelický“ a „evangelikální“ mají svou historii. Slovo „evangelický“ (něm. evangelisch) patřilo mezi ústřední pojmy německého reformátora Martina Luthera, který jeho prostřednictvím obracel pozornost od církevní tradice k jejímu samotnému jádru – k evangeliu. Výrazy „evangelický“ a „protestantský“ se v Evropě postupně staly synonymy a stejně se k označení křesťanů, kteří navazují na myšlenky Martina Luthera a dalších reformátorů, synonymně používají výrazy „evangelík“ a „protestant“.

V jazykovém vývoji angličtiny se pod vlivem událostí v Anglii a na území dnešních Spojených států význam slov „evangelický“ a „protestantský“ (angl. evangelicalprotestant) ovšem rozrůznil. Výrazem evangelical se začal označovat nově se vyvíjející typ protestantské zbož­nosti. Nositelé tohoto typu zbožnosti (angl. Evangelicals) se začali odlišovat od ostatních protestantů (Protestants) a jejich narůstající počet si ve Spojených státech dokonce vyžá­dal obvyklé rozlišování mezi Evangelicalsmainline Protestants, tedy mezi „evangeliká­ly“ a „protestanty hlavního proudu“, čímž se rozumějí ostatní protestanté kromě evangeli­kálů.

Tento nový typ protestantské zbožnosti se stal natolik výrazným i v ostatních částech světa, že jazykové odlišení z angličtiny převzaly i další jazyky. Mezi nimi váhavě a se zpožděním též čeština a němčina, a to včetně anglického zakončení „-cal“, které je v obou těchto jazycích považováno za poněkud cizí. V těchto jazycích je tedy nutné lišit mezi podobně znějícími slovy „evangelický“ a „evangelikální“, respektive evangelischevangelikal, stejně jako angličtina liší mezi (mainline) protestantevangelical. Onen nový typ protestantské zbožnosti tedy nese název „evangelikalismus“ a jeho nositel se označuje jako „evangelikál“.

A zde se skrývá ještě jedna a snad již poslední jazyková nástraha: evangelikálové obvykle rozšiřují význam slova „evangelista“ a neoznačují jím pouze starověkého pisatele evangelia, ale také kazatele evangelia. Typický evangelista (ve druhém významu) naléhavě oslovuje větší množství lidí výzvou, aby uvěřili evangeliu a stali se evangelikály.  

Kořeny evangelikalismu


Vznik evangelikalismu je pevně spjat s procesem modernizace. Industrializace a urbanizace v 18. a 19. století způsobily kromě jiného rozpad dosavadních společenských struktur, a tedy i značné oslabení role majoritních náboženských institucí i oslabení role náboženství v osobním životě. Zákonitým důsledkem modernizace se sice nestalo vymizení náboženství (jak se též někdy předpokládalo), ale nástup větší náboženské plurality. Člověk moderní doby si vedle mnoha jiných voleb může zvolit i svůj vlastní způsob náboženského života a samozřejmě také zůstat bez náboženství.

Tlak modernizačních změn se nejdříve projevil v křesťanství, a to v jeho protestantském typu. Na pů­dě britského a amerického protestantismu vznikla nová tradice, pro niž se časem vžil nepříliš šťastný název „evangelikalismus“. Britské duchovní kořeny nového hnutí jsou velmi silné, ale přesto je zřetelné, že by nepřinesly zdaleka takové plody, nebýt unikátní společen­ské situace v britských amerických koloniích a pozdějších Spojených státech. Spolu s americ­kým sociolo­gem Peterem L. Bergerem je tedy oprávněné jednoduše říci, že evangelikální protestantis­mus je především „americké lidové hnutí“ (Berger 2012: 241), které si vypěstovalo a dodnes zachovalo mimořádnou přizpůsobivost měnícím se spole­čenským podmínkám. Způsob, jakým evangelikální křesťané vcházeli a vcházejí do kontaktu s nábožensky pluralitní společností, se v moderní (a ostatně i tzv. postmoderní) spo­lečnosti prokázal jako velmi úspěšný a ovlivnil i další křesťanské, a dokonce i mimokřesťanské tradice.

Hlavní náboženské kořeny evangelikalismu jsou tři: pietismus, puritánství a probuzenectví (Filipi 2008: 56); nejsilnější z nich je probuzenectví, s nímž je někdy evangelikalismus dokonce ztotožňován. Evangelikální myšlení je také ovlivněno filosofií zdravého rozumu, která byla v jeho formativním období významným americkým životním postojem. Každému z těchto kořenů se věnujeme v následujících odstavcích.

Jako pietismus (z lat. pietas ve významu „zbožnost“) se označuje hnutí niterné zbožnosti, které se rozvinulo uvnitř evropských (především německých) protestantských církví v 17. a 18. století a které proniklo i do britských kolonií v Severní Americe. Jeho cílem byla obnova těchto církví prostřednictvím aktivních jednotlivců a ne­formálních společenství (zvaných collegia pietatis), v nichž se protestantští křesťané vzájemně povzbuzovali k modlit­bám, čtení Bible a zbožnému vnitřnímu životu. Navenek se jejich zbožnost projevovala inten­zivní misijní, sociální a vzdělávací činností. K již existujícímu hnutí se nejen připojil, ale také ho do budoucna rozhodujícím způsobem inspiroval německý luterský teolog Philipp Jakob Spener (1635–1705). Jeho spis Pia desideria (Zbožná přání, 1675) se stal neformálním manifestem pietismu. Jednou z mála samostat­ných církví, které vznikly na základě tohoto v zásadě vnitrocírkevního hnutí, Obnovenou Jednotou bratrskou, byl ovlivněn níže zmíněný John Wesley.

Obnovu církve sledovalo také puritánství (z lat. purus ve významu „čistý“); v tomto případě se jednalo o anglikánskou církev, kterou někteří její příslušníci považovali za pouze částečně a nedostatečně reformovanou a od poloviny 16. století se ji pokoušeli „očistit“. Pro pozdější evangelikalismus měly z charakteristik puritánství význam především ty, které se týkaly mravnosti a správy církevních obcí, tedy důraz na odpovědnost ve všech oblastech života (např. na poctivost v práci, na střídmost v požitcích, na závazek jednat podle pozitivních příkladů z Bible) nebo na samostatnost jednotlivých církevních obcí a rovnost mezi jejich příslušníky. V důsledku pronásledování, jemuž byli vystaveni zvláště od druhé poloviny 17. století, emigrovali angličtí puritáni na evropský kontinent i do amerických kolonií. V té době už dávno netvořili jednotné hnutí, ale naopak poskytli základ pro vznik řady protestantských denominací. Puritánství mělo prostřednictvím těchto denominací značný vliv na severoamerickou společnost a udržuje si ho (především právě díky evangelikalismu) až dodnes.

Zatímco pietismus a puritánství vznikly jako obnovná hnutí uvnitř církví, příčina vzniku probu­zenectví je spíše sociální: je spojeno s těmi vrstvami obyvatelstva, které byly zbaveny svých sociálních a (nebo také) náboženských kořenů. Typickým příkladem jsou na britských ostro­vech městští dělníci v 18. století, kteří v důsledku rychlé industrializace a urbanizace ztratili spojení se svými venkovskými komunitami a farnostmi. V Severní Americe byla v téže době překvapivě nízká míra příslušnosti k církvím (Finke – Stark 1992: 22–46), patrně kvůli tomu, že Američané při osídlování nových teritorií a při stěhování nenacházeli, nebo ani aktivně nehle­dali náboženskou komunitu (a žádná „státní církev“, k níž by jednot­livec pasivně přináležel, neexistovala). Na obou březích Atlantiku se tedy jednalo o lidi, kteří měli povědomí o křes­ťanství, ale které bylo třeba k aktivnímu křesťanskému životu teprve „probudit“. Při maso­vých shromážděních a pod vlivem řečnicky vybavených kazatelů, kteří používali emotivní a naléhavou rétoriku, tito lidé hro­madně konvertovali ke křesťanství (nebo – přesněji řečeno – obnovovali svou křesťanskou víru).

Ve Velké Británii nastalo první takové probuzení na konci třicátých let a ve čtyřicátých letech 18. století v důsledku působení anglikánského duchovního Johna Wesleye (1703–1791) a jeho spolupra­covníků. Na základě tohoto probuzení, které do padesátých let 18. století zasáhlo celou Velkou Britá­nii i britské kolonie, vzniklo metodistické hnutí a mezi lety 1784 a 1795 se osamostatnilo. První probuzení v Severní Americe je spojeno s kongregacionalistickým duchovním v Nort­hamptonu Jonathanem Edwardsem (1703–1758). V letech 1734–36 probuzení zasáhlo pouze toto město ve státě Massachusetts; po novém impulsu, který v roce 1740 přinesl z Anglie blízký Wesleyův spolupracovník George White­field (1714–1770) se rozšířilo i do několika dalších britských kolonií v Americe a získalo jméno „velké probuzení“. Následné teologické spory sice probuzenectví na čas utlumily, příklad výše jmenovaných i dalších kazatelů ale způsobil vznik fenoménu „cestujících evangelistů“, tedy lidí, kteří se stávali hlavními řečníky masových probuzeneckých shromáždění.

Tito evan­gelis­té, kteří tehdy patřili především k baptistickým a metodistickým denominacím, usilovali na začátku 19. století o christianizaci nově osídlených území na americkém západě. V řídce osídlených ob­lastech pořádali tzv. táborová shromáždění („camp meetings“, první se konalo roku 1800), trvající přibližně jeden týden a kombinující náboženské aktivity s aktivitami volného času, a tento typ mi­sijní aktivity spolupůsobil při vzniku tzv. druhého velkého probu­zení v prvních třech deseti­letích 19. století. Probuzenectví tehdy vplynulo do evangelikalismu a nadále existuje jako jeho součást nebo – lépe řečeno – jako jeden ze způsobů evangelikální misie (Přehled­nou historickou linii amerického probuzenectví poskytuje Albanese 1999: 152–159).

Podobně jako pietis­mus a puritánství poskytlo také probuzenectví několik charakteristic­kých znaků evangelikalismu.

Na prvním místě je to důraz na konverzi („obrácení“) a na následné rozvíjení kva­lit křesťanského života („posvěcení“). Tím, že konverze vyžaduje osob­ní rozhod­nutí, převládl nakonec v probuze­nectví (a tím i v evangelikalismu) důraz na svobod­nou vůli člově­ka. Ačkoli rané probuzenecké hnutí bylo díky puritánským základům pevně zakotveno v klasickém kalvínském učení o předurčení člověka ke spáse, postupně se v něm prosadila mírnější a liberálnější verze tohoto učení v podobě, jak ji roku 1610 zformulovali stoupenci kalvínského teologa Jacoba Arminia (1560–1609). Arminiáni (nebo také remonstráti) jsou přesvědčeni, že za vlastní spasení člověk nese odpovědnost tím, že se rozhodne boží milost buď přijmout, nebo odmítnout. Ve sporu o podobu predestinační teologie John Wesley v podstatě zvítězil již v sedmdesátých letech 18. století a ve Spojených státech znamenalo definitivní příklon k arminianismu druhé velké probuzení. Nově vznikající evangelikalismus s důrazem na svobodnou vůli jednotlivce a na odpovědnost za jeho vlastní život se tak ocitl v souladu s celkovou proměnou společenské situace tehdej­šího západního světa.

Z arminianismu a také z emotivního prostředí, které probuzeneckou konverzi provází, vyplývá důraz na subjektivní prožívání křesťanské víry a na osobní vztah jednotlivce k Bohu. Jako hnutí, které nevzniklo z církevní, ale spíše společenské potřeby, probuzenectví oslabilo „respekt k hranicím a struk­turám historických církevních útvarů“ (Filipi 2008: 113), a naopak posílilo roli laiků. V důsled­ku toho se evangelikální spole­čenství poměrně snadno dělí (a vznik nových církví v zásadě není problematizován), na druhou stranu jsou evangelikální církve schopny v mimořádné míře spolupracovat a vytvářet nadcírkevní (naddenominační) a tzv. paracírkevní inicia­tivy.

Vedle náboženských vlivů, které evangelikalismus v jeho začátcích formovaly, je třeba uvést také vliv tzv. skotského osvícenství, především školu zdravého rozumu, kterou představoval skotský filosof Thomas Reid (1710–1796). Tato filosofie získala od poloviny 18. století velkou popularitu mezi Američany a svým apelem proti elitářství přispěla jak k demokratickému a republikánské­mu zřízení mladých Spojených států, tak k laickému charakteru nově se formujícího evangelika­lismu. Do něj přinesla také přesvědčení, že správným nástrojem pro pozná­vání smyslu Bible je zdravý rozum, oproštěný ode všech teologických spekulací a nezatížený hledáním jazyko­vých či historických souvislostí textu. Jednotlivé biblické výpovědi mají být chápány prostě a zcela přirozeně jako fakta, hovořící sama za sebe, která je třeba – podobně jako v přírodních vědách – induktivní metodou uspořádat do logických systémů a racionálně je verifikovat poukazem na shodu s jinými výpověďmi Bible. Biblické pojmy mohou být přes­ně defino­vány pomocí biblických výpovědí (metodou „výkladu Písma Písmem“ pocházející již z doby reformace). Filosofie realismu zdravého ro­zumu tak během 19. století připravila ame­rické evangelikální prostředí pro vznik funda­mentalismu (Marsden 1980: 14–16).

Podle svého vztahu k vyjmenovaným kořenům evangelikalismu nacházejí různí badatelé jeho počátky v různých místech britské a americké ná­boženské historie. V každém případě je ale možné říci, že v době Wesleyho smrti v Británii (1791) a v letech druhé­ho velkého probuzení ve Spo­jených státech (1800–30) byl tento nový typ protes­tantismu již definitivně konstituován. Metodistické církve v Británii a baptistické a metodistic­ké církve ve Spojených státech prodělávaly v této době rychlý růst a staly se v počátcích evangelikalismu jeho zá­kladnou.  

Znaky evangelikalismu vyplývající z jeho teologie


Evangelikální teologové (např. Stott 2005; Bebbington 2005; Bloesch in: Macek 2008: 189–195 a další) vymezují evangelikalis­mus různě formulovanými, ale v podstatě podobnými sadami důrazů, vycházejícími ze specifik evangelikální teologie (zde těchto důrazů následuje devět). Některé z nich mají i výrazné společenské důsledky. Na prv­ním místě mezi nimi zpravidla stojí úcta ke křesťanské Bibli jako k „božímu slovu“. Evangelikální křesťané mají Bibli znát a studovat (individuálně nebo společně např. při tzv. biblických hodi­nách) a považovat ji za závazný zdroj křesťanské nauky a etiky, vysoce nadřazený případným jiným zdro­jům. V po­stoji, který uznává bezvýhradnou autoritu Bible nad celým křesťanovým životem, se evange­likálové utvrdili na konci 19. století, když se vymezovali vůči tzv. liberální teologii s její racio­nalistic­kou kritikou Bible.

Vedle víry v Bibli jako „boží slovo“ je druhým centrálním bodem evangelikální teologie víra, že nejvýznamnějším dějem z hlediska jak lidských dějin, tak života jednot­livce je smrt Ježíše Nazaret­ského na kříži. Je chápána jako oběť za hříchy a jako jediná možnost pro smíření Boha s lidmi. Odpovědí člověka na nabízenou mož­nost smíření s Bohem má podle evangelikálů být pokání z hříchů, obrácení k Bohu (konverze) a znovuzrození. Zážitkem znovuzrození se při­tom rozumí vnitřní přesvědčení, že jednotlivec byl osobně přijat Bohem a očištěn. Obrácení a znovuzrození tak v podstatě vyjadřují dvě základní události v témže vztahu: člověka k Bohu a Boha k člověku. Modelem pro evangelikály je příběh konverze apoštola Pavla na cestě do Da­mašku, zachycený v křesťanském Písmu v knize Skutků apoštolů. Osobní prožitek konverze je pro evangelikály tak důležitý, že počítají s tím, že i děti, které se narodily do jejich rodin, pro­jdou konverzí: vědomě se zřeknou toho, co by je vzdalovalo od Boha, učiní osobní roz­hodnutí pro křesťan­skou víru a zažijí znovuzrození. Konverze je bezpochyby dalším silným důrazem evangelikální teologie.

Čtvrtým důrazem je individuální, osobní prožívání víry. Již o odpuštění hříchů a znovuzrození evangelikálové zpravidla hovoří jako o hlubokém zážitku. Na víru v rozhodující moc Ježíšovy oběti má pak navázat jejich osobní, emočně bohatý vztah s Bohem. Podobně jako křesťanův blízký vztah k Bohu (a zvláště k Ježíši) má být zcela osobní, také o Bohu evangeli­kálové před­pokládají, že jedná osobně s každým křesťanem. Toto jednání pociťují nejčastěji jako projev boží lásky. Na základě této individuálně prožívané přízně ze strany Boha evange­likálové oče­kávají jeho intervence ve formě zázraků, bezpro­středního vedení, péče v ohrože­ní apod. Na základě vztahu s Bohem má v životě evangelikálů docházet k růstu mravního jednání (k „po­svěcení“) a k vybavení pro účinnou pomoc druhým lidem (ke „zmocnění“), zvláště pro misii.

Misie je pro evangelikály vrcholně důležitou činností. Aktivní účast každého evangelikála v misii je považována téměř za samozřejmost. Jelikož spása v jejich chápání záleží na osobním rozhodnutí, je totiž potřebné, aby každý člověk měl možnost na základě seznámení s evangeliem toto rozhodnutí učinit. Odpovědnost za to, že poselství evangelia se dostane k jejich blízkým, ale i k neznámým lidem, a dokonce do „posledních končin Země“, berou často na sebe. Tato pociťovaná odpovědnost je společně s naléhavostí, která vyplývá z víry v brzký druhý příchod Ježíše, a tím i konec tohoto světa, „hnacím motorem“ misijní aktivity. V ní jsou evangelikálo­vé obvykle velmi vynalézaví a rádi využívají všech prostředků, které jim poskytu­je technologický pokrok. Misii tedy můžeme považovat za pátý důraz evangelikalismu.

Procesy posvěcení a zmocnění evangelikálové chápou jako projevy působení Ducha svatého. Také vznik a fungování církevního společenství jsou připisovány Duchu svatému, takže intenzivní osobní zbožný život, sestávající z individuálních modliteb, čtení Bible, návštěvy bohoslu­žeb apod., se obvykle odehrává za silné podpory místní evangelikální obce (sboru). V ní větši­nou panují bezprostřední vztahy a tuto vzájemnou blízkost příslušníků sboru ještě zvyšu­jí studijní, modlitební, generační, genderová nebo jinak zájmová setkání, konaná vedle boho­služeb. Běžné je i společné trávení části volného času, které v průběhu let nabylo různých podob od táborových shromáždění až po společné sborové dovolené. Podobně jako církev tímto způsobem získává rodinný charakter, má být evange­likální rodina jakousi malou církví – s rodinnými bohoslužbami, modlitbami před jídlem, vý­chovou dětí na základě Bible, kněžsky patriarchální rolí otce a podobně.

Úzké náboženské společenství ve sboru i rodině (popsané v předchozím odstavci jako šestý důraz evangelikalismu) umožňuje a podporuje zapojení příslušníků do účinné spolupráce. Evange­likální sbory se tak často stávají centry dobrovolnického aktivismu, který je zaměřen jak na vlastní provoz sboru, tak na misijní, vzdělávací, sociální a jiné programy. Typické pro evange­likalismus jsou tzv. paracírkevní aktivity: nezisková sdružení specificky zaměřená na jednu čin­nost (např. na misii mezi vysokoškoláky), která nejsou přímo spojena s žádnou denominací. Tvoří je obvykle dobrovolníci z různých denominací a jejich prostřednictvím tak působení těchto církví zasahuje i do oblastí, jež by jinak byly od náboženství odděleny. Se stejným účelem se jednotliví evangelikálové běžně angažují i v necírkevních neziskových organi­zacích a v politické práci.

Společenský aktivismus evangelikálů bývá zřetelně motivován vizí blízkého příchodu božího království. Jako další, snad již osmý charakteristický důraz vyplývající z evangelikální teologie, je tedy možné jmenovat očekávání Ježíšova návratu na tuto zem a úplné osvobození jednotli­vých lidí od hříchů a dokonalé obnovení lidského společenství. Velká část evangelikálů (jistě jejich většina) v minulosti i současnosti totiž vnímá lidskou společnost jako zkaženou a těší se na moment, kdy Kristus při svém druhém příchodu učiní přítrž špatnostem lidí. Tato očeká­vání jsou někdy posilována fundamentalistickým výkladem Bible, který podtrhuje mravní i spole­čenský úpadek a poukazuje na tzv. „znamení času“, jež mají předjímat blížící se konec.

Díky důrazům na individuální vztah k Bohu, svobodu jednotlivce, vlastní rozhodnutí, osobní odpovědnost apod. má evangelikální společenství rovnostářský a laický charakter. Většinou sice v jejich čele stojí ordinovaní duchovní (faráři, pastoři, kazatelé apod.), ale jedinečnost této ordinace se projevuje hlavně v oblasti liturgie (při křtu a eucharistii). Jinak jsou přede­vším manažery aktivit sboru a na kazatel­ské, pastorační i jiné činnosti se vedle nich podílejí také laici. Rozhodovací pravo­moci sbor ob­vykle svěřuje tzv. sborovým starším (presbyterům), mezi nimiž je duchovní v pozici primus inter pares. Presbyterní princip správy evangelikálních sborů bývá kombino­ván s kon­gregač­ním zřízením, které vychází z přesvědčení, že jednotlivý sbor (kongregace) nad sebou nemá jinou autoritu než Krista. Je tedy samostatnou a samo­správnou jednotkou a může se případně připojit k určitému církevnímu svazku, sestávajícímu z podobných kongre­gací. Nezávislost na státu je přitom obvykle považována za samozřej­most.  

Rychlý počáteční růst


Mezi lety 1776 a 1860 vzrostl ve Spojených státech počet příslušníků církví ze 17 na 37 procent. Tento nárůst znamenal změnu ve významu jednotlivých skupin církví: zatímco „koloni­ální církve“ (kon­gregacionalistické, episkopální a  presbyteriánské) prožívaly pokles členstva, počet baptistů a metodistů rostl díky druhému velkému probuzení a počet římských katolíků díky imigraci (Finke – Stark 1992: 15, 54–56). Evangelikální církve metodistů a baptistů tedy měly na rychlém „zcírkevnění“ americ­ké společnosti zásadní podíl: v polovině 19. století měly již metodistické kongregace více než milion členů (jiný odhad hovoří dokonce o více než 2,5 milionech metodistů v roce 1850; Finke – Stark 1989: 31) a baptistů byla asi po­lovina tohoto počtu. Cesta amerických metodistů od založení roku 1784 k postavení největší ame­rické círk­ve je impozantní (Albanese 1999: 159–160). Hlavně díky nim se během 19. století evangelika­lismus stal hlavní podobou amerického náboženského života (Pritchard 1976: 304).

V daleko menší mí­ře, ale přece získával evangelikalismus v 19. století na významu i v Evropě a jinde ve světě: vedle růstu počtu metodistů, kteří ho přenesli i do britských kolonií, k tomu přispěl i vznik probuzeneckých hnutí ve Švédsku, Francii, Německu i jinde. Jejich reprezentanti založili za účelem koordinace aktivit roku 1846 v Londýně Evangelikální alianci. Stala se jednou z prvních nadcírkevních (ekumenických) organizací a její význam postupně dále sílil.

I když se americká pobočka Evangelikální aliance ustavila až po občanské válce, centrem evangelikalismu a jeho probuzenecké misie zůstaly Spojené státy i nadále. Hlavní postavou druhé poloviny druhého velkého probuzení se stal misionář Charles Grandison Finney (1792–1875). Jeho úspěšná „tažení“ po Spojených státech na přelomu dvacátých a třicátých let 19. století při­spěla ke vzniku tzv. spálené oblasti (burned-over district), tedy území severozápadně od New Yorku s nábožensky velmi aktivní až radikální populací, rozdělenou do mnoha navzájem si konkurujících evangelikál­ních společenství. Kromě důrazu na konverzi, který v probuzenec­tví vždy převládal, rozvíjel Finney i druhý hlavní Wesleyův důraz na křesťanův růst ke sva­tosti a dokonalosti. Po odchodu Finneyho do ústraní ve třicátých letech se mezi evangelikály projevila generační změna: v podstatě skončilo druhé velké probuzení, ale především se mezi již dříve konver­tovanými metodisty, na základě znovu objeveného Wesleyho důrazu na posvěcení křesťa­nova života, zformovalo tzv. hnutí svatosti.

Hnutí svatosti sice nadále využívalo formu masových probuzeneckých shromáždění (i táborových), v jejich vyznění ale došlo k posunu. Zatímco dříve se probuzenecká shromáždění sou­středila na konverzi příslušníků nábožensky vlažného a církevně lhostejného amerického ná­roda, tedy na tzv. ospravedlnění na základě odpuštění hříchů a znovuzrození, v hnutí sva­tosti šlo navíc ještě o druhé požehnání, tedy o tzv. posvěcení. Druhým požeh­náním má boží milost osvobodit křesťana od jeho sklonu hřešit a má ho připravit pro dosažení „dokonalé lás­ky“. To sice neznamená osvobození od omylů a chyb ani od důsledků hříchu pro tělo a mysl, ale rozhodu­jící je celoživotní perspektiva cesty ke svatosti. Právě v obnovení této perspektivy ve Wesleyově duchu je hlavní inovace tehdejšího evangelikalismu. Postupem doby se v dů­sledku rozšíření hnutí svatosti stal posvěcený, mrav­ně čistý život normou mezi všemi evange­liká­ly. Význam laiků a také postave­ní žen v evange­likálním proudu se odrážejí ve skutečnosti, že hlav­ní postavou hnutí svatosti je kazatelka Phoebe Palmerová (1807–1874), která začala kázat hned po svém zážitku posvěcení v roce 1837 (Bainbridge 1997: 60–66). Jak je připomenuto níže, po její smrti překročilo hnutí svatosti metodismus a stalo se relativně samostatnou větví evangelikalismu.

Evangelikalismus se šířil nejen díky úspěšné probuzenecké misii a zapouštěl kořeny nejen díky důrazům hnutí svatosti, ale i díky množství církev­ních i mimocírkevních aktivit, v nichž se evangelikálové angažovali. Převzali například myšlenku nedělních škol, které původně sloužily v boji s negramotností, a učinili z nich nástroj křesťanské katecheze a socializace. Možná se dokonce první nedělní školy objevily na půdě anglického metodismu (Schneeberger 1983: 45). V Británii již na konci 18. století a ve Spojených státech roku 1824 vznikly asociace a unie nedělních škol. Podobně převzali američtí evange­likálové i zápas proti alkoholismu a ovládli tzv. hnutí střídmosti (Americká společnost stříd­mosti byla založena roku 1826). Nejen stříd­most, ale úplná abstinence se postupně stala mezi evangelikály normou a zvláště na funda­mentalistickém křídle evangelikalismu je ob­vyklá dodnes. Evangelikální kořeny mají například i organizace YMCA a YWCA (Křesťanská asociace mladých mužů, resp. žen), založené v Lon­dýně roku 1844, respektive 1855, aby poskytly bezpečný prostor mladým evangelikálům v ano­nymním prostředí velkých měst, do nichž přišli studovat či pracovat.

Úsilí evangelikálů o mravní a společenské reformy dosáhlo patrně největšího vzepětí v hnutí proti otrokářství, k němuž se ve velké míře přidávali. Jedním z jeho nejvýraznějších vůdců byl britský politik William Wilberforce (1759–1833), anglikán s evangelikální zbožností, který se stal abolicionistickým aktivistou po své konverzi roku 1785 a jemuž se roku 1807 podařilo v britském parlamentu prosadit zrušení obchodu s otroky. Těsně po jeho smrti parlament přijal zákon, který otroctví zrušil v celém Impériu. Ve Spojených státech se ale abolicionismus stal příčinou trpkého rozkolu také mezi evangelikály, přičemž obě strany nacházely pro otrokářství či proti němu argumenty v Bibli. Zvlášť aktivní abolicionistické postoje zaujímali metodisté. Nepodařilo se jim ale plně přesvědčit ani své jižanské souvěrce, a tak se před válkou Severu proti Jihu vedle jiných církví rozdělily i nejsil­nější evangelikální denominace baptistů a metodistů.

Na odlišné názory, které mohou vést k rozdělení, i na vznik nových církevních útvarů byli v té době američtí evangelikálové ale již zvyklí. Překotný vývoj amerického evangelikalismu totiž způso­bil kromě jiného i vznik dvou silných hnutí, která se od jeho naukového jádra v různé míře odchýlila. Roku 1830 vznikla na základě zjevení, obsažených v Knize Mormon, Církev Ježíše Krista (dnes je název nejvýznamnější pokračovatelky této círk­ve rozšířen ještě o slova „Svatých po­sledních dnů“). Tato zjevení obdržel podle svého vyjád­ření Joseph Smith (1805–1844) v době, kdy byl jako mladík velmi znepokojen otázkou, ke které z evangelikálních církví, jež tehdy ve „spálené oblasti“ působily, se má připojit. Kvůli tomu, jaký význam tato církev přikládá zjevením v Knize Mormon a ve svých ostatních svatých knihách, a kvůli dalším naukovým a liturgickým specifikům nebývá řazena mezi evangelikální církve. Ačkoli z teologického hlediska je evangelikalismu, a dokonce i všem ostatním typům křesťanství, skuteč­ně značně vzdá­lena, svým spo­lečenským pů­sobením, morálkou svých členů, jejich životním stylem a mnoha dalšími rysy je evangelika­lismu velmi podobná a nezapře tak dobu a okolnosti svého vzniku.

V téže době, roku 1831, zveřejnil farmář William Miller (1782–1849) svůj výklad biblických proroctví, podle něhož měl nastat druhý Kristův příchod (advent) před rokem 1844. Jako mnoho jiných evangelikálů jeho doby opustil Miller deismus, roku 1812 konvertoval a stal se baptistou. Ovlivněn filosofií zdravého rozumu pak při horlivé četbě Bible kombinoval údaje z knih DanielZjevení. Výpočet data, kdy se Kristus viditelně ujme vlády nad zemí, mu potvr­zovaly další biblické oddíly. Po roce 1840, kdy byl Kristův advent upřesněn na dobu mezi březnem roku 1843 a březnem 1844, se k Millerovu adventnímu hnutí počítal snad až milion metodistů, baptistů a dalších evangelikálů. Po tzv. velkém zklamání se většina z nich včetně Millera vrá­tila k umírněnějším očekáváním ve svých denominacích. Některé skupiny Millero­va hnutí ovšem setrvaly ve víře v blízký Kristův příchod a postupně vytvořily samostatná spo­lečenství. Roku 1863 to byli adventisté sedmého dne, po roce 1878 badatelé Bible (dnešní svědkové Jehovo­vi) a další.  

Krize a nová oživení


Občanská válka v letech 1861–65 americký evangelikalismus oslabila. Nejen že se kvůli ní evangelikální církve rozdělily, ale používání biblických argumentů na obou bojujících stranách znevěrohodnilo evangelikální zaujetí Písmem jako „božím slo­vem“. Jako důvěryhodnější se tak v poválečném období jevilo úsilí evangelikálů o hlubší duchovní život, jak se projevovalo v hnutí svatosti. Na konci 19. století se hnutí svatosti díky táboro­vým shromážděním, jejichž tradici převzalo, stalo důležitou silou amerického evangelikalismu. Jeho důraz na křesťanský životní styl, který se vyhýbá populární kultuře, kinu, tanci, líčení, kouření, alkoholu, hazardu apod., se v rámci evangelikalismu značně rozšířil. Zároveň ale po sérii konfliktů hlavně mezi „táborovými“ evangelisty a metodistickými církvemi vytvořila část hnutí svatosti vlastní denominace. Patrně největší z nich je Církev Nazaretského, která pod původním jménem Pentekostální církev Nazaretského vznikla z několika starších společenství roku 1908 a roz­šířila se pak ze Spojených států i na jiné kontinenty.

Vedle vzestupu hnutí svatosti bylo dalším důsledkem války Severu proti Jihu obnovení probuzenecké misie. Mravně pokleslá poválečná společnost podle evangelikálů potřebovala nové „probuzení“. Probuzenectví tak na konci 19. století dosáhlo vrcholu především díky působení Dwighta Lymana Moodyho (1837–1899) ve Velké Británii a pak hlavně ve Spojených státech. Účinnost jeho emotivních masových probu­zeneckých shromáždění byla zvýšena promyšle­nou drama­turgií, v nichž hrály velkou roli společné písně. Komponoval je zpěvák a skladatel Ira David Sankey (1840–1908), který se s Moodym setkal roku 1870. Jeho podíl na popularitě probuze­neckých shromáždění té doby je srovnatelný s podílem Moodyho. Pro upevnění kon­vertitů Moody zakládal a podporoval biblické školy. Jedna z nich, později přejmenovaná na Moodyho biblický institut, byla založena roku 1889 v Chicagu, aby sloužila jako ideová hráz, která evangelikály ochrání před rozmáhajícím se teologickým liberalismem.

Ve Velké Británii a pak i ve Spojených státech v posledních desetiletích 19. století zaznamenala mimořádný úspěch Armáda spásy, a to patrně tím, že spojila sociální zájem evangelikálů s ožive­ním jejich probuzenecké misie. Metodistický kazatel William Booth (1828–1912), který od roku 1861 působil jako probuzenecký evangelista, založil roku 1865 se svou manželkou Catherine (1829–1890) v nejchudší čtvrti Londýna misijní středisko. Rychlé rozšíření jeho pů­sobnosti si vyžádalo osamostatnění. Roku 1878 tak vznikla Armáda spásy a pro svůj způsob misijní a sociální práce začala používat vojenskou symboliku a terminologii. Naznačovala tím vysokou míru oddanosti a nasazení na straně svých pracovníků a současně tím motivovala své konvertity z nejnižších sociál­ních vrstev ke střídmosti a ukázněnosti ve všech ohledech. Již roku 1880 se Armáda spásy dostala do Spojených států a postupem času se rozšířila do více než stovky zemí celého světa.

Poněkud pozdějším odrazem hnutí svatosti ve Spojených státech bylo ve Velké Británii tzv. keswické hnutí. Na jeho vzniku má patrně podíl už britské kazatelské turné Phoebe Palmero­vé v letech 1859–63 a později dalších amerických kazatelů hnutí svatosti, ale o hnutí můžeme hovořit nejdříve roku 1875. Tehdy se v anglickém městě Keswick poprvé sešlo několikatisíco­vé shromáždění křesťanů, toužících po neporušeném vztahu s Bohem a věřících, že je možné dosáhnout vítězství nad tím, co považují za přirozený lidský sklon k hříchu. Podle velmi vlivné knihy Vyšší křesťanský život z roku 1858, připisované britskému misionáři Williamu E. Board­manovi (1810–1886), ačkoli první verzi knihy sepsala jeho manželka Mary, se hnutí nazývá také hnutí vyššího života. Keswická shromáždění evangelikálů se konají dodnes.

V posledních desetiletích 19. století se americkým evangelikálům dostalo ještě jednoho výrazného impulsu. Úspěch u nich zaznamenal John Nelson Darby (1800–1882), původně duchovní irské anglikánské církve, který ale duchovenský úřad opustil a stal se kazatelem bezvý­hradné autority Bible. Pojímal ji jako neomylný a bezchybný zápis božích slov, jemuž má být porozuměno v jeho doslovném významu. Z takto chápané Bible pak vyvodil schéma historie lidstva, jehož základem je rozdělení do sedmi věků (dispenzací). Současné šesté období, „dis­penzace milosti“, skončí druhým příchodem Krista. Před touto událostí ovšem nastane ještě „velké soužení“, z něhož budou zachráněni věrní křesťané tím, že budou „vytrženi“ na nebe­sa. Sedmou dispenzací pak má být tisíciletá říše pod Kristovou vládou. Přesvědčení o úpadku lidstva a brzkém začátku „velkého soužení“, víra ve „vytržení svatých“ a naděje na vznik tisícileté říše se staly hlavními poznávacími charakteristikami dispenzacionalismu.

Zatímco přímých následovníků Darbyho (tzv. plymouthských bratří) nebylo mnoho ani ve Velké Británii ani ve Spojených státech, v kontinentální Evropě ani jinde na světě, samo učení dispenzacionalismu se mezi americkými evangelikály dočkalo značného úspěchu. Toto učení Darby hlásal při svých návštěvách Spojených států v letech 1862–77 a přímo jím ovlivnil stovky evangelikálních vůdčích osobností (včetně probuzeneckého kazatele D. L. Moodyho). Nepří­mo pak byli ovlivněni Moodyho četní spolupracovníci, posluchači v evangelikálních učilištích a čtenáři mnohých knih a brožurek. Darbyho přístup k Bibli, jeho pojetí dějin lidstva i znamení blízkého druhého příchodu Krista rozvíjeli evange­likálové na tzv. niagarských výročních kon­ferencích již od roku 1868; největší popularity pak tyto niagarské konference dosáhly mezi lety 1883 a 1897 (Albanese 1999: 169).

Americký evangelikalismus oslabený krizí po občanské válce se především díky vlivu Darbyho a také společenských změn, které evangelikály tlačily do obranných pozic, výrazně proměnil. Zřetelně je to patrné na změně mileniálních konceptů: zatímco ještě druhé velké probuzení se hlavně díky Finneymu neslo v postmileniálním duchu a optimisticky věřilo v možnost zlep­šení společnosti prostřednictvím zrušení otroctví, vzdělávání, vě­zeňské reformy, boje proti alkoholismu apod., Moodyho poselství bylo pod vlivem Darbyho premileniální, a proto vůči možnostem zlepšení společnosti pesimistické (Balmer 1993: 33; Vojtíšek 2014: 28–33). Tato změna zaměřila evangelikální aktivismus spíše dovnitř jednotlivých společenství (k so­ciální a jiné pomoci především vlastním příslušníkům) a připravila vznik fundamentalismu a stažení se evangelikálů z centra veřejného dění. Ještě dříve ale došlo k jiné přelomové události – vzniku pentekostalismu.  

Impuls pentekostalismu


Na přelomu 19. a 20. století se začínají projevovat nenápadné začátky pentekostálního (nebo též letničního) hnutí, jež se pak během 20. století rozvinulo do nejvýznamnějšího proudu evangeli­kalismu. První pentekostální (letniční) křesťané byli příslušníky hnutí svatosti a spolu s tímto hnutím věřili, že křesťan má na své cestě ke svatosti prožít „křest svatým Duchem“ jako dru­hé požehnání od Boha. Evangelikálo­vé v hnutí svatosti stejně jako raní pentekostalisté věřili v možnost nadpřirozeného uzdravení a použí­vali také obraz „druhých Letnic“. Navazovali tak na jeden z významů, které nese křes­ťanský svátek Letnic (řecky pente­kosté), a to na „vylití svatého Ducha“, tedy na nadpřirozené okol­nosti vzniku církve během prvních Letnic po Ježíšově zmrtvýchvstání. Pentekostalisté stejně jako příslušníci hnutí svatosti očekávali, že nastanou „druhé Letnice“, že se tak stane těsně před druhým příchodem Krista a že obě tyto události jsou již velmi blízko. Novým „vylitím Ducha“ během „druhých Letnic“ měla být církev obnovena do svatosti a připravena tak pro vstup do božího království.

Ovšem zatímco hnutí svatosti chápalo „křest Duchem svatým“ jako událost (požehnání), kdy člověk díky boží milosti získává schopnost mravného a užitečného způsobu života, pro rodící se pentekostální hnutí znamenal „křest Duchem svatým“ přístup k nadpřirozeným schopnostem. Mezi tyto nadpřirozené „dary boží milosti“ (řecky charismata) patří prorokování a jeho výklad, činění divů a zázraků, uzdravování, schopnost modlit se neznámým (tzv. andělským) jazykem, schopnost výkladu smyslu takto pronášené modlitby apod. Právě schopnost modlit se neznámým jazykem (tzv. glosolálie) se v pentekostalismu stala důkazem, že daný křesťan byl „pokřtěn svatým Duchem“. Glosolálie a ostatní nadpřirozené schopnosti, které se podle Nového zákona objevovaly v prvotní křesťanské církvi po prvním svátku Letnic a které se údajně projevovaly i mezi pentekostalisty, jim posloužily jako přesvědčivé znamení, že nastaly „druhé Letnice“ a že se Kristus záhy navrátí.

Přesvědčení, že křesťan má prožít dvě základní zkušenosti (znovuzrození a křest svatým Duchem) a že viditelnou manifestací křtu svatým Duchem je glosolálie, charakterizuje pentekostální zbožnost nejzřetelněji a odlišuje ji od jiných podob evangelika­lismu. Křest svatým Duchem otevírá pentekostálnímu křesťanovi přístup k dalším darům milosti (charismatům). Ve svém celém životě má prožívat přítomnost a vedení svatým Duchem a být tak zmocněn k účinnému, zvláště misijnímu působení ve svém okolí. Právě zázračné projevy působení svatého Ducha mají být přesvědčivými důkazy Boha a sloužit tak misii. Role svatého Ducha je tedy v pentekostální teologii větší než v dosavadním evangelikalismu, zaměřeném spíše na osobu Ježíše Krista a na spasení díky víře v něho.

Svobodnému působení svatého Ducha je přizpůsobena také pentekostální bohoslužba. Dává proto velký prostor pro osobní vyjádření vztahu k Bohu a pro zážitek působení svatého Ducha. Takové vyjádření může mít podobu spontánního kázání, zpěvu, modlitby, glosolálie, tělesných pohybů (tance, pozvedání rukou atd.), proroctví apod. Součástí bohoslužby bývá nadpřirozené uzdravování přikládáním rukou k nemocným místům těla i dalšími způsoby. Emočně bohatá atmosféra pentekostální bohoslužby povzbuzuje účastníky k entuziastickému přístupu i k běžným životním činnostem a k vědomí vítězství nad nepříznivými životními okolnostmi. To je možná jedním z důvodů, proč pentekostalismus ve svých začátcích zasahoval především chudší městskou populaci.

Spíše symbolicky vyznačují sami pentekostalisté počátek svého hnutí datem 1. 1. 1901, kdy metodistická studentka Agnes Ozmanová (1870–1837) byla údajně pokřtěna svatým Duchem a začala se modlit v neznámém, andělském jazyce. Zpráva o tom přišla z biblické školy Bethel v Topece v americkém státě Kansas, kterou založil a vedl Charles Fox Parham (1873–1929), evangelista působící v hnutí svatosti. Parham sice na základě této události vytvořil naukové základy vznikajícího pentekostalismu, ale rozhodující impuls a faktický začátek hnutí je spojen spíše s afroameric­kým kazatelem Williamem J. Seymourem (1870–1922). Ten se roku 1905 stal studentem jiné Parhamovy biblické školy a následujícího roku začal v Los Angeles kázat o křtu svatým Duchem, glosolálii a dalších nadpřirozených darech boží milosti.

Podnítil tím tzv. probuzení v ulici Azusa. Z kaple v této ulici v chudé čtvrti Los Angeles se pentekosta­lismus díky množství návštěvníků rozšířil po celých Spojených stá­tech, téměř ihned se hlavně díky norským misionářům dostal do Evropy a v průběhu první poloviny 20. století v podstatě do celého světa. Ve Spojených státech ještě roku 1906 přijala pentekostální typ zbožnosti Církev Boha v Kristu, do té doby působící v rámci hnutí svatosti, a časem vyrostla v největší afro­americkou pentekostální církev. Největší bělošskou pentekostální církví se nejen ve Spoje­ných státech, ale časem i na celém světě stala církev Shromáždění boží. Vznikla roku 1914 spojením několika menších pentekostálních denominací.

Zatímco ve Spojených státech pentekostální církve utvořily svou platformu v rámci evangelikalismu docela hladce, v Evropě se pentekostálním důrazům někteří evangelikálové silně bránili. Situace se vyhrotila zvláště v Německu: projevy této zbožnosti na probuzeneckém shromáždění v Kasselu pořadatelé považovali za natolik skandální, že ho nechali rozpustit policií. Tzv. kasselské jazy­kové hnutí se ale i tak stalo společně s působením původ­ně probu­ze­neckého pastora Jonathana A. A. Paula (1853–1931) základem pentekostalismu v německy hovořících zemích. Probuzenečtí evangelikálové Paula podezírali z hlásání toho, že křesťané mo­hou dosáhnout bezhříš­nosti již za pozemského života, a toto učení společně s naukami pen­tekostalismu na berlínské schůzce roku 1909 odmítli v ostře formulovaném prohlá­šení. Jejich výhrady se němečtí pentekostalisté pokusili vysvětlit už za dva týdny tzv. mühlheimským pro­hlášením, roztržce s ostatními evangelikály ale nezabránili (Vojtíšek 2012).

Vzájemná ostražitost či kritika byla běžná ještě mnoho desetiletí, a to nejen v Německu, ale v podstatě všude, kde pentekostální a nepentekostální evangelikálové působili vedle sebe. Ostatní evangelikálové se od pentekostalistů někdy přímo distancovali. Okrajovým jevem, ale zároveň názornou ilustrací této situace je např. fakt, že z názvu výše zmíněné Pentekostální církve Nazaret­ského byl roku 1919 odstraněn výraz „pentekos­tální“. Evangelikálové z hnutí svatosti totiž tento výraz již tehdy pociťovali jako zavádějí­cí. Také dispenzacionalisté obvykle odmítají, že by v současné šesté dispenzaci mohly být pří­tomny nadpřirozené duchovní dary, zvláště glosolálie. Základní učení pentekostalistů tak podle nich není opodstatněné.  

Zdeněk Vojtíšek
Docent na katedře religionistiky Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Zabývá se současným náboženstvím, a to především novými náboženskými hnutími a jejich interakcí s většinovými společnostmi, a nověji též milenialismem a rolí spirituality v psychoterapii.


Zdroj: časopis Lidé města 2014/1 (číslo 16)

Druhý díl



 
Příbuzné odkazy
· Více o Studie
· Novinky od Mainstream


Nejčtenější článka o Studie:
Základní rozdíly mezi Koránem a Biblí. Část 2.


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 5
Hlasů: 2


Prosím, ohodnoť tento článek:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Normální
Špatný


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku


Sdílej článek | Podělte se o tento článek s přáteli! Doporučte jej stisknutím tlačítka:

"Evangelikalismus jako globální náboženský fenomén I." | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se


Vedoucí Grano Salis Network - Tomas
E-mail: notabene@granosalis.cz, network@granosalis.cz, granosalis@granosalis.cz, magazin@granosalis.cz, redakce@granosalis.cz
Webmastering a údržbu systému zajišťuje firma ALLTECH, webmaster webmaster@granosalis.cz
Page Generation: 0.19 Seconds